Tenkrát při připlutí k Andaru jsme byli nuceni se rozhodnout zda zůstat u pobřeží nebo se vydat do neprozkoumaného vnitrozemí. Pár dní nám trvalo, než jsme probrali všechny možnosti. Ne že bychom těch možností měli zrovna moc. Popravdě byly jen dvě. Jedna nám nabízela jistotu čerstvých ryb a mořských řas, pokud zůstaneme u moře. Druhá nám chtěla vnutit trochu dobrodružství a riskování. Ačkoliv nám druhá možnost nemohla nic zaručit, vybrali jsme si ji. Přece jenom u pobřeží je to dosti riskantní. Neustále by hrozilo, že nás uvidí nějaké nepřátelská loď a bude nás chtít vzít zpátky na Zondar jako otroky. Ne! Toto nebezpečí nebudeme podstupovat. Radši si najdeme nějaké dobré místo hluboko ve vnitrozemí. Možná nás tam také najdou, ale nebudeme na očích a pátrání po nás zabere taky nějaký čas. Pokud budeme držet pravidelné a dobré hlídky, dozvíme se o nepřátelích mnohem dříve a zbude nám tak čas rychle sbalit zásoby a utéci. Z lodě vykládáme zásoby jídla a pití. Každý si bere sekeru, lana, hřebíky, kladiva a další materiál nutný pro stavbu tábora a krátce po poledni vyrážíme. Naše cesta vede na severozápad. Dnem i nocí po několik týdnů kráčíme planinou. Nikde na obzoru není vidět les ani hory. Nedá se nic dělat. Zpátky jít nemůžeme. Pro nás vede cesta pouze vpřed. Nemá význam se otáčet a přemýšlet, zda přece jenom nebylo lepší se utábořit na pobřeží. Stejně. Jídlo nám začíná pomalu docházet, takže než bychom se vrátili k moři, většina z nás by byla natolik vysílená pochodem, že bychom stejně nemohli jít na lov. Nezbývá nic jiného, než se na to dívat z té lepší stránky. Budeme daleko a v bezpečí. Nikdo z nepřátel nás nemá šanci najít a my se nebudeme muset strachovat z nezvané návštěvy. Pokračujeme další tři dny. Zbývá jídlo na týden. Stále není vidět les. Nic proti pochodu skrz planinu, ale potřebujeme najít hory nebo alespoň hluboký les. Nemůžeme se zde usadit. Uprostřed obrovské pláně, kde není dříví na stavbu tábora a nežije tu zvěř, která by nám posloužila jako potrava. Začínáme pochybovat o konečnosti této planiny. A přeci. Asi deset mil před námi jsou vidět hory. Odhadem budou vysoké dobrou míli. No hurá! To byla doba! Přes měsíc se potácet po rovině a hory se náhle objeví přímo před námi. Jdeme k nim.

Je to dobré místo. Hustý les a vysoké hory. Co více si přát? Tady začneme stavět osadu. Polovička mužů půjde na průzkum a na lov. Druhá část připraví materiál na stavbu. Pro dnešek si odpočineme a zítra se dáme do díla. Půjde to rychle. Materiálu je dostatek, nadbytek. Pro začátek postavíme pár klasických srubů. Ty budou sloužit pro ženy a děti. My chlapy si zdřímneme venku pod širým nebem. Vlastně by bylo dobré postavit ještě jeden srub navíc. Do něj se budou ukládat zásoby jídla a ostatního materiálu. Prozatím to musíme vydržet.

Ráno. A už je to tady! Čas pracovat! Nikdo se nesmí flákat! Všichni musí přiložit ruce k dílu! Žádné darmožrouty tu trpět nebudeme! Kdo nechce pracovat, nemusí. Ale pak ať nečeká, že dostane svůj příděl jídla. Ten propadne ve prospěch ostatních pracujících. Nikdo si nemůže stěžovat na nespravedlivost tohoto opatření. Pouze nepodporujeme lenochy. To je vše. Mohou si přece vybrat. Nejsou do ničeho nuceni. Je to pouze na nich, jak se rozhodnou. Všichni pochopili, co se stane s lenochy. A tak nám práce jde pěkně od ruky. V poledne máme postavený první srub. Stavíme další a další. Na večer máme postaveno dohromady pět srubů. To je o dva více, než jsem předpokládal. Výborně! Pokud takto vydržíme týden, budeme mít osadu celou hotovou. Pak už zbude pouze postavit nějakou palisádu, jako obranu před divokou zvěří. Nebylo by mi příjemné, kdyby se mi kolem dveří procházel medvěd nebo kdyby za mnou přes vesnici uháněl vlk. Jak jsem řekl, tak se stalo. Týden se potkal s týdnem a osada je postavena. Konečně je na pořadí dne pořádný průzkum. K vzhledem k tomu, že zásoby jídla dojdou každým dnem, musíme se vydat na lov. Půjdou dvě skupinky. Každá jiným směrem. Na sever a na jih. Beru si s sebou sedm svých nejlepších přátel a lovců a putujeme na sever. Kráčíme lesem pomalu a tiše. Hledáme nějakou zvěřinu. Nikde nic. Stop je všude kolem spousta, ale nám se nějakým záhadným způsobem nedaří najít ty, co ty stopy dělají. Tak třeba zde. Jasně čerstvé stopy srnce. Mohl tudy jít asi deset minut před námi. Měli bychom ho najít. Vydáváme se po jeho stopách. Pečlivě sledujeme okolí. Není tu. Kam se mohl ztratit? Stopy tu končí. Dále už nevedou. Tak kde může být? S takovýmhle způsobem mizení jsme se ještě nesetkali. Opravdu zvláštní. Zkusíme své štěstí dále na severu. Po zbytek dne si odpočineme. Zítra je také den. Možná se srnec objeví před námi a bude se otáčet nad ohněm. V noci je v lese ticho. Jenom vítr ve stromech hlasitě šumí. Občas houkne nedaleko letící sova. Opravdu, v dáli slyším výt vlky! Svítá. Dnes chceme ulovit nějakou zvěřinu a jít zpátky domů, do osady. Přicházíme k poušti. Máme dostatek zásob, a tak by bylo dobré poušť trochu prozkoumat. Na písečné poušti jsme zjistili, že pod tímto velmi nehostinným krajem je až moc živo. Nacházíme zde mimo jiné několik druhů škorpiónů a hadů. Rychle si uvědomujeme skutečnost, že jedy těchto malých tvorů jsou smrtící, ale dají se dobře použít v alchymistické oblasti. Postupujeme proto velmi obezřetně vpřed a čekáme smrt na každém kroku. Míjíme písečné duny. Duna vysoká jako věž královského paláce a možná ještě vyšší. Ta tu tvoří hlavní dominantu. Obcházíme ji a jdeme dál. Po několika dnech se písek změnil na zčervenalou kamennou pláň. Povrch je pevný, a proto můžeme jít rychleji.

Ušli bychom ten den ještě hodně mil, kdybychom nezůstali úžasem i strachem stát na místě. Půl míle před námi v údolí stojí nějaká pevnost, nad níž krouží smečka žlutých draků. Čekáme. Nevíme, zda pokračovat nebo se vrátit. Pro zbytek dne přikazuji se na tomto místě utábořit. Přes noc naše hlídky zjistili, že do pevnosti přijelo dvacet mužů na koních. To nás neodradilo a jdeme blíže. Nečekal jsem vřelé přivítání, ale salva šípů z pevnosti mě tak nějak nemile překvapila. Mrtvé přátele necháváme na místě a utíkáme pryč. Ani nevím, kde se tu tak najednou vzali ti draci. Nutí nás, abychom se vzdali. Představa blízké smrti nás nutila udělat to, co nám přikázali. Po chvíli vyjíždí z pevnosti jízda, následovaná lučištníky a pěchotou. Bez vysvětlení končíme ve starých zatuchlých kobkách. Strava docela dobrá.

Já, jakožto hlavní velitel výpravy, mám tu čest seznámit se s pánem pevnosti. Je to, jak bych to řekl, zrůda, ale chová se a mluví docela moudře. Z rozhovoru se mi podařilo zjistit, že oni se tu starají a hlídají s písečnými draky vejce ostatních draků. Draci hlídají poušť a ty zrůdy samotná vejce. Každý vstup na poušť se dříve trestal okamžitou smrtí, ale dnes se cizinci zavírají na měsíc do jámy- tak tu říkají kobce. Po měsíci jsme byli propuštěni a se zavázanýma očima doprovozeni na kraj pouště. Bylo nám jasně řečeno, že při další návštěvě skončíme jako potrava malým dráčatům a zároveň jsme byli požádáni ať o pevnosti s nikým nemluvíme. Dnes si už nedokážu vybavit cestu k pevnosti, ale i kdybych si vzpomněl, budu se řídit slibem, který jsem dal. Nevyzradit polohu ochránců dračí budoucnosti.