Další!
| Autor: | Sethem Tartir |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Špalír lidí čekal před popravištěm na svou smrt. Zločinci byli vyvoláváni k postupnému stětí.
„Jméno?“ zeptal se muž v černozlaté kápi s pergamenem a husím brkem.
„Jakub,“ odpověděl odsouzený.
„Důvod?“
Lotr mlčel.
„Ptám se na důvod,“ připomněl zapisovatel svou otázku teď již mnohem příkřeji.
„Nešlo by to bez toho?“
„Takový je příkaz ze shora, odsouzený!“ zasyčel přísně.
„Ale proč?“
„Neptejte se proč a odpovězte.“
Jakub váhal. „Jsem moc blbej,“ vyšlo z něj po chvíli.
„Iluze… o… neschopnosti,“ mrmlal si pod vousy písař, co zapisoval do listiny. „Poklekněte ke špalku, odsouzený. Kate? Tni!“
Další hlava pryč. Popravčí v červené kukle ji skopnul pod dřevěné pódium k asi třiceti, co už tam ležely.
„Další!“
Zástup se hnul.
Janek, kterého od smrti dělilo už jen nějakých patnáct míst v řadě, se zamračil.
„Proč?“ vzdychnul před sebe. „Proč nás popravujou?“
„Jó, panáčku, za to může pejcha. Voni moc zpychli,“ ozvala se za ním shrbená stařenka s šátkem na hlavě.
„Myslíte, babičko?“
„No bodejť, ďábel je uhranul, včera se mi vo tom zdálo…“
„Ale co když maj pravdu? Co když jsme opravdu vinný?“
„Další!“ ozvalo se z pódia a dav se opět o kus hnul.
„Já si teda myslím, že jedinej, kdo je tady vinnej, jsou voni,“ odplivnul si starý sedlák stojící před Jankem a zapojil se tak do debaty. „Leta jedli náš chleba, co jsme pro ně napekli, leta byli takle malinkatý. A najednou prásk ho, a chtěj nás všecky vodpravit.“
Na pódiu se celá věc nějak zasekla. Zas nějakej potížista, pomyslel si Janek.
Skutečně, jedna zločinná žena se hádala s písařem.
„…a co ten chudák kat, co nás tady morduje?“ bylo slyšet celým nádvořím. „Ten přece taky k vám nepatří, tak co tu ještě dělá?“
„To sem nepleťte, odsouzená,“ odpovídal škrobeně muž v černé a zlaté.
„A just to sem budu plést, abyste věděl!“
„Kat zde má svůj účel. Popravuje.“
„No a já přeci ořu, vychovávám děti, hospodářství obstarávám, to je ti málo, panáku?“ Žena se začínala stávat hysterickou.
„Nemáte účel. Svět vás již nepotřebuje. Naše invence, náš pokrok, náš vysoký stupeň vývoje. To vás učinilo nepotřebnou.“
Nerozuměla.
„Ale dost už řečí! Kate, konej svou povinnost!“
Krve bylo každopádně víc, ale slzy na její tváři jakoby byly symbolem větší bolesti.
Kat ladným pohybem levé nohy dokutálel hlavu přesně k ostatním.
„Další!“
„Proč se hádaj, stejně je jim to na nic,“ vzdychnul Janek.
„Jo, hochu, na nic, ale odcházejí do ráje s hlavou vztyčenou,“ zachraptěla stařena. „Já se taky nedám,“ dodala s hořkým úsměvem.
„I babičko, nechte to, však vono bude dobře i tak,“ domlouval jí hospodář stojící před Jankem.
„Další!“
„Tenhle šel rychle,“ ozvalo se odněkud ze zadu.
Janek přemýšlel, co odpoví, až přijde na řadu. Proč tu stojí? Proč se nepřidal? Hloupý nebyl. Líný? To také ne. Snad jen… bavilo ho spíš toulat se po lesích… sušit květiny, stopovat zvířata, a tak…
„Další!“
„Na co myslíš, chlapče?“ zeptala se babička.
„Co jim řeknu,“ odpověděl Janek zasněně, až nepřítomně.
„A víš to?“
„Právě, že nevím, babičko.“
„Stydíš se to říct?“ odtušila stařenka.
„Ba ne. Jen nevím, jak jim podat to, co chci sdělit.“
„Tak to zkus povědět mně, třeba to půjde potom snáz.“
„Další!“ ozvalo se zepředu.
„Další!“
„Další!“
Tempo jako by se zrychlovalo. Pak najednou Janek stanul před katem.
„Jméno?“
„Janek.“
„Důvod?“
„Vůle.“
„Vůle?“
„Vůle.“
„Jaká vůle?“
„Vůle nebejt jedním z vás.“
Vrah v černozlatých šatech přemýšlel, co má napsat do listiny.
„Tedy jste nihilista! Nemáte vůli žít! Sedlák nihilista! Chacha!“ upřímně se rozesmál.
„Ne.“ Janek odpovídal suše a sveřepě. „Nejsem nihilista, ani nevím, co to slovo znamená, ale vůli žít mám.“
„Tak co tu, odsouzený, vlastně děláte?“
„Umírám.“
„Proč?“
„Tak to chcete, ne?“
„Ó, my nechceme vaši smrt,“ zakabonil se písař a podrbal se na bradě. „My chceme smrt těch, co nemají smysl.“
„Nemám smysl. Neumím kouzlit,“ odpověděl Janek.
„Ale mohl byste.“
„Mohl, ale neumím. Popravte mě,“ odfrknul Janek zlostně.
„Mám tam snad napsat ‚lenost‘?“
„Napište tam ‚svoboda‘.“
„Svoboda.“ Mág se uchechtnul a zapsal slovo do protokolu. „Sehněte se ke špalku, odsouzený.“
Další mistrné seknutí.
Kop.
„Zvířata,“ odplivnul si mág.
„Další!“
Autor by rád poděkoval Darnathornovi za povzbudivý impulz a Lyrii za nezištnou korekturu, obé v Dílně.
Diskuze
Velmi zajímavé dílko, které je spíše podobenstvím či alegorií než povídkou. Nebudu se pouštět do rozborů, nechám to na vás, smlsněte si a potrapte mozečky.
P.S. Dílko nechávám v podobě, ve které bylo v čekárně, pokud se autorovi nelíbí jeho grafické podoba (moc mezer mezi řádky), lze všechno upravit.