Utíkej!
| Autor: | Saia |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 11 |
Utíkala jsem. Utíkala jsem, jak jsem jen mohla. Černé podrážky mých věrných okopaných Adidasek se sotva dotýkaly země, plné hrbolků. Sem tam jsem klopýtla. Blbý odpadky! Nebo možná... tamto u tý zdi nevypadalo, jako odpadek... spíš... kost... Sakra! Blbý kosti!
To zlověstné ticho přerušovalo jen pleskání mých podrážek a přerývaný dech. Utíkala jsem výhradně po paměti. Protože v tý stupidní tmě s velkým T jsem nic neviděla. Blbá tma! Prudce jsem zahnula za roh, o kterém jsem prostě věděla, že tam bude a...
... rozplácla se obličejem o kamennou hrubou zeď. „Kurva! Kurva! Kurva!“ Zařvala jsem nahlas a tvrdě dosedla na tu hnusnou špinavou zem, kde se mísil prach s kostmi a jiným neméně vábivým svinstvem. A teď i s mou rudou krví, co mi pomalu skapávala z rozbitého nosu, rozraženého horního rtu a natrženého obočí nad pravým okem.
Do očí mi vhrkly slané slzy, ale téměř okamžitě jsem je setřela špinavým hřbetem ruky. Takovou radost tomu parchantovi neudělám! To ne! V žádném případě! Ale přeci jenom... ta podělaná zeď tu být neměla. Blbá zeď! A tuplem blbý místo!
O tomhle proklatém místě se mi zdálo noc co noc. Každou noc jsem utíkala jako zběsilá. Před ním. Před mužem Bezejména. Beztváře. Bezevšeho, do čeho bych ho mohla nakopat!
Krev stékající z obočí mě protivně štípala do očí, i když jsem si ji každou chvilku stírala. Zvedla jsem se a vztekle zavrčela. „Tak se ukaž! Ty šmejde! Ať si z tebe můžu udělat večeři!“ Vycenila jsem ostré vlčí zuby. Rozhlédla jsem se kolem sebe, leč stejně jsem nic neviděla. Ta tma byla doslova... neproniknutelně děsivá! A tak... nepřirozená! Ani můj vlčí zrak jí zaboha nedokázal proniknout.
Vydrápala jsem se znovu na nohy a rozeběhla se. Běžela jsem dál a dál, rukama tápajíc po vlhkých zdech, místy pokrytých jakýmsi hnusným slizem, což byla s největší pravděpodobností nějaká plíseň. Tohle byl totiž závod. Závod o život. O můj život. Ten... ten loveckej sadistickej hajzl, co mě sem přivlekl,l mi vstříkl do žil jakousi sloučeninu stříbra! Cítila jsem, jak mi pomalu, ale jistě ničila můj krevní oběh. A bohužel nejen ten.
A zároveň mi řekl, že má protijed. Protilátku. A že mi ji dá, jestli k těm dveřím, jediným dveřím tohohle labyrintu hrůzy, doběhnu první. Prostě dřív než on. Tušila jsem boudu. Že mě jen tak vyhrát nenechá... ale nevzdávala jsem se. Pořád ve mě doutnala ona pramalá jiskřička bláhové naděje, že se mi to povede.
Svaly mi začínaly ochabovat, tělo přestávalo poslouchat můj mozek. Tep jsem měla zrychlený. Srdce mi bilo tak rychle a prudce, až mi hrozil srdeční kolaps. Stříbro, kolující v mé krvi, mi začínalo dělat z vnitřku mého těla odpornou šlichtu a z krve tekutinu s podobnou konzistencí jako bláto či rozbředlý sníh. A to zaživa. Cítila jsem to. Každý nastávající krok byl pro mě těžší a těžší.
Ale přesto jsem utíkala vytrvale dá... vpřed.
Já tomu krvezrádci, který si už nezaslouží nazývat lugaru či lykan nebo i vlkodlak, ukážu, čeho všeho je můj Rod schopen. Čeho všeho je schopen Rod, který on tak podle zavrhnul! Rod, jehož příslušníky s veškerou svou nenávistí zarputile chytal a pomalu, bolestivě likvidoval. A to jen kvůli nějaké pitomé pomstě, kterou páchal z dávné křivdy!
Až ho dostanu do drápů, ugriluju si ho v krbu, upeču v troubě a zbytky zhltnu jen tak nalačno! A vnitřnostmi, co zbudou nakrmím mrchožrouty, aby z toho taky něco měli!
„Byl jsem tu první. Smůla, pejsku.“ Ozvalo se ze tmy přede mnou chraplavým hlasem. Tím odporným hlasem, co jsem ze srdce nenáviděla!
Prudce jsem sebou smýkla, jak jsem se rychle zapřela patami, abych co nejrychleji zastavila. Co nejrychleji a co nejdál od něho!
„Ty hnusnej odpornej krvezrádče! Sadistickej úchyle!“ Vykřikla jsem se vší tou zlobou, která se ve mě nebezpečně hromadila. Zlobou, mísící se s hysterií.
Zmocňovala se mě navíc panická hrůza. On... tu byl první... prohrála jsem...
„Copak, pejsánku? Už ti stříbro propaluje žíly a tepny?“ Zlomyslně se uchechtnul, až se mi z toho udělalo ještě více zle.
Nadechovala jsem se pro nějakou tu milou odpověď pěkně od plic, když se mi najednou zatočila hlava a zmocnila se mě závrať. Navalilo se mi a do břicha mě chytla odporná křeč. Zlomila jsem se v pase a zalapala po dechu.
Tak jsem aspoň temně hrdelně zavrčela v jazyce nás vlčích lidí, lugaru : Rozdrápu ti ksicht a urvu koule!
A najednou jsem v tmě spatřila záblesk dvou šílených žlutých očích. Nepříčetných žlutých očí, patřících někomu známému z mého Rodu. „Jak chceš. Zkusíme, kolik stříbra v tvé krvi z ní udělá bahno.“
Spatřila jsem obrys temné robustní postavy, kolem jejíž hlavy povlávaly jako zlověstná aura dlouhé hrubé vlasy. Jeho obrovská ruka po mně chňapla a hrubě se mnou smýkla kupředu. Do nadloktí se mi zaryly jeho ostré černé drápy.
Vykřikla jsem a -
- prudce, lapajíc po dechu, otevřela oči. Byla jsem celá zpocená. Zpocená strachem, děsem a právě prožitou hrůzou. Dýchala jsem přerývaně, plíce mě pálily, hlavu jsem měla v jednom ohni.
„Hnusnej blbej sen... pitomá noční můra... ještě, že to už skončilo...“
Ovšem sotva jsem to dořekla, sepnulo mi to. Můj vlčí instinkt. Něco... něco bylo sakra špatně. Tohle přece nebyl můj pokoj! Neležela jsem na své měkké posteli pod prachovou peřinou! I vzduch tu byl jiný, než u mě v pokoji... zatuchlý... plný hniloby, tolik známého zápachu kostí a... trhla jsem sebou.
Ta tma! Všude byla tma! Děsivá, neproniknutelná, až se mi srdce svíralo úzkostí!
Otočila jsem hlavu.
„Konečně jsi vzhůru, pse,“ ozvalo se pobavené uchechtnutí kousek ode mě a ve tmě se zaleskly ony nepříčetné žluté oči šílence, co mě už tak dlouho děsily v každém snu. V každé chvíli, kdy jsem bláhově zavřela oči. „A že to skončilo? Chyba... teprve to začíná.“
P.S. Neberte na lehkou váhu své sny. Mohli by se splnit. A nebo ještě hůře. Mohli by v Realitě předčít i vaše nejhorší noční můry.
Poznámka : Toto dílo jsem již, akorát v trochu jiné verzi, která se ovšem liší jen v maličkostech, zveřejnila na serveru www.liter.cz , autor Patrisa, název dílka je pod souhrným názvem souboru povídek: Povídky z temných večerů a nocí .
Diskuze
Ahoj,
moc se mi to líbilo. Strhující a jednoduché od začátku, abych se dokázal vcítit do postavy. Napínavé a živé při běhu. A potom, po chviličce naděje, překvapivý závěr. Super, bez váhání bych ohodnotil za 4*.
Ty adidasky mě zarazily, ale v dobrém, pokud by to totiž autorka dokázala ještě vypilovat, mohly se stát významným prvkem propojujícím hororový příběh s naší běžnou realitou. Bohužel jsem tento "náznak" po několika dalších větách úplně pustil ze zřetele, protože už nejsou znovu, později, nijak podpořeny. Tím ztrácí hororový příběh možnou silnou strunu, rozechvívající mysl čtenáře. Rozhodně si ten pokus zaslouží pochvalu a není to vůbec snadná záležitost! (Udržet takové úmyslně "slaboučké" pouto dokáží jen opravdu dobří autoři s mnoha zkušenostmi, ale potom to stojí za to!)
Nejsem "gramatický typ" a při prvním čtení si nenechám kazit zážitek hledáním chybně umístěných čárek nebo uvozovek! Co mě však trochu zarazilo, protože jsem o to při čtení klopýtl, bylo jedno přebývající L. A o tři odstavce dál i jedno chybějící L.
"Ale přesto jsem utíkala vytrvale dá... vpřed." - Tady mi chybí to L. Nemám rád moderní pojetí toho typu, kdy jako čtenář nemám tušení, co tím ten zoufalec autor vůbec myslel, ale to zde nehrozí. "Vpřed!" znamená jasné zdůraznění toho, že probíhající činnost je ještě popohnána. Takže nechápu, komu by to mohlo vadit? Podobně u lovce "Bezejména", bezejmenní jsou lidé nevýznamní, narozdíl od "Bezejmenného", který je zatraceně velkou osinou v prdeli (abych nezapomněl pochválit odůvodněné použití vulgarismů), takže nějakou nálepku, čili jméno, prostě potřebuje!
Ještě se vrátím k prvnímu odstavci, uprostřed úplné tmy přece nemůže ty kosti vidět! Snad by to šlo opravit tak, že jí pod nohou zakřupou, ale to je jen drobnost.
Znovu jsem si to přečetl a myslím, že tím "poutem s realitou" by mohly být nějaké další rozpoznané prvky toho "bludiště", například jako jsou zapadlá/rozpadlá zákoutí dobře známého města/domu. (Nos by si mohla rozbít o zazděný "průchod" ven a také by "cíl" honičky mohl být u dveří do jejího pokoje...) Sice už jsem našel i další náznaky, že to tak opravdu myslíš, ale podle mého názoru nejsou dost silné aby to stačilo! (Viz. adidasky, "známý" labyrint, strach ze tmy, prachová peřina ve vlastním pokoji.)
(A pokud jsi, Saio, začínající autor, tak si k mému pomyslnému hodnocení připočti i pátou hvězdu, jelikož čtu i díla od Lyrie, tak jsem zkrátka příliš zmlsaný.)
Díky za pěkný příběh, s úctou Gurkh
Saia: Je krásné, a vidět je to hlavně v poezii, že často autor vymyslí něco, v čem on sám nic nezamýšlí, přesto se v tom dá najít hluboká myšlenka.
Z mého pohledu má tato vsuvka ohromný význam, protože mi naznačuje, že ani sama hrdinka neví, zda opravdu utíká. Je ve tmě. Ztracena v labirintu. Nevidí nic než tmu, neví, co se děje. Tajemná záhada.
Běží stále kupředu. Nebo ne? Co když se jí to jen zdá? Ano, pravděpodobně chtěla říct "... utíkala vytrvale dál." Pak se zarazila a uvědomila si: "Běžím vůbec?"
Takovéto detaily mohou snadno změnit význam, nabízejí mnoho možností pro čtenáře, a i to dělá moderní literaturu zajímavou.
found:
Děkuji za další konstruktivní kritiku.
Většina pravopisných i ostatních chyb pramení hlavně z toho, jak jsem již předtím zmínila, že jsem tohle dílo poslala unáhleně, aniž bych si s tím ještě patřičně pohrála. Já vím, než to někam pošlu, mám si to překontrolovat, ukamenujte mě za to. :)
Bezejména je dohromady z toho důvodu, že to je náhrada za jméno. Takhle si ho v duchu postava pojmenovala.
K tvé druhé připomínc ohledně té věty, abych pravdu řekla, žádné opodstatnění nemám, tedy ani argument na její obhájení. Proč tam je? Prostě mě osobně do toho extu "sednula."
Obecná čeština je správně. Postava to vypráví a nemá ve zvyku mluvit spisovně. Avšak zde jsem nezvládla stejnou úroveň textu, tedy to asi vyzní jako chyby.
Za těmi vulgarismy si ale stát budu. Když se někdo jako ona dostane do situace, z níž není jiného úniku než smrt, tak si před svým koncem ještě zanadává, protože nic jiného snad ani nemůže. :)
Ahoj, Saio,
k tomuto dílu jsem se dostal příliš pozdě na to, abych ho mohl ohodnotit, nicméně upřímně pořádně nechápu, jak jsi mohla dosáhnout hodnocení přes 4. Nicméně to je jen můj názor.
Padlo tu přede mnou sousloví: "Pravopisné chyby." Když jsem já přišel na server, byl jsem na tom asi stejně (tohle nemá vyznít tak, že ty jsi právě přišla ;)), nicméně v poslední době spíš hledám pravopisné chyby, tady se mezi chybami musí hledat pravopis. V příběhu to podle mě mnohokrát zničí atmosféru, kterou by to mohlo navodit, pokud by to bylo napsáno lépe. Nicméně bych se rád zeptal na důvod, který tě vedl k napsání těchto ohavností:
Před mužem Bezejména. - Proč velké B a proč je to složené slovo a ne sousloví? (Proč to je jedno slovo se dvěma kořeny a ne dvě slova )
Ale přesto jsem utíkala vytrvale dá... vpřed. - Co má tohle za význam v ději? Pokud jsem pochopil, i na konci byla schopná nadávat, musela tedy nakonec v lepším stavu před tím zaměnit dvojslabičné slovo za jednoslabičné? Jiný důvod, proč to tak je, jsem nenašel, dýštak mě oprav ;).
Celkově pravopisem jsem nemyslel obecnou češtinu (výrazy: blbý...) ale chyby v čárkách, psaní slov atd. Dovolil bych si tvrdit, že sis to po sobě asi ani nepřečetla, protože ty chyby bys tam určitě našla. Na druhou stranu (moc jsem to tedy nezkoumal) musím ale říct, že v případech, které jsem viděl, máš správně shodu podmětu s přísudkem, což se mi líbí.
Astrak tu nadhodil vulgarismy (jestli i někdo před ním, tak se omlouvám, že ho neuvádím, ale nic víc než poslední dva příspěvky jsem si nečetl). Vulgarismy se dají obejít, ale pokud tvrdíš, že to patří k postavě, jsem jim nakloněn. Nicméně v takovém množství musela být opravdu hodně nasraná :-).
Co se týče vtáhnutí do děje, na mě to působilo tak polovičně. Vždycky mě to už vtahovalo do děje a potom zaznělo nějaké slovo, které to totálně zkazilo. Četl se mi proto docela pomalu i takhle krátký příběh. Nicméně jsem určitě rád, že jsem si ho přečetl (teď začínám kladně kritizovat ;-), ale postupně).
Nápad... originální, neoriginální, určitě se mi líbí styl, jakým je to zpracované - tím myslím to, že ich forma do toho vnáší to, cos tam asi chtěla dát hlavně, a to pocity samotné lugaru. To se ti myslím povedlo velice dobře, možná až přehnaně dobře, protože občas to působilo (aspoň na mě), že to sama nemůže unést v souvislosti s tím, že je na tolik emocí sama. Popis muže je hezký tím, že je subjektivní a zbytečně se příběh nezastavuje tím, kdo to je. Musím ti pochválit, že v dané situaci jsi vystihla perfektně, co by si mohla myslet a jak by to vyprávěla - respektive jak to vypráví.
Tím se blížím ke konci. Už snad jen dodám to, že dílo. leč má svoje klady, má podle mě o hodně víc záporů a ty nejsou nechtěné, možná by vážně stačilo jen si to trošku přečíst a dát čas gramatické úpravě, pokud jsem si všiml dobře, tak je ti 16, což znamená, že bys měla znát správné verze všech vět, které jsou špatně a já věřím, že je znáš.
Pokud bych hodnotil, dal bych dvě nebo tři hvězdičky, spíš bych se asi přiklonil ke třem hvězdičkám díky tomu zpracování.
Toť vše,
Jimmy
Astrak: Vulgarismy byly použity z těch důvodů, že to k té hlavní postavě prostě patřilo. O nápadu vím, že je a byl meoriginální, ale v tom celé mě šlo hlavně jen o atmosféru. O většině pravopisných chyb vím a jsou tam jen díky mé blbosti, že jsem to poslala moc unáhleně.
A... inu, každý máme jiný vkus, líbí se nám jiný styl. Vždy se najde někdo, koho to prostě nijak nezaujme, to je pochopitelné.
A já jsem ráda za každý názor.
Nu, při pohledu na průměrné hodnocení jsem si prve říkal, že by to mohlo stát za to. Bohům žel, jak jsem četl, tak mi to vůbec, ale vůbec nesedlo (Adidaskami to nebylo). Nejspíš kvůli mojí náladě (když taková zvučná jména udělalila tolik hvězd).
Dost mě rušily vulgarismy, atmosféra se nedostavila žádná, nápad mě vůbec nevzal (pravopis nehodnotím)... Kdybyb bylo otevřeno hodnocení, dal bych takové horší **.
Tak jsem si po dlouhé době zase našel čas něco přečíst a nevycházím z údivu. Sice jsem se docela zarazil už na prvním řádku u Adidasek (protože to není artikl, který by se na dračákovským serveru objevoval zrovna často) a chvilku přemýšlel, jestli to sem tak nějak vůbec patří. Ale na několika dalších řádcích mě příběh tak vtáhl, že jsem zapomněl i přemýšlet. Prostě jsem jenom utíkal. Utíkal, bál se a nenáviděl. Dočtění tohohle bylo jako procitnutí zpátky do reality a v tu chvíli jsem litoval, že to není delší. Nevím jak jinak vyjádřit neskutečnou atmosféru a poutavost téhle povídky. Kdybych mohl hodnitit, tak za čistých 5*, i přes neoriginální námět a jak uvedl axel nestejnou úroveň češtiny, právě a jenom kvůli tomu jak se mi toto dílko četlo.
Nightguest: Pravda, uvozovky by tam měly být. Díky za upozornění na chybu.
Nightquest: Aha, odpovídala jsem na něco trochu jiného, než jsi se ptal.
V tomto případě by bylo správnější uvozovky uvést (tedy chovat se k větě jako k přémé řeči), než předpokládát, že jde pouze o myšlený překlad původního jazyka.
Takze ked temne hrdelne zavrcela,tak to bol myslienkovy pochod?