Mistr
| Autor: | Kadevil |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 20 |
Cech bojovníků byl pro mě jako rodina. Už od té doby, co jsem dostal první úkol od své mentorky Eydis. Najít a zabít prašivý zloděje vajec. Nic víc. Tehdy sem se na to těšil. Neměl jsem, a ani nemám zálibu v zabíjení. Samotně zabíjení je jen produkt, hlavní je umění meče. To mě vždy přitahovalo a dodnes fascinuje. Eydis mi hodně pomohla. A teď… je mrtvá. Žádný nájemný vrah z Divokých psů. Zabil jí její žák. Já. Musel jsem. Jak jsem postupoval po cechovním žebříčku, potkával jsem více lidí, milých, ale i zlých. Percius Mercius byl jedním z těch milých. Bývalý Mistr cechu, dnes velitel pobočky v Al´Ruhnn. Netušil jsem, snad jsem ani nechtěl, že existuje více než jen pouhé plnění něčích příkazů. Neříkám, že nebyly správné, ale nepozastavoval jsem se vůbec nad jejich významem. Nedocházeli mi souvislosti. Proč jsem měl vymáčknout knížku s kódy od ubohé Sottil… Dřív mi to bylo jedno, ale Percius mi to náležitě vysvětlil, dal si se mnou práci, vychoval ze mě statečného bojovníka a udal mému životu směr. Pak ale přišlo rozhodnutí. Musel jsem zabít dva velitele poboček Cechu bojovníků. Mezi nimi byla i Eydis. Lorbumol Aglakh byl právě jedním z těch zlých, anebo mě nepříjemných. S Eydis to však bylo jiné. Nemohl jsem, ale na druhou stranu to byla moje povinnost a služba všem členům Cechu. Pamatuji si, jak jsem dlouho nemohl uvěřit zprávám o Eydis. Zprávám, které říkaly, že je koupená, zaplacená samotnými představiteli Divokých psů a hlavně Sjoringem „Tvrdé srdce“. Když jsem tehdy vešel do Motangské pobočky, byla už na mě připravená. Tvářila se klidně a ledově, avšak v očích jsem viděl lítost. Dnes už si nejsem jist, jestli to byla lítost nad jejími činy, nebo lítost nad mojí možnou brzkou smrtí. Moje smrt se však nekonala. Byl jsem rychlejší, nelítostnější a tvrdší. Stačila mě zasáhnou jen jednou. Podlehla po mých jediných dvou úderech. Nestačila nic říct, udělat jediné gesto, snad ani vydechnout. Na místě byla mrtvá. Tak mě to učil Percius. Do bojů s sebou nebereme city…
Smrt Sjoringa jsem nijak neprožíval. Snažil se a hlavně, co mi později přišlo líto, byl lepší než Eydis. Po jeho smrti jsem došel za Perciem. Byl jsem unaven vykonáváním pomsty a čištěním Cechu od zkorumpovaných členů. Rychlost, s jakou jsem byl zvolen Mistrem, byla úctyhodná. Po svém jmenování jsem uzavřel jednu z kapitol svého života. Jen na Eydis jsem nezapomněl, nikdy. Začalo svítat.
---
Zvolna se rozednívalo. Ork se protáhl a oblékl si po vzoru ostatních svoji zbroj. V dálce však uviděl kráčející postavu. Byl to nějaký muž. Šel k nim sám s taseným mečem. Jich bylo pět. Všichni pocházeli z rodu orků a byli válečníci každým coulem. Bylo na nich vidět, že pocházejí z divokých kmenů ze severu. Jejich vybavení bylo dokonalé. Měli plné orkské zbroje i orkské zbraně – v dnešních dnech velmi ceněné. Ten muž k nim kráčel pomalu, velmi pomalu. Měli čas se připravit. Tasili zbraně. Pozdě si všimli kdo k nim vlastně jde. Ten muž měl ebonitové brnění a dai-katanu z nejlepší oceli a ještě k tomu byla zakletá kouzlem. Ork pak sám dobře pocítil jak silné kouzlo to bylo.
První na něj vystartoval s obřím orkským kladivem. Muž se zastavil. Dai-katana byla skloněná. Orkovu tvrdému útoku se vyhnul půlpiruetou, z které volně přešel do útoku. Jedním svižným, ani ne moc silným seknutím, pronikl meč pod hrudní plát orka. Ocel dai-katany byla tak ledová, že zanechala silnou popáleninu na orkském těle. Kombinací šermířského umění toho muže a kouzla v meči padl hned po první ráně. Další šli na řadu hned po té i přes jejich početní převahu. Nakonec zůstal nejstarší a nejsilnější z orků. Třímal v ruce orkskou obouruční sekeru a podle jeho postoje se dalo říct, že jí má od kolébky. Pozorný pozorovatel si mohl v jednu chvíli všimnout děsu v jeho očích. I přes těžké oddechování zaútočil s rozvahou zkušeného válečníka. Muž uhnul jeho útoku a ťal. Ťal ale na prázdno, protože ork stihl instinktivně uhnout. Nestačil však ale přejít do útoku, a tak se kryl další mužově ráně. Jeho sekera začala studit. Každou další ranou byla studenější a studenější. Navíc zjišťoval, že je čím dál víc unavenější. Kroužili kolem sebe už dobrých pět minut bez sebemenší přestávky. Výpad za výpadem, kryt za krytem a na tom záhadném muži nebylo vidět, že by se jakkoli unavoval. Najednou ale ork provedl něco zcela nečekaného. Místo předvídaného výpadu jakoby najednou upadl a ťal muži po nohou. Ani sám ork si nebyl jist, jestli to udělal instinktivně, anebo prostě uklouzl. Výsledkem ale bylo, že ze strany rozsekl muži jeho pravé stehno. Muž se bezeslov skácel k zemi. Ležel na zemi na zádech. Dai-katana ležela u jeho pravé ruky. Ork na nic nečekaje vstal a napřáhl se k poslednímu úderu…
---
Muž se posadil a zaškrtil si stehno kusem látky z jednoho mrtvého orka. Znal těžší zranění, než bylo tohle, i když stejně to žádná sranda nebyla. Ránu polil velmi vzácným a cenným léčivým lektvarem a krvácení se v tu chvíli zastavilo. Bolest ve stehnu však nepolevila. Uvědomil si, že bude muset zajít za těma felčarama v císařské svatyni. Muž vstal a došel k mrtvému orkovi. Ten tam ležel na zádech a z krku mu čouhala daedrická dai-katana. Muž se sehnul a vytáhl z orka svůj meč, otřel ho v trávě, zastrčil do pochvy, otočil se a vyrazil směrem k malé vesničce jménem Letno.
Diskuze
Zase jednou povídka, která má závěr na začátku a pak se retrospektivně ubírá do minulosti. Čekala jsem mnoho, ale takřka ničeho jsem se bohužel nedoškala. Už se zdálo, že to bude další dobrá úvaha, ale nakonec se z toho vynořil jen popis jednoho souboje, navíc ještě ne moc dobře provedeného. Autor nevložil do díla svou duši a vlastně ani nic svého tam úspěšně nedal. Je to zajímavá vzpomínka na TES3, skápla mi nejedna slza, ale ne, kvůli kvalitě, či zajímavosti díla. Hodnotím málo, hlavně kvůli zklamání.
Příběh na mne působil průměrně, až malinko zbrkle.jsou tu časté gramatické i stylistické chyby.Tatpovídka na mě nijak moc nezapůsobila proto dávám dvě.
Stejně jako začátek této povídky čtenáře popouzí číst dále tak i hráče, který se objeví v podpalubí lodi, jakožto vězeň, je popoháněn zvědavostí vpřed, aby byla ukojena zvědavost, jež touží poznat kouzla země morrovind.
Ano, začátky hry a výše zmíněného příběhu na mě zapůsobily stejně. Z počátku jsem se těšil, co bude následovat dále, ale čím více se dostával vpřed, tím jsem byl zklamanější.
Nevím, jestli autorovým činem bylo pomocí povídky ztvárnit stereotipnost této hry, ale pokud ano, povedlo se.
Nekroskop
Príbeh muža, ktorý skrze umenie zvládnutia meča vidí a prežíva svet, to by bolo zaujímavé, ale čohosi podobného som sa v dielku nedopátral. Súhlasím s deshim v tom, že takýto typ poviedky v človeku ozaj prebúdza snahu hľadať v nej čosi podobné. On tam možno pobadal náznaky, ja ani to nie, ak mám povedať pravdu. Videl som tam len nesymbolickú, lineárnu jednoduchosť a neucelenosť.
Trochu ma máta zmysel úvodnej retrospektívy, teda aspoň jej ideová časť, pretože som nevedel prísť na žiadne myšlienkové mosty, ktoré by mi prepojili náznaky o akejsi ceste meča s bojom so skupinou orkov na ceste. Osobne sa domnievam, že tam žiadna myšlienkova príbuznosť nie je. Čítal som príbeh viackrát a uvedomil som si, že musím trochu smutne skonštatovať, že som v príbehu asi myšlienky nemal hľadať. Proste je to príbeh muža, ktorý je majster v ovládaní meča a úvodný odstavec mapuje jeho profesionálnu dráhu, čoby ideálneho bojovníka, nehľadajúceho násilie, ktorého vedie len jeho meč, v ktorého silu a dôveru sa spolieha viac ako na ľudí. Tu mi to trochu pripomínalo conanovský typ hrdinu.
Poviedka má reflektovať situáciu z hry. Zdá sa mi, že práve takto bola napísaná... určitým spôsobom. Keď som si trochu pozrel aj iné poviedky uverejnené na stránke, ktorej adresa je v anotácii, prišiel som na to, že je to tak najmä kvôli tamojšej koncepcii - reflexia herných zážitkov. Ďalší fakt, ktorý sa dá ľahko postrehnúť, je ten, že sa tamojšie poviedky striktne držia reálii Morrowindu. Veď bodaj by nie, je to web pre hráčov a fanúšikov hry. A tu ja niekde vidím problém poviedky: kým napríklad Shelagh nostalgicky spomína, ja nemám žiadny pocit, pretože som hru nehral. No a táto poviedka ma ani nechcela ponoriť do atmosféry, pretože už zrejme odo mňa očakávala, že sa v nej už vyznám.
Nevravím, že dielka postavené na hrách sú nutne nejako prísne "pre znalcov". Nie, dá sa to napísať tak, aby ma to dokonca zaujalo a hru som si skúsil, ale tu sa to nepodarilo.
V prvé řadě uvedu, že hodnotím jednou hvězdou a v druhé uvádím svou kritiku.
Povídka je rozdělená na dvě části. Jedna popisuje historii našeho hrdiny, druhá je popsáním boje mezi ním a orky. Pro mě jako pro čtenáře vězí kámen úraz v tom, že ani jeden z těchto dílů mi nepřijde dostatečně dobrý, ani trochu poutavý a nebarevný.
Historie je založena na reáliích Morrowindu, ale mě jako neznalci vůbec nic neříká. Chápu že nemůžeš do povídky rozepisovat každý jeden neznámý výraz, to by čitelnosti ještě ubralo, ale v tomto případě by bylo třeba, aby si své dílko koncipoval tak, že náhodný čtenář, i když Morrowind nezná, zase o tolik nepříde (to znamená nezakládat svůj článek jenom na Morrowindu.)
Bitva mezi orky a hrdinou je opravdu zkažená. Ve většině her, které já hraji si odnesu mnohem větší zážitek, než z tvého suchého popisu a to je co říci, protože slovy lze navodit atmosféru mnohem lépe, než nějakým zběsilým klikáním na nepřítele.
Celkově vzato, má toto dílko pro mě nulovou hodnotu.
Čtu to podruhé a vypadá to ještě hůř než co jsem to četl 14:31:59 08.01.2007.
Tak jsem to opravil, 2*.
S úctou Rotrigo.
Zásadním problémem této povídky je špatná (nebo zcela chybějící) koncepce. Kdosi řekl, že: "Dílo má mluvit."
V pořádku. Tohle dílo ke mně promluvilo a řeklo mi: "Kadevil má rád Morrowind."
Což - přiznejme si to - je poměrně málo.
Tento nedostatek (že autor vlastně nemá, co by řekl) je ještě podtržen nejednotným formátem celé povídky. Zajímavý prvek změny osoby vypravěče by měl smysl v okamžiku, kdyby se v závěrečné fázi povídky vyprávění opět vrátilo do první osoby.
Kadevil:
Pokud píšeš na motivy počítačové hry, neboj se odpoutat od toho, co z ní máš zažité. Uvažuj v první linii o tom, co bude zajímavé pro čtenáře, nesnaž se striktně držet technických reálii hry.
Stejně tak je určitá hranice mezi vykreslením atmosféry (kdy třeba hrdina vzpomíná na své mladí v cechu) a nudnými s ničím nesouvisejícími popisy (kdo kdy zadal jaký quest je vcelku nepodstatné).
Tohle by opět našlo smysl v oblouku, ve kterém bys kupřikladu převedl Perciovy rady v život při souboji s orky.
Stylistika není úplně dokonalá, ale to se poddá časem.
Tak Morrowindu zdar a dadrickým zbraním zvlášť.
Vím, že to už zde zmínila Shelagh, ale nedá mi to - v textu mi dost vadil výraz "sem" místo "jsem" - a nebylo to jednou. Pak místy chyběly čárky, i když gramaticky to bylo celkem správně (hrubku jsem našla jen jednu). Pak se tam párkrát vyskytlo i opakování slov (např. Všichni pocházeli z rodu orků a byli válečníci každým coulem. Bylo na nich vidět, že pocházejí z divokých kmenů...). Některé formulace nebyly moc dobře zvolené a hlavně popis souboje působí místy poněkud kostrbatě.
Co se týče samotného děje, nemyslím si, že jeho zařazení do světa Morrowindu je nějak na škodu, i když se přiznám, že tu hru neznám. Díky tomu, že ten svět už je nějak daný a má reálná pravidla, jména a místa, působí příběh opravdově. Ale když se nejdřív rozepíšeš o minulosti a pak to zakončíš epizodou z boje s orky, tak nevím, co vlastně bylo podstatou příběhu. Jestli měl vyjádřit šermířské umění hlavního hrdiny nebo spíše jeho cestu k moci.
Dávám tedy za 2.
S pozdravem
Samantha
Pokud jde o slohovou stránku díla, jsou v ní celkem velké nedostatky. Velice často se ti opakuje sloveso být (jsou, byl) a mít, někdy i dvakrtát či třikrát za jednu jedinou větu. To tomu značně ubírá na kráse a na čtivosti. Kdyby to tam nebylo, určitě by mé hodnocení bylo vyšší.
A k příběhu. Zdá se mi to stále to stejné, ale co bych také chtěl od žánru, ve kterém už bylo tolik věcí, že? I přesto by se mělo pokoušet vymýšlet něco nového, alespoň o malý kousek. Tohle, kdybys lépe popsal a napsal, tak by to bylo za více. Ale to už jsem podotýkal výše.
Tak máme tedy mínus za sloh, ten je největší a mínus za ten příběh, což mi po zdlouhavém přemýšlení dává **.
Astrak
šedý poutník: Zkopírována? No jasně, že je! Vždyť je to hned v anotaci. Jenomže autor téma nevykrádá - to by vyprávěl, jak měl zvláštní sen na vězeňské lodi, pak ho z lodi vyvlekli do kanceláře, kde mu vydali papíry a on už se ocitl v Seyda Neen. Atd., atd., atd. (omlouvám se těm, kteří hru neznají). Autor zasadil svůj děj do světa Morrowindu, a přiznal se k tomu. Rozhodně pochybuji, že je to "jen tak dobrý příběh bez práce". (hru jsem hrál, sám přiznáváš, že v boji jde jen o klikání... připadá ti to stejné jako autorův popis souboje?)
Na druhou stranu... autor si mohl s tématem možná víc pohrát... ošetřit slečnu gramatiku, prozkoumat a možná trošku poupravit slovní spojení. Možná pro neznalé hry trošku rozvést místopis, i když si nejsem jist, zda by to bylo pro dobro věci. (Ani nevím, jestli jsem ve hře potkal Letno - pravda, nedohrál jsem to ;o) ).
Hodnotím mírně nadprůměrně - musel jsem zamáčknout pomyslnou slzičku nostalgie při vzpomínce na Morrowind a proto snad prominu několik gramaticko-stylistických úletů ;o)