Uplynul zase nějaký čas od doby, co jsem psal poslední příspěvek. V hlavě se mi mezitím usadilo několik témat, možná lépe řečeno problémů, o který přemýšlím a snažím se je nějak uspokojivě uchopit. Práce na Zlaté pavučině utěšeně spějí do finiše, a tak je vhodný čas se na chvíli zastavit a po vzoru Albuse Brumbála uložit něco z myšlenek do této virtuální myslánky. Doufám, že jejich extrakt vám poslouží, ať už jako ukazatel cesty nebo varovný příklad.

Téměř od počátku naší práce (rozuměj autorů Asterionu) se setkáváme s několika „povzdechy“ či stížnostmi. Jsou to věty typu „Je málo parametrů božstev, skoro polovina jich chybí a mí hráči chtějí hrát za toho a toho boha. Nechci dělat vlastní aplikaci pravidel, protože pak bych ji musel upravovat podle vámi vydaného textu.“ nebo „Nelíbí se mi, že se stalo to a to (zemřel hrdina, padlo město). S tím jsem já vůbec nepočítal. Co teď mám dělat?“ Oba typy dotazů ukazují na jednu slabinu oficiálně vydávaného světa – co není uveřejněné, případně certifikované autory, je pokryté mlhou nepoznání, neurčitosti a v podstatě neexistence. Vždyť jaký by mělo význam vkládat své peníze do oficiálně vydávaného světa, pokud by člověk dostal do rukou jen polotovar, navíc jen s velmi vágním návodem, který je třeba na mnoha místech doplňovat a rozšiřovat? Na první pohled je na tuto otázku jednoduchá odpověď, ale zkusme se podívat hlouběji pod povrch celého problému.

Na poli Pánů jeskyně existují dva extrémy – první, nazvěme jej „konzument“ vstřebává cizí vlivy, používá už hotové produkty, ale sám se je nesnaží nijak rozšiřovat pro vlastní potřeby. Hraje plně svázán jejich textem a má hrůzu z bílých míst, o nichž příručky a pravidla nemluví. Druhý PJ by se dal označit „nezávislým“, neboť jeho vidění světa je tak specifické, že cokoliv vytvoří někdo jiný než on sám, je pro něj bezcenné a nestravitelné. A oba dva mají dobré zdůvodnění pro svůj postoj. Konzument jasně poukáže na bezpracnost jeho postupu, kdy stačí následovat text a pokud ten je dostatečně názorný a nekazový, nejsou na něj kladeny velké nároky na přípravu hry. Hráči ho jen stěží zaskočí nějakým dotazem a když ano, odkáže je do patřičných mezí slovy „Tohle nemůžete, není to v pravidlech.“ Nezávislý se mu mezitím pošklebuje a vysmívá, protože on si může dovolit cokoliv. Je schopen své hráče zavést kamkoliv si jeho fantazie zamane. Ale ouha, co když jejich postavy budou chtít jít jiným směrem, než měl v plánu? Je-li vybaven velkou měrou schopností improvizace, má vyhráno, tedy dokud se hráči po půl roce hraní nechtějí někam vrátit. Pak musí mít i výbornou paměť, jinak se na něj sesypou vlastní slova zapsaná pečlivkou mezi hráči. Pokud však neumí improvizovat, musí se sezení přerušit, a náš milý nezávislý PJ si připraví požadovanou oblast (trvá mu to třeba týden). Po hodině další hry se hráči znovu rozmyslí a jdou opět jinam. Nezávislý PJ má možnost je buď násilím vehnat do již připraveného příběhu nebo trpělivě pokračovat v tvoření nových a nových oblastí. Navíc je třeba vzít v potaz, že jen málo lidí má trpělivost dopracovávat věci do detailů, pokud není jisté, že jeho práce bude oceněna.

Co z předchozího odstavce vyplývá? Zakoupený text, pokud je dobrý, nenechá PJ na holičkách a vždy mu předá alespoň základní představu o tom, kam se jeho hráči právě rozhodli zavést své postavy. Vždy je po ruce a po chvíli listování a míhání očima nad řádky textu má v hlavě hrubou představu, podle které se může zařídit. Na druhé straně oficiální moduly svazují. S každým dalším vydaným, který navazuje na některý předešlý, je těžší udržet konzistenci mezi hrou a napsaným textem. Zásah družiny do vytvořeného světa může být natolik zásadní, že se zcela rozejde s koncepcí, kterou zamýšleli autoři a přirozeně se jí snaží držet ve svých dalších produktech. Vlastnoručně vytvořené světy tímto neduhem netrpí, protože jej obvykle sdílí jen jedna družina hráčů. Jakmile by však v něm hrála jen jedna skupina navíc (byť pod stejným PJ), začne se svět pomalu rozkližovat a štěpit na dva či více. Sice velmi podobné, ale už nikoliv totožné.

Elegantním a možným řešením by bylo v jednom modulu vydat všechny potřebné informace a vše ostatní nechat na fantazii PJ. Problém je v určení míry potřebných informací, protože ta je pro každého PJ odlišná (Konzument by musel mít napsáno vše, nezávislý nepotřebuje nic). Podle zahraničních a ostatně i našich trendů soudím, že množství požadovaných informací pokaždé přesáhne kapacitní možnosti jednoho modulu (ale mohu se mýlit, neznám ani zdaleka vše, co na poli RPG světů bylo realizováno). Slova napsaná autory světa mají z ne zcela zřejmých důvodů mnohem větší váhu, než ta, která sepíše anonymní nebo i v jistém kruhu známý PJ či hráč. Vzniká zde jakási zvláštní důvěra v schopnosti autorů, že nezradí myšlenky a ideály budované v předešlých textech. Model asterionských modulů, kdy na jeden obecný, zvaný Hlavní, navazují mnohem specifičtější a úzce zaměřené moduly geografické a tématické, je v podstatě klasickým způsobem, možná snad více strukturovaným, než jak se obvykle ke tvorbě světa přistupuje. Čím tento model citelně trpí? Nedává vyčerpávající odpovědi na otázky, které ještě nebyly zmíněny v tématických či geografických modulech a autoři se obvykle zdráhají cokoliv podrobnějšího říci dopředu, aby do éteru nevypustili démona, kterého pak budou jen těžce vymítat. Obvykle není v jejich silách mít dopředu připravené všechny moduly, jež hodlají vydat, nebo alespoň souhrnně sepsané informace, jež hodlají zveřejnit a použít. Sami stejně tápou v nejistotě, jako jejich hráči, někdy více, někdy méně.

Dobře, situace je tedy taková, co s tím? PJ se musí smířit s faktem, že se ani on nedozví naráz vše, protože to zkrátka není k mání (a ruku na srdce, kdo by investoval poměrně horentní sumu do jednorázového nákupu třeba patnácti modulů?). Pokud je dostatečně zběhlý v systému pravidel a má fantazii, nic mu nebrání, aby podle obecných informací uvedených v nějakém základním modulu zpracoval, co zrovna potřebuje. Sice možná za pár let vyjde oficiální text na dané téma a možná se bude i hodně lišit od toho jeho, ale to jej nečiní méněcenným. Protože neexistuje něco jako pravý Asterion. Není ani v mé hlavě, ani v hlavě Karla Makovského či Vláďi Čecha nebo kdekoliv jinde. Asterionů je tolik, kolik je PJ a hráčů v něm hrajících, plus těch pár, které mají v hlavách tvůrci.