Články&Eseje

Krev králů Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 19

Prolog:

Stopař Erik vyjel na kopec. Do vlasů mu vál čerstvý podzimní vítr, který sebou přinášel spadané listí a kořenitou vůni nedalekého lesa. Králova každoroční cesta mezi klany se chýlila ke konci, zbývají jen dvě osady a družina se vydá na zpáteční cestu. Při pomyšlení na návrat se mladý válečník cítil na koni jako znovuzrozený. Už slyšel provolávání slávy v síních Kraagu, sídelním městě, už se viděl jet v průvodu, už cítil na své tváři obdiv mladých dívek... Král Olaf, vládce hor a záštita aliance horských klanů ho vybral před pěti měsíci do své družiny jako mladšího průzkumníka a Erik byl tenkrát odhodlán jeho důvěru nezklamat. Pouť po Olafově panství byla namáhavá a drsná i přes příznivé a mírné léto. Cestu jim ztrpčovala nejenom neprostupná krajina, zavalené cesty, hluboké strže či noční mráz, ale hlavně nájezdy banditů, divokých hordám goblinů, útoky skřetů a jednou dokonce boj se skupinkou strašlivých jeskyních trollů. Mnoho horalů padlo, dobrá stovka válečníků už nikdy nespatří své domovy. Na letošní cestu s sebou vzal král Olaf i svojí ženu. Královna byla tehdy v požehnaném čase a nechtěla být bez svého manžela. Jenže aliance klanů byla věc příliš křehká a král musel splnit povinnost Cesty, na které svou autoritou a mocí každoročně srovnával spory a udržoval tak spojenectví mezi všemi horaly. Jela tedy s ním. Později se to ukázalo jako velmi prozíravý politický tah. V osadách vítali královnu mnohdy bouřlivěji než krále, i sveřepí drsní horalé před jejím úsměvem přímo táli. Cesta však pro královnu byla nelehká a zapříčinila předčasný a komplikovaný porod. Snad jen díky umění staré Maud a velké dávce štěstí, královna žila a hřála nyní na prsou tři krásné prince. Vlastně dva, třetí byla horalská princezna.

Erik jezdil před hlavním vojem. Jeho úkolem bylo sledovat terén a vybrat vhodnou cestu pro karavanu. Také měl vyhledávat stopy po nepřátelích či místech vhodných k přepadu. Na začátku bylo stopařů sedmnáct, ale dnes by šli spočítat na prstech rukou. Devět. Erik pohlédl na svoji levačku, kde se mu táhla jizva po celé délce předloktí až k pahýlu malíku. Úloha průzkumníka byla nebezpečná a úmrtnost vysoká. Zbyli jen ti nejlepší. Kromě Erika v družině zbyli už jen dva stopaři, pro které byla tato cesta první. Ostatní byli ostřílení veteráni z válek proti lykantropýmu králi Mašatovi a jeho hordám.

Ale co naplat, den byl prohřátý sluncem a ze strání voněla mateřídouška. Erik se rozhlédl po horské krajině a v dálce, za tmavým lesem, spatřil řeku a velké město. Konečně. Město Nub. Ještě dvě zastávky zde v horách a pak do nížiny k řece. V Nubu prodají jantar a kožešiny, nakoupí lodě a zásoby, cesta po řece proti proudu - a do měsíce uvidí velkou strážní skálu Karrgu. Srdce se v Erikovi zachvělo. Uvidí Slunu. Požádá krále o dovolení k sňatku, nebude už muset čekat na souhlas rychtáře. Král své věrné jistě dobře odmění, možná dostane i vlastní pozemek. Erik ještě jednou pohlédl na Nub, otočil koně a rychle odcválal karavaně sdělit tu radostnou novinu. Kdyby alespoň chvíli počkal, spatřil by skupinu ozbrojených jezdců ženoucí se k jihu.

Vesnici klanu Paridů našli královi bojovníci vypálenou a vyrabovanou. Nafouklé mrtvoly válečníků v rozsekaných tunikách se na horaly groteskně šklebily vyřezanými znaky ve tvářích. Někdo si patrně pohrál i s těmi, kteří se vzdali. Ušetřeny nezůstaly ani ženy. Byly zabíjeny stejně krvavě a bezohledně. Děti mladší osmi zim asi někdo odvedl do zajetí. Zničení vesnice nebylo evidentně dílo skřetů, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nebyla to ani práce vzpurných horalů. Na tělech se podezřele často objevovaly spíše rány od mečů a dýk, ne od horalských seker a kladiv. Zde zabíjel někdo z nenávisti, ne z touhy po bohatství. To svědčilo v neprospěch těch změkčilých nížinanů z Nubu. Nikdo jiný, ani bandité, by nezvládli genocidu klanu v takovém rozsahu. Král Olaf nařídil snést mrtvé do společného hrobu. Nedbal námitek starších, kteří požadovali obřadní hranici. Nechal čerstvý rov jen posypat květinami a sám nad ním pronesl krátkou řeč. Viník nezůstane nepotrestán. Do dvou hodin karavana vyrazila směrem k městu Nub.

Erikovi skončila pro dnešek služba a jel s konvojem. Rád jezdíval uprostřed za královniným vozem, a když byl král Olaf v čele konvoje, jezdil rád i vedle kočáru. Někdy služebná nebo dokonce i královna něco z vozu potřebovaly a Erikovo největší radostí bylo tyto drobné úsluhy vyplnit. Několikrát, ještě než královna porodila, ho poslaly přímo za králem, aby na chvíli přijel, nebo s prosbou o zastavení. Olaf své ženě málokdy něco odmítl, a tak se i z Erika stal cestou důležitý muž, se kterým král počítal.

Cesta lesním úvozem obrostlým hustou houštinou, probíhala za vzrušeného hovoru putujících horalů. Co asi znamená ta vypálená Paridská vesnice? Proč to kdo udělal? A hlavně, jak to, že o ní král neměl zprávy? Zničena byla tak před měsícem. Že by nikdo nepřežil? Nejvíce se ale horalům v hlavách honila otázka: KDO? Kdo to provedl? Kdo na sebe chce vrhnout hněv sjednocených horských klanů? Náhle se čelo konvoje zastavilo. Král jedoucí jako první sklonil zdviženou ruku a popojel kupředu. Jezdci za ním na sebe nerozhodně pohlédli. Co se děje? Odpověď přišla nečekaně. Salva šípů z houštin dopadla mezi stojící jezdce a zasekla se do nich jako smrtící kosa. Koně zaržáli zděšením a mezi horaly zavládla panika.

„Do kruhu a chraňte královnu!!! Ostatní za mnou!!!“ třeskl nad bojištěm autoritativní Olafův hlas. Král vytrhl ze sedlové pochvy svého mrtvého koně velký meč a vrhl se do lesa. Druhá salva nemilosrdně zabila většinu koní a ty, jež neuposlechli krále, ale třetí šla jen do štítů mužů kolem královnina vozu. Čtvrtá salva nepřišla vůbec, zato se z houští ozval horalský řev bojového šílenství krále a jeho gardistů. Erik stál za kruhem ze štítů a ve zpocené ruce svíral sekeru. Hleděl do hustého lesa, odkud se ozývaly zvuky boje, a přemýšlel, zda nevyrazit na pomoc. Hotar, starý králův důstojník, jako by četl myšlenky některých horkokrevných mladíků, se opět vyhoupl do sedla jednoho přeživšího vraníka a zavelel: „Slyšeli jste krále, náš úkol je chránit královnu.“ Na ta slova se ale přání těch několika válkychtivých vyplnila. Z druhé strany cesty se z houští vyhrnuli ozbrojenci a v běhu prudce narazili do řady horalů. Zableskly se sekery, zařinčely meče, zaduněla kladiva a rozpoutalo se peklo. Horalé bojovali divoce jako obři, ale na každého klanového válečníka připadli dva zakutí ozbrojenci. Většina horalů opustila kruh a vrhla se do bitevní vřavy. Na druhé straně zůstal jen Erik a dva válečníci. Chvíli to vypadalo, že se nápor podaří odrazit, pak se ale za zády ozbrojenců objevili jejich střelci. První smršť střel dopadla na horaly u vozu jako živá smrt. Víc než to je však všechny zasáhl u srdce výkřik z kočáru. Hotar zařval klanový pokřik a skočil i s koněm do houfu ozbrojenců. Ostatní válečníci se za ním s řevem, jako smyslů zbavení, vrhali na ozbrojence s jedinou touhou - zabít. Podařilo se jim však útočníky jen zpomalit.

Před Erikem se otevřela dvířka kočáru a v něm seděla na zemi bledá královna. Hrot šípu ji čněl z břicha a kaluž krve pod ní se rychle zvětšovala. Beze slov k němu postrčila velký proutěný koš zdobený zlatem. Spala v něm králova trojčata. Erik se nerozmýšlel, hmátl po koši a vrhl se do lesa na opačnou stranu než z jaké zaútočili cizí ozbrojenci. Za sebou zaslechl ještě zvuky boje a výkřiky, když poslední dva jeho klanoví bratři padli při pokusu zdržet nepřítele. Erik uháněl jako vítr cestou, kterou proklestil král a jeho muži. Po chvíli vyběhl na mýtinu, aby ještě zahlédl, jak jeden z posledních čtyř královo gardistů rozráží sekerou přilbu posledního lučištníka. Utíkal přímo k nim. Boj, který zde proběhl musel být velmi divoký a zlý. Leželo tu tak patnáct mrtvých gardistů, ale mrtvých nepřátel snad třikrát tolik. Král se držel na nohou, i když mu pravé rameno prosakovalo krví. Za Erikem se ozval dupot nohou jeho pronásledovatelů. Král na Erika krátce pohlédl, pak na obsah koše v jeho rukou a zašeptal: „Běž, chlapče. Jak nejrychleji umíš.“ To už se první útočníci objevili na mýtince. Král se vrhl do útoku a jeho zbylí muži jako divocí vlci hned za ním. Erik na nic nečekal a zmizel v temnotě lesa.

Utíkal snad tři míle než si dovolil krátký oddych. Pak ještě další dvě míle krokem, až konečně padla tma. Mladík si sundal kazajku a přikryl koš s dětmi, aby k nim nemohla zima. Sám se pak schoulil pod kmen starého zkrouceného dubu a usnul neklidným spánkem. Sám, bez klanu, v cizí zemi. Probudilo ho lehké zavrčení a tiché hlasy: „Někde tady musí být, pes je neklidný, nemůžu ho udržet.“ Jiný hlas odpověděl: „Hlavně potichu, ať ho nevzbudíš.“ Erika polil studený pot. Hmátl k opasku, kde nosíval sekeru, ale uvědomil si, že ji zahodil, když bral od královny koš. Vytáhl tedy alespoň dýku a pomalu vstal. Byla zima a šero, ale už pomalu začínalo svítat. Erik věděl, že je nejrozumnější utíkat, ale ne když mají pronásledovatelé psa. Jednou viděl v Karrgu v aréně válečného hafana roztrhat dva ozbrojené válečníky. Dostal poslední zoufalý nápad. Sehnul se a zašmátral po zemi. Sebral kámen velký jako pěst. Muži už byli sotva na deset kroků. Erik se rozpřáhl a vší silou hodil do tmy. Ozvalo se nechutné křupnutí a výkřik plný bolesti. Pak se semlelo několik věcí naráz. Erik vyrazil s dýkou v ruce naslepo do útoku. Někdo vypustil hafana a ozvalo se tasení čepele.

Erika probudilo až ostré slunce v očích a křik hladových dětí. Pokusil se pohnout, ale prudká bolest v boku, na hrudi a v zádech jej ihned složila zpět na zem. Hlava se mu točila a patro měl slepené žízní, zaschlou krví a nějakými chlupy. Pomalu se rozhlédl okolo sebe. Stálo ho to mnoho bolesti a sil. Tělo měl posekané a potrhané a v boku hlubokou bodnou ránu. Vedle sebe viděl dva muže, evidentně mrtvé. Nevzpomínal si, co se stalo, ale jeden mrtvý měl na obličeji pod nosem krvavý otok a druhému v krku vězela Erikova dýka. Nejvíce ho ale překvapil mrtvý pes, ležící hned vedle něj v kaluži krve. Měl zamodralou mordu a prokousnuté hrdlo. Erik se podíval do slunce a zavřel oči. Pak ale sluneční kotouč zakrylo něco velkého a tmavého. Vzhlédl a nejprve myslel, že blouzní. Před ním stála velká statná medvědice a nevěřícně ho pozorovala. Chvíli jen tak zevlovala kolem, pak popošla ke křičícímu košíku s dětmi a několikrát do něj zvědavě strčila čumákem. Křik uvnitř se ještě znásobil. Medvědice, zjevně spokojena, popadla koš do tlamy a zmizela v lese.

Erik zemřel s vědomím, že svůj úkol nesplnil.


Dějství první:

Když se jednoho dne přiřítil do vesnice Bruk zchvácený chalupník Tom a vykládal tomu, kdo chtěl naslouchat, historku o podivných lesních bůžcích, hrajících si na lesní mýtině s medvědy, nikdo mu nevěřil. Mysleli si, že na jedné ze svých toulek hvozdem usnul pod stromem a něco se mu zdálo. Tom ale trval na svém. Později s tím pro posměšky sousedů přestal a jen někdy v hospodě, po nějakém tom žejdlíku, dával ještě tento příběh k dobru.

Asi za pět let, jeden slunečný den dorazil do Bruku vzácný host. První jej spatřili pasáčci, pak ženci na polích, sušičky sena a nakonec se ta zpráva hnala do vesnice jako velká jarní voda. Měl prostou suknici z lněné příze, na nohou opánky, v ruce rovnou hůl a přes rameno lýkovou mošnu. Jen jeho široký kožený opasek plný kapes svědčil, že se nejedná o žebráka. Vlastně nejen opasek. Také dlouhé šedé vlasy stažené vzadu do ohonu a pečlivě vyčesané bílé vousy ještě prokvetlé černými prameny. A hlavně jeho pohled. Věštec Jan se zastavil uprostřed vesnice, rozhlédl se a unaveně si povzdechl. Jako všude viděl totéž: rádoby nenápadné pošilhávání, výrazně zvednutá obočí a zvědavé pohledy. Přivítat ho přišel dokonce sám starosta a hned ho zval do svého domu. Starý Jan ale s díky odmítl řkouc, že se ubytuje v hostinci. Ještě než odešel, oznámil starostovi, že bude zítra rozjímat u obecní studny. To se po Janově odchodu hned rozkřiklo mezi lidmi po celé návsi. Naposledy tudy totiž procházel před šesti lety a předpověděl tenkrát vesnici velké povodně a následnou neúrodu. Také mnoho osobních příběhů, rad a osudů bylo předpovězeno a vše se do puntíku skutečně odehrálo. Vesničané na starce hleděli s nedůvěrou a se strachem, ale zpochybnit jeho věštbu se neodvážil nikdo.

Druhého dne seděl starý věštec na lavičce pod jabloní na místním rynku a povídal si s vesničany. Každý, kdo stál o radu či varování, přinesl dle svých možností Janovi nějaký dar. Někdy mince, nebo vzácné zkameněliny z okolních skal, někdy řemeslnické výrobky, nebo třeba jen něco k jídlu. Tazatel položil jednu otázku a stařec pak podle hodnoty dárku pro jeho dárce řekl více či méně, poradil či varoval. Když už houf zvědavců prořídl, přišel k věštci i samotář Tom. Měl velké starosti. Na své zahradě blízko lesa nacházel poslední dobou medvědí a dětské stopy. Vrátka byla několikrát vytržena a zasazené rostliny zplundrovány. Cítil, kdo jediný to mohl udělat, ale netušil, proč se mu tito lesní bůžci tak mstí. Ve vesnici se s tím raději nikomu nesvěřil, věděl, že by se mu vysmáli, ale když uslyšel o příchodu věštce, umínil si, že přemůže svůj strach a zeptá se. Položil před starého Jana velmi cenný dar. Nový nůž s rohovinovou střenkou, dvě sklenice šípkové marmelády a dokonce celý stříbrňák. Jan jen moudře pokýval hlavou. „Ty jsi ten, jemuž říkají Starý Tom, že,“ otázal se. Chalupník udiveně vzhlédl a mlčky přikývl. „Před rokem jsem navštívil jeden starobylý, válkou zbořený hrad v horách a měl jsem tam podivný sen,“ rozhovořil se pomalu věštec, aniž čekal otázek postaršího hospodáře. „Hrad byl právě v plamenech a s ním hořely desítky lidských duší. Slyšel jsem ten uši rvoucí kvílivý pláč, jenž trhal mojí duši na kusy. Pak se ale najednou ztemněla obloha a utvořil velký mrak. Na tom mračnu se zjevil velký hradební štít s nádherně vykovaným symbolem medvědí hlavy a náhle, jako božský zásah, vypustil mrak sloupce vody přímo do běsnících plamenů. Dva živly se střetly a dlouze bojovaly. Pak ale plameny začaly prohrávat a slábnout, až uhasly úplně. Déšť ale nepřestával a stalo se něco nepochopitelného. Z ruin hradu začaly rychle, jako houby po dešti, růst malé věže, sloupoví, hospodářská stavení, nové domky, bašty, hradby, začaly se formovat bachraté hlásky, roubení, přes arkády až po špičky kostelů. Hrad jako pravá horská perla. Nad ním, i když déšť již ustal, se stále skvěl ten veliký štít s hlavou medvěda ve znaku.“ Jan se odmlčel. „Nevím, co ta znamení přesně značí, ale sny, ve kterých se objevuje tento erb, mne stále provázejí a já věřím, že jsem už přišel na to, co znamenají. Mé hledání mě dovedlo až k tobě,“ vážně ukázal stařec na Toma prstem.

Chalupník se nezmohl na slovo. „Zešílel snad ten starý čaroděj?“ honilo se mu hlavou, „nebo jsem se snad pomátl já?“ Po chvilce ticha se nakonec nervózně věštce zeptal. „A co s tím mám vlastně udělat, pane…?“

Ve chvíli, kdy byla položena otázka, věštec zavřel oči a začal věštit: „Jdi do svého domu. Najdeš tam na zahradě nahou dívku a několik medvíďat jak se krmí tvojí mrkví. Medvědi utečou jak tě spatří, ale to děvče je tvého druhu, tedy zůstane. Postarej se o ni jako o svoji dceru. Nauč jí mluvit, jak mluví lidé, a jíst, jak jedí lidé, nauč ji se oblékat, nauč ji pracovat a postarat se o sebe. Nauč ji všemu, co umíš sám. Ona naopak tobě přinese klid, po kterém tak toužíš od smrti tvé ženy. Víc vědět nepotřebuješ.“

Jan otevřel oči a zhluboka vydechl. On své poslání splnil.


Dějství druhé:

Poleno se s puknutím rozskočilo a Tom zasekl sekeru do špalku, aby vlhkost a ranní rosa nepoškodily ostří. Od jisté doby už dříví štípat nemusel, ale dělal to rád a spíše pro zábavu. Dříví teď štípala jeho svěřenkyně. Měla na ženu až neuvěřitelnou sílu a dělala to ráda. Dokonce si z lesa sama tahala padlé klády nebo vyvrácené pařezy, až měl strach, že si zláme hřbet. Tom se krátce zamyslel nad jejím věkem. Bydlela s ním už pět let, ale její věk mu byl stále záhadou. Možná sedmnáct? Spíše ale šestnáct či patnáct zim. Možná by se měl pomalu poohlédnout po nějakém ženichovi. Starý Tom se pousmál. Ta by mu prohnala perka. Po ránu bývá nabručená jako starý medvěd. Mluví málo nebo raději vůbec, i když ji řeči naučil. Rozptýlí se tak k polednímu nebo když se s někým pohádá. Za tu dobu, co s ním žije, jí ale protivníků valem ubylo. Každý ve vsi si teď na ni dá radši pozor. Loni na podzim byla poprvé na tancovačce. Tom ji viděl pořád v jednom kole s místními chasníky. Bylo mu tehdy lehko u srdce. Po dlouhé době byl spokojený, a skoro až šťastný posedával se sousedy nad džbánkem jablečného vína. Když se tenkrát lámala noc a Tom se rozhodl jít domů, chtěla jeho chovanka ještě tančit. Inu mládí. Nechal ji tenkrát, ale vynutil si slib, že se vrátí do dvou hodin také. Vrátila se. Trochu rozcuchaná, řádně rozdurděná a překvapivě velice naštvaná až jí vlasy na hlavě stály. Až za dva dny se dozvěděl, že se jí nějaká skupinka přiopilých nápadníků na cestě domů pokoušela dělat návrhy, a když nezůstalo jen u nich a začali být dotěrnější, jeho schovanka je spráskala jako psy. To bylo divné, lidé říkali, že chasníků bylo pět. Dva kovářští, pekařův učeň a ti tři Forejtovi holomci z pily. Ani tak zdravé a silné děvče jako to jeho je nemohlo zdolat. Když je za týden v neděli uviděl ve vsi na jarmarku, poklesla mu brada údivem. Všech pět sedělo v místní krčmě „U Lišáka“ nad korblíky s pivem a vypadali přímo otřesně. Potrhaná kůže na obličejích a na rukou, boule, monokly, pár vyražených zubů a vyrvané trsy vlasů. Janek z pily měl v dlaze zlámanou ruku a pekařův Antoš měl v oku šílený tik. Jakmile ho spatřili, objevila se jim v očích bezmezná hrůza a dali se na překotný, kulhavý útěk. Starý Tom stál na ulici s otevřenými ústy a ani si nevšiml sousedů, kteří ho raději obcházeli velkým obloukem. Chalupníka přešla toho dne veškerá chuť na jarmark, a ač bylo teprve dopoledne, vydal se domů. Cestou se trochu uklidnil a začal přemýšlet, jak si o tom s děvčetem nejlépe pohovořit. Moc se mu do toho nechtělo. Většinou to bylo hodné a pracovité děvče. Vždy navečer v létě, když vyšly na obloze první hvězdy, spolu sedávali pod starou jabloní a on jí ukazoval známá i smyšlená souhvězdí. A když se ještě trochu ochladilo, přitisklo se děvče k němu a jen tak tam spolu mlčeli. Starý Tom ji stejně podezíral, že se k němu netulí zimou. Vždy ji pak ale objal a seděli tam v tichém porozumění. A teď s ní má mluvit o tom, že skoro přizabila pět hromotluků, kteří ji navíc chtěli znásilnit?

Tom se blížil k domovu. Něco ho však zarazilo. Ze světnice byl slyšet hovor několika lidí. Ještě více ho překvapilo že jeden hlas patří jeho schovance. Vstoupil a uviděl u kamen sedět ji a dva silné mladíky asi v jejím věku. Dívka jim právě něco předčítala z knížky. Všichni tři k němu překvapeně vzhlédli. Mladíci byli oblečeni jako nejhorší žebráci a jeden měl natržené ucho. Oba mládenci bleskem vyskočili na nohy, ale pak zůstali nerozhodně stát. Ven se mohli dostat jen přes starého Toma. Jako jeden muž se tázavě podívali na dívku. Až teď si Tom uvědomil, jak jsou si všichni tři nápadně podobni. Skoro jako sourozenci. Stařík na trojici chvíli zadumaně hleděl, ale pak z moudrého pohledu svého věku se rozumě usmál a vešel do světnice. Šel uvařit velkou konvici čaje.


Dějství třetí:

Bude nějaké další dějství? Kdo ví. Všichni tři sourozenci žili pár let se starým chalupníkem. Tom je všechny naučil všemu, co sám uměl, a o čem si myslel, že je důležité pro vzájemné lidské soužití. Po nějakém čase však v jeho mladých svěřencích začal sílit pocit, že nadešel jejich čas, aby odešli do světa. Volání jejich krve zostřené předchozím lesním životem nešlo přeslechnout. Toma měli rádi jako vlastního otce a bylo to těžké rozloučení. Tom za nimi dlouho hleděl z kopečka za stavením a přemýšlel při tom o slovech věštce Jana. Když se postavy třech sourozenců ztratily z obzoru, pocítil náhle Tom ve své duši klid a mír. Odešel si trochu odpočinout do své chaloupky. Jejich návratu se již nedočkal. Zemřel ještě téže noci.


Závěrem:

Napsal jsem tento „začátek“ jako jeden možný životopis pro hráče. Každému, kdo začíná hrát novou postavu se něco takového jistě hodí. Soustředil jsem se hlavně na dívku, ale hráči mohou začít i s jedním z jejích bratrů. Jak jste si jistě všimli, nepoužil jsem pro žádné z dětí jména, hráči si mohou vybrat jména vlastní. A jaké postavy mohou sourozenci představovat? Samozřejmě hraničáře, nebo válečníky. Nebude nic divného, pokud se jeden z nich dá na cestu magie či theurgie, aby rozluštil svou minulost. A co když se jeden z nich pokazí a stane se lapkou a zlodějem. Možností je mnoho. Také záměrně neuvádím žádná čísla, říkal jsem si, že by to příběh jen pokazilo a proč připravit hráče o vlastní vytváření vlastností. Pro hráče DRD+ jsem dále jako rasu hrdinů vybral horaly, to ovšem neomezuje klasické Drd při hraní za barbary nebo lidi. Pro PJ ponechávám k zamyšlení, zda prozradí z historie postav jen útržky a nechá hrdiny prožívat prazážitky. Dále by měl zvážit, jestli půjdou sourozenci životem společně (záleží samozřejmě na počtu hráčů, ale i jejich volbě), nebo zařadí-li do družiny jen jednoho z nich. Určitě se vám také již stalo, že jste si nějakou vaši postavu velmi oblíbili, a po její smrti bylo těžké se jí vzdát. Mnozí začínají jako tak zvaní „sourozenci“ – ponechávají si nějaké vlastnosti svého bývalého charakteru. Zde k tomu máte právoplatnou příležitost.

Tak nezapomeňte, horalským potomkem se můžete stát třeba právě vy…

Napsal VEDRO

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

No tak to je něco. Vždycky jsem toužil po tom vytvořit si postavu s opravdu zvláštní minulostí a tohle je přesně to, co si pod tím představuji. Nejen, že jsou postavy velmi živé, ale mají i své tajemství, které sami neznají a je možné se za ním postupně vydat - naplnit proroctví věštce Jana, o kterém Tom hrdinům určitě vyprávěl.

Teď už postavy jen čekají na nějakého dobrého PJ a skupinku hráčů, kteří s nimi zažijí spoustu dobrodružství. Kdybych měl hrát za jednoho ze sourozenců (a že bych hrál rád), tak bych však nejradši nevěděl, kdo doopravdy jsem. Je pravda, že přijmout postavu od PJ je těžké, ale kdyby jím byl mistr Vedro, tak bych se rád podřídil. Pokud totiž hráč zná svoji historii dopodrobna (když si postavu vymyslí, tak se to dá předpokládat), tak jej příliš překvapení nečeká (i když schopný PJ si dokáže poradit i s tím), ale odkrývání vlastní minulosti střípek po střípku, to by byl zážitek!

S hlubokou úctou (pomalu ale jistě se to začíná stávat zvykem),
Legar



 Uživatel úrovně 0

Ano, líbí se mi to.


 Uživatel úrovně 8

Tento server má ponúkať doplnky k DrD a autor svojím príspevkom túto požiadavku naplno obsiahol a splnil. Samotný príbeh sa dá bez väčších problémov použiť, pretože, hoc je dosť rozsiahly, v správnych aspektoch nezabieha do detailov a necháva hráčom voľné ruky v dôležitých rozhodnutiach. Autor poskytol akýsi rámec pre tvorbu postavy z určitého prostredia, so špecifickým pôvodom a históriou, ale jej budúcnosť necháva na hráčovi.

Naozaj sa mi na tomto príspevku páči najmä jeho neosobnosť, akási vzorovosť. Je to krásna ukážka toho, ako dielko ociachované popiskom "Historie postavy" pomôže hráčom.

Zopár preklepov a technických nedostatkov sa dá prepáčiť a osobne dám tomuto príspevku plný počet, pretože nesie so sebou nový závan, akýsi punc jednoduchosti a aplikovateľnosti do DrD, ktorý sa naozaj často nevída a práve preto je tak osobitý.


 Uživatel úrovně 0

Tohle je zatím něco úplně jiného, než s čím jsem se tady dosud setkal. Myslím ale, že je to fajn, hlavně proto, že pak člověk pozná i něco jiného, než to, co čte obvykle. Tohle bylo něco z úplně jiného soudku. Netypické rozdělení příběhu. Jak na pohled tak i dějem.

Při čtení mě napadlo, že kdokoli si to přečte má námět na postavu, s vypracovanou historií. Anebo to může být dobré vodítko pro hráče.

Celkově - něco z jiného soudku, ale pěkně rozepsáno a se smyslem.


 Uživatel úrovně 0

Moc se mi to líbilo. Pěkný nápad a moc dobře zpracované...
Uplně jsem byl napjatý jak to ten Erik vyřeší. Ale to co jsi napsal mě příjemně překvapilo. Připomnělo mi to hodiny dějepisu, když jsme se bavili o legendě založení města Řím.

Nekroskop


 Uživatel úrovně 0

Sice jsem si všiml pár překlepů, ale obzvlášť závěr ukázal, že se nejedná o běžnou kvalitní povídku, kterých je přehršel, ale že je to dílo výrazně hodnotnější.


 Uživatel úrovně 5

Velmi přínosný příspěvek, kterých je v rubrice pohříchu málo, resp. nejsou v podstatě žádné. Poslouží zejména méně zkušeným hráčům či PJ, kteří hledají inspiraci, protože tato historie může navíc sloužit i jako námět na dobrodružství (či na sérii dobrodružství).

Nehledě na použitelnost dílka je příběh navíc i příjemným počtením pro ty zkušené, kteří svou (či cizí) postavu dokáží stvořit s podobnou věrohodností.

Kromě pár gramatických chybek (např. nářeční skloňování přivlastňovacích přídavných jmen - královo gardistů, lykantropýmu – lykantropímu, špatný tvar přechodníku – řkouc je tvar pro ženský či střední rod) a pár překlepů nemám k textu další výtky a tak hodnotím plným počtem.