„ Och...není nad to odpracovat si to svoje, shrábnout odměnu, a pak pěkně v klídku cestovat domů.“ prohlásil hobit natažený na lehátku. Na palubě lodi, plavící se na východ po Řežné, se nacházela skupinka dobrodruhů. Na tom není nic zvláštního. Naprosto běžná družina jakých se po celé Říši nachází stovky. Vedle hobita jménem Leo na lehátcích leželi jeho kamarádi. Trpaslík Blaf a Ajrín. Navíc u zábradlí skloněn dolů stál elf Edgar.

„To máš recht,“ zabručel Blaf, zarostlý trpaslík natažený na lehátku vedle a tisknoucí ke své hrudi dvoubřitou sekeru.

„Možná už nás opustila ta zatracená smůla,“ polemizovala Ajrín, po trpaslíkově levici s kloboukem přes tvář. Měla na sobě volnou bílou košili, plandavé kalhoty a za pasem měla dýku.

„Nezapomeň,“ pronesl elf přicházejíce od lodního zábradlí,“ že opatrnosti není nikdy nazbyt.“ Elf měl na sobě dlouhý šedý plášť přepásaný rudým provazem – odznak akolyty elementární magie.

„Musím přiznat,“ začal Edgar, „ že...“ Byl by býval větu dokončil, kdyby se mu náhle nepřipomněl oběd, který už dvě hodinky trávil. Věřte, že to není nic příjemného. Edgar rychle přiložil ruku na ústa a běžel k zábradlí ulehčit svému žaludku.

„Tihle hůlkaři nic nevydrží...“ připomněl svou přítomnost Blaf. Než ale stihl pokračovat, zarazila jej Ajrín káravým pohledem.

„Blafe, nezapomínej kolikrát ti zachránil život! Taky nechápu proč máš tu sekeru.“

„To já kdyby se někdo ukázal a chtěl nám ublížit.“

„Aha... to je chytré...“

Byla už pozdní noc, když se Blaf s Leem vydali do podpalubí. Hobit nesl lucerničku s okenicemi a trpaslík svou sekeru.

„To je zvláštní, takové ticho,“ zašeptal Leo.

„Seš si jistý, že je tu ten sud? Víš jak to dopadlo posledně,“ zašeptal v odpověď Blaf.

„Jsem. Sud Gitskýho ročník 269. Lahůdka.“

„Raději se nebudu ptát kde jsi to zjistil.“ Leo tuhle poznámku ignoroval a pokračoval v hledání. Po chvíli pozvedl lucerničku a posvítil na druhou stranu místnosti kde hledal Blaf.

„Hej! Tady!“ Zavolal na Blafa.

„No už bylo na čase.“ Blaf se vydal k Leovi. „Z čeho budeme pít?“zeptal se ho.

„Nevím jak ty , ale já mám svou číšku,“ vytáhl ji z kapsy a vítězoslavně se usmál.“Kdybys nebyl debil tak by sis namísto svý sekery vzal něco na pitivo!“

„Já piju z helmy.“ Blaf si sundal helmu. Připravil ji pod kohoutek a otočil. Nic. Znejistěl a podíval se na Lea.

„Pusť mne k tomu,“ řekl Leo a odstrčil Blafa. Uchopil páčku a hnul s ní doprava. Nic. Zamračil se.

„Přece nevezou prázdný sud...“ Otočil doleva. Sud se otevřel. Leo se nechápavě podíval na Blafa. A pak se podíval dovnitř...

„Edgare! Vstávej!“ Volal Leo a třásl s elfem.

„Co je. Snad nehoří,“ mumlal Edgar a promnul si oči.“Kolik je?“

„Noc. Rychle tam v podpalubí je sud a v něm lidi! Leží tam jako by byli mrtví! Co když to jsou upíři!“

Leo se rychle rozhlédl po kajutě a pokračoval,“Musíme s tím něco udělat!“

„Jak jsi na to přišel?“ Zeptal se už úplně čilý Edgar.

„Měli jsme žízeň...“

„Dost! To si umím představit,“ přerušil jej Edgar.“ Nemyslím že to jsou upíři. Ti v noci nespí. Že by to byl... no nazdar!“ Edgar vypadal jako opařený.

„Co je,“ ptal se ho Leo „ co se děje?“

„Na vysvětlování není čas. Už jste vzbudili Ajrín?“

„Ano.“ Edgar vyšel z kajuty do chodby. Rozhlédl se, zaklepal na vedlejší dveře a vešel. Nečekal na odpověď. V místnosti byli Blaf a Ajrín. Když vešel vzhlédli k němu.

„Blaf mi zrovna říkal co se stalo,“ začala Ajrín a poté se na Edgara podívala s údivem v očích,“co to máš na sobě? Pyžamo s MEDVÍDKY? A pak že kouzelníci nejsou senilní.“

„Asi sis ještě neuvědomila, že zásadně spíš nahá.“ Ajrín zbledla, poté zezelenala a nakonec zrudla.

„Převleč se my počkáme na chodbě.“ Řekl Edgar a hleděl se rychle klidit z dosahu. Vyšli na chodbu a začali se smát. Smích je ale brzy přešel. Na konci chodby se objevil temný stín. A blížil se.

„A doprdele,“ zaklel Blaf.

„Lépe bych to nevystihl,“ Edgar se vyrovnal a snažil se vypadat vážně, „co chceš?“

„Vaše těla.“ Odpověděl stín temně sípavým hlasem.

„Takka tar!“ zvolal Edgar a napřáhl ruce na postavu. Z jeho rukou vyletěl blesk a neškodně se od stínu odrazil.

„Hahaha. Tvá magie mi neublíží. Teď jsem na řadě JÁ!“ Ohodnotil útok Neznámý. Blaf sebou z ničeho nic mrštil o zeď a upadl.

„Zdrhej!“ Okomentoval situaci Leo. Otočil se a začal utíkat chodbou. Pryč, jen pryč. Najednou se zastavil. Edgar který byl celou dobu za ním a couval do něj vrazil.

„Co je proč stojíš?“ zašeptal.

„Zeď. Konec,“ bezradně pravil hobit,“ je s náma konec.“ Neznámý se pomalu blížil.

„Hra skončila.“ Zasípal Neznámý a sunul se blíž. Ale co se nestalo! Najednou se dveře po jeho levici rozrazily. Udeřily ho plnou silou až upadl a ztratil vědomí. Ve dveřích stála nasupená Ajrín.

Za chvíli putoval Neznámý i se svým sudem na dno. Naši hrdinové stáli na palubě a oddychli si.

„Tak co Blafe dobrý?“ Zeptal se Edgar.

„Jo sem v cajchu,“odpověděl Blaf a držel se za hlavu.“ Jen mi zní v hlavě takové hlasy.“

„Neboj to přejde,“ ujistila ho Ajrín. Poté se vydali do podpalubí. Blaf se trochu ploužil, ale asi to bylo tím zraněním, a tak se opíral o svou sekeru.