Stín minulosti
| Autor: | Frenk |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 17 |
Myslím, že některé události, které mě potkaly, by si nezasloužil prožít ani ten zvrhlík, co si dělal sbírku z dětských prsteníčků, a jehož hlava teď zdobí městskou bránu, ale na to se mě osud nikdy neptal.
„Dělej, jako že se známe,“ vyhrklo mi do tváře to křehké stvoření, které se s překvapivostí prudké letní bouřky náhle ocitlo na mém klíně. Srdce se mi na chvíli zastavilo. Snad tu byl kouř příliš hustý, snad jsem ten večer vypil příliš pančovaného piva, anebo si slečna smrt konečně přišla pro svého dlouholetého nápadníka, ale místo zpívající valkýry mu seslala mučivé vidiny. S určitostí jsem věděl jen jedno. Jestli jí teď nechám opět odejít, zešílím už nadobro.
Bezostyšně jsem jí objal kolem pasu a přemýšlel, čím jsem si vysloužil tolik pozornosti. Došlo mně to v momentě, kdy se v otevřených dveřích objevila hlídka. Žena mi chmátla po korbelu a přes jeho upatlaný okraj nervózně pozorovala marné pátrání gardistů v krčmě jako vyplašená laň, sledující napjaté tětivy lovčích.
Seržant byl jistě zkušený muž, protože na sobě nedal v nejmenším poznat, že našel, co hledal a rychle si spočítal, že bude potřebovat posily. Ve zdejší putyce by se nepochybně dostalo pomoci té neznámé ženě. Po zevrubné prohlídce proto svolal své muže a rychle odešli.
„Jsou pryč," vyklouzlo jí s úlevou ze rtů a pak nabroušeně dodala: „a jestli okamžitě nesundáš ty pracky z mýho zadku, tak se ti chlapi budou smát, že máš mokrej rozkrok." Při těch slovech výhrůžně naklonila korbel s pivem.
Posunul jsem ruku výš. „Snad nebude tak zle krásko, já jsem se ti do náruče nehrnul."
Obratně se vymanila z mého objetí a sedla si naproti za stůl. „Vlastně bych ti měla poděkovat, právě jsi mě asi zachránil od vyškrabávání vězeňské omítky zevnitř."
„Všimnul jsem si, ale oni tě nepřehlídli." To snad ani nejde, pomyslel jsem si. „Počítám, že zrovínka teď ten nejrychlejší z jejich oddílu běží pro posily a zbytek hlídá oba vchody.“
„Proklatě! Co budu dělat?" vztekle plácla rukou do stolu. Chvíli byla zticha a sledovala svíčku na stole, jakoby si mohla odpověď přečíst v jejím plameni.
Ani nevím, proč jsem pak řekl: „Jsem tu sice jen náhodou, ale podniky jako tenhle mají většinou východ, o kterým zákon neví. Jen je třeba, umět se správně zeptat.“
„Opravdu?" Rychle pohlédla na nepřístupnou tvář krčmáře. „Dám ti pět zlatých, když mě odsud dostaneš živou!"
„K čemu mně budou peníze?" změřil jsem si jí jednoznačným pohledem.
„Poslyš, tohle na mě nezkoušej. Jestli mi odtud pomůžeš, máš u mě soudek piva, ale nic víc, rozumíš? Ber nebo nech být, však já už si poradím."
Pochybovačně jsem se ušklíbl: „To jistě… "
„Vidím, že se nedohodnem. Ráda jsem tě poznala" vstala a odhodlaně zamířila vstříc zamračenému krčmáři.
„Počkej, něco zkusím" kývnul jsem na hostinského. Zastavila se v půli kroku a zase si sedla.
Naklonil jsem se až těsně k její tváři, až jsem ucítil tu známou slabou vůni konvalinek a zašeptal: „Hezky mlč a nech to na mně. Otázku placení necháme až na konec." Nedokázal jsem si odpustit mnohoznačné mrknutí.
Jen krátce přikývla.
Při tiché rozmluvě s krčmářem jsem cítil, jak se mi její pohled zavrtává do zad. Chvíli jsme se dohadovali a já si pak dal záležet, aby si moje netrpělivé jednočlenné publikum všimlo, že přes pult putuje značná část obsahu mého váčku. Vrátil jsem se ke stolu a rychle se posilnil zvětralým pivem.
„Teď pozor, jde o to, jestli bude ten mizera držet slovo nebo se nás pokusí podrazit."
Vstala a jen si ležérně položila ruku na šavli, zavěšenou u pasu. „Můžeme."
„Myslím, že to nebude třeba, ale buď na všechno připravená. Jestli se dostanem ven, vím, kam jít. Mám kousek odtud pronajatý pokoj."
„Hlavně, ať už jsme pryč, běhá mi tu z toho mráz po zádech."
Pak jsme se společně, nikým nepozorováni, vytratili do zadní části lokálu, kde hostinský otevřel nenápadná dvířka v podlaze a podal mi zapálenou lucernu. „Co mě se týče, nikdy jsem vás neviděl, kapitáne. Lampu nechte na konci tunelu."
Sestoupili jsme po kamenných schodech dolů, bouchl za námi poklop a my slyšeli už jen skřípání prken nad našimi hlavami a vzdalující se kroky.
Varovně jsem zašeptal: „Musíme být potichu, nejsme dost hluboko pod zemí."
„Dobře, tak pojďme. Ten poklop, můžou snadno najít, i kdyby krčmář mlčel." Zanedlouho jsme došli na konec tunelu. Než jsem otevřel závoru na tajných dveřích, podal jsem jí plášť: „Hoď to na sebe a stáhni si kapuci do čela. Zavěs se do mě a jestli někoho potkáme, zkus se přihlouple chichotat."
Vyšli jsme do zšeřelého dne a vmísili se mezi spěchající obyvatele města. Po chvíli se před námi skutečně vynořil oddíl stráže. Cítil jsem, jak se mi její prsty křečovitě zarývají do paže.
„Hlavně klid, nás přeci nehledaj."
Hlídka si nás ani nevšimla a zahnula za roh. Klidně jsem si to namířil do kupecké čtvrti.
Brzy jsme došli před malý a nenápadný hostinec. „Tady tě hledat nebudou."
„Vypadá bezpečně", řekla nahlas, aby těm slovům lépe uvěřila.
Než jsem se domluvil s majitelem, nechal jsem jí chvilku stát u schodů do patra. Určitě si všimla, že si jí děvečka žárlivě měřila a snažila se zahlédnout alespoň kousek jejího obličeje. Plácnutím přes zadek jsem pobídnul svou novou společnici do schodů. Rychle se otočila, ale pak se laškovně zachichotala a rychle vyběhla po schodech nahoru. Došli jsme ke dveřím, za kterými nás přivítal vcelku velký, čistý pokoj, kde bylo vše bezvadně srovnané.
„K pokoji patří ještě dvě místnosti, jedna s kádí na koupání a druhá slouží jako ložnice s jednou postelí. Vím, není to nic moc, ale nečekal jsem hosty."
Shodila plášť na židli a přesvědčila se, že v celém mém soukromém útočišti nikdo není. Pak si důvěrně známým, půvabným pohybem pročísla rukou vlasy a zeptala se: „Máš tu něco k pití?"
„Za chvíli nám něco přinesou, neboj." Než jsem to stihl dopovědět, ozvalo se zaklepání. Zmizela do koupelny a začala tam šplíchat a zpívat si. Přesto nemohla přeslechnout vrznutí veřejí, dívčí šepot, zlostné zasyčení a nakonec jen prásknutí dveřmi.
„Už toho můžeš nechat, jídlo je tady." Opatrně vykoukla, zamířila k plnému podnosu a beze slova si nalila velký pohár medoviny. Dopřála si doušek, za který by se nemusel stydět ani přístavní dělník, zavřela oči a zhluboka vydechla. „Tak ty jsi kapitán? Ještě řekni, že městské hlídky a z tý medoviny ti nic nenechám."
Jen jsem se usmál: „Tak to opravdu nejsem. To byl jen stín minulosti, klidně se posaď." Bez skrupulí jsem se cpal voňavou pečínkou a s plnou pusou zamumlal: „Když nebudeš chtít spát v posteli, tak můžeš zůstat tady, křeslo ti bude určitě vyhovovat."
„To záleží na tom, jestli ta postel bude volná" ušklíbla se.
„Je to na tobě. Každopádně je tam spousta místa, ale klidně můžeš zkusit štěstí s gardistama. Řek bych, že pár dní budou pečlivě prohledávat všechny lidi, mířící z města."
Konečně se svezla do křesla a unaveně si přejela rukou po čele. „Asi ti dlužím vysvětlení, ale moc ti toho stejně říct nemůžu. Všechno se to stalo tak náhle."
„Dlužíš mi toho spoustu, ale vysvětlení mezi to nepatří. Kdo nic neví nic nepoví."
Pomalu odložila pohár na stolek. „Jaká je tedy tvá cena? Poslouchám."
„Ještě z toho nejsme venku, třeba nakonec získám, co chci."
Dlouze se na mě zadívala a já zatoužil číst myšlenky. „Jak dlouho tu můžu zůstat? Budu potřebovat nějaký úkryt, než se vše uklidní."
„Odejít můžeš kdykoliv, nikdo tě tu nedrží. Ale ani tě nikdo nevyhání.“
„A ta služtička?", zeptala se a zvědavě povytáhla obočí. „Nebude ti to mít za zlý?"
Tvrdě jsem se usmál. „Ona to přežije, nic pro mě neznamená."
Podívala se do mé vrásčité tváře plné starých jizev, ale nic neřekla.
„Celý svět je krutý. Čím dřív to pochopí, tím líp pro ní." dodal jsem lhostejně.
„Jak myslíš“ sklopila oči k podlaze. „Dám si koupel, jestli ti to nebude vadit a byla bych ráda, kdybys mě nerušil."
„Jistě… ani záda nechceš umýt?"
„Vystačím si." Na odchodu sebrala z podnosu jablko, ve dveřích se ještě otočila a s andělským úsměvem řekla: „Díky. Za všechno."
Ten pohled na ni mi někde uvnitř opět otevřel starou ránu, na kterou jsem chtěl dávno zapomenout. Snad proto jsem se asi snažil opít.
Po dlouhé době vyšla ven, celá voňavá, s mokrými dlouhými vlasy. Sedla si do křesla a začala uždibovat ze zbytků, které jsem jí nechal na podnose. Jídla tam bylo ještě dost.
S lehkým úsměvem se zeptala: „Smím vědět alespoň jméno svého zachránce?"
„Proč? Záleží na jménech? Vždyť každý den si můžeme říkat jinak.“
„Dobrá, nech si tedy své jméno, prozraď mi ale, proč to pro mne všechno děláš? Nevypadáš jako muž, který by musel shánět holky po hospodách.“
Pozvedl jsem další džbán a snažil se tentokrát nerozlít tolik medoviny po tácu. „Ha, a kde jinde sehnat společnost na jednu noc? Nevim, asi jsem se zbláznil. Ženský by se ale rozhodně neměly plést do mužského světa."
„Aha, tak ty jsi zase jeden z těch, co chtějí mít ženušku přivázanou na pěkně krátkým řetězu. Hlavně, aby dovedla potěšit to potem, pivem a někdy i zvratky páchnoucí tupé hovado, co dokáže myslet jen na sebe. Žena musí umět dobře vydrhnout podlahu a naplnit mužský břich! Kdo by stál o její city?“
Vztekle jsem mrštil prázdným pohárem do kouta. „Jasně, pořád ty stejný kecy, ženský na to prostě nemaj. Když jde do tuhýho, přijdou na řadu slzy, to znám až moc dobře. Viděl jsem jich umřít příliš mnoho na to, abych si dělal nějaký iluze. Ženská by se měla starat o rodinu a ne brát někomu život. Stejně na to nemáte.“
„A jak se má asi chudák ženská bránit proti těm chrapounům, co choděj tam venku? Má snad jen nečinně stát a čekat, co jí osud nadělí? Tak to teda ne! Správná holka se dneska beze zbraně neobejde. A že s ní neumí zacházet? Tak tomu přeci sám nevěříš!“
„Pche, nemyslíš si snad, že se tě s tim párátkem někdo lekne. Možná vyděsíš nějakýho městskýho floutka nebo kupčíka, ale zkušenýmu rváči strach nenaženeš, to ne.“
„Že ne? Chceš to vidět?“ Obratně tasila svou šavli a postavila se do střehu.
Vstal jsem a se smíchem řekl: „Nech toho, nerad bych ublížil velké bojovnici."
„To sotva! Jen se na sebe podívej, sotva stojíš na nohou!"
„Na to, abych vyřídil jednu bláznivou ženskou, nepotřebuju ani zbraň.“
„Nech si svý silácký řečičky a braň se!“ Provedla slušný výpad a zastavila hrot šavle těsně před mým obličejem. Ani jsem se nepohnul, ale musel jsem ocenit její techniku.
Chtěl jsem jí ještě víc vydráždit, aby ukázala, co v ní je, a proto jsem se nevesele zasmál a řekl: „Vidíš, jen si hraješ, nic nedotáhneš do konce."
Jen sklonila šavli a naklonila hlavu k rameni: „Vždyť ty nejsi žádný násilník! Ještě bych si zapíchla svého zachránce. To by mi tak scházelo, tahat se s mrtvolou."
„Říkal jsem to, nemáte na to. Neumíte jen tak prolít krev a to je chyba, ale dobrá, asi nemůžeš doopravdy zaútočit na neozbrojeného" natáhl jsem se pro vlastní těžkou čepel a postavil se do střehu. „Tak co tohle, troufneš si na muže s mečem?"
Ve tváři jí zahrál pobavený úsměv. Udělala rychlou otočku kolem křesla a švihla šavlí zespoda přímo na moje srdce. Tuhle ránu jsem bez námahy odrazil vlastní zbraní, ale místo svého útoku jsem odkopnul stranou křeslo. Okamžitě využila naskytnuté šance a zasypala mě sérií rychlých a nebezpečných výpadů. Byla dobrá, až moc. Odrazil jsem všechny rány, ale už jsem se nesmál. Náhle jsem ucítil, že mě zasáhla. Bylo to jako šlehnutí bičem. Do nosu mi vnikl pach čerstvé krve a úplně jsem zdivočel. Musela si všimnout změny postoje a určitě ji vyděsil výraz v mých očích, jako už tolik soupeřů před ní, protože se stáhla zpět do obranné pozice a já zaslechl jen její udýchané „....a safra!“
Snažila se uklidnit dech a svůj pohled zkušené šermířky nespouštěla z mého zápěstí, které se pohne vždy o malou chvíli dříve než samotná čepel. Vrhl jsem se do protiútoku a odvrátil její pokus o kryt. Můj nečekaně prudký výpad jí vyrazil zbraň z ruky. Zaslechl jsem jen její přidušený zděšený výkřik. Pustil jsem meč, přiskočil k ní a využil setrvačnosti, své větší hmotnost a síly, srazil jí pod sebe na zem a obkročmo si na ní klekl. Zmítala se pode mnou a snažila se vymanit z mého sevření. Její marná obrana ve mně zapálila plamen touhy a já se přestal úplně ovládat. Byla jí tolik podobná. Znehybnil jsem jí ruce nad hlavou a jen se smál jejímu úsilí. Nevnímal jsem pálení v ráně, ani to, že na ní kape moje krev. Chtěl jsem jí. Byla tak neodolatelná. Tep vlastního srdce mně bušil v uších a v hlavě mi hučelo.
„Ne! Ty..." snažila se mě kousnout do ruky. Sevřel jsem její drobná zápěstí a pevně je přitiskl k podlaze. Druhou rukou jsem jí popadl za krk a bradu a chystal se jí políbit. Zavřela oči a přiškrceným hlasem ze sebe vypravila: „Dobrá, vyhrál jsi a teď už mě pusť!"
Něco chladného se jemně dotklo mého předloktí. Během potyčky mi z pod tuniky vypadnul zlatý medailonek a jak se zhoupl na řetízku, dotkl se ruky, kterou jsem svíral její bradu. Ve chvíli, kdy jsem zahlédl ten drobný kousek zlata, jsem si s hrůzou uvědomil, co dělám. Povolil jsem sevření a odsunul se co nejdál. Jakoby z husté mlhy jsem slyšel svůj ochraptělý hlas: „Promiň já, já …“
Opřela se zády o zeď a upravila si vlasy. Rozechvěle zašeptala: „To nic.“
Byl jsem k ní zády, a přesto jsem cítil, jak sleduje každý můj pohyb a roste v ní zvědavost.
„Co je to za medailon?"
„Medailon?“ Utrhl jsem řetízek a otočil se k ní. „Je to jen připomínka minulosti, něco, na co nedokážu zapomenout.“
Vstala, pomalu přešla ke mně a s nevyřčenou otázkou mi něžně vzala šperk z ruky. „Vsadím se, že byla hezká." Otevřela medailon a s překvapeným výkřikem ho upustila na zem. „Ale to přece není možné!" Její oči byly najednou plné zmatku.
Sebral jsem medailon a sevřel ho v pěsti. Ani jsem se na ni nepodíval, když jsem řekl: „Nejkrásnější na celém světe, ale ona i muž, kterého si vzala, jsou už dlouho mrtví.“
***
Kdysi žil mladý muž. Sloužil v Královské gardě jeho veličenstva. Zamiloval se do nejkrásnější dívky, kterou znal a oženil se s ní. Jednou zachránil svému králi život a on ho za to odměnil. Mladík dostal důstojnický patent Královské gardy, měl mladou krásnou ženu a byl šťastný.
Svou statečností si však získal nejen přízeň krále, ale i mocné nepřátele. Ti ho pod falešnou záminkou vylákali z města. Nájemní vrazi, převlečení za potulné lapky se ho pokusili zabít, ale všichni při plnění svého tajného úkolu selhali. Poslední z nich zemřel s úsměvem na rtech a několika osudnými slovy, která se jeho soupeři vypálila do mysli palčivěji než otrokářská značka: „Když ne ty, zaplatí tvoje mladá žena!“
Cestou zpátky do města málem uštval koně, přesto však přijel pozdě. Jejich dům byl tichý. Jako šílený se vrhl do dveří. Zařízení domu svědčilo o divokém boji, bylo tam i několik krvavých stop. Jako v horečce prohledal celý dům. Svou ženu našel v krvi v ložnici, na jejich manželské posteli. Byla…, byla už mrtvá.
Jakmile se mu zhojila zranění a nabral dostatek sil, aby se zase udržel v sedle, vydal se po stopách vrahů své ženy. Jejich jména mu pověděli jeho bývalí přátelé. Hledal dlouho, téměř deset let a pokaždé, když jeden z nich zemřel pomalou smrtí, zemřela i část mladíka v něm. Po dokonání své pomsty zjistil, že nemá už pro co žít.
***
Oba dva se ještě dlouho dívali na vymalovaný obrázek v medailonu, na neuvěřitelnou podobu, která spojovala minulost se současností a snad i možnou budoucností.
Chtěl bych poděkovat mliiku za korekturu a pomoc, bez které by povídka neměla výslednou podobu.
Diskuze
Hlavní problém v tomhle díle, které se jinak docela dobře čte (byť někdy jsem potřeboval si větu přečíst dvakrát, než jsem pochopil, co znamená ta krkolomná kombinace předložek a zájmen), je, že zatímco se na začátku rozjíždí jako "něco velkého", přechází pak do poměrně jednoduchého "potkám ženu, která mi někoho připomíná". Chybělo mi rozuzlení té zápletky.
Za vypravěčskou chybu také považuji, že zdůvodnění se čtenáři dostane ve zcela odtrženém "vysvětlujícím" oddílu na konci, kde chybí vysvětlení, proč je nám to vysvětlováno zrovna tady. Potíž je v tom, že kdybych si přečetl jenom tady toto, neměl bych už vůbec důvod číst zbytek, protože ten zbytek je oproti "historii hrdiny" podstatně "slabší" - prostě někdo, kdo má hlavu vybrakovanou svou zběsilou jízdou za pomstou, si našel holku na jednu noc v nesnázích.
Zkrátka - takhle zapeklité pozadí pro poměrně "komorní" příběh je trošku jako kanón na vrabce, jestli mi rozumíš. Četlo se to dobře, ale je tu prostě takováto disproporce.
Byl jsem autorem informován, že film Gladiátor neviděl, a nemohl z něj tedy motivaci hlavního hrdiny převzít. Omlouvám se mu tedy touto cestou za svou příliš jistě uvedenou domněnku.
Alcator:
Tak to já neberu. Když je to dobré, zaslouží si to ocenění.
Metal-i-pieklo!
Nemíním se hrabat v gramatice, protože to sám nesnáším, a stejně jsem tam žádnou chybu neobjevil. Možná tam nějaká je, ale nebije do očí. Nevím co víc říct, zaslouží si 5*.
Vynikající a téměř umělecké dílo. Tento příběh patří k těm, u kterých nejpřejdete celý odstavec a neřeknete: "fakt nuda". Naopak. Hltal jsem každé slovo s nedočkavostí a stále zvyšujícím se napětím.
Doopravdy výborné dílo, Frenku.
Nečetl jsem kritiku níže (krom kritiky schvalující redaktorky).
Povídka se mi velmi líbí. Zejména mě pak zaujala ladnost a krása některých přirovnání. Nemám co více psát, nejsem zvyklý psát kritiky k povídkám a ani to neumím. A z obdobných důvodů se také zdržuji hlasování.
MAO se ti libi? Jako MAO CE TUNG ? :D
Je to velice pěkné dílo mao se mi líbí. Vtáhlo mě to do děje a musel jsem hltat každé slovo byl jsem nedočkavý jak to zkončí, škoda že už to skončilo. Až uděláš další podobné dílo dej mi vědět.
Velmi se mi to líbilo, když chci něco přečíst musí mě to chytit a tomuhle se to povedlo. Dávám *****
Hmmm, tohle je fakt dobré, žádné chyby nevidím je to velmi dobré zpracování a všechno se mi zdá jedním slovem "vynikající". Sice někteří podemno chyby již vyjmenovali ale odemne si tento příspěvek zaslouří 4*