Články&Eseje

Být mágem Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 7

Sedíte proti sobě. Má zlehka nakloněnou hlavu, přemýšlí. Sotva znatelně krčí čelo, špulí jemně vykrojené rty. Je hezká, pomyslíš si. Až příliš hezká, povzdechneš si, když vzpomeneš ne neskrývané pohledy svého společníka. Nepředstavoval sis, že narazíte na národ tak blízký a současně tak odlišný. Jsi zvyklý, že barbarská žena bere meč se stejnou lehkostí jako muž. Proto tě samotného překvapuje vlastní nutkání toto děvče chránit. Její bezbrannost tě zaskočila. Stejně tak fakt, že i tebe přitahuje. Plavé vlasy má sčesány přes jedno rameno. Obklopuje ji aura neodbytné, ale přesto příjemné vůně. Oči má sklopené, prohlíží si své dlouhé štíhlé prsty, ale když je pozvedne a střetnete se pohledem, jsou chladně modré, ledové. Uhrančivé. Ani by nemusely být zvýrazněny jemným líčením, abys věděl, že tato žena vládne mentální magií, když tě probodne její pohled. Prochází tebou, obnažuje vrstvu po vrstvě, až narazí na pevný základ tvé vůle, o níž se zastaví. Sílu jejího pohledu vnímáš doslova fyzicky. Ze zkušenosti nemáš mágy v oblibě, ale jsou výbornými spojenci. Když jsou na tvé straně.

„Jedna věc je pomoct ti na svobodu, jsi sestřenice našeho lidu a je naší povinností tě ochránit před touhle hrabivou otrokářskou verbeží. Ale druhá věc je připojit se k nám. Nevím, co chceš. Kdo jsi. Co sleduješ.“ Dokážeš neuhnout pohledem, hledět jí přímo do těch hlubokých, mrazivých očí.

Kývne hlavou a tiše promluví. Její hlas je melodický, jemně zastřený, drsné slabiky vašeho jazyka vyslovuje nepatřičně měkce. Ač si s vaším svolením vypůjčila z myslí pomocí své magie znalost jazyka, každý barbar pozná, že není rodilým mluvčím.

„Máš pravdu. Cítím tvou nejistotu, nemusíš se mě bát. Neuhranu tě, nevysaju ti duši, nebudu ti podsouvat cizí názory a číst tvé myšlenky. To přesně jsou obavy, jaké má při styku s mágem každý rozumný tvor, to tě mohu ujistit. A to je i důvod, proč se nechci vracet domů,“ povzdechne si.

Rázně zavrtíš hlavou: „Pochop, že dokud o tobě nic nevím, nemohu ti důvěřovat, přestože jsme krátce spolupracovali. Riziko tvého talentu je příliš velké. Svobodná již jsi, můžeš jít, kam se ti zlíbí a dělat co chceš. Musím vědět, proč chceš s námi, krom toho, že můj přítel je neodolatelný mladý šermíř. Jsem ochoten s tebou spojit síly, ale nemohu si dovolit podstoupit riziko zrady.“

„Vždy jej podstupuješ, vždy když si někoho pustíš blíž k sobě. Jestli tě zahubím silou mysli, nebo proklaju mečem, je to stejné. Ale ano, povím ti o sobě. Jak říkám, chápu tvé obavy, svědčí o tom, že jsi rozumný tvor,“ usměje se. V koutku úst si všimneš nepatrných vrásek, zřejmě je starší, než působí. Zakloní hlavu, zajede si rukou do vlasů a přední prameny hodí dozadu. Na krku se jí zaleskne rubínová hvězda, když na ni dopadlo světlo od svícnu.

„Jsem mág a to je moje celoživotní prokletí. Moje stigma. Nevím, co všechno jste slyšeli o mém národě. Jsme magokracie, vládnou nám magicky obdaření. Čarodějové, abych byla přesnější,“ její hlas nabere věcný tón. Úsměv je tatam.

„Čaroděj si je vědom lépe než kdo jiný moci mága, podobně jako jsi si jí vědom i ty. A proto je třeba mágy separovat. Přesně jak to cítíš, jsme užitečný nástroj, dokud jsme věrní a sloužíme. A jsme neskutečně nebezpeční, pokud chceme něco jiného, než naši vládci. Mágové, psionici, empatici. Jsme oddělováni od raného dětství, učeni poslušnosti, kodexům nezneužívání magie, jsme označováni, cvičeni,“ odmlčí se a upřeně na tebe pohlédne. „A mučeni. Devšárbejí, naši čarodějští vládci, vymysleli za staletí neuvěřitelné věci, jak zlomit i nejpevnější vůli, jak si pojistit i nejvzpurnějšího z nás. Neumíš si představit, čím si mág musí projít. Zlomek té bolesti bych ti mohla ukázat sdílením vzpomínek, ale nechci tvůj soucit a nechci, abys mě obviňoval z manipulace. Ta nejsnazší z potup je nosit rudou, která je vyhrazena k označování nebezpečných jedinců.“ Ladným pohybem si přejede od rubínového náhrdelníku přes výstřih blůzy níž. Ruka jí zmizí pod stolem. Obléká se zvláštně, to jsi zaznamenal i ty, ale přikládal jsi to odlišné kultuře. Její šat v odstínech červené připomíná něco mezi koženou zbrojí, bojovou róbou, lehce provokativně zvýrazňuje její sportovní avšak přesto ženskou postavu.

„Horší důsledky jsou, že mi byla vzata možnost volby. Kdybych chtěla opětovat něčí city, zabilo by mě to,“ vlídně, a pomyslíš si, že velmi smutně, se usměje, pohled odvrácený do prázdna. „Podobně každé přílišné duševní rozrušení, každý velmi silný cit. Má mysl musí být koncentrovaná, jasná, neustále bojuje s ranami, které jí byly způsobeny tak šikovně, aby nezabily, ale nedaly na sebe zapomenout, nezhojily se. Tento boj časem prohraju, jako ho prohraje každý z nás. Zešílím nebo zemřu. Proto mágové nejsou schopni překročit jistou fázi vývoje, nejsou schopni rozvinout své umění tak, jako kdyby jim nebylo bráněno, nemohou se vypracovat na úroveň, kdy by sesadili devšárbejí. U každého je ta hranice jiná, každý byl zmrzačen trochu odlišně. Ve skutečnosti existuje celé vědecké odvětví zabývající se technikami lámání duše. Každý má jinak silnou mysl, ale osud máme daný stejný. To je to, kým jsem. To je to, oč mi jde.“ Její slova jsou pronášena tvrdě. Teď bys jí uvěřil, že je barbarkou. Předkloní se k tobě. Vůně tě pohltí. Upřeně ti hledí do očí, již ne pohledem empatika probírajícího se vrstvami osobnostmi, ale pohledem zabijáka, pohledem plný, žalu.

„V Zikuru sama nic nezmůžu. Bojovat za změnu poměrů, za státní převrat, za očištění jména mágů, za proměnu kultury, i kdybych se nakrásně vysmekla ze svého údělu nástroje, či své postavení dokázala využít k prosazení svých cílů, ne, na to jeden člověk nestačí. Zvlášť když je sám mág, k nimž se po staletí přistupuje s mnohem hlubší nedůvěrou, než chováš ty. Obvinění, že je někdo pod vlivem vzpurného mága slouží taktéž po staletí jako záminka k politické likvidaci opozice. Jakmile někdo trochu změní názor, vystavuje se riziku podobného obvinění. Život v Zikuru opravdu není jednoduchý.“ Pohrává si s knoflíčky na rukávu červené blůzy.

„Ale dlouho jsem o tom přemýšlela. O tom, co jsem slyšela a čeho jsem byla svědkem zde na západě. Když se válečná vlna zde dostatečně vzedme, třeba ovlivní i mou zemi, napomůže změně. A když nic víc, tady budu svobodná, i když budu dělat totéž co pro svou rodinu v Zirsáne. Po vašem boku to budu dělat ze své vůle a využiji čas, který mi byl propůjčen k něčemu lepšímu, než obchodní pletichy mého otce.“

„To zní, jako skutečná forma otroctví,“ podotkneš s despektem. „Nevěřil bych, že nalezneme bratrance, kteří se chovají stejně jako naši nepřátelé.“

Lehce zavrtí hlavou a šibalsky se usměje. „Důsledně rozlišujeme. Jsou lidé a jsou mágové.“ Pokrčí rameny, jako by se jednalo o zcela samozřejmou věc.

„Zikuři nemají jiný kastovní systém, ano, jsou vládci a poddaní a zajímavé je, že dostatečně magicky talentovaný poddaný může pozvednout svůj rod na nejvyšší pozice, stejně jako starobylý čarodějský rod v případě nedostatečně obdařeného potomstva může upadnout v zapomnění. Ale jinak jsme svobodná společnost. Máme krásnou bohatou zemi, není nouze, nejsou hladomory a rozvinutá magie je využívána v mnoha krásných i strašlivých věcech. Stinných stránek je jen pár. Můj osud je jednou z nich.

Ale mám štěstí. Můj otec je velmi schopný čaroděj, který dokázal rod pozvednout na výsluní, jsme bohatí, vlivní. On je poměrně zdatným obchodníkem a své zájmy hájí vskutku přesvědčivě. Bratr zdědil jeho talent, ale nikoli charakter. Je laskavý. Byli jsme si velmi blízcí jako děti. Miluji ho a on miluje mne,“ zhluboka se nadechne. „Ano, miluji ho a chtěla bych ucítit tu lásku a spřízněnost, jako jsem mohla cítit v dětství, než moje duše byla zmrzačena, než si musím dávat pozor na jakýkoli silnější cit. Ale doufám, že náš vztah je jedna z věcí, co mě pozvedává nad nástroj, jakým mág běžně je. Uchovala jsem si svou lásku. A on chránil mne. Celý život. Vždy mi zajišťoval to nejlepší, co jen bylo v jeho silách. I když jsem byla v Tór Neselúne, dokázal zmírnit zacházení se mnou, směla jsem mít loutnu…“ V jejím hlase slyšíš hlubokou lítost. Odmlčí se. Její pohled opět ztvrdne, zahleděn nepřítomně za tvé rameno. Jsi si jist, že provádí duchovní cvičení.

„Často mě navštěvoval a… trpěl. Je mezi námi snad nějaké empatické pouto, které jsem mimoděk jako dítě vyvolala, jinak si to neumím vysvětlit. To souznění mezi námi, pevný a krásný vztah. Mou důvěru v něj a naopak. Viděla jsem mnoho vztahů mezi mágem a jeho rodinou a opravdu mám nesmírné štěstí. A nemyslím, že se ty vztahy měnily jenom poté, co z nás v Tór Neselúne udělali…věci.

Později mě „dali do užívání“ zpět rodině, otec si totiž, snad pod bratrovým vlivem, dokázal prosadit, že budu sloužit jemu, když jsem jeho dcera. Tehdy se naše pouto kupodivu ještě rozvinulo. Bratr, Šerkéne, ke mně vždy přistupoval jako k člověku, ne jako k mágovi. Vždy. Sehnal mi psionického mistra, dá se říct, že rebela, který dokáže potlačovat jizvy na duši. V podstatě jsem u něj podstupovala tajné hodiny. Pomohl mi vyrovnat se sama se sebou. I když to hlavní, co mi pomohlo udržet si nezávislost a nenechat se zlomit bude veselá mysl. Co jsme se v dětství nadělali lumpáren, co jsme si užili radosti a veselí. Byly dny, kdy jsme se smáli od rána do večera. Naschvály, žertíky, trumfoali jsme se ve vynalézavosti, těšili se, co druhý přichystá. Tór Neselúne jsem přežila možná nejlépe ze všech tehdejších vězňů nejen díky Šerkénemu, ale díky legraci. Většinou to byly dětinské hloupůstky, třeba když jsem nastražila na dveře jablko na provázku a empatička celá vystrašená, kdo že to ťuká, když nevnímá ničí přítomnost…“ po tváři jí kmitne rozverný úsměv.

„Když jsem viděla, jak plánujete můj únos, ten nadhled, vtip,“ upřímně se rozesměje. „Věděla jsem, že vy jste ti, se kterými chci putovat. Umíte užívat života a smát se. Taková cesta vede k vítězství,“ dodá zcela přesvědčeně.

„Ach, takže mě vyzýváš k duelu v žertech?“ zasměješ se a zavrtíš hlavou. „Neriskoval bych to. Moje družina ti může vyprávět.“

„Je to už osm let, co jsem opustila vězení. Po tu dobu sloužím otci a bratrovi. Šerkéne mi dává velkou míru osobní svobody, kryje mě před otcem. Ale pořád jsem zikurský mág, pořád nosím rudou, jsem ta, která při obchodních jednání stojí vzadu bez jediného výrazu a vlastního názoru. Pouhá hrozba, čtení pocitů oponenta, v případě nutnosti psychický zásah… Takže spíše souboj vůle s jeho mágem. I když se mám lépe, než valná většina ostatních, jsem vězeň, nástroj. Nástroj, který nikdy nepocítí lásku, nebude mít potomka, předčasně zemře, protože sáhne na vrchol svých sil. A to mě cvičili, abych se vyznala v lidských pocitech, rozuměla jim lépe než kdo jiný a nesměla je sama zakusit. Nestranný pozorovatel lidskosti, který krásu prvního polibku pozná pouze zprostředkovaně, když čte pocity někoho, kdo jej právě prožil. Tohle není život… a já chci žít.

A tak jsem zde. Šerkéne mě poslal samotnou napravit rodinnou křivdu do Lazně, pohrozit. Krátké obchodní jednání. Vše připraveno velmi dobře až na zpáteční cestu, která je otevřená, lístek zaplacen, ale datum nestanoveno. Snad mi přímo otevřel dveře, snad to byl test loajality, nevím. Zavázala jsem se jeho myšlenky nikdy nečíst, jako se zavážu nepoužívat svůj dar, své prokletí, na vás. “

Zatím odbydeš její poslední návrh otázkou: „Nebojíš se, že to bude problém, když se nevrátíš?“

Věnuje ti velmi pevný pohled: „Bude. A na rovinu, proto potřebuji vás. Pokud mi bratr dal volnost, tak otec ne. A kdoví, co se může stát. Rozhodně po mě otec půjde, jsem cenné zboží, do něhož investoval mnoho.“

„Takže potřebuješ ochranku?“ z tvých úst to však zní spíše jako konstatování, než otázka.

„Taky,“ potvrdí. „Ale hlavně potřebuji být člověkem. Trochu úcty, uznání, důvěry.“

„Pokud ti bratr věřil, jeho důvěru jsi zklamala,“ podotkneš. „Ale chápu tě a věřím ti. A tvé důvody z pohledu mého lidu jsou naprosto legitimní. Každopádně s námi jsi svobodná, jako každý barbarský válečník. Budeš naše tajná zbraň, nikdo nebude vědět, že jsi mág, proto, prosím, nepoužívej tento svůj pohled,“ nakonec i ty uhneš očima před jejím upřeným výrazem. „Ale obávám se, že po tobě musím chtít přísahu, že své schopnosti nezneužiješ proti družině. Byl bych blázen, v mojí pozici se nejistit proti mágům, což je ti asi jasné. Ale stejně ber na vědomí, že mě nijak ovlivnit nemůžeš, ale své schopnosti na mou družinu můžeš použít jen s mým svolením.“

Několikrát jemně pokývá hlavou. Pohled má odvrácený, vypadá, jakoby počítala žilky v kresbě dřeva na stole.

„Přísahám,“ zašeptá. Zalesknou se jí oči. Nedívá se na tebe, prstem přejíždí po rýhách. „Děkuji. Nezklamu tě.“

„Předpokládám, že chceš naši společnost využít i k cestování, hledat někoho, kdo ti může lépe pomoci s tvými jizvami, žít tvůj život.“

„Pochopitelně.“ Opět se nakloní přes stůl, natáhne ruku a chytí tě za tvou. Proti ní je drobná, s jemnou kůží na hřbetě, ale všímáš si mozolů válečníka. S překvapením si uvědomíš, že tato žena je zvyklá držet zbraň. Stiskne. „Spolu budeme silní. A změníme svět.“

***

Bazar přetéká lidmi. Pachy mnoha těl, vůně nekonečných hromad koření a bylin, zapálená kadidla v domovních výklencích. Hlahol nakupujících, prodávajících, dělníků pracujících na nedalekém opevnění městského paláce. Rezíbe zaujme nedaleká pyramida malovaných hrnců pálených z červené hlíny jižního Al-Sud. Ohnivé motivy fénixe vymalované na poklicích jasnou rudou glazurou.

„Připomínají mi Tór Neselúne,“ usměje se a opětuje pozdrav prodavači. „Červená. Všude, kam ses podíval, byla červená. Na nádobí, na přikrývkách, dokonce i můj hřeben byl červený. Výstraha všude, kam ses podíval. Taky krev, zikurská krev je červená stejně jako barbarská. Občas někdo chtěl vězení opustit. Někteří psionici vládnou silou vůle, která ohýbá železné mříže v oknech. Občas někteří mohou létat, či se dokonce přemístit, aniž by využívali šepotu hvězd, toků čarodějské magenergie. Bylo potřeba umisťovat výstrahy. A občas bylo potřeba utírat krev. Vlastně… víc než občas.“

Obrací v rukou pěkně dekorovanou poklici. „Ten oheň. Vypovídá něco o vaší vlastní krvi. Za dobu co jsem s vámi, jsem odmítla asi třicet žádostí o schůzku, více či méně promyšlených záminek na soukromé setkání a vyznání lásky. A dostala více dárků, než za celý dosavadní život. Váš zvyk obdarovávat osoby, ke kterým cítíte sympatie, umožňuje pochopit ty obrovské domy. Ale jste tak…“ v hlase zazní stopa zoufalství. „Tak průhlední, předvídatelní. Neumíte ukrývat své pocity. Tak hluční. U všech vašich Zvířat, jak mám dodržovat naši dohodu, když ani nemusím používat svou magii, abych přesně slyšela vaše myšlenky?“

„Nechceš o osobních věcech mluvit někde jinde?“ zpražíš pohledem prodavače, který hledí na její dekolt z nebezpečné blízkosti.

Zavrtí hlavou. „Chci, abys věděl, jak to vnímám. Tohle, co slyšíš zde na ulici jako pozadí našeho hovoru, to vnímám stále. Umíš si to představit? Zikuři jsou jiní. Jsou si vědomi nebezpečí empatiků a od mala se učí skrývat své pocity, myslet tiše.“

„Jsme válečníci,“ odpovíš stroze. Vydáte se dále po ulici. Přitahujete pozornost. Ona svou exotickou a přeci blízkou krásou, ty jako obvykle.

„Předvídatelní,“ zašeptá, sotva ji v mumraji ulice slyšíš. Dotkne se tvé paže, naléhavě. Na kůži tě zasvrbí amulet ochrany před mentálními útoky a slyšíš její hlas zcela jasně ve své mysli: „Ten muž v modrém turbanu. Má cvičenou mysl zabijáka, ale stále je hlučný. Má za úkol se tě zbavit. Jeho úkol a jeho přesvědčení se shodují. Nenávidí tě.“

Otočíš se. Tasíš. Střetnete se pohledem. Nepoznáváš ho, ale má výraz fanatika, který mění lecjakou tvář. Jeho pohyb je nesmírně rychlý. Byl by býval velice obratně mrštil dýku, ta však vypadne z ruky, zazvoní na kamenné dlažbě. Zelený šlem stéká z čepele pokryté znaky. Muž otřesen hledí na Rezíbe, která si tře kořen nosu a mhouří oči, zbavuje se pohledu mága. Stačí šikovně vedený úder plochou stranou meče a je po bitce dříve, než započala. Přihlížející nemají důvod očekávat další představení.

„Proniknout mu do mysli při výslechu nebude tak snadné, jako vnímat jeho nenávist,“ prohodí Rezíbe zatímco muže sbíráš ze země, do vaší kazby to není daleko a tví lidé jsou blízko. „A myslím, že bys měl reklamovat plášť“.

Směje se. Jsi rád. Cítí se užitečná. JE užitečná, i když její horlivost může přinést víc těžkostí, než užitku. Někdy. Dáváš jí možnost být člověkem a mágem současně. Respektuješ ji a máš ji rád. Tak jak to má být. Tak by to bylo, kdyby byla barbarkou.

„Já myslím, že bys měla na některou z těch schůzek jít. Druhého tak šíleného jako Gra-San nenajdeš. Myslím, že s ním bys mohla být mágem, který tiší mysl, a ženou současně. Jen si nejsem jistý tím prvním polibkem. Spíš první nezdařený lektvar, první otrava, první mutace surovou magenergií,“ vypočítáváš, co vše se může stát ve vztahu s alchymistou. Směje se. Jsi rád.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

O té posvátnosti a neměnnosti: Posvátná ano, neměnná.... to ne. čas od času se dá něco změnit, když to někomu vyhovuje. Jen zrovna v tomto případě mě více vyhovuje původní verze. Proč hraničáři vadí kov je tam jasně zmíněno, jemu kov ve skutečnosti nevadí, pokud hraje za druida, to vadí hvozdu. A pokud se rozhodl žít ve hvozdu musí se holt zbavit kovových věcí. Co se týče válečníka, to záleží na tom, jak chce hráč hrát za svou postavu. Já například od první do 20 úrovně nepoužíval jinou zbraň, než dlouhý meč se štítem a vyhovuje mi to. A ohledně toho kouzelníka... Mě to celkem vyhovuje nastavené tak, jak to je. A neviděl bych problém v tom, že by byl mág o hodně lepší než jiní. Každý má své výhody a nevýhody. A mágova nevýhoda je, řekl bych, že za něj jen tak někdo nezvládne adekvátně hrát. Když jsem za něj naposledy hrál, bylo to sice fajn, ale dost obtížné. Když k tomu ještě dělám PJ, raději hraji třeba za válečníky... To je aspoň docela jednoduché. :-)


 Uživatel úrovně 5

Děkuji za schválení a komentáře :-)
Jak jsem psala v putyce, příspěvek vznikl v návaznosti na diskuzi o tvorbě postav a částečně po attylloeovu Žiru, jak bych si tak já představovala sepsat historii postavy „literárně“. Zrovna jsem měla chuť psát, tak jsem zpracovala postavu, kterou mám velmi ráda. Pojala jsem to jako takové malé literární cvičení. Doutná ve mně záměr napsat (resp. dokončit asi rok rozepsanou) povídku, tak taková malá psavá rozcvička. Vyzkoušela jsem si adresování čtenáři, které mě osobně docela zaujalo v jedné výborné povídce v Trochu divných kusech 2 (jméno si bohužel nevzpomínám, pouze děj – o novináři, který se snaží proniknout do mexické drogové mafie), zas toho nemám načteno tolik, abych si vybavila nějaké další počiny (nebo nebyly tak dobré, aby zaujaly a zapamatovala jsem si je).
Bohužel postava je CP (které bych velmi ráda hrála naplno), jedna z doprovodných postav družiny, dostává dost málo prostoru, ale na postavy partnerek a nejužších přátel družiny jsou kladeny trochu vyšší nároky, než na zápletková CP, vdechla jsem jim život, snažím se je hrát, snažím se, aby nebyla plochá, ale měla své motivace a cíle a pro družinu to byli skuteční společníci, kteří se neúčastní všech jejich misí, ale často jako pomocná povolání zůstávají v zázemí.
Hodnotu díla krapet snižuje, že daný dialog se nikdy herně neodehrál, tak jak je. Družina se tohle všechno dozvěděla, ano, ale jinou formou. Prostě tohle je jak bych si představovala herní zázemí plastické postavy aby mě i bavilo číst :-D
Seznamování se účastnila ještě druhá hráčská postava, ale protože by v literárním útvaru bylo potřeba ji zakomponovat více, aby nebyla zbytečně pouze zmíněná bez svého účelu, vyjma narážky v úvodu jsem veškeré jeho pasáže vymazala.

Sccione, jméno postavy mi bohužel uteklo. Původní záměr byl ani jednoho z aktérů nejmenovat, pouze uctít malou vzpomínkou dvouleté výročí ztráty hráče alchymisty Gra-Sana. Ale nějak mi to v druhém oddíle nedalo a hrdina o ní již přemýšlel jako o Rezíbe. Našla jsem jeden její již starší portrét, tož třeba jej pošlu do Galerie…

Plži, pamatuješ si dobře :-) Je pro mne poctou, že si to dokážeš pospojovat :-)

Attylloe, opravdu hrajeme, jak píšeš – každá postava se se svým povoláním již rodí, žádné dělení. Mág neumí blesky a hyperprostor, čaroději je zase zapovězená veškerá psychická magie (krom Vidění dvojmo, které má zařazené v oboru Iluzí). Zrovna u této dvojice bylo záměrem, aby každý kouzlící nesesílal Čtení myšlenek a Hyperprostor na potkání, jakožto v našem pojetí hry nejčastější kouzla. Mágů je tuze málo i v mém silně magicky aktivním světě právě z důvodu nějaké herní rovnováhy až hratelnosti. Hráči v jeho výběru samozřejmě nebráním, ale veškerá pravidla co platí pro hráče, platí i pro svět okolo a mágové aspoň tak, jak jsou pojatí v pravidlech, to silně narušují. Takže jednak bylo zapotřebí udělat dost zásadní změny v jejich pravidlech, nyní jsou to spíše psionici, druhak i tak výrazně omezit jejich četnost, vyjma několika velmi nadaných národů (právě zikuři, „vznešení barbaři“, jižní bjélové…) je jejich výskyt tak 1 na několik tisíc obyvatel.
Jinak to dělení povolání naší družině přišlo hloupé, přišel s tím manžel – druhý PJ už před mnoha lety a oba hrajeme podle stejných pravidel s malými odchylkami danými světy (on má démony a theurgy, já místo nich stínotepce se zásvětím a očarování se řeší úplně jinak, runami, modlitbami, nebeskými kameny…rozmanitě). Přišlo nám divné, že lup, šestá úroveň a hraničáři najednou začne vadit kov, nejhůř právě obory hraničáře a kouzelníka, naopak vcelku vpohodě válečník a zloděj. Podobně nám vadila „vyčůranost“ některých hráčů, že do 6.používají široký meč a štít a hurá jsem bojovník, šup číselně co nejlepší zbraň. Prostě na 6.naskočí ony bonusy, ale postava se profiluje již svou předchozí cestou a některé jejich slabší verze dostává již  dříve, i mnozí hráči, kteří byli zvyklí hrát munchkinovsky si to chválí, když si své začátky prochází podle své představy např. silného bojovníka (postava s velkým obouručním kladivem, která by jinak pro ztrátu iniciativy sáhla do 5.úrovně po jednoručním). Pochopitelně, když se hráč rozhodne pro povolání a průběhu hry se ukáže, že mu nesedí a svou postavu by si představoval jinak, tak se dá leccos změnit a „zapomenout“, že to bylo jinak. Např. jsme měli hraničáře, co chtěl být něco jako „pán šelem“, chodec s několika zvířaty a rozšířenými možnostmi s nimi komunikovat, a když poznal lépe svět, zalíbil se mu šelmín (jeho původní verze tady v Nových povoláních, ukázala se ale dost slabá, takže současná verze je úplně jiná v základních herních mechanismech), k postavě se to hodilo, takže proč ne... Nu a některé pravidlové obory jsou u nás tak odlišné, třeba i na úrovni základních vlastností, že by je pravověrní hráči poznali jen těžko :-) Ale uznávám, že když se začíná se skutečnými začátečníky, poprvé, tak dát jim 15 povolání na výběr asi není tak úplně ono a omezit to na pár, která se časem větví není úplně špatný nápad, jen mě to prostě nevyhovuje :-) Jsem ráda, že to chápeš, však je vidět, že ani pro vás nejsou pravidla posvátná a neměnná ;-)


 Uživatel úrovně 0

No... moc se mi tam nelíbí jediná věc.... a to, že mágové jsou vybíráni už od raného dětství. Přeci jen, mágem se kouzelník stává až na 6. úrovni a je to fakt jeho volba. Nicméně, toto hodlám opominout protože každý může mít pravaidla nastavená na tělo, tím pádem by to třeba u někoho mohlo být nastaveno předem. Proto asi nemám jinou možnost, než 5*


 Uživatel úrovně 4

Nemám moc co dodat. Jen jsem si spojil tenhle úryvek historie s několika dalšími v putyce kde Ascella popisovala ono rande s alchymistou. Další střípek do skládačky Ascellina světa.

Přidá se někdo k Ascelle a poodhalí roušku tajemství jenž se rozprostírá nad jeho světem?
Kdo se hlásí dobrovolně.

No já to asi nebudu, protože mám na to příliš jednoduchý svět, s jednoduchými motivy a ještě jednodušší historií postav.

Plž


 Uživatel úrovně 8

Ani ne tak dávno mi bylo řečeno, že používání vyprávěcí formy z pohledu druhé osoby (adresování čtenáře) většinou v literatuře nefunguje. Těší mě, že v tomto případě tomu tak není, třebaže je to možná způsobeno tím, že většinu textu obstarává mágský protějšek. V každém případě ale celek hodnotím velmi kladně.

Nabízí se nám opět snad všechny prvky, které bychom mohli u historie fantasy postavy očekávat. Pohnutou minulost, kulturně nezvyklé zázemí plné magie a konfliktů, osobní motivaci, tolik důležitou pro kvalitní popis charakteru, a v neposlední řadě i "klasickou" akci a naznačenou romantickou zápletku.

A jako celek vše drží pohromadě. Vypravěč/vůdce družiny je nedůvěřivý, mágyni nezbývá než ho přesvědčit svou naprostou otevřeností, což se daří. Dialog je uvěřitelný a pěkně plyne kupředu - obzvlášť oceňuji letmá přerušení vyprávění popisem gesta či výrazu, velmi dobře pomáhají narušit strukturu textu a zároveň jasně naznačují, v jakém duchu se ponese další odstavec.

Text tedy oplývá jak literárními kvalitami, tak se mu daří držet se i svého žánrového vymezení, proto jsem rád, že s hodnocením nemusím příliš váhat.

...

Teď mě tak napadá... jak se vlastně hlavní hrdinka jmenuje?