Petr řekl: Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou.“ On jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ *

Lerain se sklonila k zavlhlé loktuši, která visela ze stropu ubohého stanu, a opatrně vzala do náruče podivně tichý uzlíček. Přivinula si ho a přitiskla suché rty na drobné bledé čelíčko.

„Maria…“

Dítě se nepatrně zachvělo, slabé, vyhublé, a upřelo na ni veliké oči. Měly modročernou barvu všech mláďat, ještě slepé, potažené jemnou blankou. Bylo mu šest neděl.

Šest strašlivých neděl před Nikájou.

Lerain si sáhla na prsa a zoufale zasténala. Neměla mléko, její tělo už pár dní po porodu ztratilo schopnost uživit vlastní dítě! Zaklonila hlavu, aby jí z očí nevytryskly žhavé slzy, přesto jich několik vyklouzlo a dopadlo na bledé čelíčko malé Maríi. Okamžitě jí je setřela a pohladila dítě po chladné tváři. Hladově se obrátilo a přisálo se k jejím prstům.

… Sancta Maria, mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.*

A pořád prší. Už si nikdo nepamatoval, kdy to začalo, kdy se z jasného nebe začal spouštět tenhle příšerný vlezlý déšť. Všechno je mokré, oblečení, lůžka, dřevo. Ve stanech je zima a štiplavý dým z ohňů, které nehřejí. Všichni se plouží se zarudlýma očima, unavení, otupělí. Zásobování vázne. Není jídlo, dochází i ve stanech šlechtičen. Ani jedna urozená paní nevypadá urozeně. Kdo se odváží zabít jehně nebo krávu ze společných stád, je popraven. Dobytek musí přežít.

Maria si povzdechla tak hluboce, až se jí drobný hrudníček nadzvedl. Lerain ten vzdech zlomil srdce. Musí nakrmit své dítě, musí, na Mathyase nemá cenu se spoléhat. Přetáhla si přes hlavu ovčí houni, schovala Mariu v náručí a vyšla do deště. Vytrvale mrholilo, přes šedivou clonu viděla pouze rozmazané obrysy. Před ní se v mlžném oparu ztrácelo široké prostranství poseté tisíci stany, ohradami s vychrtlým dobytkem, přístřešky pro koně a povozy, v nichž byl mnohdy uložený veškerý majetek. Celé rodiny, celé čtvrti, města, národy se shromažďovaly před mohutnými obrannými hradbami Nikáje, obrovského města ležícího na břehu Askánského jezera. Tam měli Turci suché domy, v nich oheň, teplo a dostatek jídla. Tam jejich děti netrpěly hladem, tam jejich ženy měly tučné postavy a chodily v hedvábí!

Proč tu vlastně rozbili ležení? Ach ano, vyvolávači objíždějící tábor přece hlásili, že Nikája je hlavní město Seldžuků. Že ho musí Boží vojáci dobýt, aby neměli v zádech mocného nepřítele. Je to pelech hříchů, kázali kněží. Mají tam jídlo, říkali si poutníci. Tak proč už to město není jejich? Proč Bůh nepomůže svým věrným poutníkům a nevydá do jejich rukou všechno to bohatství chráněné silnými hradbami? Jen jednu misku mléka pro její dítě! Jednu jedinou.

„Mlč, ženo!“ okřikl ji nedávno Mathyas, muž, kterého si vzala, protože si to přály jejich rodiny. Tehdy na jaře, když kvetly třešně a včely se probouzely po hladové zimě. A tehdy Mathyas vyslechl srdcervoucí projev Petra Poustevníka a chopil se kříže, aby pomohl osvobodit Svatý Hrob. Musela ho následovat. Přidali se tedy ke skupině poutníků z jejich tesařské čtvrti a pod praporem Godefroye z Bouillonu už celé věky kráčejí osvobodit Boží království.

„Proč musíme obléhat tohle město?“ ptala se zoufale pár dní po porodu, kdy se zmítala v horečkách a déšť vytrvale bušil do stanových plachet.

„Rytíři vědí proč! A mlč už!“

„Je mi zima.“

„Všem je zima!“

Déšť. Drobný, urputný, vlezlý déšť, který přilákal krysy. Co nezničil on, sežraly ony. Hemžily se v celých hejnech, rejdily, strkaly své čumáky všude, kde to zavánělo potravou. Lezly po všem - po jídle, po kožešinách, lidech i zvířatech. Drzá, odporná stvořená. Naučila se je zabíjet, aniž by stačily písknout. Naučila se je připravit k jídlu. Když k nim přidala cibuli vyžebranou u Provensálců, dokonce se daly jíst…

Maria se znovu zavrtěla, zkrabatila tvářičku a sevřela malinké prstíky v pěst. Za chvíli se rozpláče hlady. Lerain se s hlavou skloněnou vydala přes kluzká prkna sloužící jako lávky překlenující věčně plné odvodňovací strouhy ke stanům šlechtičen. I zde bylo vlhko, ale ne taková zima. Na pánvi hořel nízký oheň, kolem sedělo několik žen s vyděšenými dětmi v náručí. Mezi nimi na dřevěné stoličce seděla paní z Rulez a předávala jedné ženě její dítě. Pak si unaveně přitáhla k hrudi kraje vlněného plédu.

„Odpusťte, paní,“ poklonila se Lerain skoro až k zemi, „ale…“

„Ohřej se. Mám tu ještě nějaké suché plátno na pleny. Germain ti nějaké dá.“

„Děkuji, paní,“ vydechla Lerain vděčně. Suché plátno, hotová vzácnost! Ale ona přece přišla k paní prosit o…

„Nemám mléko,“ zašeptala paní vyčerpaně. „Zkus se zeptat jinde. Snad některá ještě má, snad si některá tvé dítě přivine.“

… Sancta Maria, mater Dei…

Lerain vytryskly slzy bezmoci. Se zoufalou prosbou v zarudlých očích pohlédla na sedící ženy. Vypadaly stejně zoufale jako ona. Žádná nemá! A pokud přeci, nechá si ho pro vlastní! Vyšla ze stanu se čtvercem hrubého plátna, které na dešti okamžitě zvlhlo. Zrak jí padl k ohradě plné ovcí a koz. Nebohá zvířata se brodila po kolena v bahně, polehávala u krmelců plných shnilého sena a slámy. Nikde ani stéblo zelené trávy, ani stvol. Všechno zadupal do bláta vojenský tábor, statisíce bot, nelítostný déšť…

Kde je Mathyas? Ach, ano, na stavbě obléhacích věží, pracuje za misku polévky a pár cibulí nebo hlávku plesnivého zelí. Sní to sám, domů málokdy něco přinese. Potřebuje jídlo, aby mohl pracovat. Nedávno dostal kus masa z koně, kterého probodaly seldžuské šípy z nikájských hradeb. Vyměnil ho za džbán vína.

„Thomasi!“ zavolala na mladého chlapce, u kterého se občas obešla.

„Buď zdráva, Lerain! Jdeš pro mlíko? Už nemám, ty herky nechtějí dojit. Dvě jehňata chcíply! Zatracenej liják, zatracenej… Co Mathyas?“

„Pracuje na věžích.“

„Zatracená práce, Lerain, zatracená. Každou chvíli tam někdo umře. Ale Pánbůh je milostivej, Lerain, všichni jdou rovnou k němu. Zatracenej liják. Zatracený ovce! Zatracený…“

Zanechala ho jeho lamentování a opět se bezradně rozhlédla. Obléhací věže z téhle dálky vypadaly jako neškodné posedy. Každou chvíli tam někdo zemře, ano. Když nespadne z výšky, tak ho zabije turecký šíp. A Mathyas pokaždé přijde opilý a řve, až z okolních stanů vybíhají sousedé.

„… jídlo, jídlo! Dneska střelili Pietra, víš to vůbec? Do oka, slyšíš, ty hloupá náno? Zatímco já nasazuju krk, ty se tady flákáš! Jídlo! Nic jinýho tě nezajímá!“

„To není pravda, Mathyasi. Nechci ho pro sebe. Ale Maria…“

„Maria, Maria! Pořád to hloupý dítě, ženská k tomu! K čemu mi bude? Syna jsem chtěl! Syna, rozumíš?! Jemu bych nosil! Pro ni si vyžebrej!“

„To dovolíš? Žena Mathyase Tesaře a půjde žebrotou?“

Uhodil ji a odešel k přátelům ze stavby. Pili skoro do rána podřadné víno, které sehnali bůhvíkde. Bylo třeba Pietrovi zapít oči.

„Lerain? Jsi to ty?“

Nesmírně unaveně se usmála na procházející ženu Evanse z Calais. Přeskakovala oslizlé lávky s ladností srnky, zpod ušmudlané plachetky jí vylézaly slámově žluté vlasy. Měla strhaný obličej, ale na rtech potutelný úsměv. A její dítě bylo docela zticha. Žilo ještě? Nebo se Midley zbláznila jako spousta jiných matek a nosí malou mrtvolku na prsou, aby ji u Svatého Hrobu Pánbůh vzkřísil? Protože On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi. * Pak se ale její dítě zavrnělo a drobným mrholením se rozlila vůně, která stáhla Lerain hrdlo úzkostnou nadějí.

„Máš mléko, Midley?“

„Mám,“ přikývla. „Pojďme k tobě do stanu.“

Následovala ji jako v mrákotách. Midley má mléko! A rozdělí se. Maria se nají. Pánbůh daroval jejímu dítěti další den!

„Kdes ho vzala?“ ptala se Lerain, zatímco přihřívala malou misku nad mizerným plamenem.

„U vojáků.“

„Kde?“ Namočila kousek čistého plátna od paní z Rulez do mléka a přiložila smotaný cípek Marie k ústům. Usmála se, když děvčátko začalo hladově sát.

„U vojáků,“ odvětila Midlay. „Mají ho dost.“

„Ti mají všeho dost,“ přitakala Lerain bez závisti. Tak to prostě chodilo. Zvířata a vojáci dostanou najíst jako první. „Však já vím, Midley, že jich je potřeba mnohem víc než nás. Bojují, krk nasazují, chrání poutníky, ano.“

„Jistě.“ Midley se trpce usmála a políbila své spící dítě na jemné černé vlásky.

„Co za ně chtějí?“

„Co chtějí za misku mléka? Co bys tak řekla, Lerain?“

„Já… nevím,“ zamračila se dřív, než si uvědomila, co doopravdy chtějí. Ztuhla vprostřed pohybu a pak nevěřícně zašeptala: „Proboha! Proboha, Midley, ty se… Ty se prodáváš za misku…“

„Za misku mléka, ano.“ V očích se jí objevila bolest tak strašlivá, že se až Lerain chytila za hrdlo. Pryč byla ta usměvavá žena, před Lerain seděla zlomená troska. Pak bolest v jejích očích vystřídal ledový chlad. Setřela si slzy a zvedla své dítě do náruče.

„Už musím jít.“

„A… ano.“ Lerain si připadala jako v nějakém strašlivém snu. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují.“ * Vyběhla za Midley a zvrátila hlavu k nebi. Déšť, jen déšť se snášel z tvrdého nebe jako jemná síť. Žádná nebeská mana, jak jim slibovali. Midlay darovala jejímu dítěti dnešní den. Kdo mu daruje zítřek? Proč Pánbůh posílá místo chleba vodu? Proč, Bože, proč?!

„Midley!“ vykřikla za ženou ztrácející se v chuchvalcích mlhy a všudypřítomných kapek. Obrátila se. Vyčkávala. Lerain se nadechla. „ Ke kterým vojákům chodíš?“

Připadala si jako na trhu s dobytkem. V ležení vojáků postávalo mnoho žen; některé měly děti s sebou, jiné je zanechaly u příbuzných, jiné o ně už dávno přišly, jiné je nikdy neměly. Blondýnky, černovlásky, zrzky. Malé i velké. Všechny vyhublé, strhané, v navlhlém oblečení páchnoucím plísní a kouřem.

Vdané i vdovy.

Vojenské děvky.

Za málo. Za misku mléka.

„Mathyasi!“

„Otče Belisario.“

Podsaditý muž si stáhl z hlavy kápi, kterou mu daroval mistr na stavbě za dobře odvedenou práci. Ano, chválili si ho. Jeho! Mathyase řečeného Tesař. Uměl to se dřevem, uměl se ohánět sekerou, tak nebylo divu, že měl jak výhody, tak i přátele. Dneska dostal novou sekeru, protože tu svou hodil z dostavěné věže po nějakém Turkovi, který z nikájských hradeb urážel Pánaboha. Má novou sekeru, Pánubohu poděkování, to už je nějaký ocenění!

„Na slovíčko, synu.“

Mathyas bez odmlouvání následoval otce do stanu, ve kterém se konaly bohoslužby. Moc toho tu nebylo, dřevěný kříž, skromný oltář, pod ním planula věčná svíce, která musela v těchto těžkých časech stát celé jmění! Mathyas se v náhlém popudu zapřísahal, že jednu koupí a poděkuje Pánubohu za přízeň, kterou ho obdařil.

„Jak se daří Lerain?“

O té se s otcem bavit nechtěl, chtěl mu vyprávět, jak si ho všichni velmi váží. Jeho žena byla jen pijavice, co mu podstrčila dceru místo syna! Navíc s ním ani nechce ležet, musí si ji brát násilím. Pak řve ona i to protivné děcko. Musel ale uznat, že ho aspoň přestala otravovat s jídlem. Jak přežívala, ho nijak zvlášť nezajímalo, ale jídla byl skromný dostatek. Asi si někde přivydělávala šitím, jiné ženské to taky tak dělávají. Pomáhají svým mužům.

„Dobře, velebnej pane,“ zabručel tedy a doufal, že tím je hovor o jeho ženě ukončen.

„Šíří se nějaké řeči, synu,“ řekl otec opatrně. „Musím se tě zeptat, co je na nich pravdy.“

„Jaký řeči?“

„Že nedáváš Lerain žádné jídlo…“ Chtěl se ohradit, že lidi lžou, třebaže mluvili pravdu, ale otec pokračoval: „…musí chodit k vojákům… Ty víš, Mathyasi, za co prodávají?“

„Cože?“ hlesl a zatmělo se mu přes očima. Samozřejmě, že to věděl. Celý tábor, celé ležení to vědělo! Všichni tedy ví, že Lerain… Ta… děvka babylónská!

Cítil, jak mu v rukách těžkne nová sekera. Cítil její tíhu, hladkost topůrka, které ještě nestačil poznamenat jeho pot. Cítil každý mozol, kterým se toho topůrka dotýkal. Otec cosi povídal, hučel jako roj včel doma za stodolou, vykládal řeči o Boží lásce a odpuštění… Nevnímal ho. Bez rozloučení vyšel ze stanu, přičemž ze sebe setřásl kněze, který se ho pokoušel zastavit. Neviděl nic než svůj stan uprostřed bláta a deště a tisíců jiných stanů. V ohradách hladově řvala vyhublá zvířata, v dálce projel průvod rytířů. Pak vše jako by utichlo, snad i déšť na ten okamžik přestal dotírat. Jediný děsivý výkřik protrhl kratičké ticho a pak… se znovu rozpršelo.

Vysvětlivky:

* Petr řekl: Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou.“ On jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ ( Lukáš 18,28 – 30)

*… Sancta Maria, mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.: Svatá Marie, matko Boží, pros za nás hříšné dnes i v hodině smrti naší. Amen.

* On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi. (Lukáš 20,38)

* Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují.“ (Exodus 16,4)

Děkuji Darianovi za nezištnou pomoc s touto povídkou, hlavně za její rozbor, a za čas, který mi neustále věnuje.