Půlnoční pozdrav
| Autor: | Salmar |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 25 |
Větrem byla roznášena podivná melodie, která však byla rušena vzdáleným odbíjením kostelních hodin. Původcem pobrukování byl asi sedmnáctiletý chlapec, který rychlým krokem kráčel nočními uličkami města. Oděn byl do zdobeného šatu, jenž dávalo najevo, že osoba jej nesoucí, nepatří k chudé části města. Na krku se mu houpal zlatý řetízek. Dlouhé vlasy mu vítr rozčesával na všechny možné strany.
V tom chlapec zaslechl jakýsi úryvek rozhovoru nedaleko od něho: „…však já tě taky miluji, zlatíčko. Strašně moc tě miluji.“ Hlas patřil muži ve středních letech, o tom nebylo pochyb.
„Proč mi tedy takhle ubližuješ, Keby? Pokud ke mně opravdu cítíš to, co říkáš, nemůže se to stát,“ nějaká dívka tomu muži odpověděla. Hlas se jí celý klepal a bylo z něj patrné napětí.
Zdálo se více než jasné, že se jedná o rozhovor dvou lidí, kteří k sobě mají velice blízko, to Fusona na tolik vzrušilo zvědavostí, že ani na chvilku nezaváhal a potichu se přikradl k plotu, za nímž se to celé dělo. Opatrně se pokusil nahlédnout přes hradbu stlučeného dřeva a následující zeleň, aby zjistil, jak vypadají původci hovoru.
Kousek od něho stáli muž a žena. On měřil skoro dva metry a celé jeho tělo bylo pokryto svaly. Na sobě nesl potrhané šaty. Do očí se mu dívala dívka asi o dvě hlavy menší. Její tělo bylo křehké, oblečeno do bílých šatů s ozdobami. Vlasy měla dlouhé a bíle jako měsíční záře.
„Víš lásko, že to nedělám schválně, ale je to nutné… prosím, neplakej už. Nerad vidím ty slané kapky na tvých tvářích,“ odpověděl muž soucitně.
„Ach, Keby,“ dívce se z očí vyronily další kapičky slz. „Není to nutné, musí být i jiné řešení, vím to.“
Muž dívku objal a něco ji šeptal do ucha, Fuson ale přesně nerozuměl těm slovům.
„Tak já půjdu s tebou. Utečeme společně,“ vykřikla.
„Ne, Miriano. Moc dobře víš, že nejsem člověk, jsem bestie, která zabíjí lidi, ublížil bych i tobě, aniž bych o tom věděl. Musíš na mě zapomenou a začít znova žít.“
„Věřím, že naše láska je silnější, než tvá druhá podoba. Co na tom, že jsi vlkodlak, já tě miluji.“
Fusonovi přeběhl mráz po zádech. Tolik o vlkodlacích slýchával, jsou to příšerná stvoření pekla. Mění se každou noc v hrozivé bestie a zabíjí lidi. Na čele se mu objevilo pár studených kapek potu. Hrozně se bál, největší zabiják, o kterém kdy slyšel je pár metrů od něj. Musí sehnat pomoc. Pomalu se plížil pryč. Když byl asi dvě stě metrů od zahrady, kde byly obě osoby, vyrazil, jak nejrychleji mohl, k nejbližší strážnici.
Zabouchal na dveře. Nikdo neotvíral. Zabouchal znovu, až slyšel blížící se kroky. Otevřel statný muž ve zbroji domobrany města. „Co chceš tak pozdě večír?“ vykřikl na něj nevlídně.
„Potřebuji pomoct, pane, nedaleko odtud je v jedné zahradě nějaká žena s vlkodlakem,“ vyhrkl zadýchaný chlapec.
„Vo čem to tady žvaníš? Chceš abych se naštval, nebo vo co ti de? Ve vokruhu padesát mil vod města žádnej vlkodlak neni, jasný?“
„Sám jsem slyšel, jak se přiznal, pane. Musíte zasáhnout, nelžu vám, přísahám, že tam je.“
„Estli mi lžeš, máš problém, kluku. Ale jestli ne, máme problém všici,“ trochu svraštil obočí. „Počkej chvilku tady, zavolám chlapy a ukážeš nám, kde žes to viděl toho vlkodlaka.“ Domluvil a spěšně zalezl zpět do strážnice.
Když vyšlo šest mužů, Fuson je rychle zavedl na začátek uličky, kde se skrývala zahrada. „Támhle u toho domu, pane. Tam to je, určitě,“ prohlásil chlapec sebevědomě.
„Teď tady pěkně počkej, než se vrátíme a estli si děláš jenom špásy a zdrhneš, tak si mě nepřej.“
Fuson sledoval jak se blížící strážníci přibližují k zahradě, kde je Keby a Miriana. Chvilku se zastavili u plotu a poslouchali. Netrvalo to dlouho a rychle přeskočili plot a vtrhli do zahrady. To Fuson už nevydržel a rozeběhl se směrem ke scéně.
Všechno již bylo u konce. Jeden z ozbrojenců držel dívku přimáčknutou na zemi a dalších pět mužů zrovna povalili vlkodlaka. Čtyři z nich ho chytli za všechny končetiny a vší silou drželi cukající se tělo u studené země.
„Koukněte se mu na hruď, rychle,“ prohlásil šestý ze stráží s mečem v ruce. Když byl oděv na hrudi roztržen, naskytl se pohled na černý znak kříže, o kterém bylo známo, že mají jenom vlkodlaci.
Muž s mečem v ruce chvíli hleděl na znamení, potom prohlásil: „Za své zločiny proti lidskosti a za to, že nejsi člověk, nechť hoříš věčným plamenem a tvá duše nikdy nedosáhne pokoje.“ Potom zvedl meč nad hlavu a jeho špičku zarazil přímo do středu černého kříže. Miriana vykřikla, Fuson se strašně polekal a překulil se na záda.
Jeden z mužů zamířil jeho směrem. „Padej domů, kluku, tohle není pro tebe.“
Další den ráno se probudil brzo. Byl ospalý, moc se nevyspal, ale na postel neměl ani pomyšlení, rychle se oblékl a vyrazil na náměstí. Tušil, že tam bude dívka.
Během krátké chvíle dorazil k dřevěnému sloupu – šibeničnímu sloupu, na němž se houpala Mirianina mrtvola. Prsty jí modraly omrzlinami, jemné rysy obličeje ji kazila bledost smrti. Na obou holeních měla několik krvavých šrámů, zbytek těla zakrývaly pomuchlané a lehce potrhané šaty. Kolem krku byla upevněná dřevěná cedule, na které bylo černým inkoustem napsáno:
Za své zločiny a napomáhání bestii – odsouzena k smrti oběšením. Nechť se na tyto strašné činny nikdy nezapomene.
Musela být opravdu krásná, tak krásná. Tak nevinná, čím se to vlastně provinila? Fusonovi se z očí vydraly slzy. ‚Je to moje vina, já jsem je našel, já je udal. Já jsem ten provinilý, který zabil lásku. On ubližovat nechtěl, chtěl odejít, bylo to jeho prokletí. A já zničil všechny city, které k sobě cítili.‘ Ještě hodinu tam chlapec stál a hleděl na mrtvou krásu. Na mrtvou lásku.
Diskuze
Hmm... váhám mezi 4* a 5*... fakt nevím... je to pěkný, to jo, ale nelíbí se mi, jak je to krátký a že se tam nevešly veci, ktere by se mi tam líbily (ta poprava atd.)... ale asi jo... bude to s odřenejma ušima, ale jo :)
Ačkoliv neholduji tipu této rubriky a moc se nevyznám "ve psaní" povídek a všech podobných (podle mého názoru) "hloupostí" ;-), tak tato se mi opravdu líbila. Autor v ní dokonale popsal jednotlivé události. Budu se opakovat, ale navíc se mi i líbí její celková stručnost, dynamičnost a smutný, ale v_y_n_i_k_a_j_í_c_n_ě propracovaný konec ;)). Nazval bych to "tvrdou realitou", protože tento příběh opravdu vytihuje věci tak, jak by se ve skutečnosti mohly stát.
Takže bez jakéhokoliv dlouhého rozhodování Ti uděluji 5*.
Jsem rád, deshi, že jsi narazil zrovna na toto dílko. Pokusím se trošku odpovědět na tvou kritiku. Myslím, že mám trošičku co říci.
Dobrodružství
Snažil jsem se zasadit povídku do takového prostředí, aby byla vhodná pro tento server. Víceméně schválně jsem nepopisoval ani město, ani okolí. To ať si představí každý sám. Ale popravdě řečeno jsi mě na myšlenku dobrodružství přivedl až ty teď. Už dříve mě napadla možná spojitost s drd, ale nikoli s dobrodružstvím, jako s blízkou historií dobrodruha – chlapce. Zde nesedí sice věk, ale 17 je pro povídku lepší. Chlapec se učí být dobrodruhem (snad hraničář, či válečník) a takto mladý nalezne vlkodlaka. Je plný vzrušení a strachu. Něco podnikne. Ale pak si uvědomí, co udělal a od toho se bude dále odvíjet jeho budoucnost a názory na podobné záležitosti.
Však jako dobrodružství je to možné jako krátký úvod k tomu, co se jak stalo. Dobrodruzi se to dozvědí v krčmě a budou pátrat, protože o vlkodlacích tolik slýchali. Chtějí prozkoumat mrtvolu, ale ta není k nalezení. Jako úvod je to dobré, ale na další pokračování se naskýtá mnoho možností, jak se PJ může zachovat – je jich opravdu nečetně mnoho (např. Vlkodlakovo tělo šlo na černý trh a oni ho mají najít. Nebo se ho zmocnil nějaký čaroděj, co ho chce oživit. Nebo j v samotném vlkodlakovi jistá magie apod.)
Vlkodlaci
Musím uznat, že jsi odhalil věc, kterou jsem čekal. To totiž to, že jsem se pokusil navodit atmosféru „jiného vlkodlaka“. Záleží na každém, jestli bude řeči o tom, jak jsou vlkodlaci silní a každou noc se mění, považovat za báchorky, nebo za pravdu. Já to chápu jako celkem logické báchorky obyčejných lidí, co se jich bojí. Oni ve skutečnosti nejsou tak silní, jak se říká (to je automatická lidská tendence přehánět příběhy do větší mezí). To by i vysvětlovalo, proč byl přemožen čtyřmi vojáky.
Stejně tak jsem nerozváděl, proč má na hrudi černý kříž. Ale dejme tomu, že část vlkodlaka má spojitost s temnou magií a černý kříž jim to má připomínat (říkají báchorky).
Každý totiž chápeme vlkodlaka na jisté úrovni snad z obyčejných fantasy a hlavně drd. Snažil jsem se ho pojmout trochu jinak, nebo minimálně zavést právě báchorky, které Fuson slyšel.
Nakonec řeknu, že jméno Keby nemá ani minimální spojitost s nikým z doupěte. Kebý mi také někoho připomíná, když jsi to teď řekl, ale jinak by mě to ani nenapadlo.
Ctěný Salmare,
po delší době se mi dostalo času a něco mohu zhodnotit, tedy se na tvou povídku podívejme...
Po obsahové stránce je povídka ideálním začátkem nějakého dobrodružství, náhodně vyslechnutý rozhovor, chlapec blíže neurčeného postavení, rychlá akce a očividný výsledek, který navíc nabízí (snad úmyslně?) možnost A kde je teda to tělo, když ste ho zapíchli?
Po stránce logické mám však několik výhrad. Vlkodlak se v noci nechá přemoci pěti strážemi? Snad namítneš, že měli dívku jako rukojmí, ale sám vlkodlak říká, že se neovládá a kdyby byla v ohrožení jeho láska, jistě by jednal zkratovitě, podobně jako berserk. Dále povídka uvádí, že se mění každou noc (může to být pouze legenda), takže další důkaz pro to, že by měl proměnu zvládnout bez problémů. Jako vlkodlak by měl mít lepší smysly a tak by měl být varován před blížící se skupinou vojáků. Toto jsou ovšem pocity, které vycházejí z mého chápání vlkodlaků, je možné, že ve světě, kde se odehrává tento příběh, je vše jinak.
Jako například znamení černého kříže. Poněkud podivné a příliš evokující křesťanství, pokud tomu tak je, hodilo by se více tohoto religiozního nádechu. Např. kdyby onen mladík neměl šat bohatého, ale mnišskou kutnu... to již ale znovu přecházím ke svému chápání.
Co je ale takové podivné, je jméno vlkodlaka "Kebý", které mi až příliš připomíná jednoho zdejšího uživatele. V povídce to ruší (pokud tedy není o něm).
A poslední připomínka je ke stylistice, tvůj styl psaní mi přijde rádoby archaický, tedy rušící, věty jsou skládány tak, že se čtou špatně, jaksi ztěžka. Např. V tom chlapec zaslechl jakýsi úryvek rozhovoru nedaleko od něho nebo Zabouchal znovu, až slyšel blížící se kroky a jiné.
Verdikt
Dílo je krátké, což mu dle mého prospívá. Kladně na něm hodnotím použitelnost jako úvodní příběh pro dobrodružství. Negativně určité logické nesrovnalosti, styl psaní a několik chyb gramatických, např. použití zájmene "jenž".
S úctou deshi
Děkuji irůkovi za schválení a řešení situace celkově kolem hřbitova. Pokusím se v krátkosti vypíchnou pár věcí, které mám na rukách přiložených ke klávesnici:
Z pohledu autora:
Zde bych chtěl upozornit, že všechny kritiky vítám s otevřenou náručí – myslím především kritiky, kde se dozvím, jak lépe psát. Jako to udělal irook.
Co se týče dílny, na kterou poukazoval irook: Sám už nějakou dílnu nemám rád, protože stejně nejvíce pomohou přátelé a nikoli náhodní kolemjdoucí v MS. Tím chci říct, že v dílně byla pouze verze jedna někdy v lednu (možná v prosinci), nikdo se tam nevyjádřil a ohromně mi pomohl irook. Kvůli němu jsem nedávno verzi I předělal a vložil tento text. Dílnu tedy nepovažuji za důležitou jako takovou, důležité je, jestli jsem dostal nějaké rady a výtky už před schválením a těch nebylo málo.
Také bych zde napsal jednu poznámku ohledně zařazení povídky. Povídka je zařazena do kategorie „jiná“, přestože smrti tam nebylo málo. Zemřela totiž především láska, která byla zavražděna strachem a pohřbena lítostí. Jedná se hlavně o lidské city. To by ale zase nebylo ono, takže je to tak nějak na půl mezi city a fyzickými postavami. Dílo vnímejte jak vám to přijde vhodnější. Ale zařazení do „jiné“ je účelné.
Když jsem když jsem předělával prvotní verzi na tenhle text, snažil jsem se zachovat prvotní běh děje a jenom ho trochu vylepšit. Nechtěl jsem výrazně měnit délku (která je zde negativem – viz níže) a už vůbec pointu. Možná mě to trochu omezovalo, ale myslím, že se z původního díla nestalo nic naprosto jiného. Že je text obsahovou náplní podobný s malými vylepšeními, která se však nepovedla, jak by měla.
Z pohledu čtenáře - detailnějšího čtenáře, jakožto autora. – co mi vadí.
Jak napsal irook, je to mini povídka, což beru jako negativum v mnoha ohledech. Kdyby byla delší, vešlo by se tam například i jakési soudní řízení s oběma „provinilými“, nebo výslech na strážnici. Takhle jsem musel zachovat hlavně dvě hlavní dějové skutečnosti. Neměl jsem místo na větší poetičnost, která by se k tak krátkému textu vůbec nehodila. Mohl jsem to, coby autor, více rozšířit, ale jak už jsem psal, snažil jsem se zachovat prvotní spád, aby se z toho nestalo něco jiného. – Vynahradím si to jinde.
V tomto případě tedy dálka je problémem.
Když se celé dílko čte, hodně lidí asi napadne, že by bylo lepší, kdyby autor používal kratší věty, které by daly ještě větší gradaci. S tím souhlasím. Nepovedlo se mi to a text tedy není na takové úrovni, na jaké být mohl. Tím myslím, že se jednotlivé pasáže někde trošičku zadrhávají, ale nemusely by.
Také myslím, že popisy osob mohly být na lepší úrovni. Ani tak zase nejde o obsahovou část, ale o jednodechempřečtelnost ( :-) ). Ale zas tak špatné snad nejsou. Každopádně mohli býti lepšími.
Na konec bych jenom poskytl malou poznámečku irookovi:
Myslím, že zavraždění vlkodlaka muselo být na místě jeho nalezení, tak jak to tam je. Za prvé (ohledně příběhu) se stráže museli bát a chtěli ho zabít co nejrychleji. Za druhé (ohledně logičtnosti): O výslechu a soudu jsem také přemýšlel (píšu výše), ale vzhledem k délce příběhu jsem to uvážil jako nežádoucí právě kvůli toku děje, který by se tímto zásahem zásadně vylil.
Autor, Salmr.
Půlnoční pozdrav
A máme tady další minipovídku tematicky zasazenou přesně do rubriky Hřbitov. Nebyla sice v Dílně, nicméně tato (schválená) verze je verzí číslo II. Protože jsem měl tu možnost číst je obě, přímo se mi tedy nabízí jejich srovnání a konstatování, co že se to vlastně „od minula“ změnilo (což je důležité zejména pro autora samotného).
Celkově vzato se jedná o krátkou povídku naplněnou akcí takřka od začátku do konce. U takových povídek je nutné, aby (pokud chtějí být úspěšné) měly ostré zakončení. Tato povídka poměrně ostré zakončení má (viz níže).
Poznámky:
- autor se pokusil poprat se dvěma logicky pokulhávajícími momenty a povedlo se mu to tak napůl:
- moment, kdy autor odhaluje vlkodlačí podstatu Kebýho, je sice správně oddálen (i když by neškodilo zvrat posunout ještě o kousek dále), nicméně věta, kde jeho milenka přímo říká „...co na tom, že jsi vlkodlak,...“ je stále dosti necitlivá. Chtělo to spíše náznak a ne to takhle vyvalit.
- druhá část, akce vojáků v zahradě, je také zlepšena oproti původní verzi. Nicméně dle mě opět nedostatečně. Ano, vojáci skutečně odhalí znak na prsou vlkodlaka (který nemůže mít nikdo jiný), nicméně s popravou by jistě otáleli daleko více. Chápu, že třeba chtěli vzít spravedlnost do vlastních rukou, ale to bych čekal spíše od dobrodruhů než od cvičených vojáků. Ti by asi vlkodlaka zajali (i s dívkou), celou noc vyslýchali, zjistili by, s kým vším se ještě stýkali, ... zkrátka by jej důkladně proklepli a jeho známé taky. A pak by přišla na řadu poprava (a třeba i dívky, jelikož z povídky je zřejmé, že právě její smrt je ústředním motivem celé pointy příběhu).
- někde pokulhává stylistika (první odstavec, dále obraty „na sobě nesl šaty“, apod.), radil bych používat spíše kratší a výstižnější věty. Dobře udržují gradaci příběhu. Gramatika více méně v pořádku, občas ujede nějaký obrat, překlep, hrubici jsem našel jen jednu („Já jsem ten provinilí“).
Pochvaly
- pěkný moment vidím v „přemlouvání“ vojáka chlapcem – voják se chová dle mého celkem reálně a pasáž působí věrohodně.
- další hezkou věcí je konec – jakkoliv se může zdát patetický, myšlenka v něm skrytá (možná ne_zas_tak_skrytá) je zajímavá, i když ne zase tak překvapující, jak by třeba povídka potřebovala. Každopádně se jedná o klad.
Celkově na mě povídka působí dobře, až na pár obratů v ní nejsou chyby, které by vyloženě rušily čtení. Kvalitou a nevypsaností bych ji přirovnal k předchozímu dílu (Ideál), díky absenci některých chyb ovšem získá o něco lepší hodnocení.
irook.