Články&Eseje

Snová epizodka Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 16

Nějak jsem se tam ocitl... Stál jsem v chodbě z šedých stěn, kam odkudsi skrz strop neustále sněžilo. Měl jsem na sobě nějaké oblečení a sníh jakoby ani nestudil. Bylo ho po kolena. Za mnou byla stále ta chodba, která černala, takže nebylo vidět daleko. Byla tu se mnou Martina. Jen měla krátké vlasy. Kratší, než když jsem ji viděl naposledy. Takové, jaké nosívala, když jsme byli ještě děti. Zírali jsme na sebe nevěda o tom, jak jsme se sem dostali. Beze slova jsme na sebe pohlédli.

Kostějův trůn.

Šli jsme ke světlu. Chodba ústila do místnosti kamsi na okraj jakéhosi skaliska či útesu. Byl to v podstatě balkon obehnaný arkádou ze dvou stran tak, že bylo vidět kovové nebe platící střípkem stříbrňáků. U jedné zdi byla vysoká hromada pečlivě složených trámů. Byly celé zachumelené. Sníh suchý a prachový zde padal taktéž. Sahal mi téměř do pasu. Rozhlédl jsem se. Jediný východ z místnosti vedl ven, na okraj skaliska, kde se táhla podél něho asi metr široká římsa zavalená sněhem. Vločky padaly i ze stropu. Vstoupil jsem na římsu a Martina za mnou. Beze slova jsme na sebe pohlédli.

Kostějův trůn.

Po pás ve stříbrném brodil jsem se neohroženě po římse obtáčející se kolem místnosti. Venku zuřila bouře. Bičován a bičován postupoval jsem vpřed, nejsa s to podívat se dolů do propasti. Sníh mou stopu zcela zasypával prakticky ihned po opuštění místa, kde jsem stál před chvílí, takže Martina musela vynaložit stejné úsilí, chtěla-li mi stačit. Blížil jsem se konci oné římsy a viděl, že opět ústí do nějakého zastřešeného prostoru. Oddychl jsem si, neboť ač vítr ani vločky nestudily, rozhodně jsem v té bouři nebyl rád. Byl jsem v bílém po prsa. Otočil jsem se. Beze slova jsme na sebe pohlédli.

Kostějův trůn.

Trochu se mi ulevilo, když se přede mnou otevřel pohled do místnosti zasypané bělostnou. Byla velmi podobná té předchozí, avšak neviděl jsem až dozadu. Martina mě hned předběhla a šla hloub do nitra místnosti. Já se vydal za ní. Obdivoval jsem její lehkonohost, s jakou se dokázala pohybovat tou krupicí. Samotná vánice a sypání jakoby náhle ustaly. Jen občas dopadla vločka. Přelezl jsem tedy do místnosti. Náhle jako bych ztuhl na led. Neměl jsem ani dost síly zakvičet. Hlas jakoby zmizel. Z haldy toho bílého, přímo proti mně jako z dětské rakve trčela šedivá hlava! Krátké ježaté vlasy přecházely v mdlou moučnou pleť, jíž dominovaly dvě tmavé oči. Rty taktéž podobaly se více kameni než člověku. Strnule hleděla bez hnutí jakoby skrze mně. Jakoby beze slova jsme na sebe pohlédli.

Kostějův trůn!

"Martino! To je Kostěj! Je tu Kostěj! Uteč!" zařval jsem z plných plic a vlastní pěstí hlavu třikrát udeřil do tváře. Klimbala sebou jako bez života, avšak najednou mrkla. Ještě jednou jsem ji praštil do rtů a jakoby odskočila dozadu. Otočil jsem se a chytl jsem ruku. Opět sníh. Bylo ho už tolik, že jsem Martinu za sebou neviděl a sám jsem měl co dělat, abych udržel hlavu nad ním. Rychle jsem vyskočil, či spíše se prodral zpět na římsu a uháněl, seč mi síly stačily pryč. Zpět do první místnosti. Sníh mi pomalu zasypal i hlavu. Viděl jsem před sebou jen bílou sypkou hmotu, která mi obtáčela oči a drala se do úst. Jako v rakvi, avšak nepociťoval jsem zimu. Stále jsem držel ruku a instinktivně se dodral zpět k první arkádě. Přelezl jsem dovnitř. Sypký sníh vůbec nelepil a tak jakýkoli zásah do jeho struktury ihned zakryl mou stopu, což jsem uvítal, neboť tak by nebyl vidět způsob mého úniku... Cítil jsem ho velmi blízko. Velmi. Věděl jsem kam... Skrčil jsem se zahalen ve sněhu, jenž zcela jistě sahal už mnohem výš než já. Ruku, co jsem držel, jsem však ztratil. Věděl jsem, že tu musí být. Chtěl jsem zašeptat. Náhle jsem však byl přerušen...

"Kdo se opovažuje mě rušit? Já vás roztrhám! Já vás vypiji bez krve! Já jsem Kostěj! Máte dvě až tři minuty na to, abyste zmizeli. Budete-li tu devadesát minut, zabiji vás. Já na vás beze slov pohlédl! Já jsem Kostěj!"

Zvonění... beze slova jsem pohlédl na telefon...

Má žena...

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Lyrie: a já jsem za to rád:). Ale jen mě tak napadlo, jestli všichni považujete za Kostěje tu hlavu? Já právě ani moc nee:)


 Uživatel úrovně 0

Elvisův_duch:

Kostěj... jelikož jsem si sen vyložila jako jakési varování, protože Martinu jsem považovala za Tvou ženu, myslela jsem, že je to posel smrti.

Když zabřednu do snáře, (obvykle to nedělám, nechci vědět, co mé sny znamenají) pak sníh ve snu padati viděti = nepříliš šťastný život, velký zármutek.

Šeré chodby viděti = trudný stav mysli, též hrob

Cesta bludná (a mně se zdálo, že bloudíš těmi chodbami z místosti do místosti, bez jasného cíle) = od zlého člověka budeš pronásledován.

Tak nějak jsem si vyvodila, že ve svém snu ztrácíš svou ženu, že Kostěj je buď sama smrt nebo aspoň její posel, který odpočítává poslední minuty jejího života. Následně ve mně hrklo, když zazvonil ten telefon a Tys napsal: Má žena... V ten okamžik jsem opravdu myslela, že se jí něco přihodilo, třeba auto nebo tak, že třeba volají z nemocnice... Vím, je to morbidní, ale já občas takhle uvažuji.

A teorii jsi mi nezbořil, ať Tvůj sen znamenal cokoli, stejně se mi moje vyvození líbí nejvíc :-)

Lyrie


 Uživatel úrovně 8

Sethem Tartir: To je právě to, každý to vidí jinak.


 Uživatel úrovně 0

ad interpretace Kostěje:
Popisovaná "epizodka" není jako sen nijak vyjímečná - ono tiché zabředávání do něčeho tichého (sníh) a následný hrůzný objev (Kostěj), který byl ale stejně vlastně celou dobu malinko patrný, to všechno moc dobře ze snů znám. Stejně jako následná marná snaha ho "umlátit" a útěk, se kterým se člověk "propadá", až se probudí...
Proto nemůžu chápat Kostěje jako neutrálního, když je před ním Martina varována, když je snící vyvíjí snahu ho zničit, když před ním posléze utíká, když na útěku před ním ztratí Martinu... atd.
a to s tim zbořením - to byl vtip, nemyslel jsem to vážně;)


 Uživatel úrovně 8

Elvisův_duch: To je právě na tom to krásné. To tajemno co si může čtenář domyslet a protože odpověď na tuto otázku sám autor nenapsal, je to na každém, jak mu z příběhu vyplinul. Kostěj, u mě to zavání necromancismem... Temné rituály a kulty, ale tady působil vědomě, pro mne snad i chytře a né moc zle. Jako člověk co si střeží své znalosti a soukromí a zastraší každého, kdo by ho chtěl rušit :o)


 Uživatel úrovně 5

Sethem: Zbořil? Já bych ani neřekl... Interpretoval jsi to po svém a já ti za to dík:).. ani není mým cílem bořit teorie...

anarion: Kostěj jako neutrální? Hm hm... Asi ano... Ale já ani nevím, jestli byl Kostěj tím Kostějem... Kdo je vlastně podle vás všech Kostěj v tom příběhu?


 Uživatel úrovně 8

Elvisův_duch: Musím se přiznat, že když jsem poprvé četl jméno Kostěj, vybavil se mi bosáček z jednoho Azrikova larpu, který byl nemrtvým nekromantem. Ale tady jsem ho bral jako neutrální postavu se smyslem pro temnou magii :o) Má vlastní osud a líbilo se mi že neoplíval mocí alias lusknutí prsty a konec, ale že popravdě hrdiny pouze vystrašil a potom si zalezl opět do své komůrky....jako hobiti má rád soukromí....
tak ho vidím já :o)


 Uživatel úrovně 0

Abych pravdu řekl,upoutala mě až ty poslední části.Minuty na konci se tam podle mě nehodí..A ten příběh nějak moc poutavý neni.Že by : konec dobrý,všechno dobrý? Pro tentokrát za 2*


 Uživatel úrovně 0

Duchovi:
Bídníku! Zbořil jsi nám všem naše báječné teorie!;-)


 Uživatel úrovně 5

Zdrvavím všechny:).

Nejprve bych rád řekl, jak jsem rád, že dílko bylo přijato a že i někomu stálo za to, aby napsal tak dlouhé komentáře a interpretace...

Sám si jej ale interpretovat nedovolím, protože se toho trochu bojím... Alespoň tedy vysvětlím několik otázek a postřehů:)

Shelagh: Ad. bělostná - ano, tak to tam má opravdu být.

Sethem: beze slova jsme na sebe pohlédli - ono to bylo dlouhé podívání - původně tam mělo být pohleděli. Martina je mou dlouholetou kamarádkou, bývalou spolužačkou k níž jsem měl velmi blízko... Ráno mi skutečně volala má žena:)

Darnathorn: prostor bych viděl jako temná chodba, šedá místnost, římsa na úbočí skály, není vidět do dálky, další místnost ale nevíme kde končí - známe cca 2 stěny..
Ad dvě oči - pár by musel být sourodý, tyhle byly ...zvláštní, byly dvě.

Skorpion: nějak, jakoby atd jsou tam jako by naschvál:)

Sethem, Darian, Lyrie: Přijde mi, že kostěje vnímáte jako smrt, či spíš konec? Co vás k tomu vede? Já abych tak řekl, tak jsem ho vnímal asi jinak:)

nekroskop: je-li libo stříbrňáku, tak stříbrňáku:) a ty minuty tam fakt byli:)

PS: Jinak díky moc moc za hodnocení:)... já do prosy moc neumím, tak mě to potěšilo:)