Okolo hrobu stály tři postavy. Mohutný barbar, bělovlasý elf, opírající se o hůl a hobití žena. Další elf stál opodál a s viditelným opovržením se na skupinku díval. Všichni tři mlčky pozorovali tělo krásné černovlasé elfky ležící v rakvi.

Po dlouhé chvíli promluvil elf v bílém rouchu. „Když jsem ji poprvé spatřil, seděla v hospodě s nemytým barbarem, tělo měla samý šrám. I přesto jsem ale viděl jak neobyčejně je krásná,“ vzpomínal stařec se slzou stékající po tváři. „Byl jsem tehdy ještě mladý a nezkušený, i když v porovnání s ní sem na tom byl o dost lépe. Bylo to po jejím prvním dobrodružství. V jejich družině jich bylo pět. Ona a ten barbar stěží zachránili holý život. Ostatní zemřeli, zabiti neznámými cizinci. Přisedl jsem si k nim a zavedl s nimi řeč. Pili jsme a smáli se. Ráno jsme se probudili na ulici okradeni o vše. To nás dalo ještě víc dohromady a já je už neopustil. A i když jsme časem získali i nové spolubojovníky, nikdy jsem neměl nikoho tak rád, jako je dva. Stali se mou rodinou. Proto mě velmi ranilo, když Glacius padl. A jí také. Stále jsme ale byli na smutek dva. Teď to je těžší. Jsem sám a s ní, jsem ztratil i smysl života. Sebevražda už mi nepřipadá tak směšná jako kdysi. Teď bych se ale neměl litovat, ale vzpomínat na ni,“pokáral se elf.

Byla usměvavá, snažila se ukazovat lidem tu lepší stránku života, a to i v těch nejtěžších chvílích. Milovala přírodu, a když jí někdo v jejím okolí ohrozil, bránila tomu všemi prostředky. Od začátku mě na ní fascinovala její schopnost ovládat meč. Když ho používala nepovažovala to za boj, ale za umění a to z ní dělalo nebezpečnou protivnici. V kombinaci se skvělým postřehem a ledovým klidem, kterým se při boji vyznačovala, neměla mnoho sobě rovných soupeřů. Když bojovala po boku s Glaciem, mohl jsem se bez obav věnovat kouzlení, místo očekávání rány mečem. Při dobrodružstvích které jsme spolu prožili, několikrát unikla smrti. Nejčastěji to bylo smrtelné zranění od nějaké bestie. Nejhorší to bylo, když se proměnila v zombii. Tehdy jsem si opravdu myslel, že ji ztratím. Nikdo si nedokáže představit mou radost, když jsme našli lék. To už zase odbíhám od tématu. Nikdy neváhala pomoci druhým. I když to znamenalo bojovat zdánlivě prohranou bitvu. Mohl bych tu také vyjmenovat věci jimiž mi lezla na nervy, i když jich nebylo mnoho, ale nemělo by to smysl.“ Dokončil elf a pokynul plačící hobitce.

Já, neznala jsem ji tak dlouho, ale měla jsem ji ráda pro všechno co řekl Algamonth. Jen si myslím, že její smrt byla zbytečná a možná to nebyla ani tak velká náhoda. Forsaken, podle mě úmyslně předstíral, že na ní nemůže seslat létací kouzlo a ona pak musela šplhat na tu skalní stěnu a spadla. Nikdy ji neměl rád. Mohl ji klidně nějakým svým dalším kouzlem strčit dolů,“ řekla hobitka nenávistně se dívajíc na opodál stojícího elfa.

Všichni tam stáli ještě nějakou chvíli, a pak vzal barbar lopatu a zaházel hrob, ležící pod třemi velkými duby. Elf vytáhl z hábitu lehce prohnutý meč a položil ho na čerstvě navršenou zem. Pak přes něj každý položil modrou růži a jeden po druhém odešli. Když jako poslední odcházel bělovlasí elf, zastavil se a podíval se ještě na hrob ležící kousek vedle, pak ale rychle odkráčel.

Na náhrobcích stálo:

Glacius, neohrožený válečník, narozen ve Storobsku,

zemřel hrdinskou smrtí v Hořkých horách,

roku 846 královského letopočtu

Katanga, elfí hraničářka bez domova,

která zemřela pro nic roku 851 královského letopočtu

Nezapomeň že nejsi ten meč, ty jen držíš meč.