Výzkumný člun Druhého impéria se vynořil z časové díry. Procitnutí nebylo vůbec příjemné. Každý člen posádky sice absolvoval alespoň jeden let nadsvětelnou rychlostí a s ním spojené probuzení z hybernačního spánku, ale to nic neměnilo na pocitech malátnosti, slabosti a ztuhlosti svalů, které Utas právě prožíval.

Když se plně probrali také Lums, Horas a Vendal, všichni čtyři se ujali řízení lodi. Nyní si Utas poprvé uvědomil, jak musela být posádka Delira pečlivě vybírána. Plynulé pohyby rukou při ovládání lodi a kontrole stovky jiných zařízení dokazovaly, že členové této výpravy jsou ti nejzkušenější, kteří přežili III. galaktickou válku. Teď byla jediná příležitost přemýšlet o takových bezvýznamných věcech a také se připravit na nadcházející misi, protože před sebou měli ještě mnoho hodin letu, než konečně dorazí k modrošedé planetě, která pomalu rostla před přídí Delira. Nejobtížnějším na celé výpravě měl být přistávací manévr, který provedli naprosto bezchybně. Vedoucí projektu činili odpovědně, když tuto část letu svěřili posádce, protože si mysleli, že by se dokázala lépe vypořádat s nepředvídatelnými událostmi, jež během mise zákonitě musely nastat.

Poté, co utichl hluk motorů, který se ale nedal srovnávat s hlukem raketových motorů na počátku vzniku Prvního impéria, se mohli z lodě pozorně rozhlédnout po planetě, která byla a zároveň také nebyla Zemí, jak ji znali. Nacházeli se na Zemi v období vzniku prvních bakterií, což dokazovala pustá krajina okolo Delira a obrovský oceán na obzoru. Nyní budou většinu práce vykonávat stroje a lidé je budou kontrolovat. Tak lehké to samozřejmě není, protože lidská posádka zde musí také mnoho vykonat a nemůže nechat vše na strojích. Ne, že by roboti tuto práci dělat neuměli, ale vedoucí projektu předpokládali, že stejně jako přistání by tyto činnosti lépe vykonával někdo přizpůsobivější, než jsou počítače. Utas zůstal na lodi jako poslední, protože musel vypnout veškeré systémy, které neměly být během mise používány. Takže když vycházel z Delira, Horas a Vendal na svých antigravitačních vznášedlech byli dávno z dohledu. Chvíli pozoroval Lumse a pak zamířil za svým úkolem. Když však vkročil na povrch planety, pocítil podivnou úzkost. Byl to stejný pocit, jaký zažil poté, co se dozvěděl, že se má konat tato výprava. Tak jako tenkrát se však během malé chvíle uklidnil a začal se věnovat jiným věcem. Měření a zaznamenávání údajů vykonali za přesně stanovenou dobu a bez nejmenších obtíží. Poslední dny strávili odpočinkem a přípravou na zpáteční cestu. Když se pak loď odlepila od povrchu, bez velkého loučení zamířili k časové díře, jež je měla přenést do téže galaxie, ale takové, jakou ji znali oni. Aby zde mohli lidem podat důkazy o vzniku prvních mikroorganizmů, ze kterých se během mnoha milionů let sami vyvinuli. Když se přiblížil okamžik, kdy se měli uložit do tvrdého spánku trvajícího přes 68 let, každý si ještě užíval posledních chvil samoty a odloučení od lidstva, protože věděl, že tyto pocity už nikdy nezažije.

Uběhlo 136 let od doby, kdy se kosmický koráb Delir vnořil do neviditelné časové díry. A nyní se znovu objevuje na stejném místě nedaleko Země a jeho posádka opět procitá z hybernačního spánku. Všichni si uvědomovali, že se objeví jen několik hodin poté, co do časové díry poprvé vletěli, a proto je velmi překvapilo, že nikde nevidí doprovodnou loď, která s nimi letěla až na toto místo. Ale vzhledem k tomu, že přistání bylo přesně řízeno palubním počítačem, a oni do něj mohli zasáhnout jen v případě nejvyšší nutnosti, čekali na vysvětlení, které jim podají lidé na Zemi. Když však byli dostatečně blízko modré planety, ke svému obrovskému úžasu zjistili, že Země vypadá jinak, než jakou ji znali před ukutečněním této výpravy. I když si plně uvědomili tuto zdrcující skutečnost, zachovali si chladnou hlavu a čekali, co uvidí po přistání, kterému kvůli nedostatku paliva stejně nemohli zabránit. Počítač je nenavedl na přistávací plochu, kam loď navést měl, ale dosedli na rozsáhlou planinu, na jejímž obzoru se rýsovaly podivné stavby. Když opatrně vystupovali z Delira, hlavou se jim proběhla myšlenka, že jsou sice na Zemi, ale v daleké budoucnosti. Při těchto úvahách prožíval Utas dotřetice známou úzkost, ale tentokrát byla největší, protože si uvědomil, z čeho pramení. Teprve teď jej napadlo to, co měl pochopit už dávno; že lidstvo udělalo obrovskou chybu, když do minulosti vyslalo tuto expedici. Bylo totiž vysoce pravděpodobné, že hvězdná loď a její posádka zanechala při zkoumání minulosti Země na jejím povrchu mikroorganismy, které se začaly vyvíjet a měnit a způsobily, že život na Zemi se ubíral značně jiným směrem. Tudíž nedošlo ke vzniku člověka. Utas si také uvědomil, že by se tomu ještě dalo zabránit, kdyby se vrátili zpět do minulosti a lidstvo před touto katastrofou včas varovali. Jakmile se však otočil odhodlán sdělit tuto skutečnost svým druhům, oslnil jej záblesk. Stejně jako zbytek členů výpravy upadl do bezvědomí a následně zemřel.

Tato pověst se vypráví a ještě mnoho let se vyprávět bude. A to jak mezi dnešními obyvateli Země, tak také mezi kolonisty, kteří míří všemi směry ven ze Sluneční soustavy. Protože tyto poslední myšlenky tvora jménem Utas, jenž při příletu na Zemi nepřežil ochranná opatření teliranské karantény, jsou uloženy ve Světovém muzeu teliranů. Rasy, která dnes vládne vesmíru

A kdo ví, jestli i tyto myšlenky za dlouhý čas neupadnou v zapomnění, a jestli i Telirany jednou nenapadne podívat se do své minulosti, a uvolnit tak místo jiným, neméně zvědavým tvorům. A ti se možná také pokusí zjistit svou minulost a nevědomky tak budou pokračovat v nekonečném koloběhu vesmíru....