Deus vult!
Autor: | Lyrie |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 35 |
Wranova družina se zastavila až před honosným bílým domem v zastrčené uličce dobytého města a přitiskla se ke zdi. Zrovna před chvílí vpadli do města a to díky Bohu a neúnavné práci obléhacích věží. Na hradbách se stále ještě bojovalo, nicméně brány města už byly rozevřeny pro příchod spasitele. Hlavní ulicí se valila obrovská řeka ryčícího vojska řvoucího jako raněné zvíře a hnala před sebou nepřítele. Běda každému, kdo se objevil na ulici; byl okamžitě rozsápán. Z řeky se jako pramínky oddělovaly skupiny vojáků, vtékaly do úzkých uliček a vyražených dveří přilehlých domů a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Majitelé byli vyvlékání na ulici, jejich ženy a dcery nemilosrdně mučeny, děti nahnány do koutů a tam… Strašlivý obraz zkázy. Na jedné z budov se třásla nevelká skupinka mladých dívek, kterou vzápětí kopí krví zpitých vojáků sházela do davu.
„Héj!“ ozvalo se na jejich adresu ze zdola. „Dávejte pozor, přece! Chcete někoho zabít?“
Křik, křik odrážející se od budov a zanikající v hukotu ohně! Chrastění zbraní, dusot koňských kopyt. Bezmocný pláč matky a zoufalý vzlykot jakéhosi starého muže s hlavou ovázanou krvavým turbanem. Wran rukojetí meče srazil mladíka, který na něj zaútočil sekerou těžší, než kolik sám vážil. Chlapec padl na znak a vzápětí bylo jeho tělo ušlapáno stovkami spěchajících bot. Všichni běželi dopředu, tam, tam je náš hrabě, tam je zase náš, vidíte někdo zástavy našeho kraje?
Ite, missa est!
„Rychle, dovnitř!“ zavelel Wran. Zůstávat na ulici bylo čím dál nebezpečnější, proud vojáků hrozil, že je každou chvíli strhne s sebou. A oni doposud neměli žádnou kořist. Eh, ať si šlechtici bojují, ale on a jeho chlapci se zabezpečí na celý život! Bojovat mohou potom, co obsadí aspoň jeden dům!
Rozrazit těžké cedrové dveře bylo docela snadné – šílená vřava, ryk plenícího vojska, nelidský řev zabíjených obyvatel, to vše donutilo stráže, aby dveře opustily a rozprchly se do všech stran, kde se staly snadnou kořistí rozlíceného dobyvatelského davu.
Wran vběhl do dvora jako první a v úžasu se zastavil. Jeho družina to nečekala a postupně do sebe začali narážet, hádat se a odstrkovat.
„Hej, Wrane! Co se děje? Proč zdržuješ?“
„To je nádhera…“
Dvůr byl celý bílý. Bíle vydlážděná zem, budovy postavené z bílého kamene, křehké oblouky arkád vznášející se nad dlouhými chodbami jako bílý baldachýn. Bílý dvůr tak odlišný od ulice, jíž se prohnala armáda a zanechala za sebou krvavé šmouhy. V mírném vánku se tu pohupovaly závěsné květináče přetékající záplavou svěže zelených rostlin a sotva rozkvetlých oranžových růží. Vprostřed dvora stála bílá kašna plná chladivé vody a u ní… bíle oděná dívka. Tak bílá, že Wran musel zavřít oči, jinak by snad oslepl.
„Je moje!“ vykřikl Kreston a rozběhl se, aby u ní byl dřív než kdokoli z družiny. Wran byl ale rychlejší. Drapl Krestona za nárameník a strhnul ho na dlažbu. Pak vytáhl rodinný meč, nádhernou zbraň děděnou po celé generace, a namířil ji proti druhům. Za zdmi dvora zuřila krvavá bitva. Až sem padal jemný popel z hořících budov a pokrýval kašnu šedým prachem. Dívka se k ní přitiskla a plachýma, vyděšenýma očima těkala po zarostlých mužích, z nichž cítila pach krve, prachu a zvířecího chtíče.
„Už ani krok,“ zavrčel Wran a zatočil zápěstím, aby bylo jasné, že to myslí naprosto vážně. „Jděte do domu! Vezměte si, co chcete, vypadá to, že kořist bude bohatá! No tak!“ zařval, když se nehýbali. „Chcete čekat, až tenhle dům objeví jiní?!“
„Pak nám ji ale půjčíš,“ procedil Kreston a zuřivě koulel očima. Dívka se třásla děsem a to mu jen pěnilo krev. Chtěl ji, už jen proto, že ji chtěl Wran, už jen proto, že on vždycky měl ty nejhezčí ženy. A bez násilí. Na druhou stranu ale má pravdu. Ve městě jistě už moc bohatých domů nezbývá, většinu zaberou šlechtici a na střechách vyvěsí své korouhve. Musí si pospíšit, nebo jim nezbyde nic jiného než prázdné ruce.
„Lexi, Herbe! Před bránu! A pověste na ni můj štít!“
„Zatraceně,“ zavrčeli oba a byli v pokušení neposlechnout. Kdo jim zaručí, že se s nimi ostatní podělí o kořist? Co si jeden neukradne, to nemá! Znali to už z dřívějška, ale ještě nikdy nenarazili na tak bohaté město. Všichni plenili! Kněží žehnající armádě povolili celé tři dny krást, zabíjet, znásilňovat, eh, však Bůh pochopí, že mužské vášně vyburcované řevem bitvy nelze ovládnout. Šlechtici ponechali lidu volnou ruku, však ty cetky, které si vojáci nakradou, se brzy ocitnou v jejich pokladnicích. Vždy tomu tak bylo. Drahocenný kříž vyměněný po pár dnech za pytel mouky… Jednou plenili město, kde bylo jen zlato a chleba ani kůrka. Pak měla placka cenu podobného domu. A šlechtici si mnuli ruce, neboť jim chléb nikdy nescházel.
Wran se zvolna blížil k dívce. Neměla kam prchnout a byla si toho vědoma. Pohnula se jen o jediný krok, ale zastavilo ji jeho pomalé zavrtění hlavy. Wran ukázal na džbán, který měla u nohou, a ona pochopila. Nabrala vodu a třesoucíma rukama mu podala těžkou nádobu. Uvědomil si, že má hnědé oči. Velké oči, plaché jako gazela, orámované černými řasy. Její rty… raději se napil, aby uhasil žár, který se mu začal rozlévat po těle. V druhé ruce stále třímal meč, připravený použít ho, kdykoli se jen pohne. Jako by tomu gestu rozuměla, nehýbala se, jen na něj dál upírala pár nevinných hnědých očí.
Voda byla čerstvá, chladivá. A ona tak bílá, tak jiná než všechny ženy, které cestou sem potkal. Uvědomoval si, že to nemůže být žádná služebná, žádná otrokyně. Možná dcera pána domu. Možná jeho žena. Chvěje se, její křehká ramena se třesou, laň zahnaná do kouta vyhládlým vlkem. Mohl by ji mít, stačilo by jen…
Z domu se ozval šílený výkřik a hned po něm děsivé vřískání malého dítěte. Wran i dívka se naráz obrátili a ztuhli. Kreston vyvlekl na dvůr starší ženu oděnou v bledě modrých šatech. V patách mu šel chechtající se Mors a pod paží držel sotva pětiletého chlapce.
„Mama...“
Wran se prudce obrátil. Ona mluví, mluví! Jak lahodně zní její hlas, jak měkce a poddajně, jako když se lesní med zvolna rozpouští na krajíci chleba. Okouzleně sledoval její sotva se pohybující rty, byl jako očarován hudbou, jež zněla jako andělský chór. Mohl by tu stát celé týdny a jen na ni zírat. Jen naslouchat…
„Kyrie, eleison…“
„Mluvíš latinsky?“ omámeně k ní vykročil. „Jsi… jsi křesťanka? Mluv, mluv!“ Zpívej přece, promluv, anděli… „Je tohle křesťanský dům?“
Vrtěla hlavou, nerozuměla mu ani slovo. „Kyrie, eleison… Kyrie, eleison…“
Pane, slituj se.
„Krestone! Pusť tu ženu! Morsi!“
„Jdi do háje, Wrane! Jsou to pohané, sběř!“ Sundal si z krku vykládaný miserikord a přiložil ho ženě k hrdlu. Mors postavil svíjející se dítě na zem a oběma rukama sevřel jeho útlá ramena.
„Kyrie, eleison… Misereatur nostri…“
„Mluví latinsky, ty tupče!“
„Pár slov! Hned vedle je kostel, proboha! Musela to zaslechnout!“
Klesla na kolena a vztáhla k Wranovi štíhlé bledé paže. V plachých očích se objevily slzy, spodní ret se jí chvěl jako růže v chladném vánku. Tepna na jejím krku divoce pulzovala. Ach, jen dotknout se té zběsilosti! Sevřít její bezbranné tělo do konejšivého objetí… Stáhl si rukavici a bříškem palce přejel po jejím spodním rtu.
„Krestone! Pusť tu ženu!“
„Ne!“
„Ne?“ Wran odtrhl pohled od dívky a udiveně pohlédl na svého druha. Ještě nikdy se mu neprotivil. Ještě nikdy ho neodmítl poslechnout!
„Krestone, říkám ti…“
„Nebo co?“ procedil přítel zuřivě a zatlačil na miserikord silněji. Na ženině hrdle se objevila drobná ranka a pár kapek krve. Wran nepohnutě sledoval, jak její drobné paže sevřely Krestonovy boky, viděl, jak po nich přejíždějí ve výmluvném svádivém gestu. V ten okamžik se mu zvedl žaludek a znechuceně se podíval na klečící dívku. Ta ale měla oči vytřeštěné jinam. Pak vykřikla způsobem, který mu sevřel srdce do kleští.
„Mama!“
Zachytil jen letmý dotek ženiny ruky na dýce, která Krestonovi vždy visela u pasu, a pak jeho překvapený obličej.
„Ty děvko!“ zařval, upustil miserikord a vyrval si dýku ze stehna. „Ty zatracená…“ Chtěla utéct, chtěla se vysmeknout, ale chytil ji za vlasy a jediným pohybem jí prořízl hrdlo. Zalapala po dechu, její ruce vzlétly jako dva ptáci, ale už bylo pozdě na cokoli. Kreston její hroutíce se tělo odhodil stranou, jako by bylo jen nicotným břemenem.
Mors užasle sledoval mrtvou ženu a nevědomky přitom drtil krk malého dítěte. Dusilo se, zarývalo drobné prstíky do jeho kožených rukavic. Bezmocný psík v rukou šíleného rasa…
„Morsi! Pusť to dítě!“
„Morsi, zab to štěně! Zab ho, slyšíš! Deus vult!“
„Morsi, ne!“
„Deus vult! Deus vult!
Wran rychle vykročil vpřed. Stačil jediný pohled a dítě bylo volné. Udělalo to, co pro ně bylo přirozené – rozběhlo se k matce. Kreston nechápavě hleděl na Morse, který jen krčil rameny, a pak se zuřivě podíval na Wrana. Ruka s dýkou, která zabila matku, se nyní obrátila proti příteli. Kreston zavyl jako zvíře. Copak to nechápou? Jsou to nevěřící, ubohé smetí, které je třeba smést z povrchu země! Že to nechápal Wran, tak na tom nebylo nic divného, ale že i Mors! Kreston to cítil jako strašlivou urážku
„Za tohle se budeš smažit v pekle, Morsi!“
„Proboha…“ hlesl Wran ohromeně. Nemohl uvěřit tomu, čemu byl právě svědkem! Nechápal, jaká síla donutila Krestona sevřít dýku a vrazit ji příteli do boku…
Ale Kreston se už blížil k němu. Pomalými obezřetnými kroky jako hyena, zakrvácenou dýku vyměnil za těžký meč. Ve tváři výraz nejhlubší nenávisti. Wran odstoupil od Morsova těla a párkrát sekl mečem doprava a doleva. Vždycky byl lepší a Kreston to věděl. Jen doposud proti sobě nestáli jako nepřátelé. A kvůli čemu vlastně?
Kreston zaútočil prudce, zběsile. Nenávist mu dodávala síly a zaslepovala oči. Vrhal se na Wrana jako šílenec, bodal, sekal a řezal však jen vzduch, drtil nadávky a snažil se mrštnějšího přítele zasáhnout. Dítě se mezitím přesunulo k dívce, kde se rozplakalo vysokým pištivým hláskem. Jeho pláč, jeho výkřiky, jeho strašlivá bolest dráždily Krestona k nepříčetnosti. Wran počká, napřed tenhle spratek, který může za všechno. Odvrátil se tedy od souboje – snad vážně věřil, že Wran počká - a vrhl se směrem ke kašně. Wran ho ale následoval… Rychlým, téměř nepostřehnutým pohybem… Jako by vzduchem jen plul, jako by se mu snad nohy nedotýkaly bílé dlažby dvoru…
A pak bylo po všem. Dívčiny šaty se zbarvily temně rudou krví.
„Deo gratias…deo gratias…“
Nevnímal ji. Srdce mu bušilo jako zvon, dech se bolestivě dral z hrudi, myšlenky… ach myšlenky! Všude byla krev… celé kaluže černé lepkavé krve, jejíž pramínky se vlévaly do bílých spár… A křik! Strašlivý křik odrážející se od bílých zdí a šedý popel snášející se z nebe jako špinavý sníh. Je cítit žár ohně, je slyšet šílený pláč… A její oči jsou tak hnědé…
„Zapálili synagogu! Ej, Židi tam zpívají, Wrane, slyšíš je? Wrane…“ To byl Lex.
„Proboha, co se tu stalo?“ A to se ptal Herb. „Oni jsou… oni jsou mrtví!“
„Pojďme pryč,“ zašeptal nepřítomně.
„Zbláznil ses? Tohle je náš dům! Našli jsme ho! Patří nám!“
„Patří jim. Jí…“
„Cože? Cože?“
Nechápali ho, snad to nechápal ani on sám. Mlčky vyšel před bránu a rozhlédl se kolem sebe. Všude zmar, zranění, umírající, mrtví, šílení. Nad domy i lidmi oblaka a černý dým. Sténání raněných, opodál chrčí bojový kůň, těžké silné zvíře pokryté kropířem… Boje se přesunuly do dalších ulic.
Tohle bylo tedy to, kvůli čemu sem přišel. To byl jeho cíl, jemuž vše obětoval, sen, kvůli němuž opustil rodnou zem. Takhle zkrvavená ulice a bílý dvůr, kde popřel vše, pro co doteď žil. On měl být v čele své družiny, měl před sebou hnát nevěřící, kosit jich celé řady, jen smrt, smrt všem, kdož si dovolili kdy tohle město ponížit! Je zde a necítí nic. Kde je slibované rozhřešení, kde odpuštění, kde láska k bližnímu, která jej oděje do bělostného hávu?
Ach, Jeruzaléme!
Proč sem vlastně přišel?
Aby si na prahu toho nejposvátnějšího zabral hezký bílý dům…
Deus vult -> Bůh to chce
Ite, missa est -> Jděte ve jménu Páně
Kyrie, eleison -> Pane, smiluj se
Misereatur nostri -> Smiluj se nad námi
Deo gratias -> Díky Bohu
Diskuze
Nuže autorko...
Sic trochu opožděně, avšak dle mého názoru na kritiku není nikdy pozdě.
Jako první věc, která na mě zapůsobila v rámci daného příběhu negativně, bylo "spasitel". Spasitel je přeci s velkým "S", to je detail, za který bys byla dříve upálena. Takhle Ti bude pouze vytknout. I když... chichi.
Výraz "rozsápán" je dle mě užit dost nevhodně. Je to sice pěkná alegorie davu coby nelítostného a dravého zvířete, ale stejně mi připadá moc brutální. Na druhou stranu chci pochválit ty "krvavé šmouhy". Je to těžký kříž, správně trefit slova, aby nebyla nechutná ale zároveň děsivá...
Popis dvora je naprosto dokonalý. Přestože nemám architeknonické vzdělání, myslím si, že každé srdce stavitelské by při čtení tohoto popisu zaplesalo.
Co mi ale na tom dvoře nesedí, je důvod, proč na něm dívka zůstávala a neschovala se, když zuřilo dobývání. To mi přijde jako lehká nelogičnost v ději, jelikož by asi těžko šla pro vodu, když se v ulicích vraždí půlměsíci...
Ta pasáž, kdy jsou křesťanům povoleny jinak smrtelné hříchy se mi líbila snad nejvíce z celé povídky, jelikož přesně vystihla populismus a účelnost církve a bezhlavost s tupostí jejích oveček.
Souboj Krestona a Wrena mi připadá dost zmatený, v jeho průběhu jsem se musel párkrát vracet na začátek, jelikož jeho popis byl moc rychlý a rozkouskovaný. Špatně se mi v něm orientovalo. Na druhou stranu je v tom i trochu plus, jelikož to bylo mnohem napínavější a nebezpečnější.
Drobná poznámka k závěru: "Aby sis" by znělo mnohem kontaktněji a osobněji.
Deus vult! -> lepší a pro příběh vhodnější překlad by bylo "Bůh si to žádá!" nebo "Je to vůle Boží!". Zní to mnohem líp a je to atmosféričtější.
Shrnuto a podtrženo, výborná povídka popisující jedno z dobytí Jeruzaléma, jména hrdinů znějí moc fantasy, místy mě docela zaráží a nelíbí se mi to "tečkování", nicméně je to nádherně napsaná povídka, takže dát něco jiného než pět hvězd by byl hřích. Deus vult!
Vidím vás.
Hezká práce.Povedené vyjadřování,podle mě dobrá volba slov které vysloveně vtáhnou do děje.Nevím co ktomu dodat.Snad jen to že je dost zmatená přímá řeč ale to nijak nezastiňuje tu skutečnost že je to vcelku skvostné dílko.
Saladin - Ale neobjasnil jsi to své hodnocení.
Reagujem príliš neskoro na to, aby ešte malo nejaký zmysel venovať sa štýlu, motívom a obrazom, pravopisu (ktorý ako Nečech beztak nemôžem s plnou zodpovednosťou posúdiť), atmosferickosti, dynamike poviedky alebo jej posolstvu, nakoľko sa to tu už rozobralo naniekoľkokrát a, čo musím uznať, i pekne a vyčerpávajúco.
Je však jedna vec, ktorá mi na tejto poviedke vadila a nebola dosiaľ spomenutá (až mám obavu, nakoľko som Lyriin obdivovateľ, že v tomto názore asi stojím sám). Tou spomínanou chybou vlastne ani nie je niečo, čo v poviedke je a nemalo by, ale práve naopak - niečo mi v nej chýba. Táto poviedka neuspokojila moje očakávania, očakávania, ktoré mi ale prirodzene vyvstávajú pri poviedke uverejnenej v ČaE na drd.cz. Chýbal mi prvok fantastična, spojivko s DrD.
Chápem, že tematický záber prác uverejňovaných v ČaE už prešiel nejakým vývojom a nedrží sa úzkostlivo v mantineloch DrD, ale zdá sa, že oslabovanie fantastiky pomaly, pomaličky postupne vedie k zámene fantastiky s jej klasickými sprievodnými kulisami - chronotopom, základnou fabulárnou osnovou, exotickými latinoidnými či orientálnymi menami a názvami či historickou témou. Táto poviedka je pre mňa dôkazom tohoto procesu.
Keď som dočítal, vyvstali vo mne okrem výrazných pozitívnych dojmov i otázky ako "A kde je tá fantastika? Nejaká mágia? Kde je to nadprirodzené?" Milá Lyrie, možno ti krivdím a tvoja poviedka fantastické motívy obsahuje, ak je však tak, sú na môj vkus skrátka málo výrazné a tento fakt mi, tak či onak, kazil čitateľský zážitok. Ešte raz ako súhrn: Poviedka nenaplnila moje očakávania.
Napriek tomu ale budem hodnotiť takto, pretože Lyriina práca i s týmto nedostatkom stojí v porovnaní s inými prácami na serveri v najvyššej skupine podľa môjho gusta.
V každom prípade, len tak ďalej...
Istafix
Nádherné... Lyrie prostě dokáže člověka vtáhnout do děje. Ani jsem si neuvědomovala, jak rychle příběh plyne, a najednou jsem byla na konci. A zanechalo to ve mně hluboký dojem... tak to má být. Opravdu dobré povídky tu nevídám zas tak často.
Měla bych snad jedinou výtku - v jednom odstavci ("Wran rychle vykročil vpřed. Stačil jediný pohled...) jsem najednou zjistila, že nevím, kdo je kdo... ale po druhém přečtení už to bylo úplně jasné. To jen tak mimochodem.
Celkově dávám 5* - bez rozmýšlení.
Samantha
Povídka se mi hrozně moc líbila. Jsou zde skvěle vykreslené obrazy, které se člověku úplně vryjí do paměti. Děj má spád a čte se velmi dobře (jen jsem byla malinko zmatená kdo co říká). Dále atmosféra je vynikající s notnou dávkou silných emocí. Nádherný byl popis "čistého" domu uprostřed drancovaného města. Fakt krása, moc se Ti to povedlo. Dávám plný počet :-)
Ad diskuse.
Cituji Salmara [ 16:31:27 16.01.2007 ]:
"(Co kdyby takový Kolif a Saladin - ten především - objasnili své hodnocení?)"
Takoví je podle mladí, tedy měkké. Nicméně děkuji za podnět.
Shadowmage:
Velice děkuji za Tvé hodnocení a rozbor povídky, moc si toho vážím, tohle je přesně to, co potřebuji. Upozornit na chyby, přidat nějakou tu radu, jak psát ještě lépe. :-) Některá slova jsem volila možná ne dost šťastně, ale stojím si za nimi, v tu chvíli mi připadala vhodná.
Ztracení se v postavách... mno, ano. Chtěla jsem, abyste přemýšleli, kdo mluví, dala jsem vám nějaké indicie... Napsala jsem to tak záměrně, jsem trošku škodolibá. Pokud to moc rušilo ve čtení, pak se, samozřejmě omlouvám. :-)
Salmar:
ad první přímá řeč: už se o ní zmiňoval i Lischai, a ano, je to tvrdé a je to cynické a dost možná se to do textu moc nehodí, ale chtěla jsem tou větou ukázat hloubku cynismu oněch křižáků. Na jedné straně neuvěřitelná zbožnost, pokora a víra a na druhé nenávist, zášť, krutost. Měli za sebou několik let na cestách, spoustu bojů, spoustu obléhání, nakonec zůstali stát přes městem, žízniví, unavení, neschopní ho dobít hned po prvním unáhleném útoku. Není divu, že otupěli až k takovému cynismu. Věřím, že podobná věta klidně mohla v dobývaném Jeruzalému zaznít.
ad Saladin: mám jeho vyjádření, společně jsme mé dílo rozebrali do nejmenšího detailu. Pokud ale chceš znát jeho názor, je potřeba se obrátit na něj, nemám právo za něj hovořit, třebaže jeho stanovisko znám a respektuji ho.
Ještě jednou všem děkuji za hodnocení a rady a připomínky.
Vaše Lyrie
Konečně jsem si našel čas na toto krásné dílko. S napětím jsem četl a v hlavě se mi rojily obrazy - bílý dvůr, popel, smrt...
Ano, tak nějak to tehdy mohlo vypadat. Lyrie to popsala až děsivě přesvědčivě. Ostatně, nic jiného jsem od ní ani nečekal. Nicméně i skvělé autorce se mohou hodit připomínky čtenářů, a to především ty, které upozorní na nedostatky. Netroufám si označit se za způsobilého kritika, přesto se Ti pokusím ukázat, které části textu na mě působily rušivě nebo méně podařeně (oproti skvělému zbytku textu).
Hlavní ulicí se valila obrovská řeka ryčícího vojska řvoucího jako raněné zvíře a hnala před sebou nepřítele.
- nelíbí se mi zařazení podobných slov "ryčícího" a "řvoucího" tak blízko sebe, domnívám se, že vypuštění jednoho z výrazů by bylo ku prospěchu
Majitelé byli vyvlékání na ulici
- vyvlékáni, ale ani to se mi tolik nezdá, slovo má asi podle významu být utvořeno ze slova "vyvléct" (ve smyslu "vyvléct někoho ven" ), ale podle mě tvar odvozený od tohoto slova zní při opakované činnosti trochu nešikovně, navíc navozuje pocit, že vznikl ze slova "vyvlékat", což se o dá říct spíše o tkaničce vyvlékané z boty, než o člověku, který je vyháněn z domu.
Wran rukojetí meče srazil mladíka, který na něj zaútočil sekerou těžší, než kolik sám vážil...
- tady není jasné, jestli je sekera těžší než Wran nebo než mladík-útočník
Chlapec padl na znak a vzápětí bylo jeho tělo ušlapáno stovkami spěchajících bot.
- slovo "ušlapán/o" bych použil spíše ve spojení s člověkem (dítě bylo ušlapáno fanoušky), chápu slovo ve významu být (davem) usmrcen! ušlapáním, tělo jako věc nelze usmrtit, proto bych volil spíše výrazy (bylo zadupáno do prachu, pošlapáno...)
Wran vběhl do dvora jako první a v úžasu se zastavil. Jeho družina to nečekala a postupně do sebe začali narážet, hádat se a odstrkovat.
- "odstrkovat" bych nahradil za "postrkovat/strkat se", to by víc vyjadřovalo vypuknuvší zmatek,
odstrkovat značí strkat někoho od někoho/něčeho pryč.
V závěru jsem si nebyl u některých vět úplně jistý, kdo je mluvčím. To ale lze poznat z obsahu vět.
Všechna zmíněná sporná místa (chyby?) jsou nejspíš značně subjektivně hodnoceny a jinde bych je ani nezmiňoval, ale u Tebe si to dovolím.
Celkově samozřejmě hodnotím opět nedostatečnou :) 5
Lyria gratias!
S úctou, Shadowmage
Povídka je to hezká, napínavá a silná. Z mého pohledu si zaslouží oněch 5* vzhledem k průměrné povídce této rubriky na tomto serveru... Lyrie, zdá se, není psavkyně, co by se slovy špásovala poprvé v životě. Proto se k ní musí přistupovat trochu kritičtěji, než k obyčejným autorům v čaji (rozdílným pohledem na jednotlivé autory podle jejich kvalit k rozdílným kritikám, ale hvězdičkováním podle stejného metru).
První, c čím se nemohu úpně vyrovnat je první přímá řeč. Ono "Dávejte pozor, přece! Chcete někoho zabít?" se mi zdá dost tvrdé vzhledem k celkové laděnosti díla a především k předchozímu popisnému odstavci. Takováto várka ironie se v mých očích houpe tak trochu na jiné vlně přístupu, než zbytek příběhu.
Domnívám se, že celé dílo mohlo být o něco lépe gradováno. Jak toho dosáhnout? Kdyby se souvětí zkrátila do menší nafouklosti, použily kratší výrazy popisu děsivého běsnění boje... Celé by to mohlo plynout ještě o něco lehčeji, napínavěji a tím i silněji... Ale je samozřejmě možné, že je to jenom subjektivní názor způsobený aktuálním pocitem potřeby napínavosti, kontrastu a gradace.
Někde v druhé polovině povídky se mi stalo, že jsem se ztratil v postavách. Nevěděl jsem, kdo je ten, co dělá tohle a kde je tamten, co na něj mluvil. :-)
Musím ale říct, že přístupem k povídce a jejím zpracováním jsi, Lyrie, dosáhla nadprůměrného díla v rubrice Článků a Esejí a bylo hezké to číst.
(Co kdyby takový Kolif a Saladin - ten především - objasnili své hodnocení?)