Články&Eseje

Neočekávané dobrodružství Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 12

Seoman odložil koště a hluboce se zamyslel. Proč vlastně dělám hloupého pomocníka služebných? Za několik týdnů mi bude patnáct let a ostatní chlapci v mém věku jdou do armády. Z myšlenek ho vytrhl studený vítr, který mu rozfoukal zrzavé rozcuchané vlasy. Prohlédl si své oblečení a uvědomil si, že na bílé košili má mastnou skvrnu. To bude zase Ráchel zuřit. Ráchel byla jeho nevlastní matka. Jeho vlastní matka zemřela těsně po porodu a otec se utopil, ještě než se narodil.

Seoman chvíli stál na místě a najednou se dal do klusu. Seběhl schody na ulici a opřel koště o zeď domu. Vydal se rychlou chůzí k věži Zeleného anděla. Věž stála přesně uprostřed hradu Hayholt. Ulice byla až na zatoulaného psa zcela prázdná. Když procházel kolem kováře, slyšel tupé nárazy kladiva o kovadlinu. Najednou si všiml, že za kovárnou jsou otevřené dveře, které nikdy předtím neviděl. Na dálku poznal, že vedou dolů… pod Hayholt!

Tiše si řekl: „To je zajímavé, já myslel, že hrad nemá žádné tajné chodby.“

Znovu silně zafoukal vítr a odněkud z domu se ozvalo: „ Seomane, zase se ulejváš, počkej, až tě najdu.“

Seoman podle hlasu poznal Ráchel a během chvilky byl u dveří do tmy. Než si uvědomil, co dělá, sbíhal schody dolů. Vzduch v podzemí byl vlhký a byl cítit hnilobný zápach. Po něčem uklouzl a posledních pár schodů sjel po zadku. Ocitl se v naprosté tmě. Odněkud z dálky na něj zablikalo zelené světlo a pomalu se přibližovalo. Na poslední chvíli skryl výkřik hrůzy, když mu po ruce přeběhla krysa. Rychle se postavil a hledal nějakou skrýš, kam zaleze, než přejde to podivné světlo. Všiml si postranního výklenku a v něm pytle. Skočil za nejbližší pytel a odříkal v duchu modlitbu pro svatého Annabela. Světlo se přiblížilo a Seoman zjistil, že je to lucerna se zelenými skly, kterou nese muž vysoké postavy. Chlapec zavřel oči a strachy ani nedýchal. Když kroky dozněly, ohlušující rána přinutila chlapce otevřít oči.

„Dveře jsou zavřené!“ vykřikl.

Vylezl ze svého úkrytu a vystoupal po schodech. Dveře byly zavřené a jakoby splynuly se stěnou. Nadávkami do čeho se to zapletl, si dodal odvahu a zamířil dolů vlhkou chodbou.

Když ušel asi sto sáhů, chodba končila. Začal ohmatávat zeď a našel pootevřené dveře. Nakoukl škvírou dovnitř a zjistil, že je to cela, která je osvícená dohořívající pochodní. Na podlaze seděl nějaký muž a tiše ho pozoroval. Muž byl středního věku, měl na sobě cestovní plášť a na ruce dva zlaté prsteny. Seoman ho odněkud znal, ale nemohl si vzpomenout kde tu úzkou tvář se špičatým nosem viděl.

„Kouzelník Royan, králův mladší bratr!“ vykřikl Seoman a o něco tišeji dodal: „Ale vždyť vás minulý týden zabila divoká zvířata v lese.“

Muž tichým hlasem řekl: „Ne, mladíku, bratrův rádce a černý mág Hakatri mě přepadl a zajal. Pomoz mi, prosím. Tamhle v koutě leží ostrý kámen, kterým by se ti mohlo podařit mě osvobodit.“

A ukázal na levé zápěstí, kde měl na řetězu kovovou obruč. Seoman, neschopný promluvit, sebral kámen a začal tlouci do zrezlého řetězu. Asi na pátý pokus se mu podařilo řetěz přerazit a kouzelník s námahou vstal.

S vděčností v hlase zašeptal: „Děkuji ti, jsem ti velice zavázán. Ale musíme se odsud dostat.“

Jak to dořekl, ozvalo se hlasité bouchnutí dveří a na chodbě se ozvaly kroky.

„To je Hakatri“ pronesl muž a připravil se u dveří jako kočka, která čeká na myš.

Seoman už o Hakatrim slyšel. Byl to králův mág s pověstí vraha. Všichni se ho báli. Již zabil mnoho nevinných lidí. Kroky se přiblížily a objevilo se zelené světlo. Royanovy ruce se rozzářily rudým ohněm a ve chvíli, kdy se otevřely dveře a v nich se objevila Hakatriho postava v zeleném plášti, oheň opustil jeho ruce a udeřil do překvapeného mága. Mág upustil lucernu a podlaha se vzňala. Vše, co se odehrávalo později, si Seoman uvědomoval velmi pomalu. Mág a kouzelník spolu bojovali mocnými kouzly. Poslední věc, kterou si chlapec pamatoval, byla jak udeřil kamenem do zelené postavy. Nadýchaný kouřem omdlel.

Když se Seoman probudil, zjistil, že leží v čisté posteli. Měl pocit, že se mu zdál nějaký hrozný sen, ale kousek od něho se ozval hlas:

„Už je ti lépe, chlapče?“

Vedle jeho postele seděl Royan v bílém plášti zdobeném elfími runami. Pravou ruku měl zavázanou a pod spáleným obličejem se leskly lehce nažloutlé zuby.

„Seomane, zachránil jsi mi život, když jsi omráčil Hakatriho. Jsem ti moc vděčný. Za odměnu se můžeš stát mým učedníkem.“

Seoman překvapeně vyhrkl: „Kdo by si byl pomyslel, že se něco takového stane hloupému pomocníkovi služebných.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

No jo.Je to trochu nepropracovaný.To byla moje slohová práce a bylo na ní hrozně málo času.Příště se polepším.


 Uživatel úrovně 5


No, řekla bych že tahle povídka se dala daleko lépe propracovat. Přijde mi to jako holé popisování faktů s happyendovým koncem. Chtělo by se to víc zaměřit na jádro příběhu, tedy na dobrodužství v podzemí. Je to prostě všechno hrozně narychlo - 2*