Pohled či kletba?
| Autor: | Dark Fire |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
,,Vyrovnat!!!“ vydralo se z popraskaných úst postaršího, avšak stále statného a silného velitele v lesklé a pěkně udržované plátové zbroji. Tento rozkaz se vztahoval pouze na skupinku vojáků hlídkujících na náměstí, mezi které patřil i Thirin. Skrze mohutnou bránu jeho myšlenek a pochybností o celém tomto tažení se tento rozkaz sotva prodral. Ale přece. Voják zkroušeně zaujal své místo na pravém konci řady. Stáli před jakýmsi provizorním pódiem z opracovaných kůlů, na kterém stál velitel s dvěma dalšími posluhovači. Thirina už nezajímaly další jeho proslovy, povzbuzování, dodávání odvahy a trpělivosti v této nekonečné válce. A tak už se znovu chtěl ponořit do svých myšlenek, když vtom náhle uviděl jednoho z radních ve zdobených noblesních šatech, jak vystupuje po chatrných schůdkách na pódium. Za ním se v neméně krásných šatech nesla jeho choť.
Její rudé šaty v nekonečné šedi náměstí upoutaly pozornost všech. Nesla se tak lehce. Její pohyb byl tak vznešený, ale přesto přirozený, až to donutilo Thirina se mírně pousmát. Mírný vánek si něžně pohrával s jejími havraními vlasy, které končily hluboko pod rameny. Její odhalené paže vypadaly tak jemně a něžně, že jejich dotek musel být úžasný zážitek. Žena radního vojáka natolik okouzlila, že se naprosto zbavil ponurých myšlenek a na chvíli se cítil alespoň trochu spokojený.
Když konečně oba vystoupili a otočili se směrem k řadě rytířů, Thirin zatajil dech a hltal každý okamžik té krásy co byla před ním. Její červené rty byly malé, ale přesto okouzlující a smyslné. Rozkošné tváře po stranách lemovaly vánkem již trochu pocuchané černé kadeře. Její snědá pleť působila trochu exoticky, ale o to víc byla žena zajímavější a tajuplnější. Její křehké rysy naprosto přebyly vše co teď bylo na náměstí. Žena i radní hleděli na domy před nimi, které uzavíraly kruhové náměstí. Její oči… i když hleděly jiným směrem, něž kde se nacházely oči Thirina, voják věděl, že skrývají tolik tajemství, tolik neprozkoumané krásy a půvabu, že si to nikdo nedovedl představit. Pohled na ni vyvolával vzrušení, chtíč a touhu. Touhu, kterou cítí mladý chlapec, když si konečně chce vyzkoušet otcův meč. Nicméně tato touha byla tisíckrát silnější.
Velitel už dávno mluvil, ale o čem to Thirin neslyšel, ani nechtěl slyšet. V žilách mu proudila krev plná velikosti tohoto zážitku. Když v tom na něj žena pohlédla. Rytíři ta náhlá změna situace málem vyrazila dech. Jeho srdce začalo bušit zběsileji, než v těch nejtěžších a nejdivočejších bitvách. Začal se potit po celém těle. Její pohled v něm vzbuzoval jistý pocit radosti a jeho rozbušené srdce zalil pocit štěstí. Ocitl se v úplné euforii a byl vděčný za každý okamžik střetu jejich očí. Věděl, že tuto chvíli nikdy nezapomene. Nedokázal myslet na nic jiného, než na pár hnědých očí, které ho naprosto ovládly. Snažil se skoro nemrkat, aby nepřišel ani o chviličku kontaktu s ženou v červeném. Prožíval naprostý pocit blaha a přál si, aby nikdy neskončil. Byl štěstím bez sebe, že pohlédla právě na něho, když mohla tento pohled věnovat komukoliv jinému.
A pak to přišlo. Žena se na něj usmála. Thirin si ještě před okamžikem myslel, že její krása dosáhla dokonalosti, to se však stalo až teď. Jeho srdce poskakovalo pod brněním jako by se chtělo vydrat ven z těla svého majitele a skočit ženě přímo do náruče. Cítil jak mu v žilách tepe krev plná energie, kterou nikdy nepoznal, o to však byl zážitek sladší. V naprostém úžasu přestal úplně dýchat a pootevřel rozkousané rty. Žena pomalu mrkla, ale pohled neodvrátila.
V tu chvíli, přes veškeré to nadšení, štěstí a radost, se v Thirinově nitru začaly probouzet pochybnosti a obavy. Začal si klást v rozhozené mysli otázky. ,,Proč se vlastně podívala na zrovna mě? Je to proto, že stojím na kraji? Proč se nepodívala na muže na druhém konci řady? Co když ode mne něco čeká? Co když po mě bude něco chtít a já nebudu schopen zareagovat? Co když něco pokazím? Co když se před ní znemožním? Co když ji zklamu? Co když…?“ Jeho rozrušenou myslí se honily další a další znepokojivé otázky. Pocit blaha a úžasu rychle mizel. Vojáka pohltila panika. Začal být silně nervózní z sledujících chvil. Každým okamžikem se jeho znepokojení stupňovalo. Začal se mírně třást a kolena se mu rozklepala. Zatnul ruku v pěst ve snaze zabránit třesu, ten se však ještě zhoršil. Jak jeho dýchání i tep, který už byl beztak rychlý, se je ještě více zrychlily. Jeho tělo zalil smrtelně ledový pot, mráz mu běhal po zádech a Thirin se ocitl v naprostém zoufalství. Třásl se tolik, že brnění začalo cinkat, ale naštěstí tomu nikdo nevěnoval pozornost. Přes všechna ta muka nepřerušily jejich oči kontakt.
Náhle se něco změnilo. Ale co? Co je jinak? Voják si uvědomil, že velitel přestal mluvit. Žena náhle stočila pohled na zem. Voják si připadal, jako by odtržením pohledu odrhla také kus jeho, nicméně to pro něj bylo částečné vysvobození. Prudce vydechl a zároveň zasténal. Kolena se mu podlomila natolik, že musel udělat rychlý krok vpřed, aby zabránil pádu. Cítil se naprosto zmatený. Nevěděl co si počít. Najednou si připadal prázdný, jakoby ten pohled krásné ženy byl vše, pro co žil, a teď mu to někdo vzal. Začalo mu bělat před očima, že myslel, že omdlí. Velitel něco zařval, ale Thirin tomu nevěnoval pozornost, jen ho to donutilo se opět zařadit. Pořád se nemohl uklidnit, ale začal, kromě svých pocitů, trochu vnímat i své okolí.
Pohlédl znovu na ženu a naprostý šok ho opět jakoby vytrhl z reality. Jeden z vojáků přivazoval ženu k jednomu ze svislých kůlů na pódiu. Nikdo jiný na pódiu už nebyl. Velitel znovu prudce, ale o něco hlasitěji, něco zařval, ale Thirin znovu nedokázal rozpoznat slova, ale tentokrát si byl jist, že to bylo na něho. Snažil se vnímat, co mu velitel přikazuje, protože neuposlechnutí rozkazu by ho stálo jen další bolest. V tu chvíli mu někdo cosi vložil do ruky. Velitel se svižným krokem přiblížil a zařval mu do obličeje. ,,Tak už to zapal, nebo tam skončíš taky!!!“ Voják se podíval co vlastně třímá v ruce. Byla to pochodeň, zapálená pochodeň. Pod stavením z kůlů si všiml hranice s nalámaným roštím. Už to všechno začalo dávat smysl.
Pohlédla právě na něho, protože o něm jediném věděla, co udělá. Velitel předtím nevedl žádný povzbuzující proslov pro vojáky, nýbrž rozsudek smrti. V tu chvíli Thirin necítil nic jiného, než stud, zoufalství, křivdu a bezmocnost. Ale protože nechtěl skončit také na hranici, v mysli se slovem ,,proč?“ na tisíc způsobů, došel se srdcervoucím pocitem těsně k ženě a neochotně vhodil pochodeň na určené místo. Sám nemohl uvěřit tomu, že to doopravdy udělal. Jakoby jeho duše na okamžik opustila vojákovo tělo a to jako loutka splnilo rozkaz. Ale byl za to vděčný, protože věděl, že by to jeho pocuchané nervy nevydržely. Ani neměl odvahu se naposledy na ženu podívat Z očí mu vytryskly slzy a uvnitř cítil pocit, jakoby mu pukalo srdce a tepny okolo praskaly. Byla to bolest, jakou nikdy nezažil, ani neznal. Opět ta běloba před očima, která zvěstuje mdloby, tentokrát však silnější než předtím, ho pohltila a donutila muže padnout na zem do bezvědomí.
,,Neee!!!“ Probudil Thirina vlastní křik a zběsilý tlukot srdce. Ležel celý zpocený na travnatém dvoře nějakého hradu, možná kláštera. Celý zadýchaný se posadil a mrknutím vytlačil slzy z očí. Okolo trávníku bylo podloubí, kterým chodili muži ve starých hnědích kápích. Voják se vsedě nervózně pohupoval ze strany na stranu a nepříčetně trhal prsty trávu, kterou měl pod levou rukou. Pravou ruku si přiložil k ústům a zmateně si začal okusovat nehty. Okolo něj leželo na zemi několik dalších mužů oděných ve světle béžové tuniky. Tito muži však nevypadli v pořádku. Chovali se podivně. Voják pohlédl na sebe a s hrůzou zjistil skutečnost, že je oděn do stejné tuniky. Ale zjištění, že má tělo starce ho zděsilo ještě více. Začal nahlas hystericky plakat a strhával ze sebe svůj jediný oděv. Na pomoc mu přispěchali dva mniši a ve snaze utěšit ho. Starý voják sípal zděšením. Oči měl otevřené jak jen nejvíc mohl, ale nedokázal se na svůj pohled vůbec soustředit. Zběsile dýchal a pohyboval rty, jakoby chtěl něco říct. Jeden z mnichů se ustaraně podíval na svého učně a sklíčeně pronesl. ,,Už zase ta vzpomínka. Chudák, pořád se u vrací, nedokáže se s ní vyrovnat.“ Novice však prázdný pohled staříka vyvedl z míry a zděšeně při svém úprku vyhrkl. ,,Harzaxi, ochraňuj nás!“ Starší mnich svraštil obočí v údivu a nechápaje učencovo chování zavrtěl hlavou. Posadil veterána, přitiskl si ho na svou hruď, hladil ho po dlouhých, řídkých, šedivých vlasech a zpíval mu jeden z těch pomalých rytířských chorálů, kterým se Thirin kdysi v mládí učil. Stařec se brzy uklidnil a zbytek dne strávil na trávě pozorováním oblohy. Jasně modré nebe a teplé paprsky slunce o něho něžně pečovaly a v odpoledních hodinách ho uspaly. Voják se ocitl na náměstí opřený ramenem o roh jednoho z domů ponořený do svých myšlenek, když tu náhle zaslechl. ,,Vyrovnat!!!“
Diskuze
Na první pohled mě dílo nijak příliš neuchvátilo, při čtení jsem se pohyboval mezi větami, plynul jsem společně s příběhem. S nepříliš dobře rozvinutým příběhem, který v sobě měl několik chyb, jako chybějící čárky a některá nesmyslná spojení. Dílo celé na mě nezapůsobilo příliš dobře.
Při hodnocení dávám důraz na to, jak na mě zapůsobí příběh a dojmy ze smyslnosti a přehlednosti. Tady jsem se dosti výrazně zasekl v některých případech, protože bych neměl nijak dobrý pocit z toho, jak příběh vypadá a jak na mě působí.
Zmatené, ano, to je to správné slovo. Dlouho jsem hledal jak se pokusit nejlépe jedním slovem vystihnout celý příběh. Toto slovo se pro něj hodí nejvíce. Přijdou mi divně dělené odstavce a celá přehlednost upadá. Pokud by jsi chtěl nějak rozvinout název díla, tak potom Pohled vysvětlen byl. Až tak jistý u Kletby si nejsem. Přijde mi trošku nesmyslné, že nevnímal to, co na něj křičel velitel.
Ale je tady jeden "zásek", který by mě docela zajímal: Chvíli zmiňiješ, nebo aspoń v některých případech to, že ten nešťastník, který je hlavní postava příběhu, tak je označován jako rytíř. Ale pozor, rytíři byli ta vrchní kasta, to byla elita. Nebyli asi určeni k popravám a upalování. Jinde zase zmiňuješ, že to byl voják. ->zmatené, tady se to slovo hodí..
Tak s přáním, ať je další tvorba lepší, Fenqel.
Příběh sám o sobě je zajímavý, domyšlený a dobře podaný. Rozhodně podněcuje čtenářovu fantazii natolik, aby si až do konce kladl otázky, kdo je ona žena a jak to všechno dopadne. Ale klady, které přináší obsah, zastiňují chyby formy.
Především se zde vyskytuje množství chybějících čárek a několik překlepů.
Dále je v dílku přemíra ukazovacích zájmen a nekonkrétních přídavných jmen (např. jistý pocit radosti, někdo cosi vložil do ruky...).
Hned v prvním odstavci se opaluje výraz „tento rozkaz“ ve větách za sebou.
Mnohé výrazy jsou stylisticky neobratné či nevhodné (Ocitl se v úplné euforii, začalo mu bělat před očima, pod stavením z kůlů...), či špatně postavená věta dává jiný smysl (Rozkošné tváře po stranách lemovaly vánkem již trochu pocuchané černé kadeře. – kadeře, které byly lemovány tvářemi).
Proto mi nezbývá, než označit dílko za průměrné, dát mu tři hvězdičky a k sobě si poznamenat malé mínus.