Úryvek z deníku I. důstojníka Marse Velikého

Sedíme s ostatními námořníky v hospodě a slavíme včerejší návrat z nepřátelského území. Zrovna, když jsme v nejlepší náladě, přijde za námi náš uznávaný kapitán Václav Gaskol. Oznamuje nám, že pozítří za úsvitu vyplouváme k Zondaru, na průzkumnou plavbu. Nemám z toho dobrý pocit. Co na to posádka? Co si budou myslet? Včera se vrátili po čtyřměsíční plavbě domů a už aby zase vypluli na moře. Vždyť někteří se tak neuvidí ani se svými rodinami. To není dobré pro morálku mužstva. No, nedá se nic dělat. Když to musí být, tak ať už jsme na cestě. Dříve vyplujeme, dříve se vrátíme domů. Někteří za rodinami a ten zbytek do našeho malého námořního baru.

Druhý den ráno, poté co jsem se vyspal z kocoviny, vidím nakládat zásoby. Hromada sušeného jídla, sudy pitné vody, náhradní plachty, lana. Podle množství nakládaných zásob tipuji, že na otevřeném moři budeme déle jak tři měsíce. Dnes večer máme poslední možnost si trochu užít, než se vrátíme na Tai Lung. Zatímco námořníci tráví své poslední volné chvíle v baru, já s kapitánem probíráme plán plavby. Dozvídám se, že poplujeme podél západního pobřeží Zondaru kolem území, kde se dříve rozkládalo Jižní království, dále na sever, kde se prý nalézají poslední zbytky obyvatel. Ti se prý spojili a vytvořili Thumperské království. Naším úkolem je zjistit, co se tam vlastně odehrává a popřípadě poskytnout pomoc. Plavba bude dlouhá a nebezpečnější než kterákoliv předtím. Každý den se člověk neplaví několik mil vedle spojenecké armády všech temnot. Svítá. Je čas vyplutí. Námořníci ještě naposledy kontrolují plachty a lana. Vše je v pořádku. Kapitán dává příkaz k vyplutí. Vyplouváme. Na Tai Lungu máme i pět nováčků. Nemají sebemenší tušení, co se může na otevřeném moři stát. Nezávidím jim jejich první plavbu. Horší dostat nemohli. Už jenom kvůli nim nemyslíme na bouře a hurikány. Všichni jsme na ně zvědavi, jak zvládnou svou první plavbu. My ostřílení mazáci dokonce mezi sebou uzavíráme sázky na to, kdo zvládne první bouři a kdo si nadělá do kalhot. Kupodivu nejvíce sází kapitán. Myslí si, že to dva nezvládnou. No uvidíme. Čas ukáže!

Cítím náraz. Vybíhám na palubu, abych se dozvěděl, co se děje. Tam však už stojí kapitán a zjišťuje, co se stalo. Hlídka oznamuje, že před námi jsou skaliska a že jsme pravděpodobně do jednoho z nich narazili. Vydávám příkaz okamžitě zkontrolovat trup lodě. Máme štěstí. Sice jsme narazili, ale náraz nebyl tak silný, aby poškodil loď. Kapitán nařizuje do úsvitu zakotvit a žádá mě, abych s ním odešel do jeho kajuty. Ptá se mě na můj návrh, jak pokračovat dále. Odpovídám, že ráno bych loď otočil a obeplul bych skaliska více ze západu. Gaskol se na mě nevěřícně podíval. Řekl mi, že správný kapitán neutíká od problémů, ale snaží se jim čelit ve vší důstojnosti. Na moji námitku, že nechci ohrozit loď a životy námořníků, se mi dostává rychlá odpověď. Vyhnutí se překážce znamená delší pobyt na moři, což má za následek zhoršení morálky, snížení stavu zásob jídla a jiného materiálu. Budeme pokračovat přes skaliska. Nezbývá mi nic jiného, než se spolehnout na kapitánovu zkušenost a věřit v jeho úsudek. Je to dobrý kapitán. Občas se v názorech neshodneme, ale já respektuji větší šarži. Je to jeho loď a ještě nikdy ji nevedl do zkázy. Proto má moji důvěru.

Ráno se pro jistotu znovu zkontroloval stav trupu. Až na pár škrábanců je v pořádku. S kapitánem zkoumáme mapy a snažíme se nalézt cestu ven. Hlídka ve strážním koši hlásí skaliska všude kolem Tai Lungu. Tohle místo v mapách není ještě zaznamenáno. Zakreslujeme proto pečlivě jeho pozici. Netušíme, kde přesně jsme. Máme pouze hrubý odhad. Nicméně jako průzkumná loď poplujeme kupředu. Pomalu a velmi opatrně mezi útesy. Ukazuje se naprostá přesnost a chladnokrevnost našeho kormidelníka. Míjí nebezpečné skály tak, že bych tam ruku nestrčil, aniž bych o ni nepřišel. Vždy, když už to vypadá, že náraz je nevyhnutelný, loď se prudce natočí na druhou stranu a s noblesou pluje dál. Práce hodná opravdového mistra. Pořád pokračujeme mezi útesy. Právě jsem dostal zprávu o nízké mlze před námi. Jdu se poradit s kapitánem, jak pokračovat dál. Osobně navrhuji počkat do doby, než se zvedne mlha. Naopak kapitán chce hned plout dál a bez čekání. Na můj dotaz, jak se vyhne nárazu odpovídá, že už nad tím přemýšlel a že už to má promyšlené. Jeho plán spočívá na zjištění skal těsně před lodí. Dobrý nápad, ale jak toho dosáhnout? Před Tai Lungem poplují dva čluny, který budou hodnotit bezpečnost cesty. Tento plán se nechá zařadit mezi improvizace, ale může vyjít. Je solidní a promyšlený. Souhlasím. Jdu na palubu a nechávám spustit čluny. Za chvíli naše cesta pomalu pokračuje. Pomalu, zato však bezpečně. Tímto způsobem jsme nuceni plout několik týdnů. Každý den urazíme sotva deset mil. Mlha se pořád nechce rozplynout. Jako by jí tu něco udržovalo. Snad nějaké kouzlo? A aby toho nebylo málo, tak severní vítr k nám začíná přinášet zvláštní druh zápachu. Buď zkažené jídlo nebo mrtví. Těžko říct. Nenecháváme se odradit a jako správní průzkumníci - stále kupředu!

Vraky. Spousta vraků. Všude jsou vraky. Lodě úplně potopené, ze kterých nad hladinu trčí pouze stěžně. Jsou tu i vraky s dírou v trupu. Asi neměli tolik štěstí a tak dobrého kormidelníka jako my a narazili na útes. Některé lodě mají poškozeno kormidlo, dalším se zase propadla paluba. Nechá se to tu nazvat lodní hřbitov. Tolik vraků nikdo z nás jaktěživ neviděl. Pro námořníka to jsou zdrcující pohledy. Nyní je jasné, co k nám přinášel severní vítr. Zápach z mrtvých těl. Vypadá to tady dost zle. Nevím, jak dlouho tu mohou ty vraky být, ale jsem si naprosto jist, že tu nechci zůstat moc dlouho. Popravdě řečeno chci odsud co nejrychleji pryč. A nejsem sám. Jdu si proto promluvit s kapitánem. Ten by rád zdejší území lépe prozkoumal. Hlavně by se rád podíval do vraků. Možná tam budou poklady. Moc se mi to nelíbí. Nakonec souhlasím, také proto, že jsem to dostal rozkazem, a proto, že pokud tam budou nějaké ty cennosti, připadnou nám, posádce, a nikdo nám je nemůže vzít. To co najde průzkumná loď, to si může nechat. Záleží pak pouze na kapitánovi, jak poklad rozdělí nebo jestli každému nechá to, co si sebere. Nervozita pomalu vzrůstá. Prozkoumáváme jeden vrak za druhým. Je tu tolik zlata! Zlato, drahé kamení, zbraně, nábytek ze vzácného černého dřeva. Stačí si jen vybrat. Při průzkumu lodí odhadujeme, kdy asi narazili na útesy. Myslíme si, že nejstarším lodím tu může být kolem dvou set let. Možná více. Nejmladším tak kolem třiceti. Těžko říci. Tai Lung pomalu nabírá drahocenný náklad. Netrvalo ani dva dny a jsme plni. Od kapitána dostávám rozkaz k pokračování naší mise. Vzhůru k západnímu Zondaru. Pomalu proplouváme posledními útesy a plujeme dál ke svému cíli.

Jsme zhruba deset mil od pobřeží bývalého Jižního království. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že o nás někdo ví nebo že bychom mohli mít potíže. Vše probíhá přesně podle plánu. Co je to? Něco slyším. Je to zpěv. Kdo má takhle chraplavý hlas? Kormidelník! To kormidelník si zpívá. Proč ne. Rád si poslechnu píseň o dobývání mořských dálek od zkušeného mořského vlka, kterým kormidelník určitě je. Přidávám se potichu k němu. Po chvíli si zpívá celá posádka včetně Gaskola. A proč ne? Považuji to za dobrý nápad, jak pozvednout morálku mužstva v těchto nebezpečných vodách. Nikdo nikdy neví, kdy a kde se objeví flotila temných pánů. Tak proč se trochu nepobavit? Cítím, jak mi srdce tluče hrdostí. Jsem hrdý na svého kapitána, na jeho loď a posádku. Je to dobrá parta lidí.

Svítá. V dáli vidím zemi. Zajímalo by mě, jak se teď vede Jižanům. V novém království. V království temnoty, strachu, chaosu a smrti. Lituji je. Přemýšlím o tom dnem i nocí. Nezbývá mi nic jiného, nežli se za ně modlit. Proč je musel potkat tak hrozný osud? Proč je jejich nepřítel mnohem silnější než oni? Proč...? Nevím, netuším. Kdybych jim však mohl nějak pomoci, šel bych třeba až do samotného Ertonu a pobil všechny přisluhovače zla včetně jejich pánů! Vím, takhle se mi o tom dobře mluví, ale kdybych dostal tu příležitost, zachoval bych se nejspíš jako zbabělec. Zbabělec? Ne! Nikdy! Radši umřít se ctí! Bojoval bych. Sice by to byla moje rychlá smrt, ale co kdyby se mi nějakým zázrakem podařilo přežít? Byl bych pak hrdina. Ne, že by mi snad o to šlo, ale už pro ten pocit, že nejsem ubohý zbabělec a že se nadarmo nechvástám.

Kuchař mi právě oznámil, že se nám výrazně ztenčily zásoby jídla. Odhaduje je možná na týden, pokud budeme šetřit. Jdeme se jako tradičně poradit s kapitánem. Přece jenom, on tu má hlavní slovo. Je na něm, aby zvážil veškeré eventuality a navrhl řešení. S kuchařem jsme vyrušili Václava zrovna ve chvíli, kdy si dopřával svůj pravidelný čaj a oddával se čtení knihy. Nebyl dvakrát nadšen naším vyrušením. Pochopil však naši starost. Kapitánova práce je obstarat posádce jídlo a na kuchaři je, aby ji nakrmil. Po probrání všech možností se jeví jako nejlepší přistání u břehu a jít na lov. Všichni jsme si vědomi rizika, které přitom hrozí, ale je to snesitelnější než hlad na lodi. Přistání na souši je naplánováno ode dneška za čtyři dny. Do té doby nám stačí zásoby. Pokud bude nejhůř, budeme muset začít rybařit. My námořníci nemáme moc v lásce ryby. Šetříme si je do chvíle, kdy nebude na výběr. Ale takhle pořádný maso. Kus selete, nadívané kachničky, to by bylo něco pro nás. Zaháním chutě a věnuji se své práci. Plujeme dále k severu.

Nastal čas přistání. Došlo jídlo! Na souš půjdou lovit dvě pětičlenné skupinky a jedna skupinka, také o pěti mužích, bude hlídat. Kuchař bude úlovky rovnou zpracovávat. Ostatní zůstanou na lodi. Vše jde podle plánu. Lovci nosí jeleny, srnce, jezevce, divoká prasata, ale i nějaké to ovoce a dokonce i divoce rostoucí obilí a zeleninu. Před příchodem nových pánů se zde asi farmařilo. Kde jinde by jinak rostla zelenina a obilí na skoro plevelem zarostlých polích? Na lodi už máme zásoby skoro na měsíc. Potřebujeme však alespoň na dva měsíce. Nikdo neví, co se může stát. Proto je nutné počítat s rezervou. Zatímco lovci shánějí jídlo, já dostávám od hlídky zprávu, že se k pobřeží, kde shromažďujeme zásoby, blíží nějací lidé. Jejich počet není přesně znám, ale prý jich je kolem padesáti. Jsou ozbrojeni klacky a holemi. Nařizuji okamžité stáhnutí se. Lovci hází do člunů všechno jídlo, co uvezou a vracejí se s hlídkou a kuchařem na loď. Z povzdálí, z bezpečné vzdálenosti, z lodě, sledujeme dav rozzuřených obyvatel. Jejich řev je kupodivu na takovou dálku dobře slyšet. Volají, ať jim vrátíme jídlo, které jsme jim zcizili, jinak že nás nahlásí zlým pánům. Na nic nečekáme a rychle se vydáváme na moře. Opět si držíme desetimílovou vzdálenost od pobřeží. Pokračujeme dále k severu, k Thumperskému království, kde se máme setkat s lidmi, kteří mají pro nás důležité informace a které máme odvést domů, na Andar.

Místo údajného setkání s těmi lidmi se blíží. Zítra tam doplujeme. Uvidíme. Nikdo však z toho nemá dobrý pocit. Přece je tu možnost, že nás ten rozzuřený dav opravdu nahlásil. Pak bychom mohli velice snadno padnou do léčky. Stojí za to riskovat? Gaskol taky není nadšen. Musíme vymyslet plán, jak co nejrychleji ty lidi najít a co nejrychleji zmizet. Navrhuji vyplout na pevninu v noci, abychom byli kryti tmou. Možná najít nějakou lagunu, kde by se mohl Tai Lung schovat. Máme dva dny na promyšlení. Je však jasné, že čím delší dobu budeme na pevnině, tím je větší pravděpodobnost našeho odhalení. Zbývá však ještě otázka. Kde doplnit jídlo? Neměli bychom se spoléhat na nějaké dary od cizinců. Naše cesta na pevninu bude muset splnit dva na sobě nezávislé cíle. Najít obyvatele a jídlo. Pokud nenajdeme dostatek jídla, nemá význam odplouvat domů, protože bychom stejně umřeli hlady.

Jsme na místě. Zde bychom se s nimi měli setkat. Na pevninu posílám čtyři čluny po pěti lidech. Dvě posádky člunů budou hledat jídlo a další dvě naše přátele. Zatímco kapitán zůstává na lodi, já pluji v prvním člunu na území, které se dá označit jako náš původní domov. Přistáli jsme. Nevypadá to, že by tu někdo byl. Přikazuji však nejvyšší opatrnost. V případě nutnosti použít zbraně. Jdu se svými muži dále do vnitrozemí. Moje skupina si bere za úkol najít naše přátele. Jdeme dál. Písčitá pláž se zvolna mění v kamennou planinu. Vím, kde se nacházíme. Na Kamenné pláni Erebus. Kráčíme téměř jako po vydlážděné cestě. Pěkná procházka. Asi šest mil před námi se rozkládá les. Kámen se pomalu mění na step. Vyrážíme k lesu. Po hodině pochodu dorážíme na rozhraní stepi a lesa. Není to daleko, možná dvě stě sáhů, co právě běží stádo srnčí zvěře. Kéž by naši lovci měli takové štěstí jako my. Jídla by byl dostatek na cestu domů a ještě by nám zbylo. Vstupujeme do království hvozdu. Několik dní bloudíme hvozdem, ale nikdo nikde. Nad námi hustá klenba stromů. I ve dne je tu šero. Dva dny nám trvalo vymotat se z lesa.

V údolí, před námi, leží hrad. Stoupá z něho hustý černý kouř. Hrad je obydlen. Jdeme opatrně dál. Nevíme, kdo je v hradě. Možná naši přátelé. Co když ale skřeti s kostlivci? To bychom pak padli velmi rychle do zajetí. Musíme být opatrní. Hrad se přiblížil na nějakých pět set sáhů. Dále už to je nebezpečné. Rozhoduji se proto, že pokračovat budu sám. Radši ať padnu pouze já, než aby zemřeli všichni moji muži. Nařizuji okamžitě se stáhnout k lesu a tam na mě tři dny počkat. Pokud se do té doby nevrátím, což je pravděpodobné, mají rozkaz vrátit se k lodi a nepodnikat žádné zbytečné záchranné akce. Přemýšlím, kdy bude dobré se přiblížit k hradu. Ve dne nebo v noci? Těžko říci. Záleží na obyvatelích, co jsou za hradbami. Pokud to jsou naši přátelé, mohu tam jít rovnou a přímo. Ale co když tam je temná armáda? Ti lépe vidí v noci. Pak bych tam měl jít teď, abych měl malou výhodu. Přemýšlím. Nakonec se rozhoduji jít za tmy. Ať je tam kdokoliv, v noci budu mít stejně výhodu. Čekám do soumraku. Plazím se k hradbám. Nikoho nevidím na hlídce. Divné! Pokračuji dále a zkoumám terén. Brána je otevřená a nehlídaná. Mám pocit, že je to léčka, že akorát čekají, kdy projdu branou, aby mě mohli zotročit. Risknu to! Rozhlížím se. Nikoho nevidím. Dělám pár dlouhých kroků a už jsem vevnitř. Nenápadně se plížím k nejbližší budově. Zvláštní. Kdybych se tu procházel jen tak, tak by mě stejně nikdo nespatřil, neuslyšel. Zalézám do budovy. Zavírám dveře. Rozhlížím se kolem sebe a hledám si úkryt pro případ, že by sem někdo šel. Pozoruji východy z budov a hradby. Nikde nikdo. Čekám. Hodina pryč. Dvě, tři. Slyším dusot. Dívám se z okna, abych zjistil, co se děje. Jízda přijela. Asi deset mužů na koních. Převážně těžké zbraně a zbroje. Jedou dál do hradu. Možná do stájí. Pozoruji je. Dva muži se vrací a jdou támhle do té dřevěné budovy. Přímo naproti mě. Chvilku vyčkávám. Nic se neděje. Vyrážím na průzkum. Velice pomalu otevírám dveře. Teď se mi hodí můj výcvik z doby, kdy jsem byl ještě mladý a hloupý. Přes stíny se velice zticha přibližuji k nim. Obcházím tu budovu a malou dírou ve zdi je poslouchám. Baví se o dnešním boji. Jeden tvrdí druhému, že on je lepší bojovník než ten druhý. Jejich hádka trvá asi hodinu. Je na nich poznat dobrý trénink. Oba také určitě vědí, že pokud se zraní, zemřou. Jinak si to neumím vysvětlit. Barbaři a pouze se hádají? Zajímavé. Nic však, z čeho bych se dalo odvodit, jestli to jsou naši přátelé nebo jen přisluhovači zla. Musím vyčkávat. Asi po dvou hodinách změnili téma. Začali se bavit o nějakých spojencích. Prý kdy už připlují. Zpozorněl jsem, protože by se mohli bavit o nás, o Tai Lungu. Chci hned vyjít ze svého úkrytu, ale něco mě nutí zůstat. Jsou to opravdu naši přátelé? Jsou to ti, co máme zachránit a odplout s nimi? Nevím. Než však vylezu, musím mít naprostou jistotu. Nemůžu riskovat životy námořníků a ztrátu lodě! S napětím poslouchám jejich rozhovor. Neustále slyším o spojencích a o tom, jak se odsud dostanou živí a zdraví. Co? Cože? Zopakuj to! Co si řekl? Spojenci z Andaru měli připlout minulý týden? Ano! Skutečně! Baví se o spojencích z Andaru. O nás! Není sebemenších pochyb, že to jsou naši přátelé. Vylézám z úkrytu a jdu k nim. Otevírám dveře. Takovou ránu už v životě nechci dostat. Válel jsem se na zemi a s meči u krku. Dlouho jsem jim vysvětloval, kdo jsem, co tu dělám a jak jsem se sem dostal. Věří mi. Nezabijí mě. Žádám je, jestli by nemohli poslat pro mé muže do lesa. Nic nenamítají a hned posílají dva své nejlepší jezdce. Netrvá to ani hodinu a moji muži jsou tu. Všichni a zdraví. Zbytek noci mluvíme o tom, jak to tu teď chodí. O zdejších podmínkách. Dozvídám se, že Temno zotročuje každého na koho narazí. Prý je znám případ jednoho mocného mága, který se dva roky bránil nepřátelskému obléhání. Jeho kouzla ho dokázala chránit dva roky! Nakonec však podlehl. Nebyl mučen. Nebyl zabit. Žije dodnes. Jeden vysoce postavený upír ho vysál a udělal si z něho svého upíra. Upíra otroka. Hrozné!

Je ráno. Čas začít myslet. Musíme se co nejrychleji dostat k Tai Lungu. Pokud možno nabrat na cestu nějaké jídlo a ostatní zásoby. Celkem je nás jednadvacet na deset koní. To není dobré. Kdo pojede na koních a kdo půjde pěšky? Jeden můj námořník a jeden zdejší válečník vyrážejí hned na koních k moři informovat Gaskola. Na ostatní koně přivážeme vše, co by se mohlo hodit a vyrážíme. Na nic nečekáme. Barbaři tu znají pár dobrých zkratek, které nám ušetří den chůze. Výborně! Není důvod se otáčet. Spěcháme co nejrychleji to jde. Domů se jde vždy mnohem rychleji než do nepřátelského obležení. A čas plyne. Cestou se nám podařilo ulovit nějakou tu zvěřinu. Celkem nám cesta trvala o dva dny méně, než když jsme ji šli poprvé. Přicházíme k moři. K místu, kde by měl být Tai Lung. Kde je Tai Lung? Zrádci! Nabrali zásoby a na nás se vykašlali. Můžeme se jít nahlásit temnu jako noví otroci. Co jiného? Naši přátelé nemají moc velkou radost. Chce se jim řvát vzteky. Snažím se udržet si chladnou hlavu. Schováme se poblíž a budeme čekat. Možná, že tudy jela hlídka a museli odplout. Vrátí se! Cítím to. Náš kapitán nenechává svou posádku na holičkách. Pro zbytek dnešního dne navrhuji utábořit se zde. Beru si první hlídku. Tai Lung se pro nás určitě vrátí. To by nám nemohl udělat! Nechat nás tu. Určitě měli nějaký důvod odplout a až budou moci vrátí se pro nás.

Jeden z válečníků mě budí. Říká mi, ať se podívám na moře. Vidím oheň. Tai Lung! Ano! Je to on! Vrátili se! Plujeme domů! Zapaluji pochodeň a signalizuji v andarské námořní abecedě, že jsme to my. Asi za hodinu připlouvají všechny čluny, co jsou na lodi. V rychlosti se dozvídám, že Tai Lung našla průzkumná loď. Kapitán dal příkaz vyplout na moře a tam ji potopit. Pak čekali dva dny. Poté se pro nás vrátili. Jídlo nám prý bohatě stačí až domů. Lovci našli malou osadu. Nabídli jim, jestli se k nám nechtějí přidat a odplout s námi na Andar. Souhlasili. Vzali s sebou všechno jídlo, zbraně, lana, látky, kůže a ostatní věci, které by se mohli hodit. Celkem přibylo dvaačtyřicet osob. Do plné kapacity lodě zbývá ještě osm volných míst. Škoda, že zůstanou nevyužita. Mohli jsme ze spárů bolestivé smrti vyrvat ještě osm duší. I tak je to úspěch.

Zpáteční cesta je klidná. Vše probíhá bez problémů. Jenom kuchař má mnohem více hladových krků, více práce. Časem se všichni sbližujeme. Vyprávíme si o Thumperském a Zarském království, o Temnu, o nových panovnících. Není o co stát. Ti lidé co vyprávějí o Zondaru mají slzy v očích. Nám námořníkům se také dělá do breku. Každý den neslyšíme vyprávět ženu, která během jednoho dne ztratila úplně vše kromě života. Tento příběh byl opravdu jen pro silné nátury. Myslel jsem si, že už mě v životě nemůže nic překvapit, že jsem zažil spoustu zla, podvodů a podrazů, ale zjišťuji, že to co jsem poznal já, je jako procházka růžovým sadem. Naštěstí nemám tak hrozný život jako žena sedící přede mnou. Během jednoho dne se jí změnil celý život. Ráno přišel nový pán, temný přisluhovač, do jejího domu. Sekerou zabil jejího muže. Dvě děti nechal za živa pomalých částech rozřezat. Jí zneuctil a zbičoval. Dům nechal spálit včetně polí a stodoly. Na všechno se musela dívat! To všechno zažila během několika málo hodin. A přece se nevzdala. Přesto má chuť žít. To je hrdinství! Člověk, který během jednoho dne přijde o vše, co miloval, o to co vybudoval. I když jí osud vůbec nepřál, chce žít a radovat se ze života.

Po zbytek naší záchranné plavby jsme se dozvídali o hrůzných praktikách Temna. Poznali historii, bídu a neskutečně veliké utrpení, které zažili obyvatelé ostrova Zondar. Chtěl bych, aby si mi splnilo jedno jediné přání. Nikdy nechci na Andaru zažít to, co si museli vytrpět obyvatelé Zondaru. Modlím se.
Doma, před doplutím, na mě čekalo velice milé překvapení. Posádka se za mě přimluvila a mě byla dána čest vést Tai Lung do domovského přístavu, do Prusku.