Drobné interaktivní dobrodružství pana N...
Autor: | Elvis?v_duch |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 9 |
Drobné interaktivní Nedokonanovo dobrodružství tentokráte pod širým nebem, aneb exkurs do takyromantické dialogické interaktivní prosy odehrávající se ve fikčním světě fantastického žánru (avšak zrovna na místě a v době, kdy se příliš fantastiky zdánlivě neprojeví).
Představme si, řekněme, klišé nejhrubšího zrna. Představme si to například na romantickém obrázku špatného máchovského epigona. Představme si takovou docela jasnou noc. Tedy noc, která, vedle toho, že nás k světlu pudí a v hloubi tiskne, omamuje oslnivou září hvězd a ouplnou lůny bledou tváří. A teď si představme, že výhled na tu lůnu nám trochu kazí strom – ale jen zčásti, neboť mezi větvemi je vidět její velká část. Strom je, dejme tomu, listnatý, třeba lípa? Může být? Trváte-li na borovici, klidně si představte borovici – i tak to bude dost pseudoromantické. Někde tam spí možná i kukačka.
Nyní si představme, jak pohledem sjíždíme z bleda té tváře dolů a před námi se rýsují zdi a železná brána z žebrovím do oblouku – ano, přesně taková, jakou máme na zahradě. Důležitá představa pro nás je, že se nacházíme uvnitř toho prostoru ohraničeného zdí a bránou. Porozhlédněme se trochu kolem, prosím. Zcela nepochybně jsme na hřbitově. Všude kolem se hrbí hroby. Brrr! Je vám z toho trochu zima, uvědomíme-li si, že jsme vlastně v prostoru fikčního světa fantastického žánru. Samozřejmě jsme ale pozorovateli. Raději se ale schovejme do stínu polorozbořené kaple, neboť z dálky je slyšet nějaký šramot. Jde to směrem od brány. Zvenčí. Když se trochu zaposloucháme, slyšíme nejen šramot, ale i hlas…
„Zasranej holič. Že já se vůbec vsázel! Řikal sem si – blbej holič, blbej duchem. Šak co by taky bylo chytrýho na holičoj ne? A von, že prej sem srab! Haha! Ale to mi neřek, že je to vod města taková štreka! Blbej holič!“
Stará brána nepříjemně skřípla křivým křídlem.
„Do řiti! Pitomá brána. Tak člověk se sem jako vocas trmácí a ani brána mu nechce povolit. Že mi to za tu kořalu vůbec stojí. Dyk já to k žití vlasně nepotřebuju.“
Než bude otevřena tak, aby se jí mohl hlas protáhnout, soustřeďme pozornost někam do pravého rohu hřbitova. Jistě, slyšíme šramot a bojíme se – podíváme se důkladněji, ale raději si do ruky přimysleme stříbrnou dýku (kterážto jest nezbytnou součástí dobrodruha a nočního obyvatele hřbitova). Co kdyby to byla oživlá mrtvola? Bez dýky bychom mohli být neozbrojeni a to je vždy nepříjemné (neboť, jak již bylo řečeno, nacházíme se ve fikčním světě fantastického žánru).
A hle, jakýsi prudký šramot a pak dupot tlap a hop přes polorozbořenou pravou zeď do pole, a už si to černý flek metelí směrem k lesu (museli jsme se postavit, abychom dobře viděli – omlouvám se za tu námahu). Zřejmě pes. Cosi ale v místě, odkud vyběhl zůstalo. Váháme, zdali má cenu podívat se, co to je. Nakonec zvědavi až za ušima jdeme. Opatrně překročíme lebku a vyhneme se troskám kola.
Ujdeme několik kroků a tu se před námi vynoří podivně děsiví pohled – na jednom z hrobů u stěny leží bez hnutí ženština v bílých šatech. Rádi bychom jí pomohly ale v tom stará brána křikla druhým křivým křídlem. Není čas a musíme se schovat – rychle do temnot rohu a poslouchejme, ni nedutejme! Cítíme chlad, cítíme podivné vůně…
„Krucinál herdek filek. Že já se na toho kašpara nevysral. To bylo furt samý hohó tady mladej si myslí, že dyž má horu svalů, tak je neporazitelnej! No vono se vokáže. Vsadil bych boty, že nevydrží na hřbitově přes noc! … No a do toho pak ještě ta partaj těch zedníků. Ty byli taky dohromady chytřejší než petržel. Nojó mladej, co na to povíš, sadíme se, že už teď seš podělanej…
Že já se vlasně nechal hecnout? Proč? Šak sem si jasně řek minulej tejden, že s chlastem a hazardem končim, no a jako naschvál se sadim vo flašku, dyk já to k žití vlasně nepotřebuju. A ještě si zapomenu houni na přikrytí. Šak co dyž nastydnu vod nohou? Dneska to není žádná sranda zapomenout si houni. Člověk nastydne raz dva a k dochtoroj než se dostane, tak musí tejden abstinovat, aby na to vůbec měl…“
„Héérdek filek ženská já se jich lek. Brej den, co voni tady taklenc pozdě?“
„…“
„Že voni se taky sadily s holičem?“
„…“
„Héérdek! Na co jich dostal? … Taky na kořalku?“
„…“
„Chápu, taky se cejtim trapně. Ale vosobo, to tu takle budou spát? Jenom nalehko? Hérdek šak dyk voni maj jenom pantoflíček. No pučej si aspoň moje holiny, tady maj – já to ňák vydržim. Moment, nedejchaj teďko… no, to měl bejt vtip, včera sem se myl. Mimochodem já sem nějakej Nedokonan…“
„…“
„A voni?“
„…“
„Voni toho asi moc nenamluvěj co? Jak se menujou, noták.“
„…“
„Vono je naštval můj blbej fór vo nohách co?“
„…“
„Heleť, voni musej pochopit, že sem holt občas šprýmař a že aji moje vtipy sou občas takový trošku tvrdší a nevhodný.“
„…“
„No já vim, taky mně to občas sejří. Voni ani nevěděj, kolikrát sem si to už tímdlenc způsobem v životě zavařil. Třeba vondyno v outerý dyž jsem šel za mladou Patrčkovou. To jim je vopravdu výstavní kůstka. No tak sem za ní jako šel a že prej se má brát kytka nějaká. Že prej je to jako slušný, jó? No ale věděj voni vůbec, jak je sakra těžký nějakou tu blbou kytku – totiž ta dyž list svůj i ten blbej květ vobrátí jako ke světlu, tak sakra za chvilku pohyne. No a květinářka mě ještě jako pumpla vo pěknejch pár pěněz. Za blbou modrou kytku! No však voni znaj květinářky. No a než teda sem k ní jako došel, tak sem si potřeboval dodat kuráže. No a kde si člověk jako dodá nejvíc tý kuráže? No to je jasný, že u Hruškovejch! Znaj přecejc tu knajpu ne? Pivečko za pár, kořala taky laciná, no a ty buřty s cibulej, to je jedna radost. To je jako pohlazení po duši. Vono je to jako mladý děvče, dyž vám políbí tvář. No však voni určo věděj, vo čem mluvim.
Ale jak říkám – dyž sem v sobotu vylez, tak bylo všechno špatně – no šak to znaj, den blbec kam se podívaj. No tak sem teda došel za tou mladou Patrčkovou a vona vám sédi tam před barákem, kočku na klíně, jako ňáká stará rašple. No ale poudám jim: kůstka je to výstavní. No tak se jako uklonim a řeknu: Brej den slečínko, tak já se jim du jako dvořit. No a vona nic. Normálně na mě čumí jak sůva z nudlí (ale kůstka je to výstavní). Tak jí chci dát kytku. No a kouknu a vona je už ňáká jetá. Tak teda jako zachovám duchaplnost a začnu trhat nějaký ty kytky vokolo co rostou na záhonku její máti. Vona jim začala řvát jak tur a utekla do světnice. To se ví, že sem se nedal jako vodbejt, ale dyž vona si zauřela pentlici a volala už na mě milici. No tak sem se zdekoval. No ale jak říkám, kůstka to je výstavní, jestli mi rozuměj…
„…“
„Hérdek to je zima, že by ani selku s kovářem ven nevyhnal. Sakra ženská voni se vůbec neklepou. Nejsou nějaký otrlý? Pučej si aspoň mojí vestu“.
„…“
„Voni sou ještě furt unavený jo? No nebojej se, ráno budu mít flašku kořalky, tak se se mnou napijou a zahřejou.“
„…“
„Řek sem jim, že jim to moc dneska sluší, že voni sou taky taková výstavní kůstka? Možná lepší než ta Patrčková. Voni totiž vypadaj moc vznešeně. Jako labuť.“
„…“
„Sakra voni budou němý?“
„…“
„Ať teda vodpustěj no, voni nevěděj, jak to mám těžký. Tudle sem potkal mladýho Juráška Jirkovejch. Kluk jak buk je to. No a taky pěkný kvítko. Však poslouchaj. Von jako není ouplně blbej jo, ale prostě je to flákač a gaunér, však znaj ty mladý dnesko. Von mu totiž fotr, starej Jirka, platí školu ve městě. No a ten kluk jako je ztracenej. Von tam nic nedělá, neučí se. Vlasně jenom zevluje po bulvárech, jak ty mladý řikaj, a tropí neplechu. Třeba vondyno prej nezaplatil „U Modrýho Kopyta“ a starej Motyčka (vejčepák) ho hnal až do Sadů, kde mu ten frajírek zdrhnul. Jako to bych do starýho Motyčky nikdy neřek. Takovej kořala. Šak mě učil jako mlaďáka, to jim pak byl ráno bolehlav. Ale jak řikám, já to vlasně k žití nepotřebuju.“
„…“
„Slyšeli to?“
„…“
„No tak to pardón, vono se mi asi něco zdálo. Ale poslouchaj, voni maj nějakou sakra bledou pleť. Jo jako jesli nejsou voni nemocný. Rači bych je vzal k dochtoroj, jestli dovolej. Jestli na ně jako můžu šáhnout, jó?“
„…“
„Héérdek, voni sou studený jako nebožtík Antoš. To jim byl fakt dobrej člověk. Von ani nepil. Von jim to k životu ani nepotřeboval. Vlasně jako já. No von jim byl do sedmýho křížku jako rybyčka a ejhle. Udeřilo mu sedumdesát pět a schvátilo ho to ze dne na den. Ani šrajtofli nestačil dochtoroj ukázat a už mu skládali hnáty do bedny. No a stará Antoška šla hnedko za nim vlasně. To byla taky hrozně milá vosoba. Vona jim třeba…“
Milý čtenáři, nyní dávej pozor. Měsíc svítí jako svíce a stíny se pídí vstříc novým koutům. Pravděpodobně si začínáš uvědomovat, že rozhovor se bude táhnout ještě dlouho. Proto ti doporučím aby sis ustlal mezi náhrobky Antonínem Pavlíčkem a Františkem Antošem + Marií Antošovou. Pořádně se přikryj, neboť noc bude velmi dlouhá. Země tvá a milovaná tě ráda příjme na své tělo, ale nezahřeje tě, ač v ní lze vypozorovat jistý aspekt mateřství. Stejně tak dobrým umí být hrobníkem. Nesmíš však zapomínat, že nemůžeme dnes oslavit přírodu. Je velmi chladno. Raději zavři všechny své oči. Jsi ospalý a měsíc, popravčí kolo, se kuku kutálí.
Diskuze
Mě to velmi okouzlilo. Je to pár týdnů co jsem si přečetl prvních pár vět a vykouzlily mi na tváři úsměv. Avšak časová vytíženost posunula přečtení této povídky a pak i hlasování dle gusta, až do nynější doby.
Spočátku vše plynulo krásně, a ladně, v milém líbivém duchu. Uvolněně, lehce, četlo se to samo. Pouze jednou jsem musel text číst dvakrát, než jsem pochopil že Nedoconan začal z fleku vést monolog :) Avšak z celého příběhu jsem nezjistil, jestli mluví k mrtvole, nebo k oživlé zombii. Spíše ale to druhé, protože by se musela hýbat, jinak by asi každého trklo, že mluví k mrtvole.... teda snad až na Nedokonana *úsměv*
Tahle líbivá a nadýchaně lehká atmosféra dále plynula dál a lehce se stupňovala. Čtenář podepřel rukama bradu a vysloveně hltal každé písmenko. Začal mírně zrychlovat, čekajíc nějaký zajímavý konec a pak najednou utnutí. Docela mě to zarazilo, ale má to své kouzlo.
Pro tu krásnou hru se slovy, pro ty nádherná přirovnání. Pro můj respekt, s jakým čtu ty sledy písmenek a umění vcítit se do prostředí Pro líbivou lehkou povídku, která mi tu chyběla a konečně pro dobrý zážitek ze čtení, dávám ti 5 hvězdiček :D
užij si je
s úctou
anarion
Interpunkce má volná pravidla pouze v psané poezii. V prozaickém textu se pravidla dodržují - i když jde o hovorovou mluvu, i když člověk mluví třeba bez nadechnutí, pravidla v psaném projevu prostě platí. (Ano, existují výjimky u experimentálních textů - ale o ten tady nejde).
Zdravím, díky za názory:)
Co ale dodat? Každopádně omluvu za chyby - ó, kdyby alespoň ty nejhorší nebyly na jednom místě:) (na tyhlenc věci jsem nikdy nebyl, neboť chyby dělám zejména při psaní na počítači). Co se týče čárek v mluveném projevu, mohl bych si dovolit oponovat, neboť jest to mluvený projev, pročež čárky mohou označovat pouze místo, kde mluvčí udělal pauzu! Ba dokonce věnoval-li bych tomu polemiku, mohl bych to obhájit, neboť se nejedná čistě o lit. dílo klasického ražení, nýbrž spíše o "konverzační kratochvilné čtení".
Dále mě nenapadá, co bych dodal... díky a ahoj
Zajímavý je také máchovský začátek, v kontrastu s Apollinairovskou parafrází na konci, kde místo denice padá tentokrát hlava měsíce...
Musím říct, že jsem se docela zasmál od začátku až do konce. Uznávám, že konec může někomu přijít už nudný, v mých očích ale perfektně gradoval. Jasně jsem tam viděl strýce Pepina z Postřižin.
Absurdita celé povídky společně s vynikajícím volením slov mi přinesla plnohodnotný zážitek. Myslím, že je jedině v pořádku, když se do Článků a Esejí občas dostanou i takovéto kousky, které úplně nespadají do rubrikové klasiky a výrazně se odlišují.
Hodnocení jsem se vzdal, protože by mělo vycházet z nějakých objektivních měřítek v rubrice a vzhledem ke kontextu a typu Drobných interaktivních dobrodružství pana N... si myslím, že bude nejlepší nehlasovat.
PS: Věděli jste, že pan Motyčka je ve skutečnosti pravé jméno Nathaky Warriora?
Ano, ty chyby někdy praštily do očí i mě...Až se teď bojím psát, abych něco podobného taky neudělala .-)
Monology pana N. jsou sice opravdu mírně únavné, ale celkově se cítím po přečtení krásně osvěženě...Vážně, osvěžující .-) Začátek se povedl, s těmi parádními popisy a vším tím...interaktivním. Přesně na něco takového jsem zrovna měla náladu.
Neobvyklé dílko plné jazykových hrátek, ze kterého ční duch poetiky nevšedního dne.
Motiv dílka je roztomilý, zejména začátek vzbuzuje úsměv, koncem při rozsáhlé žvanivosti páně Nedokonanově ale už trochu nudí.
Použití hovorového a nespisovného jazyka je dotaženo téměř k dokonalosti, zvukomalebnost jednotlivých vět lahodí sluchu.
Text je na servšerové poměry výjimečný bohatostí jazyka a užitím rozličných jazykových prostředků, na druhé straně tento nesporný klad sráží nedokonalá gramatika (čárky, shoda podmětu s přísudkem, předložka s/z...).
Za tento exkurs do neobvyklých vod náleží autorovi lepší tři.
(Dovolila jsem si úvodní odstavec zvýraznit kurzívou, pokud by to autorovi nevyhovovalo, případně pokud by chtěl jinde změnit formátování textu, lze to udělat.)