Temnou uličkou v srdci města Belon procházelo šest postav oděných v plátových zbrojích s erbem letícího sokola, znakem městské stráže na hrudi. Nevypadaly na to, že by je tato práce těšila, ale co jim zbývalo? Věděli, že odmlouvat veliteli by nemělo cenu. Čtyři z nich nesly robustní zdobená nosítka a zbylí dva šli po stranách. Každému, kdo na tento malý průvod pohlédl bylo ihned jasné, že v nich musí sedět někdo velmi vznešený a důležitý. Erethil však znal i jméno této vznešené osoby. Byla to princezna Morien, dcera krále Gorondira, vládce nad celou touto zemí, která sahala až někam k břehům Sololského moře. Podle Erethila byla Morien ta nejpůvabnější dívka jaká kdy spatřila světlo světa a proto po ní tak prahnul. Toužil po ní natolik, že by se klidně odvážil jí unést, na což se vlastně teď zrovna chystal. Věděl to však i král, a bál se jen pomyslet na to, co by si bez své jediné dcery počal. Tedy, po pravdě řečeno, bál se spíš pomyslet na to, koho by provdal za krále Amarona, a uzavřel tak mír s jeho zemí, kdyby o svou dceru přišel. Válka byla totiž na spadnutí a i když král Gorondir disponoval daleko větší zemí, nepřítel měl mnohonásobně silnější a zkušenější armádu, a tak byla jediná naděje na mír právě svatba. Morien byla tedy pro krále velice důležitá a proto s ní vždy chodila početná skupina těch nejlepších lidí, které mohl panovník postrádat. Dnes tomu však bylo jinak.

Morien hlídalo jen šest městských strážců a Erethil cítil tu obrovskou šanci. Představoval si, jak ji drží ve svém náručí, jak už jednou provždy praští s touhle nechutnou prací plnou zabíjení, zrady a krve, a vrátí se zpět do svého domku na kraji Talyonského lesa. Vlastně se tam chtěl vrátit už dávno, ale pak jednou zahlédl Morien a zjistil, že jeho touha po ní je daleko větší, než potřeba vrátit se domů. A teď ho od ní dělilo jen pár amatérských vojáčků navlečených do zbroje. Obrovská naděje a touha mu skoro znemožnila rozumně uvažovat. Kdyby se byl tenkrát alespoň na chvíli pořádně zamyslel, došlo by mu, že to musí být nejspíš nějaká léčka. To mu bylo tenkrát ale naprosto jedno.

Erethil věděl, že Morien nesou do Slunečního chrámu na druhé straně města, kde se jako každý večer rozloučí s bohem Slunce modlitbou, a pak jí zase ponesou zpět do hradu. Dělali to tak každý večer a Erethil měl už dávno dopodrobna nastudovanou jejich trasu. Vyšplhal se na střechu jednoho nízkého domku a čekal až se budou vracet zpět do hradu. Uličkou chodilo stále méně lidí a po západu slunce už tudy neprocházel vůbec nikdo. Byla už tma a vše osvětlovala jen záře z luceren na hlavní ulici, když Erethil spatřil to, na co tu celou dobu čekal. Děkoval svému štěstí, že stráží je pořád jen šest.
     „Teď nebo nikdy“. Špitl a zhluboka se nadechl.

Vzduchem prolétla hvězdice a zajela jednomu strážci ze strany do krku, ten jen zachroptěl a svezl se na zem. Nosiči rychle pustili nosítka a ze strachem ve tvářích tasili meče a štíty (Bylo absurdní, že Erethil teď nejvíc myslel na to, jestli se Morien při tom nešetrném puštění nosítek nic nestalo). Rozhlíželi se a snažili se zjistit, kde v tom šeru se skrývá útočník. Jejich marné hledání přerušila až další hvězdice, která prorazila jednomu strážci brnění a prořízla mu kůži na hrudi. Ten se stihl jen podívat na svého letícího sokola, po kterém teď stékaly pramínky krve a ihned na to se ho zmocnila silná křeč (Erethil si vzpomněl na pyrofora, který mu prodal tento skvělý jed a řekl si, že se u něj asi ještě staví pro další flakónky). Padl k zemi a v bolestech umíral. Mezitím však ostatní stráže poznaly odkud vítr vane a hbitě se schovali za nosítka tak, aby na ně střelec nemohl. Erethil neměl moc času, tušil, že za chvíli tu bude spousta dalších stráží kteří se budou shánět po princezně a on na ně rozhodně nehodlal čekat. Vytáhl tedy z pochvy svůj Wirsil, na jehož jílci se houpala světle modrá žíně a seskočil ze střechy dolů do ulice.

Stráže sebevědomě vystoupily zpoza nosítek, každý třímal v jedné ruce meč a v druhé štít na kterém byl opět vyobrazen letící dravec. Spatřily před sebou vysokého muže v rozevlátém černém plášti, pod kterým byla chvilkami vidět kožená zbroj. Neměl žádnou další výzbroj, žádné nárameníky či helmu, ale přesto se při pohledu na něj strážím málem rozklepala kolena strachem. Když si všimly, že se na jílci jeho meče houpe světle modrá žíně, ztratily poslední zbytek své odvahy a začaly couvat. Věděly, že ani v takové početní přesile, nemají proti Mistru Erythenů šanci. Přepadla je totální beznaděj. V uličce bylo hrobové ticho, které přerušovalo jen občasné zachroptění umírajícího strážce. Mlčení přerušil až jeden z ustupujících mužů, který už neunesl tuto bezvýchodnou situaci a s jekotem se rozběhl uličkou pryč. Erethil byl však jediným mrštným skokem u něho a rychlým, přesně vedeným sekem mu oddělil hlavu od těla. Ostatní tři strážníci se s bojovným skřekem (který jim měl asi dodat alespoň trochu odvahy, která jim teď opravdu velice chyběla) rozběhli na Erethila.

Boj to nebyl příliš dlouhý a Erythen z něj vyvázl až na malé škrábnutí nad pravým loktem nezraněn. Otřel si krev ze svého meče do trsu trávy, který vyrůstal u zdi jednoho domu, a vytrhl mrtvým strážím z jejich těl hvězdice. Nyní byl čas vzít si svou odměnu. Pln nedočkavosti zandal svůj meč do pochvy, přistoupil k nosítkům, hluboce se nadechl a otevřel dvířka.

Nečekal, že mu princezna hned padne kolem krku a zahrne ho svými polibky. Věděl, že ho bude zezačátku asi nenávidět za to, že jí unese z jejího rodného města, od jejího otce, od přátel, a v neposlední řadě také od přepychu, který ji zde obklopoval, ale věřil, že se to časem podá a že si ho nakonec zamiluje. Jaké však bylo jeho překvapení, když místo princezny spatřil jen hrot šipky, která mu mířila mezi oči.

V nosítkách seděl Thorwald, velitel královské gardy a Erethilův největší nepřítel v tomto městě. Najednou mu to všechno došlo. Samozřejmě že to byla jen léčka jak ho dostat, a on se chytil. Proklínal svou neopatrnost a naivitu, ale to mu teď nebylo už nic platné. Bylo mu jasné, že nemůže uniknout, a aby toho nebylo málo, musel poslouchat jak se mu Thorwald vysmívá za jeho neopatrnost. Chtěl se alespoň pokusit o rychlý skok a doufat, že velitel nebude natolik rychlý, aby ho stihl zasáhnout. Jeho koncentraci na tento marný pokus však přerušil tupý náraz něčeho těžkého do jeho zátylku. Zatmělo se mu před očima a svezl se na kolena. Než stihl cokoliv udělat, dostal další ránu a upadl do bezvědomí.

Probral se polonahý na studené zemi v zatuchlé a smradlavé místnosti. Po letmém pohledu zjistil, že je to velice neútulné vězení. Všude kolem visely ze zdí řetězy s okovy a na zemi se válela stará špinavá sláma, která silně zapáchala. Neustálé pištění hladových krys, které se rvaly o poslední zbytky jeho večeře, jen umocňovalo příšernou bolest Erythenovo hlavy. Pokusil se vstát, ale zjistil, že má svázané nohy, a tak se alespoň pomocí rukou doplazil ke své dávce jídla. S nejotravnější krysou ve vzteku mrštil o zeď a další už radši utekly samy. Při pohledu na misku ale pocítil silné zklamání. Nečekal sice žádné extra nóbl jídlo, ale tohle bylo vážně moc. Rozemleté zbytky čehosi neidentifikovatelného ho málem donutily zvracet. Rozhodl se tedy, že radši zůstane o hladu. Stále ho ale trápily jeho svázané nohy, bez možnosti pořádně se pohybovat se cítil velmi nesvůj. Uchopil tedy hliněnou misku a vysypal její nechutný obsah na zem, poté s ní silně mrštil o zeď. Miska se rozlétla na kusy. Erethil uchopil největší kus a jeho ostrou hranou si přeřezal provaz, který mu svazoval nohy. Byl tedy skoro volný, bez svého vybavení se však přes bytelné kovové mříže dostat nemohl, a i kdyby se mu to nějakým zázrakem povedlo, co by mohl dělat dál? Nevěděl kde je, ale byl si jistý, že je dobře hlídaný.

Nakonec se rozhodl, že se pokusí udělat trik, který ho kdysi dávno naučil jeho učitel.
     Udělal si kolem krku smyčku z provazu, kterým měl ještě nedávno pevně svázané nohy a lehl si na zem. Po dlouhém soustředění jeho kůže nabrala mrtvolný vzhled, tep se zpomalil a dech téměř ustal. Vypadalo to, jakoby Erethil doopravdy zemřel. Když pak po dvou hodinách přišly stráže zkontrolovat vězně, našly jen mrtvolu s oprátkou na krku. Ihned to běžely oznámit králi, ale ten jim kupodivu nařídil, aby ho přinesly k němu.

O chvíli později se Erethil ocitl na zemi před králem. Nikdo z přihlížejících nechápal co tím jejich vládce sleduje, dívat se na mrtvého vězně není přece zábava hodna krále. Ten však soustavně sledoval vězňovo bezvládné tělo. Za malý okamžik začal Erethil kupodivu procitat. Vrátila se mu zpátky barva kůže a jeho tep i dech se vrátily do normálu. Dávno věděl, že král o jeho marném pokusu ví, ale až teď se mohl pohnout. Erethil s námahou vstal a s bolestným úsměvem ve tváři se podíval na krále. Všichni přihlížející byli naprosto ochromeni tímto náhlým vstáním z mrtvých a nezmohli se ani na výkřik. Stráže však zůstaly alespoň trochu při smyslech, tedy dostatečně na to, aby stihly přiskočit k vězni a srazit ho zpět na zem. Udělaly to vskutku nevybíravým způsobem a Erethil zaúpěl bolestí. Nakonec ho opět svázaly a nechaly klečet.

„Chtěl bych si s ním promluvit o samotě“. Tato slova Erethil od krále vskutku nečekal, ale nedalo by se říct, že by proti nim něco měl. Po krátkém přesvědčování stráže splnily svůj rozkaz a odvlekly Erethila do místnosti, kde na něj král už čekal. Erethil měl dost času aby si místnost prohlédl. Nebyla nijak velká a všude bylo plno polic plných knih, jejichž názvy někdy nedokázal ani přečíst, natož aby si pod nimi dovedl cokoliv představit. Literatura opravdu nebyla jeho silná stránka. Naproti precizně vyřezávané soše draka v rohu místnosti hořel oheň v nádherném velkém krbu. Uprostřed místnosti stál mohutný zdobený stůl z černého dřeva, bylo na něm plno jídla a za ním seděl král s poloprázdným pohárem v ruce.
     „Kdybych nebyl svázaný, nebolela mě hlava a neměl sem takový hlad, řekl bych, že to tu máte vážně hezky zařízený a hlavně útulný. Takhle je mi tady ale spíš na blití.“ Přesně taková slova král od Erethila čekal, nenechal se nimi tedy zaskočit.
    „Je mi líto, že se vám tady nelíbí, ale pokusím se vám to tady co nejvíce zpříjemnit. Stráže!!“ Dvojice stráží vtrhla do místnosti s tasenými meči. Bylo vidět, že předpokládaly, že je bude potřeba. Stalo se však něco, co opravdu nečekaly.
    „Rozvažte ho!“ rozkázal král.
    „Ale pane…“.
    “Řekl jsem rozvažte ho!“. Stráže s velkou nelibostí splnily vladařův příkaz a s obavami ve tváři odešly z místnosti.

„Posaďte se a jezte co je vám libo, jídla je tu dost.“ Erethil tedy rozhodně čekal horší zacházení. Sedl si tedy ke stolu, pohodlně se usadil do krásně měkkého křesla a pustil se do jídla. Panovník ho nechal chvilku vychutnávat královskou tabuli a pak zase promluvil.
    „Měl bych pro vás velice zajímavou, a pro vás jistě i velmi lákavou nabídku.“ Erethil odložil kuřecí stehno.
    „Nabídku? Co by ode mě muž vašeho postavení mohl potřebovat? A hlavně, co mi za to může nabídnout?“ Král se na něj zadíval a váhal, jestli mu má říct vše na rovinu. nakonec se rozhodl, že to tak bude nejlepší.
    „Jistě víte, že nám hrozí válka s královstvím krále Amarona a také se k vám jistě doneslo, že se snažím válce zabránit spojením našich rodů“ Erethilovi se zablesklo v očích.
    „Samozřejmě že to vím, chcete provdat Morien za toho parchanta a zachránit si tak svojí kůži. Jak statečné,“ procedil mezi zuby s neskrývanou zlostí v hlase. Král pro jistotu uchopil do rukou kuši, kterou měl celou dobu u sebe.
    „Dělám to pro svou zemi a vy to víte!“
    „Ale proč zrovna Morien?“ namítl Erethil.
    „Ta svatba je nutná, není to můj výmysl a buďte si jistý, že to není to, co bych chtěl, ale můj lid je pro mne to nejdůležitější a já ho nenechám zotročit ve válce. Mír je jediné řešení. To musíte vědět, nejste přece hlupák“ Erethil věděl, že válka by byla pro tuto zemi zničující, ale chtěl dosáhnout míru jinou cestou.
    „Tak proč mu nedáte přístup k Sololskému moři? Stejně jde Amaronovi hlavně o tohle“. Král na tuhle otázku evidentně nechtěl odpovědět.
    „Nepleťte se mi do politiky, to není vaše starost, já dělám co je pro mou zemi nejlepší a vy mi do toho nemáte co mluvit. Zpět ale k mé nabídce, chcete si jí vyslechnou, nebo mě tady budete vyčítat co dělám špatně?“ Erethil už se chystal něco říct, ale král ho nenechal promluvit.
    „Jestli ano, můžete se klidně zase odebrat do cely a vyčkat na svou popravu!“ Erethil se nadechl a promluvil již mnohem klidnějším hlasem.
    „Mluvte tedy“.

Král odložil kuši, vstal a začal se procházet po místnosti, dělal to tak vždy, když chtěl udělat nějaké těžké rozhodnutí.
    „Já vám vrátím všechny vaše věci, dám vám svobodu a vy se vypravíte do Amaronovi země a ukradnete pro mě jednu věcičku, se kterou pak celou válku vyhraji. Je mi naprosto jedno jak, ale uděláte to. Co vy na to?“ Erethila tato nabídka dost překvapila.
    „Proč byste mi měl věřit? Co mi bude bránit v tom, abych se na vás vykašlal a až mě pustíte, abych prostě odešel pryč? Vážně chcete založit svůj plán jen na důvěře ke mně?“ Erethil králi dlouze pohlédl do očí.
    „To se mi vážně nějak nezdá, takže jak to uděláte?“ Vladařova tvář zvážněla a zesmutněla zároveň. „Protože, když se vrátíte i s tou věcičkou, tak vám dám 5 000 zlatých, tvrz na jihu země a ……….. a svou Morien.“

Erethilovi se zatajil dech.
    „Vy, vy byste mi dal Morien?“ vykoktal ze sebe radostí.
    „Ano, nedělám to sice vůbec rád, ale co mám dělat? Je to jediná možnost, jak zachránit svou zemi.“ Král vyprázdnil svůj pohár vína.
    „Věřte mi, že dát svou jedinou dceru zabijákovi je ta nejhorší věc jakou bych si kdy dovedl představit, ale okolnosti mě k tomu donutily. Já prostě chci tu válku vyhrát! Mír je mi nanic, stejně by ho Amaron dlouho nedodržel, takže musí být válka a já ji musím vyhrát!“ Při těchto slovech se v královo očích podivně zajiskřilo. Představoval si, jak se stane neomezeným vládcem nad celým kontinentem a tato myšlenka ho plně ovládala. Pro její splnění byl ochoten udělat skoro cokoliv.
    „Přijímáte tedy?“ Erethilovi se z toho náhlého obratu málem zamotala hlava. „No……samozřejmě že přijímám…….tati“ Královi se při této narážce objevila ve tváři bolestná grimasa, ale co mohl dělat. Musel tyto řeči překousnout.
    „Radši vám vysvětlím o co se vlastně jedná. Na severu Amarunova království leží jedna malá a zdánlivě bezvýznamná pevnost, jmenuje se Tangrob a najít jí by neměl být problém. Dostat se dovnitř už bude těší, ale vy byste to mohl zvládnout. To co je uvnitř je ale něco naprosto úžasného. Někde tam, v srdci té pevnosti je amulet z ryzího zlata osázený drahokamy, a ten mi přinesete. Nebudete se pídit po tom, co tento náhrdelník dokáže a ani si ho nikdy nenandáte, protože jestli to uděláte, tak už se s Morien nikdy neuvidíte. Když mi ho přinesete a slíbíte mi, že už nikdy nebudete vraždit ani okrádat můj lid, dám vám vše, co jsem slíbil“. Král se zase pohodlně usadil.
    „A ještě jedna věc, kdyby vás náhodou chytili, nesmíte vyzradit., že jsem vás vyslal já. Řeknete, že jste to vše dělal na vlastní pěst. Protože pokud by se Amarun dozvěděl, že jsem ho chtěl podrazit, byl by s celou touto zemí konec, je vám to jasné?“ Erethil dal lehkým kývnutím hlavy jasně najevo, že souhlasí se všemi podmínkami.
    „Kdy mám vyrazit?“

Další den ráno se Erethil probudil v té nejměkčí posteli v jaké kdy spal. V pokoji bylo příjemné teplo, které sálalo z hořícího krbu na druhé straně místnosti a z otevřeného okna proudil do pokoje nádherně čerstvý vzdoušek. Nemohl zde ale polehávat moc dlouho, čím dřív totiž splní svůj úkol, tím dřív dostane Morien a bude si žít spokojeně až do svého konce. Pomyšlení na princeznu ho přimělo okamžitě vstát. Všechno své vybavení našel u nohou postele a po krátké prohlídce zjistil, že opravdu nic nechybí. Oblékl se tedy, sbalil své věci a vyšel z pokoje jedinými možnými dveřmi. Tam už na něj čekala stráž, která ho znovu odvedla ke králi. Seděl v té samé místnosti, v jaké spolu mluvili již včera večer. Stůl byl plný jídla a vše vypadalo opravdu lákavě. Erethilovi se začínal život na hradě pomalu zamlouvat. „Nechtěl byste se mnou posnídat?“ Erythen nemohl královo pozvání odmítnout. Po dlouhé a vydatné snídani podstoupil Erethil ještě delší rozhovor, ve kterém mu král upřesňoval kudy se do Tangrobu dostane a jak to vlastně celé provede. Nakonec mu nabídl, aby si vybral ze stájí jakéhokoliv koně a tím jejich rozhovor skončil.
    „Doufám, že se ještě shledáme“. Prohodil Erethil při odchodu.

Do stájí doprovodil Erethila stále se usmívající mladík, samozřejmě v doprovodu dvou stráží (Erethila už soustavná přítomnost těchto plecháčů začínala dost unavovat). Stáje byly opravdu rozlehlé a bylo v nich mnoho překrásných koní. Nakonec si Erethil vybral černého hřebce, který stál úplně na konci stájí. Bylo vidět, že mu ho nedávají zrovna rádi, ale nikdo se neodvážil porušit králův rozkaz. Nakonec se však ten usmívající mladík (který se mimochodem teď už vůbec neusmíval) přece jen odvážil promluvit a dát najevo, že se mu zrovna dvakrát nelíbí, jakého koně si Erethil vybral. „Pane, nemohl byste si prosím vás vybrat nějakého jiného koně? Král mi slíbil, že mi jednou Tarmona dá, a vy mi ho teď chcete odvést pryč. Prosím, vezměte si třeba tady Falris, je to vážně pěkná kobylka, určitě by se vám…. “. Erethil nenechal mladíka domluvit, nasedl na Tarmona a vyjel ze stájí.

Po krátké projížďce zjistil, že lépe si opravdu vybrat nemohl. Zvíře mělo nádherně lehký klus a o cvalu ani nemluvě. Jet na něm byla vážně rozkoš. Každý den jízdy, kdy se přibližoval k nepřátelskému území, vídal stále méně lidí a přibývalo opuštěných domů, ze kterých se lidé utíkali schovat do větších měst (nikdo totiž ještě nevěděl, že král hodlá uzavřít mír sňatkem). Každý se už připravoval na válku. Nakonec, po dvanácti dnech jízdy, před sebou spatřil řeku Ander. Byla to hranice mezi oběmi královstvími a v této dost nejisté době byla velmi hlídaná. Na obou březích byly vybudovány malé pevnosti, které měly sloužit jako první obrana proti případnému útoku znepřátelené armády. Necelou míly po proudu viděl Erethil zbytky strhnutého mostu. Naděje na klidné překročení řeky byla ta tam. Rozhodl se tedy, že počká na noc a pak se pokusí nenápadně dostat k řece, přeplavat ji a proplížit se přes nepřátelské ležení. Musel se ale rozloučit s Tarmonem. Docela si na sebe zvykli, ale nedalo se nic dělat. Odsedlal ho tedy a pustil na svobodu.

Čas, který mu zbýval do večera, strávil děláním malého voru, na který chtěl při překonávání řeky položit svůj vak, aby se mu do něj nedostala voda. Dřeva bylo všude dost a tak najít pár dostatečně rovných větví a následně je svázat dohromady nebyl nijak velký problém. Když dokončil svou práci byla již naprostá tma, kterou rušilo jen světlo vycházející z hořících ohňů na druhém břehu. Došel tedy k řece a položil na ní svůj malý vor, na který přivázal vak a vstoupil do vody. Byla příšerně studená, ale naštěstí v ní nebyl nijak silný proud, takže Erethil těch necelých padesát sáhů, které ho dělily od druhého břehu překonal bez větších obtíží. Odvázal svůj vak od voru a ten nechal pomalu unášet dál po proudu řeky. Vylezl z vody a lehl si do trávy. Byla mu strašná zima. Nemohl ale v žádném případě rozdělat oheň, protože by se zcela jistě prozradil. Překonal tedy tu příšernou zimnici, donutil své zuby aby se přestaly klepat a začal se plížit vpřed.

Odhadoval, že má za sebou, tak 200 až 250 sáhů, když před sebou zahlédl siluetu vysoké postavy. Byla necelých dvacet sáhů od něj a vypadalo to, že je na hlídce a nehodlá jen tak odejít. Erethil nechtěl riskovat hlučný souboj, který by jistě přivolal ostatní vojáky a tak se rozhodl, že se hlídku pokusí zneškodnit jedním jediným šípem. Sundal si tedy ze zad svůj luk, který mu dal kdysi jeho otec a založil do něj šíp, poklekl a napjal luk. Namířil vojákovi na zátylek a pustil tětivu. Snad za to mohla ta tma všude okolo, nebo to, že Erethilovi byla nesnesitelná zima a klepal se po celém těle, ale každopádně šíp, který měl vojáka zabít, se mu místo do zátylku zabodl pouze do ramene. Naprosté ticho přerušilo vojákovo zařvání bolestí a následné volání.
     „Útočí!!! Už jsou tady, pomóóóc!!

Další šíp, který proklál vojákovi hrdlo ho umlčel jednou provždy. Ale bylo pozdě. V celém táboře byl poplach. Všichni honem brali do rukou zbraně, zapalovali pochodně a připravovali se na útok. Všude vládl naprostý zmatek. Oddíly hledaly své velitele a ti zase hledali své oddíly. Kdyby teď Gorondirská armáda skutečně zaútočila, bylo by to asi lehké vítězství. Erethil měl teď ale naprosto jiné starosti, přemýšlel jak z téhle situace vyváznout živý. Nakonec doběhl k mrtvému vojákovi a po dlouhém souboji s jeho bezvládným, ale těžkým tělem se mu povedlo sundat mu jeho kroužkovou zbroj a helmu. Vše si na sebe navlékl, vzal si jeho meč a štít na kterém byl vyobrazen půlměsíc, znak Amaronské armády a rozběhl se do nepřátelského tábora. Neběželo se mu v této výzbroji vůbec dobře a vše mu bylo spíše na obtíž, ale důležité bylo, že u ostatních vojáků vzbudil dojem, že je jedním z nich. Nikomu v tom zmatku nebylo divné, že běží úplně na opačnou stranu než by měl. Nakonec se mu podařilo dostat se skrz celé ležení až na druhou stranu, kde zahodil vojákův meč a štít a nepozorovaně vběhl do blízkého lesa.

Běžel pořád dál a dál, chtěl se dostat co nejdále od nepřátel, kteří za ním mohli kdykoliv vyslat nějaké pronásledovatele. Když už nemohl uběhnout ani sáh, padl vysílením na zem, sundal ze sebe kroužkovou zbroj a helmu, opřel se o nejbližší kmen stromu a usnul.

Vzbudil se až pozdě dopoledne, opíraje se o mohutný kmen vysokého dubu. Všude kolem něj bylo příjemné ticho, které rušilo jen občasné zacvrlikání ptáčků v korunách vysokých buků. Erethilovi bylo však hrozně zle. Trápila ho nesnesitelná bolest hlavy a při každém pokusu o polknutí pociťoval šílená muka. Proklínal včerejší přechod přes studenou řeku a následný vysilující běh. To mu však teď nebylo nic platné. Věděl, že by bylo asi nejlepší utábořit se zde a přečkat svou nemoc pěkně v teple u ohně, ale to by znamenalo bůhví jak dlouhé zdržení, možnost prozrazení a hlavně, čím dřív bude zpět, tím dřív bude moct obejmout svou Morien. Rozhodl se tedy, že zatne zuby a bude pokračovat. Vytáhl z vaku mapu, kterou mu dal král a snažil se zjistit, kde se nachází. Mapa byla profesionálně zakreslena, takže najít svou polohu nebyl problém. Byl v Gowerovském lese a k pevnosti to měl asi tak 8 dní cesty. Rozhodl se, že půjde ještě dva dny lesem a pak zahne na jih podél Tarolského pohoří až k pevnosti. Vydal se tedy na cestu.

Chůze mu dělala čím dál tím větší problémy, začala se mu motat hlava a silně ho bolelo na prsou. Když už vážně nemohl dál, našel si místo v závětří menšího kopce, rozdělal oheň a v bolestech usnul. Probudil se v záchvatu kašle, který mu způsoboval hrozné bolesti. Otřel si rukávem ústa a k jeho zděšení mu na něm zůstala směsice hlenu a krve. Cítil se hrozně unavený a i když vedle něj vydatně plápolal oheň byla mu strašná zima. S velkou námahou tedy vstal a doplahočil se pro další dříví, které pak všechno přiložil na oheň. Ihned nato omdlel.

V noci se zmítal v horečkách, zdál se mu však nádherný sen, zdálo se mu o Morien. Již dávno splnil svůj úkol, král Gorondir vyhrál válku a jemu dal místo tvrze malý, ale útulný domek na kraji lesa, ve kterém bydlel se svou Morien. Měli spolu dvě překrásné děti a právě spolu byli na procházce. Šel po lesní cestě a držel svou ženu za ruku. Sledoval, jak jejich děti dovádí mezi stromy. Najednou se všude kolem rozprostřela mlha. Stále houstla a houstla. Začal se kamsi propadat. Snažil se křičet. Již necítil Morienin stisk ruky. Necítil už vůbec nic.

Ráno sluneční paprsky dopadly na Erethilovu mrtvolně bledou tvář…….

--------------------------------------------------------------------------

DODATKY:

Pravidlový popis postavy:

Erethil
Člověk – Zloděj – Erythen
Úroveň: 29

Síla: 15/+2
Obratnost: 18/+3
Odolnost: 10/+0
Inteligence: 15/+2
Charisma: 17/+3

Životy: 64

Vzhled: Erethil byl vysoký a hubený muž s dlouhými černými vlasy a hnědýma očima. Vždy chodil zahalen v temném plášti, který mu dodával jistou dávku mystičnosti. Pod tímto pláštěm byl oděn do kožené zbroje, kterou mu kdysi dávno daroval Theurg Zycon a o které hrdě prohlašoval, že má úžasné zvláštní schopnosti. Nikdy se však o těchto schopnostech podrobněji nezmiňoval.

Zvláštní předměty: Kromě svého Wirsilu u sebe Erethil nosil ještě onu zázračnou koženou zbroj (viz kožená zbroj nezranitelnosti). Dále pak měl ještě Prsten neslyšitelnosti (který dokázal sesílat toto kouzlo a měl v sobě na den 12 magů) a Sluneční prsten. Pokud byste náhodou chtěli někdo Erethila použít do svého dobrodružství, dejte mu klidně nějaké další kouzelné předměty. Přece jen, byl na 29 úrovni, takže už toho mohl mít vážně dost.

Co se dělo dál: Erethilovo tělo po pár dnech našel místní dřevorubec, vzal si všechny jeho věci a vypravil se .......ale to už je zase jiný příběh. Král Gorondir nikdy nezískal Dračí amulet a po dvou měsících čekání na Erethila nakonec provdal svou jedinou dceru Morien za krále Amarona. Ten se po Gorondirově smrtelné nehodě (samozřejmě že to nehoda nebyla) stal vládcem nad oběmi zeměmi a dále dobýval sousední státy, až se stal neomezeným vládcem nad celým Silionským kontinentem.

Kožená zbroj nezranitelnosti: Jedná se o koženou zbroj, která mnohem lépe chrání před útoky (KZ=6) a má ještě jednu velice užitečnou schopnost. Pokud je postava, která nosí tuto zbroj zraněna v souboji tváří v tvář nebo při střeleckém útoku, tak je její zranění pouze třetinové (zaokrouhluj dolů, vždy se postavě ale ubere alespoň jeden život) a navíc je jistá pravděpodobnost, že se na útočníkovo zbrani udělá zub/uštípne se kousek dřeva a sníží se tak její útočnost o 1. Tato pravděpodobnost je rovna desetinásobku životů, které postavě zachránila zbroj díky své zvláštní schopnosti. Ještě je třeba dodat, že se jedná o artefakt.

PS: Pokud se někomu tato kožená zbroj nelíbí, nic vám nebrání si její zvláštní schopnosti upravit podle svého :-)

Příklad: Lupič Štístko na sobě má Koženou zbroj nezranitelnosti a jeho obranné číslo i s hodem je 17. Na Štístka útočí troll s útokem 26 (konečným, tedy včetně hodu). Normálně by byl Lupič zraněn za 9 životů, ale nezapomínejme na jeho zbroj, která mu ušetří dvě třetiny životů o které by měl přijít – v tomto případě je tedy zraněn místo za 9 jen za 3 životy. A je tady ještě 60% pravděpodobnost, že se na trollově kyji uštípne nějaký ten kus dřeva a sníží se mu útočnost o 1.