III.

    Nikam nejít vydržel přesně dva dny. Pak mu zaprvé došli potraviny, které rozvrhnul tak na týden, ale z nedostatku jiných činností je všechny zkonzumoval. Zadruhé se začal doma ohromně nudit. Nic nefungovalo. Sprcha, ta dřevěná nádrž na prádlo, která se točila pořád dokola, a která se odvážně nazývala pračkou, taky nefungovala a co bylo nejhorší, někdo ucpal to potrubí, kterýmu se teď říkalo domovní pošta, takže si nemohl ani dopisovat s Bořkem co bydlel v přízemí a dělal s ním v branži. Byl to profík. S kudlou uměl takový věci, že mu to i hlava cechu záviděla. Vlastně kdyby nebyla venku ta pitomá nemoc, tak už by byl v cechu tak, jako Bořek. Jo zkušeností už mněl dost a čekal jen na to až mu pošlou pozvánku.
    No každopádně dlouho to v domě nevydržel. Po dvou dnech vylezl ze dveří a jako by se plížil vyšel na schody. Když si uvědomil co dělá, tak by se nejradši neviděl. Protože jakmile vyšel na první schod, tak mu něco plesklo do tváře. Když to dopadlo na zem a on to s klením zvedl, div ho netrefil šlak. Bylo to srdce, kočičí. Tak konečně pozvánka je tady. Teď je v cechu. No jo a on se tady plíží po schodech, jako by se snad něčeho bál ne? Narovnal se a s nově nabytou sebedůvěrou se vydal do Města. Jakmile vyšel na ulici, nejradši by se vrátil zpátky. Po hlavní třídě, kde bydlel, se na chodnících váleli stovky lidí. Jeden vedle druhého tu leželi. Někteří se ještě hýbali, jiní byli úplně bez života. Na většině těl byli jasně patrné boláky či strupy nazelenalé až fialové barvy. A ten puch to bylo něco odporného. Zápach výkalů předčil snad jen zápach tlejících těl. A kolem toho se proplétali lidé. Tomu co bylo pod nimi, snad vůbec nevěnovali pozornost. A lidí bylo také o poznání míň. 
    Obešel čtvrť a vyřídil nutné pochůzky. Koupil jídlo a poptal se několika lidí, co se děje. Dělo se toho hodně. Nejnovější zpráva byla ta, že bohatí mají proti chorobě lék, ale je vzácný a je ho málo. Prý když se to chudina dověděla okamžitě se ve vlně asi statisíce vrhly proti hradbě, aby si lék opatřili sami. Za hradbou je už to několik dní zcela uzavřené a boháči mají o sebe takový strach, že hradbu stráží proti chudině trojnásobné hlídky. A ten ,,útok“ na hradbu se prý taky moc nevyvedl. Nikdo se přes ní nedostal a většina těch chudáků, kteří neměli ani pořádné zbraně, tam stejně zařvala. Teď se přes hradbu nedostane ani zloděj, dokonce ani kápo zlodějskýho cechu by to nesved, poznamenal jeden otrhanec, který Nurfovi poskytl tyto cenné informace. Nurf přemýšlel. Když se nemůže dostat přes hradbu a chrám je zavřenej, jak se teď bude živit. Žebrotou určitě ne, to dávno zavrhl. A navíc to teď stejně nešlo. Na ulici to bylo horší než v pekle. Radši šel zpátky domů. Když otevřel dveře, našel na zemi malý lísteček. Bylo na něm napsáno: 

,,Před domem na protější straně ulice dnes v osm.“  To bylo určitě od cechu. Tak je to v suchu, opravdu mě berou.

    Z domu vyšel přesně v určenou dobu. Vzal si na sebe nový pracovní oblečení, který ještě narychlo sehnal večer ve městě. Přiléhavý černý kombiné a fungl novej tmavěmodrej plášť. Když došel k protějšímu domu, bylo zrovna osm. Nikdo tam nebyl. Opřel se o zeď a čekal. Po chvíli se zpoza rohu vyloupla postava oděná podobně jako Nurf. Když přišla blíž, poznal, že se mu na zádech houpe kuš a u pasu dlouhá dýka. Po chvíli si všiml ještě něčeho. Byl to Bořek. No jasně. Mohlo ho to napadnout dřív.

 ,,Nazdar Bořku, jak to de?“

  ,,Pššt, pojď se mnou.“ 

    Prošli několika ulicemi, až došli ke starému pobořenému domu ve vedlejší čtvrti. Kolem bylo několik starých popelnic, v nichž plápolali malé ohýnky a vedle nich stáli podivně vypadající individua. Něco mezi bezdomovcem a vrahem. Prošli kolem popelnic do domu a pak dál do sklepa. Ten byl zjevně po stranách silně zvětšen podkopy. Ve sklepě, která mněl plochu jako pět Nurfových bytů, se tísnila společnost zlodějů. Nedostižný cech. Bylo tady asi sto lidí ne nepodobných Nurfovi. Stáli v kruhu. Vypadalo to jako velký koláč. Uprostřed seděl na židli muž, který už měl to nejlepší zřejmě za sebou. Avšak jeho nakrátko střižené prošedivělé vlasy ostře kontrastovali se svalnatou šlachovitou postavou, která by prozrazovala tak čtyřicet. Teda alespoň co jeho oblečení dovolovalo vidět. Kolem něho stálo v kruhu pět mistrů. Už o nich slyšel. Každý z nich vládl v jedné části města a hned po kápovi to byli nejmocnější muži cechu. Za nimi se vějířovitě rozšiřovali řady normálních členů. Tohle byli specialisti a Nurf k nim teď měl patřit. Když vstoupili do podzemí, kápo měl zrovna proslov. Byli ve tmě a tak je nemohl vidět, ale jakmile vešli okamžitě je k sobě zavolal. Jeho smysly pracovali pořád na plno. Zavolal si Nurfa před sebe a představil ho ostatním členům cechu. Nakonec mu řekl že bude pracovat pod mistrem Elerielem, který měl na starost čtvrť kde bydlel on a Bořek. Když se Nurf zařadil za svoje bratry, kápo se opět ujal slova. Mluvil čistým melodickým hlasem a když u toho svítila svíce, kterou měl zavěšenou nad hlavou, vypadal jako samotné ztělesnění autority. Začal. Nurf poslouchal, aby mu neuniklo ani slovíčko.

,,Tak, jak jistě všichni víte, kvůli tomu svinstvu, co je venku, je naše profese vážně ohrožena. Ale to není to nejhorší. Jsou ohroženy hlavně naše stavy. Za tu špínu co je venku už pěknejch pár z nás dalo krk.“ 

    Na chvíli se odmlčel, aby dal všem možnost spočítat si padlé ze svého okolí. 

,,A taky jistě všichni víte že ti břichatý zbohatlíci mají na Puchýře lék. A taky jistě všichni víte že chudina s tím nic nezmohla. Já mám jednoduchý návrh. Chudina nic nezmůže, protože je špatně vyzbrojená. My si ten lék vezmeme sami, od čeho jsme profíci. Tak to je můj návrh. Zaútočíme na hradbu a pak do hlavního špitálu na centrálním náměstí. Tam si vezmeme lék. Budeme hlasovat.“ 

    Potom se podíval z jednoho mistra na druhého a poté co všichni kývli, vstal. Potom už ke všem zúčastněným úplně bez emocí pronesl. 

,,Nějaké námitky?“ 

Jeden zloděj hned vedle Nurfa předstoupil před skupinu a řekl: 

,,Jo já mám námitku.Není nás na tohle nějak málo.“ 

,,Ne není. Proč myslíš že jsme zvyšovali stavy. Podívej se třeba tady Nurf. Normálně by jsme ho vzali možná až za tři roky, ale podle toho co vím už má na to aby byl jedním z nás. Nebudu ti nic nalhávat. Na epidemii už minimálně třetina z nás natáhla bačkory, ale snažil jsem se doplní řady jen s těch nejlepších. Však se podívej kolem sebe. Nurf není jediný nováček. Schválně kolik lidí tady poznáš. A kromě toho jsem se domluvil ještě s Glorianem a Varalerem a ti mají vlastní lidi i když nejsou v cechu. Na tuhle akci musíme spojit síly vážení a ukázat těm nafoukanejm gardistům a jejich ještě nafoukanějším velitelům jak pracují specialisté.“

     Po tomhle proslovu vypukly ve sklepě nadšené ovace. Když si velmistr opět zjednal pořádek, tak ještě poznamenal: 

    Jak šel s Bořkem domů,tak si vyprávěli. Bořek Nurfa zasvětil do všech tajů cechu. Vysvětlil mu že jsou jako jedna rodina, a že každý má právo říct svůj názor a že ten chlap co měl připomínky vůči jejich počtu, že to byl Alchidemos a že on už je takovej a že vlastně hraje s velmistrem takovou hru, kdo to dýl vydrží s nervama. Zatím ji nedohrály, ale až se jeden z nich opravdu rozčílí a kápo to zřejmě nebude, protože velmistr je starej kliďas, tak že pude vo kejhák. Asi se pokusí jeden druhýho zabít, a není pochyb o tom komu se to podaří. Kápo má už prej na triku bývalýho šéfa gardy s půlkou jeho ochranky.
    Ráno vstával Nurf pozdě. Až v deset. Musel se večer předvést. Kolem jedenácté měl s Bořkem schůzku u kašny. Kašna už to byla jen podle jména. Voda v ní tekla naposled před povstáním dona Karluše a to bylo před osmi lety. Dnes z ní zbyla jen hromada sutin. Když se tam kolem půl dvanácté setkali, což nebyla žádná zvláštnost, protože Bořek chodil neustále tak o dvacet minut později, než měl, a i teď, když bylo město skoro vylidněné, bylo na náměstí dost lidí na to ,aby se tam nedalo hnout. Když se konečně v davu našli, tak se vydali rovnou k Prešněvovi. To byl jeden z nejlepších obchodníků se zbraněmi za hradbou. Hlavně se zločineckými potřebami. A taky byl jeden z nejdražších. Bořek totiž přesvědčil Nurfa, že jeho tři dýky do výbavy zloděje sice patří, ale k následující akci a k práci v cechu, je to výbava naprosto nedostačující. Když vlezli do sklepního obchodu, tak tam nenašli Prešněva, ale jeho syna Janovitze. Tem jim s neskrývaným žalem pověděl, že jeho otec i jeho nebohá matinka předevčírem podlehli Puchýřům. A on teď rozprodává otcovi zásoby, aby mněl z čeho žít. A to s notnou slevou. To byla dobrá správa pro Nurfa, který svíral v ruce posledních osm guldenů a špatná pro Bořka, protože tím přišel o hlavního dodavatele. Po dlouhém dohadování, jak z Bořkem, tak s Janovitzem, Nurf opatřil vcelku slušnou výstroj. Dohromady koupil novou kotvičku, s hedvábným lankem,které mělo až překvapivou nosnost, několik hvězdic, protože seznal, že bez střelecké výbavy to nepůjde a s kuší to neuměl. A potom dotekovou minu, která teď byla strašně v módě a hodila se, když potřeboval člověk odstranit oddíl strážných a nakonec dva ty fungl nový dopadový granáty. Když vyšel z obchodu, seznal že nemá ani vindru, ale i přesto byl se svým nákupen jakž takž spokojen. Potom čekal až do večera doma. Leštil, brousil dýky a trénoval se zakoupenými hvězdicemi. Kolem osmé se začal připravovat, normálně mu to trvalo půl hodiny, dneska jen pět minut. Musel tam být za každou cenu první, aby se blýsknul přesností a ukázal, že je to jeho silná stránka. Na rozdíl od Bořka. Když sešel do přízemí, zazvonil na Bořka. Když čekal přede dveřmi, měl takový divný pocit v žaludku. Když Bořek otevřel dveře a vykoukl ven jenom v županu, Nurfa to ani trochu nepřekvapilo. Spíš v žertu řekl:

,,No jo, pán má zase fůru času.“

     V tom se zarazil. Podíval se na Bořka a úplně se mu zatočila hlava. Bořek vypadal jako čerstvě oživlá mrtvola, akorát ještě trochu ztrhaněji a unaveněji. A ještě něčeho si všiml. Na jeho rukách byly malé zelené pupínky. Nurf překvapením ustoupil. 

,,Víš já dneska asi nikam nepudu,“ řekl Bořek, téměř s brekem, ,,už asi nikdy.“

     Náhle se výraz v jeho tváři změnil z bolestné odevzdanosti na tu nejvyšší naléhavost.

 ,,Ty mi jeden s těch lektvarů musíš přinést, musíš. Prosím tě.“ 

    Nurf byl tak polekaný, že jenom přikývl, otočil se a utíkal chodbou pryč.
    Jak šel po ulici k místu srazu, pořád nad tím musel přemýšlet. Utekl před nejlepším kamarádem. To si nikdy neodpustí a jestli nesežene dvě ty lahvičky, tak mu to neodpustí ani Bořek. Nebude na to mít čas. Už z dálky viděl, jak před velkým domem na kraji městě září pochodně. Byly jich stovky. Vypadalo to impozantně. 

,,Teď gardisti uvidí co sme zač.“ řekl si s pýchou v hlase.