Články&Eseje

Jak tak umírám Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 5

Tisíc let a co těch dní,
žádný nebyl poslední.
Shlížet na mé velké dílo,
radost už mi nepřináší.
Vrátil bych vše jak to bylo,
chtěl bych šanci další.

Já shlédnu na vše pode mnou,
nenávist a zlobu vidím,
smrt se vznáší nad tou mou,
láskou jedinou
a radost už nevidím.

Jediné mé pravé dítě,
to co vzešlo ze mě,
to co nevidí tě,
když miluješ,
ne z prázdnoty věčné,
ale z nitra mého.
To je mé dítě krásné,
toho smrti zproštěného.

Ne. I já už cítím jak smrt se blíží.
Jak se vkrádá a plíží.
Dnes opět přijde. Já to vím.
Bude se ptát, zda jí odpovím.

Já napřímím se, řeknu ne.
Ona políbí mě a znova otáže se mne.
Já křičím na ni, dnes už ne!
Ona obejme mě a otáže se mne.

Sednu si a mlčky zírám,
stejně ji už nepřesvědčím.
Ať si bodá, ať si svírá,
už ji ničím nepředčím.

Ale dnes již ne.
Stoupnu si a zaburácím,
dnes nebudeš píti ze mně!
Mávne rukou, já se zapotácím,
a pak usměje se příjemně.

Smrt je tady a já vím,
že dnešek bude posledním.
Ona dlouho nechá mně žít.
Bude mne vysávat, bude mne pít.

Já však už nemohu dál.
Sáhnu do nitra svého a přemítám,
zda ukončit život svůj,
nebo bojovat stůj co stůj.
Už nemohu, nejde to.
Na bedrech mi leží věčnost dlouhá,
naposledy shlédnu na dítě své,
pak postačí myšlenka pouhá,
a nit se přetrhne.

Nevím proč jsem zde.
Nevím co se stane nyní,
vím však že každý odejde,
ve světě kde přežije jen silný.

Slza stéká po mé tváři,
hrudi, břiše, těle celém.
Obtížné a únavné,
bylo být stvořitelem.
Snad to nyní bude lepší.

Pláču a v tichosti přemítám,
jak tak umírám.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Děkuji.
Ascella: Bohužel mí hráči jsou polopatě pitomci. Nezajímá je nic než "Házím na útok!" a "No tak se bráním..." Hrají-li cokoli komplikovanějšího, začnou to okamžitě kazit i těm pár lidem, kterým se to líbí a ti to pak začnou kazit. Navíc oni lidi jsou velmi nespolehliví, co se týče "docházky". Když narazí třeba na věřící, zpravidla je zabijí, nebo alespoň okradou. Docela mi to vadí, ale co nadělám...


 Uživatel úrovně 5

Poezii nerozumím, takže hodnotím hodně podle dojmu, než znalosti básnického umu.
Příběhově paráda! Krásným kontrastem lamentování starého boha doplňuje předchozí kapitoly. Závidím hráčům, mít tak bohaté mytologické zázemí je skvělé. Dost by mě zajímalo, jak se to ve hře projevuje (zda-li vůbec, či spíše zda je možno, aby to bylo více než kulisa a nosná velká hra na pozadí, do které hráči ani proniknout nemohou).
Co mi nesedí je zvukomalebnost, čtivost, plynulost. Tak nějak jsem zaznamenala, že jsou různé druhy poezie, to jo; ale za sebe honotím právě tu čtivost, plynulost verše, hru se slovy... a v tomto ohledu dílo pokulhává. Skorp bych řekla, že jde o skvělý příběh ukrytý do horší básně. Ale i tak mi to zprůměrováno vychází na krásné tři hvězdy.


 Uživatel úrovně 4

Četl jsem. Nejsem ovšem literární kritik takže nějak nemám co říci.

Z pohledu hraní je to krásný střípek světa, který je použitelný právě pro ten jeden svět.

Nicméně jen tak dále. Rád si pro inspiraci přečtu další střípky tvého, nebo jakéhokoliv jiného světa.

Plž


 Uživatel úrovně 8

Dílo, které je svým zvukem podobné starověkým eposům, nicméně po básnické stránce strádá.

Opět musím ocenit pokračování v příběhu zase jiným stylem a novým pohledem na věc. V souvislosti s tím je nyní skutečně poněkud zarážející kontrast mezi vyjadřováním Yawatara (jak říkám, v podstatě archaický jazyk starověkých eposů) a Smrtí, které známe z předchozích dílů. Lamentování vypravěče je ovšem vcelku sugestivní. Vnitřní boj je popsán přesvědčivě, je zjevné, že se pokouší vzchopit a vzepřít svému osudu, ale je příliš slabý, než aby to dokázal. Je trochu překvapivé, že umírá jediná bytost, která je vlastně jako jediná nesmrtelná, a zároveň stvořila smrt tím, že ji vydělila ze svého vlastního já. Ačkoliv vlastně to smysl dává, protože je evidentní, že jistou smrtelnost v sobě Yawatar měl (těžko by se z něj jinak mohla zrodit) a tím, že ji vydělil může Smrt nabývat na síle a zahubit ho - otázkou zní, zda by sama potom nepřestala existovat a nakolik je reálně vázána ke svému stvořiteli.

Obsahově musím rád přiznat, že mi toto dílo ze všech částí velkého příběhu připadá nejpropracovanější, ale je také nejproblematičtější po formální stylistické stránce. Báseň nemá plynulý chod, často se mění rytmus i forma veršů (AA se často mění na ABAB a obráceně) a místy dokonce chybí kvůli zachování rýmu dokončení vět. Poslední řádek třetího odstavce jsem pak dokonce nebyl schopen identifikovat, k čemu se přesně ve větě váže, přílišné opakování slov, třebaže ne všude, také narušuje plynulost četby.

Všehovšudy, pokud hledat problém, je snad jen v nevypsané ruce. Je poněkud mrzuté, že po stránce čtivosti je v tomto případě prostor na zlepšení opravdu velký, ale pokud jde o doplněk obsahu velkého příběhu a jistou "autentičnost", pak nemám co vytýkat.