Mistr
| Autor: | Kadevil |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 20 |
Cech bojovníků byl pro mě jako rodina. Už od té doby, co jsem dostal první úkol od své mentorky Eydis. Najít a zabít prašivý zloděje vajec. Nic víc. Tehdy sem se na to těšil. Neměl jsem, a ani nemám zálibu v zabíjení. Samotně zabíjení je jen produkt, hlavní je umění meče. To mě vždy přitahovalo a dodnes fascinuje. Eydis mi hodně pomohla. A teď… je mrtvá. Žádný nájemný vrah z Divokých psů. Zabil jí její žák. Já. Musel jsem. Jak jsem postupoval po cechovním žebříčku, potkával jsem více lidí, milých, ale i zlých. Percius Mercius byl jedním z těch milých. Bývalý Mistr cechu, dnes velitel pobočky v Al´Ruhnn. Netušil jsem, snad jsem ani nechtěl, že existuje více než jen pouhé plnění něčích příkazů. Neříkám, že nebyly správné, ale nepozastavoval jsem se vůbec nad jejich významem. Nedocházeli mi souvislosti. Proč jsem měl vymáčknout knížku s kódy od ubohé Sottil… Dřív mi to bylo jedno, ale Percius mi to náležitě vysvětlil, dal si se mnou práci, vychoval ze mě statečného bojovníka a udal mému životu směr. Pak ale přišlo rozhodnutí. Musel jsem zabít dva velitele poboček Cechu bojovníků. Mezi nimi byla i Eydis. Lorbumol Aglakh byl právě jedním z těch zlých, anebo mě nepříjemných. S Eydis to však bylo jiné. Nemohl jsem, ale na druhou stranu to byla moje povinnost a služba všem členům Cechu. Pamatuji si, jak jsem dlouho nemohl uvěřit zprávám o Eydis. Zprávám, které říkaly, že je koupená, zaplacená samotnými představiteli Divokých psů a hlavně Sjoringem „Tvrdé srdce“. Když jsem tehdy vešel do Motangské pobočky, byla už na mě připravená. Tvářila se klidně a ledově, avšak v očích jsem viděl lítost. Dnes už si nejsem jist, jestli to byla lítost nad jejími činy, nebo lítost nad mojí možnou brzkou smrtí. Moje smrt se však nekonala. Byl jsem rychlejší, nelítostnější a tvrdší. Stačila mě zasáhnou jen jednou. Podlehla po mých jediných dvou úderech. Nestačila nic říct, udělat jediné gesto, snad ani vydechnout. Na místě byla mrtvá. Tak mě to učil Percius. Do bojů s sebou nebereme city…
Smrt Sjoringa jsem nijak neprožíval. Snažil se a hlavně, co mi později přišlo líto, byl lepší než Eydis. Po jeho smrti jsem došel za Perciem. Byl jsem unaven vykonáváním pomsty a čištěním Cechu od zkorumpovaných členů. Rychlost, s jakou jsem byl zvolen Mistrem, byla úctyhodná. Po svém jmenování jsem uzavřel jednu z kapitol svého života. Jen na Eydis jsem nezapomněl, nikdy. Začalo svítat.
---
Zvolna se rozednívalo. Ork se protáhl a oblékl si po vzoru ostatních svoji zbroj. V dálce však uviděl kráčející postavu. Byl to nějaký muž. Šel k nim sám s taseným mečem. Jich bylo pět. Všichni pocházeli z rodu orků a byli válečníci každým coulem. Bylo na nich vidět, že pocházejí z divokých kmenů ze severu. Jejich vybavení bylo dokonalé. Měli plné orkské zbroje i orkské zbraně – v dnešních dnech velmi ceněné. Ten muž k nim kráčel pomalu, velmi pomalu. Měli čas se připravit. Tasili zbraně. Pozdě si všimli kdo k nim vlastně jde. Ten muž měl ebonitové brnění a dai-katanu z nejlepší oceli a ještě k tomu byla zakletá kouzlem. Ork pak sám dobře pocítil jak silné kouzlo to bylo.
První na něj vystartoval s obřím orkským kladivem. Muž se zastavil. Dai-katana byla skloněná. Orkovu tvrdému útoku se vyhnul půlpiruetou, z které volně přešel do útoku. Jedním svižným, ani ne moc silným seknutím, pronikl meč pod hrudní plát orka. Ocel dai-katany byla tak ledová, že zanechala silnou popáleninu na orkském těle. Kombinací šermířského umění toho muže a kouzla v meči padl hned po první ráně. Další šli na řadu hned po té i přes jejich početní převahu. Nakonec zůstal nejstarší a nejsilnější z orků. Třímal v ruce orkskou obouruční sekeru a podle jeho postoje se dalo říct, že jí má od kolébky. Pozorný pozorovatel si mohl v jednu chvíli všimnout děsu v jeho očích. I přes těžké oddechování zaútočil s rozvahou zkušeného válečníka. Muž uhnul jeho útoku a ťal. Ťal ale na prázdno, protože ork stihl instinktivně uhnout. Nestačil však ale přejít do útoku, a tak se kryl další mužově ráně. Jeho sekera začala studit. Každou další ranou byla studenější a studenější. Navíc zjišťoval, že je čím dál víc unavenější. Kroužili kolem sebe už dobrých pět minut bez sebemenší přestávky. Výpad za výpadem, kryt za krytem a na tom záhadném muži nebylo vidět, že by se jakkoli unavoval. Najednou ale ork provedl něco zcela nečekaného. Místo předvídaného výpadu jakoby najednou upadl a ťal muži po nohou. Ani sám ork si nebyl jist, jestli to udělal instinktivně, anebo prostě uklouzl. Výsledkem ale bylo, že ze strany rozsekl muži jeho pravé stehno. Muž se bezeslov skácel k zemi. Ležel na zemi na zádech. Dai-katana ležela u jeho pravé ruky. Ork na nic nečekaje vstal a napřáhl se k poslednímu úderu…
---
Muž se posadil a zaškrtil si stehno kusem látky z jednoho mrtvého orka. Znal těžší zranění, než bylo tohle, i když stejně to žádná sranda nebyla. Ránu polil velmi vzácným a cenným léčivým lektvarem a krvácení se v tu chvíli zastavilo. Bolest ve stehnu však nepolevila. Uvědomil si, že bude muset zajít za těma felčarama v císařské svatyni. Muž vstal a došel k mrtvému orkovi. Ten tam ležel na zádech a z krku mu čouhala daedrická dai-katana. Muž se sehnul a vytáhl z orka svůj meč, otřel ho v trávě, zastrčil do pochvy, otočil se a vyrazil směrem k malé vesničce jménem Letno.
Diskuze
Dávám jednu hvězdu,protože,jak je dobře vidět,autor
si řekl,že jen tak udělá dobrý příběh bez práce.Možná
se ptáte:bez práce?A já vám to potvrdím.Velká část
jeho díla vychází ze hry,která už tu byla zmiňována,
totiž The Elders Scrolls(prastaré svitky)IV-Morrowind.
Tato hra je real-time RPG(jak jinak)a odehrává se ve
světě Vanderfell.Zde bych mohl přímo jmenovati prvky,které
autor ze hry naplno převzal.Jsou to:Ald´ruhn(autor to ve svém
příběhu buď pozmenil,nebo zkazil)-město stojící uprostřed pouště,
kódová kniha-quest v cechu válečníků,Motang-myslím,že je to
autorova předělaná Camona Tong-největší zločinecká organizace,
která však do hry moc nezasahuje,orčí zbraně a zbroje-věci orčí
výroby(docela dobré kvality),kroužili kolem sebe dobrých pět minut
(zde mi to nedalo a řekl jsem si že popíšu boj tváří v tvář:postava a
nestvůra si stoupnou před sebe a hráč následně velmi zuřivě mačká
levé tlačítko.Před ním je vidět ruka a v té zbraň co má majitel právě
u sebe,která sebou švihá kolem nestvůry.Když je zásah uspěšný,
ozve se zaúpění nestvůry,nebo vás.Tento systém je ve své podstatě
rozšířené vrhání kostek.),skleněná dai-katana-zbraně a zbroje se v
Morrowindu vyrábějí také ze skla(za to já nemůžu),ebonitové brnění-
ebonit,další surovina na vyrábění zbraní a zbrojí.Je převážně černý.,
daedrická dai-katana-daedrické zbraně a zbroje jsou nejsilněší.Název
je odvozen od slova daedry,což jsou potvory všech tvarů a velikostí.
Dále bych se chtěl zmínit o dai-katanách(kdo ještě neslyšel),Jedná
se o dlouhou zbraň,s také dlouhou čepelí(něco jako úzký meč),která
se drží obouručně.
Můj verdikt *,kvůli tomu,že je valná část příběhu zkopírována.
Huuuuuuff.Už mě bolí ruka.
S pozdravem šedý poutník.
Dávám dvě hvězdy. Z následujících důvodů:
- v textu jsou gramatické a stylistické chyby v množství menším než malém (což by se u příspěvku stát nemělo, slyšel jsem snad dokonce něco o tom, že irook a ještě snad někdo další se nabízí jako korektor, a ostatně je tu ještě Moudrá sova)
- ačkoliv je o reáliích světa široce a střípkovitě psáno, nejsou příliš vysvětleny (a argument, že je to z Morrowindu, mě jako laika nepřesvědčí)
- vypravování minulosti a samotné "akce" jsou zhruba stejně dlouhé úseky, což mi přijde buď jako zbytečně dlouhý úvod nebo zbytečně krátký děj
Pochválit musím za pěkný nápad a zpracování umění meče. Jádro povídky je zdravé a možné rozvíjet.
inspiraci do další tvorby přeje Sethem
Ctěný Kadevile,
po přečtení tvého krátkého díla jsem poněkud na rozpacích. Po druhém čtení jsem snad našel myšlenku, kterou jsi nám chtěl sdělit....
Děj povídky je velmi přímočarý a jednoduchý, jako rána mečem. Ovšem - a možná právě proto, že jsem Morrowind nehrál - stejně prostý. Jednoduchý, bez nějaké myšlenky. Jaksi chudý.
Očekával jsem, že místo děje (v tak krátkém rozsahu z něj ani nejde vytěžit maximum nebo na něm snad stavět kouzlo povídky) najdu něco jiného. Nějaké krásné obraty, slovní spojení, odkazy mezi řádky. Ovšem i toto postrádám. Snad jen skutečnost, že si někdo dovolí čekat na svítání, aby pozabíjel své nepřátele nutí k zamyšlení.
Co jsem ale zjistil na druhé čtení, možná celá ta jednoduchost, přímost a prostota je to, co jsi chtěl touto povídkou říci. Že jakékoliv mistrovství, tedy i to meče, je prosté a jednoduché. Že právě tím je to mistrovství. To, že k němu vede dlouhá a náročná cesta je věc jiná.
Pokud jsi chtěl popsat takto mistrovství, nevím, jestli se to povedlo nejlépe, protože zde ruší vzpomínka na dobu výcviku, které odkazuje na - alespoň pro mě - neznámé reálie.
Samotný popis souboje muže a orků je také něcím mezi strohou jednoduchostí a květnatým popisem včetně detailů šermířských fines a podobných věcí.
Zkrátka povídka mi přijde celá taková polovičatá, ani jedno ani druhé.
S úctou deshi
Mě to příjde docela dobré, ale na zase až tak moc.
Na začátku vzpomíná, to je možná dobře, ale boj... Boj není jeden z nejlepších.
S úctou Rotrigo.
Povídka ze světa Morrowindu mi nostalgicky připomněla mé bezesné noci, kdy jsem se toulala tímto světem a zvažovala, do kterého cechu a rodu se přidám. Pro hráče této skvělé hry jistě bude zpestřením, připomínkou jejich vlastních činů a pro ostatní průměrným příběhem o jednom boji protřelého mistra meče.
Některé výrazy a vazby nepovažuji za nejšťastnější (např. „Znal těžší zranění, než bylo tohle, i když stejně to žádná sranda nebyla.“), v textu chybí pár čárek, velkou chybou je psaní „sem“ místo „jsem“. Díky tomu své lehce nadprůměrné hodnocení musím srazit do podprůměru.
P.S. Části jsem si dovolila oddělit oddělovači, jelikož oddělení pomocí vynechaného řádku jako je v originále by při úpravě textu na stránce nevyznělo.