Články&Eseje

Nedoconanovo dobrodružství Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 20

„No tak teda za 1300, jo? Berete to?“ naléhal profesor Pučkoudela, arcimág a děkan Skawenské Královské university.

„No dyž mi k tomu dáte ještě nějaký ty řády, tak za 1600 v tom nevidím problém,“ ozval se obrovitý svalnatý muž s obouručním mečem položeným na stehnech. Mezi subtilními zahalenými mágy se tento polonahý obr vyjímal jako jednooký mezi slepci.

„Ale 1600 je čtvrtina ročního rozpočtu fakulty pane!“ vmísil se do hovoru maličký vousatý mužíček, jenž měl na hábitu připíchnutou cedulku: „Ferdinand Nedejnic, pokladník“.

„No tak já se vám na to můžu víte co… Vo mě nakonec nejde,“ zahřměl ten naháč a nahnul se, jakoby chtěl vstát. To však už byl na nohou i Pučkoudela, arcimág a děkan.

„Nenene! Pane Nedoconane. Jistě se lze dohodnout i příznivěji,“ pravil a svou drobnou dlaň položil na svalnaté rameno obrovo.

„No jó, to vono by to šlo. Ale udělejte konečně nabídku, za kerou se nebudu muset stydět, jó?“

„Ehm… Pane, jelikož patříte mezi vybrané zákazníky a rádi bychom si vás udrželi, můžeme vám bezplatně zrušit objednávku Magonovin, jejichž pravidelnou dodávku jsme vám před rokem bezplatně aktivovali za cenu pouhých 2 za měsíc, co na to říkáte?“ zjemnil ještě více svůj úlisný hlas Pučkoudela, arcimág a děkan.

„Nó, to už zní lípejc… Myslím, že si plácnem.“

„Výborně. Mohu vám místo toho ale nabídnout Minimagonoviny, které budou za pouhý 1 měsíčně!“

„Já nic nechci! Dejte mi pokoj!“

„A ještě byste, jako náš stálý zákazník, od nás dostal magickou skoročapku Zdruhoručku jako dárek za pouhý 1. Co na to říkáte?“

„Já nic nechci! Dejte mi těch 1300 a pokoj, nebo se naseru tak, že to neudělám ani za 2500 s „Hambincem do domu“ na celej život zdarma!“

„Dobře, dobře. Nebudeme vás tedy déle otravovat. Roberte, odveďte, prosím, pana Nedoconana do sklepa a cestou mu ještě zopakujte, co je jeho úkolem,“ pokynul Pučkoudela, arcimág a děkan, na mladého kouzelníka, na jehož náprsní cedulce stálo: „MgDr. Robert B. Ožehocas, ústav energetické magie“.

Mladý mág pokynul na bojovníka, který už stál a v ruce vážil obrovský měšec s 1300 a vyplněným podepsaným formulářem bezplatně rušícím předplatné Magonovin. Sotva se za těmi dvěma zabouchly dveře, zamnul Pučkoudela, arcimág a děkan, rukama a kývl na pokladníka: „Objednejte mu na šest let dopředu katalog „Poznáváme magicky znetvořená zvířátka“ s dárkem číslo čtyři, tedy packou šestihlavňové stepní opičky…“

***

Mezitím Nedoconan a MgDr. Robert B. Ožehocas z ústavu energetické magie scházeli pomalu z nejvyšší věže do sklepení.

„A co to teda, ještě jednou, je jako zač?“ ptal se naháč.

„Řeknu vám to hnedle,“ promluvil MgDr. Robert B. Ožehocas z ústavu energetické magie, když došli k patě věžního schodiště, k velkým pozlaceným světélkujícím dveřím, „ale teď si prosím vezměte na sebe tenhle hábit. Půjdeme přes hlavní chodbu, kde jsou studenti. Nechceme, abyste způsobil zbytečný rozruch.“

„To jako si mám na sebe vzít tenhle vohoz jo? Víte jak to smrdí? Čuchněte si! No fuj to je nepříjemný. Budu z toho mít vopruzeniny!“ brblal Nedoconan, když se soukal do tmavého hábitu.

„Hlavně, aby nebyl vidět ten meč.“

„No jo porát, vy mudrlante!“ bručel stále Nedoconan, když MgDr. Robert B. Ožehocas z ústavu energetické magie otevíral podivným zakrouceným světélkujícím klíčem dveře. Chodba za nimi byla široká a plná létajících září. Byla skvěle osvětlená. Na stěnách byly obrazy různých mágů v kápích, kterým nebylo vidět do tváře. Ti také světélkovali a bzučeli. Z dlaždic se ozývala éterická hudba. Chodbu křižovalo mnoho mladých studentíků magie v hábitech a kápích. Většina z nich dokonce i uctivě pozdravila mladého MgDr. Roberta B. Ožehocase z ústavu energetické magie. Ten jim pozdrav rád opětoval. Málokdo už pozdravil Nedoconana.

„Víte, jak už jsem vám řekl… Dobrý den… jedná se zřejmě o podivného minotaura, který vznikl zřejmě prosakováním magie z metamorfického semináře, který je hned nad sklepem. Všechno to, jak už jsem řekl… Dobrý den… mělo zřejmě vliv i na rezistenci vůči magii, kterou ten tvor disponuje. No když jsme se ho pokoušeli zastavit, odnesli to čtyři studenti vyšších ročníků, tři doktorandi, profesor Polklblesk od nás z ústavu a maličký doktor Agnosticus z katedry poznávací magie. Byl to hrozný masakr… Dobrý den… Dnes platí přísný zákaz chození do sklepa a my se modlíme, aby to stvoření nepřišlo na naše sudy s makořalkou,“ povzdechl si v závěru své řeči MgDr. Robert B. Ožehocas z ústavu energetické magie.

„No, a jak víte teda, že bych ho moh ztlouct já?“ zahřímal Nedoconan, načež se pár studentíků zarazilo a otočilo na dvojici.

„Nekoukejte na ně a raději pojďte, jakoby nic.“ Vzal mladý MgDr. Robert B. Ožehocas z ústavu energetické magie obrovitého Nedoconana za loket a odváděl jej směrem dál od čumilů, směrem ke konci chodby, kde se černalo schodiště do sklepa.

„Víte, my si myslíme, že jej lze zranit pro vás běžným způsobem, neboť… Dobrý den… při onom masakru prý ti co přežili házeli po minotaurovi co se dalo. I doktora Agnosticuse. Vypadalo to, jako když toho tvora… Dobrý den… některé dobře mířené zásahy bolí a zraňují…“

„Tfuj! No já si ho podám!“ odplivl si Nedokonan zahřmiv. Asi metr před nohama jedné studentky přistál obrovský kotouč slin a hlenu, který se něžně vsakoval do zpívající podlahy a svítil při tom fialově, zeleně, modře a oranžově. Dívka jen vytřeštila oči a otevřela pusu dokořán (podobně jako kolemjdoucí studenti).

„Hehe… Pěkný voči!“ zamrkal zpod kapuce na dívčinu Nedoconan a našpulil své rty co možná nejsvůdněji. Poté chytl taktéž strnulého MgDr. Roberta B. Ožehocase z ústavu energetické magie za loket a se vší možnou jemností, jakou dokázal ve svých obrovských rukách vyvinout jím trhl.

„Jakoby nic, jakoby nic,“ zašeptal mu do ucha a šoural se naprosto lhostejně strnulým hloučkem studentů vstříc temnému schodišti. Asi po dvaceti vteřinách si opět MgDr. Robert B. Ožehocas z ústavu pro energetickou magii uvědomil svou existenci a pokusil se o souvislejší větu.

„Už tam budeme. Ještě si to ale nesundávejte!“ chytil Nedoconana za dlaň, když si obr začal rozepínat hábit. „Až budeme alespoň na schodišti.“ To už se však vnořili do chřtánu temného schodiště. U jeho paty byly velké železné zapečetěné dveře.

„Už si to konečně můžu sundat?“ zabručel zase Nedoconan, ale ani nečekal na odpověď, hodil meč na zem a prudce ze sebe serval hábit. Ve světle nehasnoucích pochodní se zalesklo jeho svalnaté tělo.

„Tak tady vás opustím. Zde máte jednu nehasnoucí pochodeň. Až budete uvnitř, dávejte si pozor,“ uděloval informace MgDr. Robert B. Ožehocas z ústavu energetické magie. „Budu vás tam muset zamknout. Přesně za hodinu se sem vrátím s některými kolegy. Budete-li naživu, třikrát zabušte a zahvízdejte melodii „Kovboje“. Znáte ji, ne?“ sotva dokončil, zahvízdal ten mladý MgDr. Robert B. Ožehocas z ústavu energetické magie onu známou melodii.

„Tak tu neznám,“ zabručel Nedoconan. „No, puste mě tam. Ňák se pak dohodnem ne?“ zahřímal a oči se mu dychtivě zaleskly.

„Jak chcete. Tak zabouchejte čtyřikrát, dvakrát olízněte a potom jednou kopněte, ano?“

„No dobře, dobře. Teďkonc mě tam už ale puste, ať mu můžu natrhnout zadnici,“ hulákal vzrušením Nedoconan.

Mladý Robert B. Ožehocas z ústavu energetické magie vytáhl ze záhybů svého hábitu další podivně zakroucený klíč a otevřel Nedoconanovi dveře. Ten netrpělivě hop do temného prostoru za nimi. Ani neslyšel přání mnohého zdaru, které bylo předčasně utnuto zaskřípěním dveří, které mladý MgDr. Robert B. Ožehocas z ústavu energetické magie chvatně zavíral. Když se otočil a dal se na odchod, o cosi zakopl.

***

„Tak kde si ty příšero!“ brumlal si zatím pro sebe Nedoconan, jenž kráčel temným sklepem mezi sudy skvěle vonící makořalky. Na zemi před ním ležel svitek ještě s nerozlomenou pečetí. Rozhodl se, že si jej přečte, avšak než tak učinil, vyrušilo jej podivné křupání odkudsi zpoza jedné haldy sudů. Pomalu a tiše vykoukl. Naskytl se mu ohromující pohled.

Na hromadě kostí dřepěla ohyzdná obrovská (snad o čtyři hlavy větší) chlupatá obluda, která ze všeho nejvíce připomínala křížence býka, krysy a školníka. Právě se ládovala jakýmsi zkrvaveným tělem. Nedoconanovo srdce jakoby vystartovalo krkem ven. Musil usilovně polknout. Toto polknutí však působilo jako rána do gongu. Rozeznělo se po všech koutech a zavadilo i o nestvůrné býčí ucho té stvůry. Krysí čenich zavětřil a podlité školnické oko zaostřilo na krčícího se Nedoconana mezi sudy. Stvůra ještě chvilku přežvykovala, avšak tu se ozvalo podivné křupnutí z její tlamy – do školnických očí jí vtrhly slzy. Cosi lesklého teď z úst vyplivla a to se dokodrcalo až k Nedoconanovým nohám. Byla to jemu již známá náprsní jmenovka s neznámým jménem: „Doc. MgDr. František Nečas CSC., katedra pro časoprostorovou magii.“

Ano, byla to jmenovka poslední oběti minotaurovy. Docent František Nečas z katedry pro časoprostorovou magii sem dnes ráno přišel, aby vykonal pomstu. Mezi kolegy bylo totiž známé, že Docent František Nečas z katedry pro časoprostorovou magii je milovníkem cirkusů. Zrovna včera večer se byl podívat v cirkuse jistého Bedřicha Rouska, který se chvástal tím, že má velbloudy. Nutno dodat, že nebohý učitel byl velmi zklamán představením, neboť mu jeden z velbloudů umazal šaty, a když se na panu Bedřichu Rouskovi domáhal vrácení vstupného, byl nemilosrdně vyhozen. Tehdy v něm vzklíčila myšlenka pomsty. Chtěl za pomoci portálu teleportovat minotaura přímo do manéže ranního představení. Bohužel, dříve než stačil vše ve sklepení připravit, jej minotaurus nečekaně napadl a dosud ještě zcela nesežral.

Cedulka bývalého Docenta Františka Nečase z katedry pro časoprostorovou magii se teď blyštila před Nedoconanem. Nestvůra nyní odhodila zbytky mágova těla a postavila se na nohy. Byla ještě větší než Nedoconan předpokládal.

„A teď se vokáže!“ zabručel a pozdvihl proti ní ruku s pochodní. Ale co to? V jedné ruce pochodeň, v druhé svitek. Za pasem nic, na zádech nic… Kde je meč? Teď musel Nedoconan usilovně a pod velkým tlakem přemýšlet a to mu nedělalo dobře. Tlak se ještě zvýšil, když se v minotaurově pazouře objevil řemdih. Tlak vzrostl ještě výše s minotaurovými prvními kroky. Již nešlo přemýšlet. Vrhl se ke dveřím a třikrát zabušiv, zahvízdal po paměti pár tónů z „Kovboje“, které mu utkvěly v hlavě. Nic. Stihl udeřit ještě jednou pěstí do dveří, ale pak musel rychle uhnout před úderem minotaurova řemdihu, jenž rozezvučel dveře jako gong.

***

Mezitím za dveřmi skupinka mágů v čele s Pučkoudelou, arcimágem a děkanem, zakroutila hlavami. „Nene, neolízl dvakrát. To bude asi past,“ zakýval znalecky hlavou pokladník.

***

Ve sklepě však dále trval neúprosný boj o přežití. Nedoconan taktak uskakoval před údery obrovského řemdihu, které rozbíjely, netrefujíce tělo bojovníkovo, drahocenné sudy s makořalkou. Její omamná vůně se roztekla po sklepě a naplnila jak krysí nozdry minotaurovy, tak nos Nedoconanův. Tu se v obludě hnul zase kus školníka a počala míti mlsnou. Přestala na Nedoconana tak dorážet a začala čichat opojnou vůni. Chvíle pro Nedoconana – kopanec do žeber a rána pěstí ho hlavy odhodily obludu na zem. Zvířecí složka zase dominovala a řemdih opět poletoval kolem Nedoconanovy hlavy.

Ten již pociťoval vyčerpání a začal plést nohama. Úderům se vyhýbal čím dál tím hůře. Muselo se to už stát. Nedoconan totiž zbytky své energie vynaložil už pouze na to, aby se soustředěně vyhýbal úderům řemdihu, ale nesledoval už důkladně, kam šlape. Zatracená kost jednoho z doktorandů způsobila v důsledku špatného došlápnutí hrdinův pád. Obě ruce vytrčil před sebe a sevřel v pěsti, jakoby hledal oporu pro zachycení v němém vzduchu. Praštil se do hlavy a ztratil vědomí.

***

Když se probudil, byl sám v prázdném sklepě. Kolem byla ona rozházená hromada kostí bývalých členů university. V jedné ruce třímal nezhasínající pochodeň a v druhé onen svitek, jehož pečeť byla nyní rozdrcena. Pravděpodobně ji rozmačkal tím sevřením pěsti, když padal. Svitek byl celý očazený a nečitelný. Jen pár písmenek na dolním jeho růžku se dalo přečíst. Byly jako napsané ve spěchu. Stálo tam: „A Pučkoudela, arcimág a děkan krade! Včera jsem ho viděl, jak s pokladníkem zpronevěřili 500. Pomstít se taky!“ Nedoconan se usmál sám pro sebe a zjistiv, že po minotaurovy zde už není ani stopy, vykročil ke dveřím, čtyřikrát zabušil, dvakrát olízl a jednou kopl.

„Tak si myslím, že z nich těch 1600 přeci jen vymámím,“ dodal si pro sebe.

***

Našemu příběhu jsme však dlužni ještě vyřešení jedné otázky. Totiž v momentě, kdy Nedoconan upadl a omdlel, sevřel svitek tak prudce, že se rozdrtila pečeť na něm, která pocházela právě od Docenta Františka Nečase z katedry pro časoprostorovou magii a otevřela portál, který pohltil minotaura. Netřeba dodávat, že byl velmi překvapen, když se octl vprostřed jakéhosi stanu mezi velbloudy na podlaze z pilin. Nad jeho hlavou visel obrovský poutač: „Cirkus B. Rousek vás zve na jedinečnou podívanou!“

Netřeba dodávat, že ten večer psaly Magonoviny o velkém masakru…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Můj pocit z povídky je smíšený. Zajímavá povídka jenž má prvky z Pratchetta, alespoň se mi tak zdá. ale musím souhlasit i s několika názory ostatních. například: řemdih + takový mutant = to si nedokážu představit jak to zvládla bez sebepoškození. Ale nápad byl skvěly, povídka humorná a dobře spracovaná,a dobře se také četla.


 Uživatel úrovně 0

Můj pocit z povídky je poněkud rozpačitý. Jak vyjádřit ten pocit, když poznáváte rysy svých oblíbených autorů v díle, které (nemyšleno zle) nedosahuje jejich kvalit?
Na první pohled příběh, odehrávající se na Prachattově universitě (dokonce se stejným stylem tvorby jmen), která má jméno podle jedné z ras z Warhammeru, a příběh který mi připomněl existenční podstatu Sapkowského povídek o Zaklínači.
Ale budiž. Dnes už moc originálních věci stejně nevzniká a vše dobré se recykluje, budiž.
Na chodbách je min. jedna studentka. Na obrazech žádná čarodějka? Škoda, no.
Číslovky v přímé řeči bych na tvém místě vypisoval. Když už postavy hovorově mluví, zajímalo by mě, jak by vyslovovali takové číslice. Navíc, pokud neměli bankovky, tak 1300 penízku… hmmm... kolik to asi může vážit?
Šestiranné… tedy šestihlavňové opičky už zmiňovala Shelagh, tak nic.
Je zvláštní někomu udělovat informace. Nebylo by lepší udělovat rady?
Také mi přišlo dosti nepřesvědčivé, že náš hrdina, co se celou dobu chová jako správný hrdinský dacan, pak místo „prdel“ řekne „zadnice“. Ale budiž :-)
Hádám, že to hop, mělo znamenat původně „hopl“, že?
A na konec – dosti mě překvapilo, že když převládala zvířecí složka, tak naše příšera používala poněkud složitou zbraň, jako je řemdih, který může být dosti nebezpečný i svému majiteli.

Toť bude asi vše, co mě tak napadlo. Pokud jsem připomněl něco, co už někdo použil, tak se moc omlouvám.
Budu hodnotit za 3. Dlouho jsem tu nebyl a ztratil jsem kontakt s tím, jak se tady hodnotí, tak průměrem snad nic nezkazím.

Pevnou ruku přeje Tristan de la Tour


 Uživatel úrovně 0

Pěkné, dostatečně obsáhlé a zábavné, téměř jako od Pratchetta. Těším se na další Nedoconanova dobrodružství :-)


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autora

No mě osobně se povídka moc a moc líbila, v některých momentech jsem měl co dělat, abych neřval smíchy na celý panelák:-) Jinak po jazykové a stylistické stránce nemám žádné výhrady, jazyk, který používá barbar je naprosto úžasný. Taky musím prohlásit, že jména a tituly jsou naprosto geniální a ono "odporné" opakování titulů, jak bylo prezentováno je naopak skvělé a do celku díla zapadne.

No k tomu, že barbar uměl číst: no když je to humoristické dílo, tak proč by barbar nemohl umět číst, ale přece jenom, je to zvláštní:-)


 Uživatel úrovně 0

Falhir
Obávám se, že musím trvat na tom, co jsem napsal. :-)

Nejde o to, co barbar udělal, to je docela v pořádku. Jde o to, jak je to popsáno. A můj dojem z toho: "šité horkou jehlou". Nedokážu vám, že to tak bylo, to ví patrně jen autor, ale na mě to tak působí.

Ne, o zvláštní výrazové prostředky mi (jestli tedy mluvíme o tom samém) nejde. A ano, podle mě jde o špatnou stylistiku, o zbytečná (zbytečná zvláště v krátké povídce) slova navíc.

Vím, jaký je rozdíl mezi knihou a povídkou, pár už jsem jich taky napsal a hodně, hodně přečetl. Synonyma a způsoby jak vyjádřit totéž jinak existují a dají se použít i v krátké povídce. Tím to není.

A díky. :-)


 Uživatel úrovně 0

Scéna se studentkou je pojata dobře. Nedoconan je jakýsi barbar - válečník, tak nač romantika? Jakápak obratná a nežná slovíčka?
Vždyť je to valibuk, hnán maximálně selským rozumem.

Stylisticky méně obratný... Snad ani nejde o špatnou stylistiku, jako spíš o jinou formu psaní. Je to humoreska, v čele s poťouchlými mágy a hloupým barbarem. Některé "zvláštní" slovní obraty jen přidávají na efekt k optimální atmosféře ;-)

Mám takový dojem, že to s těmi "podbízivými" a "nucenými" názvy není až tak úplně pravda. Je to tím, že Terry Pratchett píše KNIHU, zatímco Elvis píše POVÍDKU. Povídka je "menší prostor", méně šancí k obsáhlejšímu vyjádření.
Zkrátka a dobře se zde jména více opakují. Pratchettova kniha má například (plácnu) 400 stránek, tudíž nám to ani tolik nepřipadá, jako opakování názvů. Jako nucené a opakové zmiňování jmen.
V tom to dle mého názoru vězí.

Jinak máš pravdu - poslední odstavec jsi napsal pěkně.


 Uživatel úrovně 0

Můj první dojem, když jsem začal číst toto dílko byl: Není to špatné.
Ne není. Ne dokonalé, ale ani špatné. Docela mohu tento druh humoru, nápad je dobrý, příběh jasný, nepříliš komplikovaný, srozumitelný. Sem tam maličko rozvláčnější a stylisticky méně obratný, nicméně rozhodně ještě slušné úrovně.
Co mi postupně začalo drhnout a trochu vadit, byla jména profesorů. To, co v Pratechetovi vypadalo zábavně a vesele mi tu připadá jaksi nucené a maličko tak nějak... podbízivé. Možná je to i jejich častým opakováním, které tu bylo už zmíněno a které bych si asi jinak neuvědomil. Ale je to fakt. Snad by stačilo, aby se některý z profesorů nejmenoval tak prvoplánovitě podle svého oboru a katedry a hned by to bylo o chlup lepší. Méně je někdy více.
Scéna se studentkou mi také úplně nesedla. Ne snad obsahem, ale formou. Co na ní nesedlo? No, abych tak řekl... jde to "po lopatě" žádné šimrání bránice peříčkem. Škoda. Tady bych se zastavil, zkracoval, piloval, přehazoval slovíčka, až by to běželo samo. V menší míře to platí i zhruba o druhé polovině povídky, ta první mi přišla lepší.
Chválím pointu, je pěkná, celkem nečekaná. A zase, mám pocit, že se z ní dalo vytěžit víc. S takovou hezkou pointou bych si vyhrál, zkrátil a vypustil všechno nepodstatné, aby to zazvonilo nakonec.

Omlouvám se, jestli se zdá, že moc kritizuji, celkově to vážně není špatné. Pobavilo to a to je účel.
Možná jsem příliš náročný, omlouvám se, jestli jsem někde nechtě ranil. Hodně je to o dojmu a mých osobních pocitech. Ale zase, kdybych jenom chválil, co z toho? Bylo by to neupřímné, zbytečné a cesta, jak se zlepšit a dosáhnout dokonalosti, je (kromě toho hodně číst a hodně psát) také hledat své chyby. A v tom můžou pomoci poslouchat názory a kritiky.

Takže: díky autorovi za celkem pěkné počtení, rád si zase něco přečtu. A přeju spoustu pěkných nápadů chuti do dalšího psaní. :-)


 Uživatel úrovně 0

Pravdou je, že podobný styl psaní je leckdy poněkud složitý. I v Zeměploše jsou jisté úseky - tak trochu matematické a fyzikální -, kdy se člověk doslova nutí k tomu, aby pokračoval ve čtení. To nevyvracím.

U tohoto díla tomu bude nejspíš tak, protože podobný styl nevyhovuje každému. Zápletka není nijak extravagantní a je poněkud zdlouhavá (pro někoho).
Jak jsem již řekl, mně se příběh líbí, leč nemusí vyhovovat každému.

Co se týče opakování titulů: zčásti to působí jako parodování, z druhé části však nikoli. Záleží na tom, z jakého úhlu se na to podíváte.
1) Je pravda, že někteří lidé si na svých titulech opravdu lpí. Ukřivdíte jim, když je oslovíte bez titulu. Bývají to většinou vážení intelektuálové, které zarazí "Josefe, pojďte sem!" U takových lidí je někdy jaksi humorné, když to s těmi tituly přehání...
2) Leckdy to již bereme jako samozřejmost. Například jsem četl Jonathana Strange a pana Norrella. Vyloženě se tam nejedná o tituly, ale autorka - Susanna Clarková - téměř neustále píše "pan Norrell" "tento gentleman..." "doktor Foxcastle" atd.
A zrovna zde to beru jako samozřejmost, neboť se navíc jedná o společenskou smetánku na počátku 19. století.

V tomto díle to ale spíše vyznívá jako parodování. A vůbec mi to nevadí. Prostě to k danému typu povídky sedí.


 Uživatel úrovně 0

Po přečtení pár vět jsem se utvrdil, že dílo je napsáno stylisticky dobře a bude se jednat o "kavlitní" tvorbu, protože znám autorovy básně, které se mi zamlouvají.
V pokračování čtení příběhu jsem se nemusel nutit, ale pokud by bylo dílo delší už bych musel. Ale to z toho důvodu, že mi vůbec nesedl žánr, který si autor vybral a já podobné příběhy také nevyhldávám.
Jak hodnotit? Nebo nehodnotit vůbec? Hodnotím zlatou střední cestou.


 Uživatel úrovně 8

Takových lehce a humorně stravitelných povídek je pomálu.... za každou jsem vděčnou :o)

Tato není vyjímou