Namaluj písek
| Autor: | pelleron |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
Hnal se už celé desetidenní na jih, do vyprahlého chřtánu pouště, aby dostihl svou kořist. Ale ona mu neustále, bez jakýchkoli větších problémů unikala. Už byl na pokraji sil a sliboval si, že po tomto úkolu navždy skončí. Nesnášel ostrou záři slunce a nesnesitelné vedro, které zde tak krutě panovalo, ale teď ještě nemohl přestat. Dal slib, že ji dostihne a potrestá za to, co udělala. Neúspěch nepřicházel v úvahu. Buď všechno nebo nic. Zemřít by pro Hamida bylo přijatelnější, než vrátit se s prázdnou.
Začal se svlékat. Už nezbývala jiná možnost. Jestli ji ani teď neucítí, bude si muset přiznat, že ho obelstila a šla jinudy. S každým kusem oděvu, který si sundal, cítil, jak se jeho čich zbystřuje. Kdyby chtěl, mohl by poskládat celou mozaiku událostí, jež se odehrály na tomto místě v dávných dobách stvoření. Cítil pach vojáků kráčejících do bitevní vřavy, spálenou kůži od slunce, štěstí, strach, naději, zklamání … každá emoce má svůj typický zápach a Hamid o tom moc dobře věděl.
Znovu se nadechl. Pomalu, zhluboka. Pečlivě rozmotával spletité stopy a soustředil se na vůni strachu, útěku, skrývání. Trvalo to dlouho. Třeštila ho hlava, kůži měl celou bolavou od toho, jak ho do ní sekala zrnka písku, ale nakonec našel to, co potřeboval. Šla tudy. Chvátala. Byla na pokraji svých sil, ale hrůza z toho, co by se jí mohlo stát, kdyby ji chytili, ji hnala dál.
Hamid otevřel oči. Byla už tma. Bezvládně se svalil k zemi. Hledáním byl k smrti vyčerpaný.
---
Probral se o několik hodin později. Stále byla hluboká noc. Třásl se zimou, protože celou dobu ležel nahý. Třesoucíma se rukama se začal oblékat. Když byl hotový, vydal se na cestu. Nesměl ztrácet čas.
---
Šest hodin namáhavé chůze po měkkém písečném podkladě ho zavedlo k nízkým skalám. Pach kořisti byl cítit na každém kroku. Stále je tady, o tom nepochyboval. Rozhlédl se kolem a snažil se najít nejvhodnější místo, kde by se mohla ukrývat. Motala se mu hlava, měl mžitky před očima, ale to nebylo podstatné. Tělo ho celé brnělo vzrušením, jaké cítí šelma, když najde svou oběť.
Olízl si popraskané rty a zhluboka nasál vzduch. Tak kde jsi, maličká? Myslíš, že se mi dokážeš ukrýt? Ty, obyčejná malířka, která nemá ani ponětí o tom, kdo já jsem? Myšlenky mu dodávaly sílu a zaháněly nepříjemnou tepavou bolest hlavy.
Pomalu rozmotával vzduch, který vdechl. Vypadalo to, jako by byla všude a nikde zároveň. Co to má k sakru znamenat? Podcenil jsem snad svého soupeře? Rychle vzpomínal na všechno, co mu jeho paní řekla o té holce. Byla mladá a bezvýznamná. Nebyla příbuzná žádného bohatého rodu, neměla ani žádné známosti podobného typu. Prostě obyčejná holka, která byla ve špatný čas na špatném místě.
Tak proč už tady teď neleží z proříznutou tepnou na krku? A proč by mě paní posílala na takovou bezvýznamnou oběť, svého nejlepšího lovce? Začalo se ho zmocňovat zlé tušení, že přijetím této práce si podepsal rozsudek smrti. Ale svojí kůži neprodá nijak lacino, o tom byl pevně rozhodnutý.
„Vylez,“ vykřikl tím nejsebevědomějším hlasem, jakým v této situaci dokázal.
Chvíle ticha a pak –
„Jsem za tebou, Hamide.“
Lovec se zprudka otočil, ale nikdo tam nestál.
„Tady,“ ozval se hlas znovu odněkud od skalního převisu.
Hamid se rozeběhl tím směrem. Nelíbilo se mu, jak si s ním ta holka hrála. Musí ji dostat co nejdřív. Za každou cenu.
Zahlédl lem jejích okrových šatů. Ještě více zrychlil. Její vůně prostupovala každičkým kouskem skály, zřejmě se tu skrývala už dlouhou dobu. Čekala na něj nahoře na skále. Vybrala si místo střetu, odvážná holka, Hamid ji musel v duchu pochválit.
Ušklíbl se a vyrazil bleskově vpřed proti dívce. Když byl těsně u ní, vytáhl tenký nůž a sekl. Ale do prázdna, protože dívka mezitím stihla uhnout. Hamid se rychle rozhlédl a znovu vyrazil k útoku. Cítil se tak hrozně vyčerpaný. Každý pohyb ho stál neuvěřitelně mnoho sil a děvče kolem něj přitom jen poletovalo a bez problémů uhýbalo jeho ranám.
Znovu se dopotácel až k dívce. Vypadala tak neskutečně. Je to snad nějaký přelud nebo pouštní víla? Zlatavé mžitky, jež se mu dělaly před očima, mu zabránily v tom, aby si včas všiml, že malířka využila jeho zaváhání. Odněkud vytáhla dřevěný kolík a bodla s ním Hamida do břicha. Vytřeštil oči.
Taková bolest, bože.
Cítil, jak mu oděvem prosakuje krev. Začal před děvčetem ustupovat. Vše kolem sebe viděl podivně rozmazaně, dělalo se mu mdlo. Celý svět se s ním točil, viděl před sebou jen matné obrysy a cítil ostrou bolest v místě, kam mu malířka vrazila kolík.
Něco tu nebylo v pořádku. Co se to s ním dělo? Uřkla ho snad? Myšlenky mu líně plynuly hlavou a on stejně pomalu ustupoval dál a dál od své oběti. Padl na kolena, před očima viděl jen tmu. V ústech ucítil písek a pak už jen prázdnotu.
---
Dívka, která stála opodál, v klidu odložila štětec a pohlédla na plátno. Obraz, který tu už třetím dnem ve spěchu kreslila, byl hotový. Mrtvý muž a nad ním vznášející se písek mající podobu malířky. Jeho obrysy byly trochu rozpité a bylo poznat, že ho malířka kreslila ve spěchu, ale ani tak neztratil svou moc a stalo se přesně to, co na něm bylo nakresleno.
,,To by bylo hotové,“ pomyslela si dívka s úsměvem a na stojan položila plátno, na němž byla rozkreslená žena se srdcem probodnutým jehlicí. ,,Dopadne stejně, jako zabiják, kterého na mě poslala…“
Diskuze
Lischai: Opraveno.
Upozorňuji překlep v anotaci příspěvku. Adresa je nepochybně http://wilwarin.mysteria.cz
Dobrý večer,
Hneď pri prvých momentoch čítania tejto poviedky, sa mi v hlave vynorila otázka:
Mám tu čo do činenia s nejakou pure fantasy?
Zvlášť pri prvých riadkoch som si tento toto slovné spojenie s poviedkou spájal. Priviedla ma k tomu jedinečnosť hlavného hrdinu, jeho ojedinelé schopnosti. Musím sa priznať, že sám fantazijným príbehom až tak neholdujem – nie natoľko, aby som ich považoval za moje obľúbené.
Ale táto poviedka ma prekvapila... a veľmi milo. Nebol to (len) fantazijný príbeh, za ktorý som ho spočiatku považoval – bez urážky ku kvalite mnohých fantazijných príbehov, s ktorými som sa stretol a ešte stretnem. Mal omnoho plnšiu myšlienkovú koncepciu, než by som predpokladal. Samotný dej, ktorý by som označil za veľmi jednoduchý, ide bokom. Hlavná je tu myšlienka, pointa a možno aj trochu filozofia, ktorou k nám dielo rozpráva.
Sú životné situácie – a to nie len vo fantázii -, kedy je človek bábkou, nech sa na to díva s odstupom času a znalosťou súvislostí, alebo proste len pociťuje rôzne banality a povinnosti, ako mu samy „riadia život“ a on v tom v konečnom dôsledku nemôže nič robiť.
Úbohá slabá maliarka je nakoniec tá, čo ťahá za nitky a veľký lovec sa stáva korisťou a je nakoniec pekným námetom na jej obraz. Aj v tomto momente by sa dali nájsť rôzne analógie a skryté zmysly.
Viete, vraví sa, že keby autori mali do diel zahŕňať všetko, čo v nich „nájdu“ kritici, tak nakoniec nič nenapíšu :-). Ja som sa snažil len trochu vyjadriť svoje pocity a predostrieť vám myšlienky, aké vo mne dielo vyvolalo.
Takže nakoniec by už asi len trebalo dodať to obligátne páčilo sa ;-).
Veľa šťastia v ďalšej tvorbe
Darian
Mohu říct jen to, že je to nádherné. Tajemný a mystický příběh, který postupně odhaluje jen to, co čtenář opravdu potřebuje vědět a nechává spoustu prostoru pro jeho fantazii, která vyplouvá sama a kreslí obrazy, není nutné se k něčemu nutit.
Přitom vše stojí na pevných základech a nikdy si člověk neřekne "proč", aniž by už dávno předtím znal odpověď, ať už přímo v textu nebo "jen" ve své hlavě.
Klaním se před tvým uměním a tvou fantazií a na základě tvého popisku musím říct, že ses nejen naučila létat, ale létáš nádherně.
S úctou a obdivem,
Legar
Moc pěkná povídka, s poměrně originální zápletkou. Je vidět, že autor(ka) je zkušený vypravěč, když nám příběh vypráví z pohledu lovce, který se stane kořistí – povídka dobře graduje a je ukončena výraznou pointou – takové příběhy mám ráda.
Mám pár drobných výtek, které ale nijak nesnižují kvalitu příspěvku:
1. k sakru – píše se dohromady,
2. svojí kůži – svoji ,
3. v předposledním odstavci opakování „ve spěchu“.
Nuže, pětka Tě nemine.
P.S. Dovolila jsem si oddělit části v původním textu oddělené mezerou třemi pomlčkami. Server mezerou odděluje odstavce, původní oddělení by tak nebylo příliš zřetelné. Pokud se to autorce/autorovi nelíbí, lze to opravit.