Anvalianin Deník - 11. část
| Autor: | Jabberwocky & Xorxe9 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 8 |
Říká se, že ráno je moudřejší večera. Kdo ví ale, kolik je hodin? Uklidnila jsem se. Nebo jsem spíš unavená. Bojím se, ale teď už je to jiný strach. Snesitelnější. Bojím se o Tallimase a o Bragnora. Jsem tu sama, ale myslím na ně. Člověk je sám sobě nejhorší nepřítel.
V noci jsem toho už moc nenaspala. Tallimas se vzbudil také brzy. Chtěla jsem si s ním povídat, ale vytáhl nějakou knihu a začal si číst. Šla jsem se vyčůrat (medvěda zahnali trollové), a když jsem se vracela, všimla jsem si, že v sousední místnosti je nějaká divná stěna. Prohlédla jsem si ji blíž, a opravdu – puklina v ní byla až příliš pravidelná. Našla jsem tajný vchod! Řekla jsem to Bragnorovi s Tallimasem. Oba to zaujalo, Tallimas dokonce odložil knihu. (Hned jsem se podívala, co to čte, ale že bych tomu rozuměla … „Analýza kombinovaných zaklínadel s náhodnou mikrostrukturou“. O čem to tak může být?) Šli jsme se na vchod všichni podívat a Bragnor s Tallimasem rozhodli, že musíme dovnitř. Mně se to moc nelíbilo, koneckonců, jsme tu na návštěvě a lézt hostitelům do tajných místností není zrovna zdvořilé, ale ukřičeli mě. Bragnor se už už třásl, že prý tam bude „pokládek“, a Tallimas mi řekl, že jestli mám nějaké zábrany, tak jsem jim v první řadě neměla o dveřích vůbec říkat. Pak seslal knock a dveře se otevřely. Za nimi stál … drak! Skočila jsem za roh a jen jsem čekala, kdy se vyvalí plameny, blesky nebo něco podobného. Aspoň že srab nejsem sama – totéž udělali i Bragnor s Tallimasem. Nestalo se však nic. Opatrně jsme do místnosti nakoukli a zjistili jsme, že drak je kamenný. Možná zkamenělý, možná socha draka. Jen jsem doufala, že to není nějaká kamenná dračí odrůda, která takhle láká kořist. Bragnor tou dobou už kolem draka šmejdil a brumlal si, že „kde je drak, je i poklad“. Tajné dveře jsme za sebou zavřeli a pořádně jsme si draka prohlédli. Poklad jsme sice nenašli, ale Bragnor zjistil, že tlama je posazena na kloubech. Když ji rozevřel, celá místnost se s námi dala do pohybu směrem dolů. Našli jsme výtah. Sjeli jsme o dobrých třicet metrů a zastavili jsme se před nějakými kovovými dveřmi. Prohlédla jsem je a příliš se mi nezdály. Prosakovala kolem nich voda a celé byly vyboulené směrem k nám. Jako by byly pod tlakem. Dlouho jsme se rozhodovali, co dál. Tallimas za ně nahlédl kouzlem a potvrdil mé podezření, že je tam voda. Mohla tam být jen malá zatopená místnost, ale pokud by chodba vedla do jezera, voda by nás nejspíš utloukla o stěny. Nakonec jsme se dohodli, že Tallimas zůstane ve výklenku dveří, my vyjedeme nahoru, on se změní na chobotnici, aby mu voda ublížila co nejméně, kouzlem otevře dveře a dál se uvidí. To „dál se uvidí“ mě poněkud zneklidňovalo, ale Bragnor ani Tallimas si žádné těžkosti nepřipouštěli. A tak jsme to tedy udělali. Vyjeli jsme s Bragnorem nahoru a pak už jsme slyšeli jen rachot vody zaplavující prostor pod námi. Měla jsem pravdu, vedlo to do jezera. Horší je, že Tallimase jsem od té doby neviděla. Volali jsme na něj, ale neozýval se. Donutila jsem Bragnora, aby na sebe seslal gaseous form a letěl se po něm porozhlédnout, avšak nenašel ho. A aby toho nebylo málo, ztratil se mi i Bragnor. Poslala jsem ho, aby se podíval, zda se můžeme tajnými dveřmi vrátit, aniž by nás někdo viděl. Řekla jsem mu při tom, že je-li místnost prázdná, ať se mi obtočí kolem levé nohy. Pokud tam někdo je, ať to vezme zprava. Vrátil se levou stranou, tak jsme dveře otevřela … a stál tam troll jak hora. Vykoktala jsem ze sebe: „Dobrý den,“ ale troll naštěstí moc chytrosti nepobral a prakticky mě nevzal na vědomí. Bragnor však zmizel. Nevím, kde je. Asi se za mnou nevrátil. A já tam teď nemohu, protože kromě trollů sedí v přední místnosti i pět vojáků a hrají kostky. To jsme to vymňoukli! Tallimas bůhvíkde, Bragnor jakbysmet a já sama! A to se Bragnor pořád ohání „základním pravidlem přežití v podzemí: Nedělit se!“ Má toho plnou pusu, na každé křižovatce to zdůrazňuje, slyšela jsem to od něj dokonce už i v Hommletu, ale tady si to pán namíří kdovíkam. Ach jo, já mám o ty dva strach!
23. ready’reatu
V noci jsem nemohla usnout. Pořád jsem dávala pozor, jestli nezaslechnu Bragnora nebo Tallimase. A také jsem se tu sama bála … troglodyt se na mě díval nějak hladově. Ba ne, to si sama namlouvám, díval se na mě úplně normálně. Po několika hodinách jsem to už nevydržela a nahlédla jsem vedle. Jeden troll spal a druhý do sebe ládoval kaši. Vzala jsem harfu a zadrnkala pár tónů. Zpozorněl. Už jsem přesně věděla jak na něj. Vnukla jsem mu myšlenku, že když se takhle nají, že by měl jít také na záchod. Poslušně se zvedl a odšoural se pryč. Honem jsem vběhla do místnosti s drakem. Nikde nikdo. Zavolala jsem Tallimasovo jméno. Nic. Tak tedy Bragnorovo. Zase nic. Zopakovala jsem to asi třikrát a pak jsem shora zaslechla slabý hlas. Jak by to šlo odněkud zpoza stropu. Napadlo mě, že když spodní čelist posílá výtah dolů, že by horní mohla spouštět jízdu vzhůru. Zkusila jsem to … a opravdu! Výtah sebou trhnul a začal stoupat. Zastavil u podobných dveří, jaké jsme našli dole; tyhle však zely dokořán a v nich se na mě šklebil Bragnor. Když prý už jednou na sebe vzal mlžnou podobu, napadlo ho, že poklad by mohl být i nahoře. Tak se tam vydal a objevil další místnost. Pak ovšem nemohl zpět, protože gaseous form zvládne seslat jenom jednou denně. S tím jeho pokladem to není tak horké. Místnost je zařízena po trpaslicku, zřejmě tady byla zbrojnice. Bragnor tu našel nějaký zlatý korbel a pak krabici, v níž se objevuje chleba. Pěkná věcička. Funguje ale jen v téhle místnosti, nikde jinde. Zbytek nálezu tvořily trpaslické zbraně. Hezké, možná i cenné, ale především neskladné. Nechali jsme je tam a vrátili se dolů. V trollí místnosti už na nás čekal Eeridik. Nezlobil se, dokonce vypadal potěšeně, když jsme mu popsali, co jsme nahoře objevili. Prý o drakovi věděl, ale nikdy nepřišel na to, jak funguje. Ptala jsem se ho, jak se zjistil, že jsme tajnou místnost našli. Zatvářil se tajemně a odvětil, že mu o tom řekl jeho neviditelný přítel. Pak začal zase blábolit něco o tom svém kruhu. Vyrozuměla jsem jen tolik, že kruh mu slouží k věštění a že mu o nás pověděl on. Pak ale úplně obrátil a začal nám vykládat, že kruh už tady někdy dřív byl, že neví, k čemu slouží, a že na tom usilovně pracuje. Eeridik je opravdu trochu mimo svět…
Vrátili jsme se s Bragnorem do naší místnosti. Před obědem se zničehonic objevil Tallimas. Tvářil se spokojeně a oznámil nám, že teleport funguje. To je pro něj typické. Ale na druhou stranu je to dobrá zpráva – člověk nikdy neví, kdy odtud zase bude muset utíkat. A teleport všechno výrazně usnadňuje. Vyprávěl nám také, jak to bylo dole: Jako chobotnici mu voda neublížila a on proplaval tunelem až do jezera. Když už tam byl, vydal se k věži uprostřed, ale musel se vrátit, protože z věžiček po obvodu srší blesky a několikrát ho zasáhly. Vylezl tedy u zemních dveří na most a odpočal si tam. Pak si rychle připravil teleport a vrátil se k nám. Jsem ráda, že jsme zase pohromadě. Každému zvlášť hrozí vždycky víc nebezpečí. Ale nedělili jsme se nadarmo – Tallimas zjistil, jak je to s mostem a že tam nemá smysl chodit. Eeridik potom potvrdil naši domněnku, že koho posvětí kněz velkým klíčem na příslušném oltáři, je před blesky v bezpečí. Nedá se nic dělat, budeme muset do ohnivého chrámu. Ať už proto, abychom tam zničili oltář a dostali za to zemní požehnání, nebo abychom si tam nějak vyprosili požehnání ohnivé. Osobně bych dala přednost druhé možnosti, ale obávám se, že to zase skončí špatně. Slíbili jsme, že ohnivý oltář zničíme. Sliby se mají plnit. Obzvlášť pokud při tom člověka donutí přísahat.
24. ready’reatu
Jestli já to neříkala! Samozřejmě, že to skončilo bojem. „Holomajznou“, podle Bragnora. Měli jsme pořádně namále, bolí mě celé tělo. A taky duše. Ta víc. Já na tyhle věci nejsem. Vždycky mě to zpětně mrzí. Můžu si stokrát říkat, že se těm lidem stalo po právu, že jich vlastně není škoda, že s tím museli počítat, že kdo s čím zachází… Jenže ona jich JE škoda. Byla jich škoda už v okamžiku, kdy se rozhodli dělat to, co dělali. A kdo s čím zachází? V tom až příliš cítím sama sebe. Zacházím s mečem. Sejdu jím?
Ráno (pokud to ovšem bylo ráno, nějak jsem tu ztratila pojem o čase) jsme si zabalili a vydali se od Eeridika dál. Podle jeho slov to už k chrámu nemělo být daleko. Šli jsme ještě asi dvě hodiny, když jsme ucítili kouř. Zanedlouho se objevilo i světlo. Linulo se z malé místnůstky. Potichoučku jsem se tam vydala a uviděla dvě žhnoucí bytosti s hadím tělem a horní polovinou skoro lidskou. Asi salamandři. Chtěla jsem se s nimi dát do řeči, ale neuspěla jsem – vytasili šavle a vrhli se na mě. Bragnor mi přišel na pomoc a jednoho salamandra zabil. Inu, ohnivá bytost a ledový řetěz, to opravdu nejde k sobě. Druhý, vida jinovatku na Bragnorově zbrani, prosmýkl se kolem Tallimase a zmizel v chodbě. Bragnor ho chtěl pronásledovat, ale já jsem si myslela, že bychom to ještě pořád mohli uhrát na to, že jsme do chrámu přišli pokojně a že jsme byli napadeni stráží. Vydali jsme se dál a zanedlouho jsme narazili na dveře. Vedle nich však byl ještě jeden vchod, bez dveří, jenom se závěsem. Zneviditelnila jsem se, vplížila jsem se za závěs a zase jsem se hrozně lekla. Opět drak! A naštěstí opět kamenný. Prohlédli jsme si ho, dokonce i tlamu jsme vyzkoušeli, ale nikam nás to neodvezlo. Možná je to dobře. Bragnor mlsně okukoval drakovy oči (zřejmě rubíny), ale rozmluvili jsme mu to. Vrátili jsme se ke dveřím a Bragnor zkusil kliku. Šlo to. Za dveřmi byla krátká předsíň a zase nějaký závěs. Proplížila jsem se za něj. Byl tam ještě jeden. (Kdo proboha musí mít v chodbě dva závěsy za sebou?) Cítila jsem, že za závěsem někdo dýchá. Opatrně jsem se pokusila nahlédnout dovnitř a uviděla jsem vysokou tmavovlasou ženu v červených šatech. Ležela na pohovce a něco četla. Bohužel si však zřejmě všimla pohybu závěsu, protože vyskočila a odběhla z místnosti pryč. Vyrazila jsem potichu za ní, ale ztratila se mi ve spleti chodeb a místností. Pokoj té ženy byl zařízen vysloveně přepychově. Na stěnách i na podlaze koberce, křesla potažená sametem, vyřezávané skříně, postel s nebesy… Také zrcadlo a na něm spousta lahviček, krabiček, štětečků a já nevím čeho ještě. Skoro mě popadla závist. Takhle vypadá toaleta ženy, která o sebe dbá. Která o sebe umí dbát. Ne jako malá chudinka, co neví, jaký je rozdíl mezi pudrem a parfémem. Co zná leda tak mýdlo a ani to ne zrovna důvěrně, protože ze všeho nejčastěji chrní někde ve škarpě, v lepším případě v lese. Šmudla, co ji ojeli na podlaze v kuchyni a co kvůli tomu doteď neví, jestli že ženská nebo chlap. Vhrkly mi slzy do očí. TOHLE je žena. Ne já. Všechno kolem se mi slilo do sebe. Cítila jsem, že se mi podlamují kolena, že někam padám. Už je to tu. Zas a znova. Jako rána nožem. Jako provaz kolem krku. Jako kdyby se jedna moje část vysmívala té druhé. A pak to najednou bylo pryč. Varování? Já nevím. Nějak to přešlo samo od sebe. Dostala jsem se z toho sama? Vrátí se to? Vrátí. Stojím na kraji. Už zas. Ještě pár kroků, možná jen jeden jediný. A pak to přijde. Vždycky to přijde. Úder kladivem kamsi dozadu do hlavy. Proč se musím bát sama sebe?
Těžko říci, jak dlouho jsem tam seděla. Asi krátce, protože když jsem se probrala, nic se nezměnilo a také nikdo nepřišel. Vstala jsem, utřela si oči a vydala se dál. Chodby se všelijak klikatily, až jsem došla do místnosti, kde stála železná panna. Někdo v ní byl. Cítila jsem ho dýchat. Rychle jsem se vrátila pro Bragnora s Tallimasem. Společně jsme pannu otevřeli. Pohled to byl šeredný. Už jsem zapomněla, co to s člověkem udělá. A také jsem zapomněla, že když se panna otevře, tak ten chudák uvnitř vykrvácí. Vyvalila se na nás krev a tělo se sesunulo na podlahu. Seslala jsem léčení, ale už bylo pozdě. Kdoví jak dlouho tam ten nešťastník byl. Rozzlobilo mě to. Bývaly doby, kdy jsem z těchhle věcí byla jenom smutná, ale dneska mě to čím dál tím víc štve. A to jsem netušila, co mě ještě čeká. Nechala jsem Tallimase s Bragnorem, aby hlídali vzadu, a vydala jsem se dál. Chodba mě zavedla do místnosti, která vypadala … vypadala jako mučírna. Jenže i mučírna mívá nějaký řád. A uklízí se tam. Tady to připomínalo spíš jatka. Všude se válely kusy těl, vnitřnosti, viselo to na hácích, čvachtalo pod nohama. Sražená krev, zbytky nestráveného jídla, puch… A u stěny drobná postýlka, jak pro dítě. Nadechla jsem se a hodně rychle jsem tou místností proběhla. Vztek mnou doslova lomcoval. Na druhé straně jsem po chvíli narazila na otvor, který ústil do ohromné jeskyně. Uprostřed stál oltář a všude kolem hořely ohně. U oltáře jsem spatřila tu ženu v červených šatech, která přede mnou utekla. Zrovna něco říkala velkému salamandrovi. V ruce měla podivnou hůl, asi metr dlouhou a ukončenou třemi krátkými tlustými chapadly, která se sama od sebe svíjela a kroutila. Hůl budila dojem, že je živá. Kromě té ženy a salamandra jsem v místnosti zahlédla ještě jednoho člověka, jednoho gnóma a spoustu kostlivců, ze kterých šlehaly plameny. Dohromady to vypadalo jako pořádná přesila. Byla jsem sice naštvaná, ale ne zas až tak. Potichoučku jsem se vrátila pro přátele a popsala jim situaci. Dohodli jsme se, že nebudeme zbytečně riskovat. Zneviditelníme se, proplížíme se „na vyhlídku“, zničíme oltář (nebo se alespoň pokusíme seslat to Kelašeinino kouzlo) a pak honem pryč. Tihle na nějaké velké vyjednávání nevypadají. A tak jsme to také udělali. Bragnora jsme nechali vzadu, s Tallimasem jsme se přikradli k otvoru a on přečetl svitek. Zasyčelo to, ze svitku vyšlehl nazelenalý paprsek a udeřil do oltáře. Ten nejprve zazářil, pak jako by zprůsvitněl a nakonec zmizel. Rozplynul se. Nezůstalo po něm vůbec nic. V ten moment se začala třást země. Na nic dalšího jsme nečekali, obrátili jsme se a hnali se pryč. Bragnor natáhl ty své dlouhé nohy a zmizel nám za nejbližším rohem. Asi bych ho s pomocí expeditious retreat dohnala, ale nemohla jsem nechat Tallimase samotného, když už vzal Bragnor můj plán „nebudeme se s nimi prát, utečeme jim, je ti to jasné?“ tak vážně, že utekl i nám.
Takhle jsem se alespoň utěšovala, ale ono to nemohlo mít dlouhého trvání. Nemohlo, když má jeden s sebou půlorka. Bragnor umí utíkat, to ano. Jenže mu to vydrží jen do té doby, než zahlédne prvního nepřítele. Bylo to jak z učebnice o taktických slabinách orčích vojsk. Běželi jsme s Tallimasem chodbou a blížili se k velké bráně. Ta už byla otevřená a stál v ní ten člověk, kterého jsem zahlédla v chrámu. Zmateně se rozhlížel kolem a bylo jasné, že nikoho z nás nevidí. Zničehonic dostal strašlivou ránu a před ním se objevil Bragnor. Chuť „bacit si“ byla zas jednou silnější. To už se vrata rozletěla dokořán a z nich se vyřinuli kostlivci, salamandr, kněžka, gnóm – a všichni na Bragnora. Ten zavýskl (teď mu možná trochu křivdím, on spíš překvapeně vyjekl) a srdnatě se do nich pustil řetězem. Scénář „Bugbeaři“ v ohnivém provedení.
Dál to bylo všechno hrozně zmatené. Tallimas seslal fireball, kterým Bragnora zbavil většiny kostlivců. Opadla mu tím však také neviditelnost. Bragnor se pustil do boje se salamandrem, kněžka i (zřejmě) kouzelník zasypávali oba zaklínadly. Já, pořád ještě neviditelná, jsem skočila k Bragnorovi a s harfou v ruce jsem se mu snažila pomáhat, co to šlo. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Tallimas změnil v medvěda a vrhnul se na kněžku. Pak si vzpomínám, že kouzelník padl k zemi, ale netuším, co to způsobilo. A než mi Tallimas zmizel z očí, seslala na něj kněžka dispell magic, on se změnil zpět a začal před ní a ještě jedním kostlivcem ustupovat do chodby. Já se držela Bragnora. Ten kolem sebe pobil zbývající kostlivce, ale salamandr byl nad jeho síly. Oháněl se kolem sebe obouručním mečem, byl strašlivě rychlý a pod každou jeho ranou Bragnor zakolísal. Chtěl jsem ho průběžně léčit, ale nešlo to. Řetěz i meč svištěly kolem a já se do té smršti oceli neodvážila. Bragnor chtěl před salamandrem utéci do chrámu, ale ten mu bez potíží stačil a ještě do něj stihl bít. Zato já jim nestačila. Nakonec se Bragnor asi deset metrů ode mě zhroutil. Na opačné straně chrámu jsem si všimla Tallimase. Byl celý od krve, sotva pletl nohama, ale ještě se nějak dokázal zbavit posledního kostlivce. Kněžka na tom nebyla o moc lépe. Spíš hůř. Oblečení měla úplně spečené, po těle popáleniny a hluboké rány. Držela se za hlavu a pokoušela se dostat z Tallimasova dosahu. Zřejmě neviděla, protože šátrala po stěně rukama. Už už to vypadalo, že se jí podaří utéci, ale pak se Tallimas zmohl ještě na jeden fireball. Kněžka už byla za rohem, ale plamenům neutekla. Ten výkřik mě řeže v hlavě ještě teď. A do toho všeho ten strašlivý salamandr! Nevím, jak to udělal, ale všimnul si mě. Přiskočila jsem totiž k Bragnorovi, že ho budu léčit, ale v tu chvíli kolem mě proletěla čepel. Bylo to o fous. A mělo být hůř. Salamandr mě sice převážně míjel, ale vždycky tak jedné ráně ze čtyř jsem uhnout nedokázala. Byly do perné chvilky. Na jednu stranu jsem si zoufale přála, aby mě ta hadí bestie ztratila z dohledu, ale zároveň mi bylo jasné, že čím déle se bude zabývat mnou, tím víc času bude mít Bragnor na léčení. O úplně vyčerpaném Tallimasovi, který se opíral o stěnu o kus dál, ani nemluvě. Nakonec se to podařilo. Zvládla jsem to. Moje kouzlo totiž Bragnora postavilo jakž takž na nohy, a navíc jsem salamandra odlákala tak, že stál zády k němu. Zřejmě si nevšiml, že zatímco on bojuje se mnou, Bragnor se usilovně magicky léčí. A pak konečně přišlo vysvobození – Bragnor sebral řetěz a vrhl se na salamandra. Rána řetězem zezadu asi není nejčestnější způsob boje, ale kam člověk dojde se ctí? Salamandr zakolísal, otočil se, a když uviděl Bragnora zase svěžího, sklonil se a podal mu svůj meč. Bragnor zaváhal, úplně jsem viděla, jak se to v něm všechno sváří, pak ale neodolal a „bacil“ si ještě jednou. JENOM jednou, abych na něj byla spravedlivá. Salamandr se nijak nebránil, takže řetěz z něj vyrval pořádný kus masa, ale úder ještě přežil. Řekla bych, že to Bragnora zklamalo. Aspoň se tak zatvářil. K další ráně se však už neodhodlal. Bylo po boji.
Měla jsem všeho právě tak dost. A mám pořád. Z ran jsem se sice vyléčila, ale připadám si jak přeražená vpůli. Salamandra jsme propustili. Uklonil se nám a rychle se odplazil pryč. Spolu s Bragnorem jsem dali také trochu do pořádku Tallimase. Je to náš hrdina. Bragnor i já jsme vcelku zvyklí, když nějakou tu ránu schytáme, ale on toho po téhle stránce moc nezažil. Bodejť, když jen pořád sedí nad knihami. Ale držel se srdnatě. Myslím, že po tomhle boji může každý z nás bez uzardění říci, že mu ti druzí zachránili život. Já bych nepřežila bez Bragnora s Tallimasem, oni beze mne také ne. Připadá mi, že pouto mezi námi je po dnešku silnější. Ne že bychom si navzájem nezachraňovali životy už dřív, ale tentokrát … tentokrát jsme bojovali opravdu jako tým. Věděli jsme, že naše přežití závisí na těch druhých. A naopak. Nevím, třeba si to jenom namlouvám. Ale já to tak cítím. Velice silně.
Několik věcí mě mrzí. Na jednu stranu jsem ráda, že jsme dokázali přemoci ohnivý chrám, na druhou stranu je mi nepřátel líto. LÍTO. I s vědomím, co to bylo za lidi a co dělali. Jsem díky téhle lítosti silnější? Jsem slabší? Co mi dává? Jsem lepší než ostatní? Horší? Nevím. Cítím se unavená, prázdná. Začínám chápat Maive, když říkala, že čím dál člověk dojde, tím je osamělejší. A také o něco víc rozumím Tywaline. Už v Urze jsem zabíjela, žila jsem uprostřed násilí, ale tohle je něco jiného. S každou další mrtvolou, s každým dalším hrobem, který člověk za sebou při téhle cestě zanechává, jsme stále méně a méně sami sebou. Stejně nás to nakonec všechny dožene. Umí se Tharizdun smát? Sázím sto ku jedné na smysl pro humor Temného boha.
Gnóm utekl. Škoda. Odpravila bych ho osobně. Našli jsme jen lano visící od stropu v jedné z postranních místností. Vyšplhala jsem se tam, ale už byl pryč. Zůstal po něm jen pytel s penězi, který mu zřejmě vadil při útěku. Ve spleti chodeb ho nemělo smysl hledat. Pokusila jsem se o to, ale narazila jsem pouze na skupinku stráží. Už to bylo dost daleko, takže zřejmě vůbec o ničem nevěděli. Raději jsem se jim ani neukazovala. Ale jedna věc mě docela potěšila. Neměla bych být škodolibá, vím to. Není to hezká vlastnost. Jenže tohle se prostě nedá jen tak přejít. To obrovské zadostiučinění. Byli to totiž darthiiren. Všichni. Tallimas mi to nevěřil, tak jsem ho k nim zavedla. Nechtěla jsem mu tím ublížit, spíš mu jen dokázat, že jeho a moji lidé si občas nemají co vyčítat. Teď mě to trochu mrzí. A trochu z toho mám radost. Tallimas zachoval kamennou tvář, ale nepovedlo se mu to úplně. Měl až moc sevřené rty. Pak se otočil a beze slova odešel. Nevím, co si myslí. Možná se na mě zlobí. Kdoví… Já se v něm nikdy moc nevyznala.
Prohledali jsme chrám i mrtvoly. Našli jsme toho hodně. Spoustu peněz, drahokamů, svitků, hůlek a podobných věcí. Bragnor si oloupil svého draka a Tallimas si velmi zálibně vyrovnal hůlky do řady a odhadoval, co která bude umět. Jsou jak malé děti. Já se šla podívat na kněžku. Mám z toho takový divný, ošklivý pocit. Ještě před pár hodinami to byla nádherná žena. Tak krásná, tak ženská, že mě to rozplakalo. Chtěla jsem být jako ona. Jmenovala se Tessimon. Kněžka Elementálního oka Tessimon. Hrdá, schopná, nebezpečná, dokonale oblečená, jemně vonící. Všechno to, co já nejsem. A teď? Vlasy opálené, kůže sežehnutá na uhel. Spečené tělo, že kterého teče hnusný sliz. Jako by tu zemřelo něco ze mne. Něco, čím jsem po krátkou dobu možná málem byla. Krásná Tessimon je po smrti. Zůstala jen pomatená Char.
P. S.: Prohledala jsem Tessimoniny věci. Našla jsem ten nádherně vonící parfém. Když se Tallimas s Bragnorem nedívali, potřela jsem jím její mrtvolu. Proč jsem to udělala, nevím.
25. ready’reatu
Svět se zmenšuje. Jsme ve Verbobonku. Přesněji řečeno, ve Stříbrném konsorciu. Tallimas nám totiž včera navrhl, že pokud proti tomu nic nemáme, tak bychom se mohli teleportovat domů a prodat věci, které jsme odnesli z ohnivého chrámu. Souhlasili jsme. Chtěla jsem se ho jenom ještě zeptat, jestli se smí teleportovat do Konsorcia. Nic jsem tím nemyslela, je přece obecně známo, že do města jako takového se teleportovat nedá. Pochopil to ale úplně obráceně a ledově mi sdělil, že je plnoprávným členem Konsorcia a že jestli si myslím, že tam chodí s hadrem a drhne kliky, tak jsem na omylu. Omluvila jsem se mu, ale nevím, jestli mou omluvu přijal. Ach jo. Teď už vím naprosto přesně, co se míní pojmem „nesnadné přátelství“.
Takže jsme v Konsorciu a odpočíváme. Když o tom tak uvažuji, měla bych ještě něco napsat ke včerejšku. Bylo mi včera všelijak. Dnes už se cítím líp. V Tessimoniných věcech jsem našla dopis. Popisovalo se v něm, co všechno ji čeká, když bude i nadále sloužit Oku jako doposud, že má naději postoupit v hierarchii do Vnitřního kruhu, že je s ní Oko spokojeno a spousta podobných věcí. Podepsán: Hedrak. HEDRAK!!! Doslova jsem nadskočila. Hedrak přece vedl sektu, která se usadila v Chrámu Elementálního zla po uvěznění Zuggtmoy! Mluvil o něm Lareth. A ne zrovna pěkně, co si vzpomínám. Takže odtud vítr vane! Dalo se to čekat, ale že budou takhle úspěšní … všechna čest. Když to nejde na pláních, musí to jít v horách. Jen by mě zajímalo, jestli už se k Hedrakovi stihl dostat Lareth. A jestli o něm Hedrak alespoň ví. A také kdo vlastně všechno řídí. Je v tom Hedrak sám? Nebo za tím vězí Zuggtmoy? Iuz? Či snad vážně Tharizdun? A jak do toho zapadá unesená Leylla? Má snad i v tomhle prsty Pavoučí královna? Otázky, otázky…
Z ukořistěných věcí jsme prakticky všechno prodali. Za svůj podíl jsem si koupila ochranný prsten. Byl sice drahý, ale na takových věcech se nevyplatí šetřit. Nechala jsem si také Tessimoninu hůl. Je to zvláštní. Určitě nedělám dobře. Vím, že je to kultovní předmět, že je v ní zakleto bůhvíco, že nejspíš umí věci, na které se bojím byť jen pomyslet… Přesto mě přitahuje. Chci ji. Fascinuje mě. Ne tím, že je to dobrá zbraň. Lepší než meč, řekla bych, ale to je vedlejší. Je v ní cosi, čemu nedokážu odolat. Teď už bych se opravdu měla začít bát. Takhle se chovají prokleté věci. V tom lepším případě. Ale za tímhle vězí myslím něco jiného. Nejspíš horšího. Tohle není jen tak obyčejná prokletá zbraň, která majiteli našeptává, aby podřízl hospodského. Nevím, neumím to popsat. V té holi je něco ze mne, jako by byla už dávno stvořena pro mě. Anvalian, měla bys mít strach.
26. ready’reatu
Teleport všechno ohromně urychluje. Moji „koně“ jsou úžasná věc, ale teleport je teleport. Ne že bych kvůli němu zrovna chtěla vysedávat nad tlustospisy jako Tallimas, ale když už ho někdo umí, je to báječné. Ještě dnes ráno jsme seděli v Konsorciu, a teď už jsme zase hluboko pod Lortmilskými horami. Tedy, seděli … SEDĚLA, protože Tallimas s Bragnorem nemají škraloup u cuthbertovců jako já, takže si klidně trajdali po městě, a já se bála vystrčit nos. Byla to pořádná otrava. A ještě bude. Jenže co s tím? Do Verbobonku nemůžu. Třeba by to mohl nějak zařídit Horus? Jenže to bych se k němu musela dostat. Nebo alespoň někoho poslat. Ach jo. Mám strach na sebe upozorňovat. Kdo ví, jak to teď vlastně všechno ve městě je… Aspoň že jsem si mohla povídat s Jarem. V Hommletu prý nic nového. Darthiiren přezimují o kus výš v kopcích a do městečka skoro vůbec nechodí. Velunští obsadili pláně a k Hommletu se nepustili, takže teď se obě vojska navzájem pozorují a čekají na jaro. Diplomaticky to vypadá na totální pat. Iuz nebo Turoš Mag se musejí popadat za břicho.
No nic, to teď nevyřeším. Třeba s tím nějak pohne Leylla. Povede-li se nám ji ovšem objevit. Prozatím jsme se vrátili do zemního chrámu a nahlásili jsme splnění úkolu. Kněz z nás byl u vytržení. Prý vůbec nedoufal, že by se nám to mohlo povést. A navíc nabyl dojmu, že jsme nechali chrám chrámem a utekli. Uvěřil, až když jsem mu ukázala Tessimoninu hůl. Svoji část dohody však splnil – všem nám na zemním oltáři požehnal velkým zemním klíčem. Radost z toho sice nemám, ale musí to být. Kněz také chtěl, abych mu prodala hůl. Nabízel mi za ni hory doly, ale nedala jsem ji z ruky. Vím, že mi k ničemu není, ale to je také jenom dobře. Troglodyt by s ní obětoval lidi, a to já nechci. Ať si nechá svoje ochranné pláště, kouzelné meče a podobné hlouposti. Hůl zůstane u mě. Vypadal opravdu nešťastně a pořád do mě hučel, že je to odznak přízně Oka, že by měla zůstat elementálním kněžím, že mě přivede do neštěstí a kdesi cosi. Možná má pravdu. Stejně jsem mu ji nedala.
Od zemního chrámu jsme prošli podzemím k bývalému táboru bugbearů (pořád z toho mám špatné svědomí). Tam na nás Tallimas seslal létání a my přeletěli jezero až k zemnímu mostu. Vyhnuli jsme se tak únavné cestě po kolejích a v neposlední řadě i displacerům. Na noc jsme zůstali u Eeridika. Bolí mě hlava.
27. ready’reatu
Věci se umějí zamotat tím nejneuvěřitelnějším způsobem. Kdyby mi někdo vyprávěl to, co se nám dnes stalo, nevěřila bych mu. Ráno člověk vyrazí přes most kdesi v Lortmilských horách … a večer? Připadám si úplně vysátá, vyčerpaná. Klepou se mi ruce a nemohu usnout. Jak to zítra skončí? Mám strach. Musím to zapsat. Chtíc nechtíc. Slova se derou na papír, přetékají mi z hlavy ven, ohlušují a oslepují mne. Jako kdyby mi do očí blikalo prudké světlo. Anvalian, uklidni se. Pero klouže po papíru a zanechává černou stopu. Jsem tím perem, do jeho hrotu soustředím své myšlenky. Musejí ven. Jsou jako mravenci, vyklouznou na stránku, chvíli se zmateně rozhlížejí a pak se zařadí do zástupu sobě podobných. Dlouhá řada mravenců, každý si s sebou nese kus mého já. Táhnou se do dálky, nikdy nekončící průvod. Až se dotknou obzoru. Pak snad budu moci spát…
Ráno jsme se vydali od Eeridika přes zemní most k ostrovu. Jeho věže se výhrůžně tyčily do výšky a ve mně byla malá dušička. Pořád jsem čekala, kdy se na nás někdo nebo něco vrhne. Nevěřila jsem, že nás troglodyt nepodrazil. Ale nic se nestalo. Došli jsme až ke dveřím a Bragnor za ně zatáhl. Otevřely se. Ocitli jsme se v ohromné místnosti, která voněla houbami a vlhkou hlínou. Nohy se nám bořily do kypré země a myslím, že jsem zahlédla žížalu. Mělo nám dojít, že tohle určitě není v pořádku. Nebylo. Když jsme procházeli středem místnosti, hlína se pod našima nohama pohnula. Elementál! A obrovský. Vyrazili jsme s Tallimasem kupředu. Já se nějak prosmýkla do chodby, ale Tallimas dostal ránu. Vlastně, ránu – elementál se o něj jen tak otřel. Stejně to stačilo. Tallimas do chodby spíš vlétl, než vběhl, a zůstal ležet na podlaze. Jenže to není to nejhorší. Bragnor totiž špatně odhadl situaci a zdržel se pozadu. Nevím, co tam vyváděl, snad se elementála pokoušel odvrátit. Tím však bohužel propásl moment, kdy se elementál ještě příliš neorientoval. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak se celá ta masa hlíny a kamení vztyčila a rachotem se přes Bragnora převalila. A navíc při tom strhla strop. Celé se to tam sesulo, musela jsme Tallimase odtáhnout dál, aby nás to také nezasypalo. Když všechno ztichlo, zůstali jsme sami. Bragnor to nezvládl. Chtělo se mi brečet. Tallimas na sebe seslal mlžnou formu a pokusil se nějak protéci závalem, ale nepovedlo se mu to a nakonec toho musel nechat. Mám o Bragnora hrozný strach. Zasypalo ho to? Zůstal na druhé straně závalu? A co ten elementál? Bojím se. Bojím se, že je Bragnor mrtvý. A že mu nedokážeme pomoci. Máme se znovu pokoušet ho oživit? Já nevím. Nevím a nechci už tuhle věc řešit. Mám strach na tu otázku dát odpověď.
Tallimase jsem vyléčila a vyrazili jsme dál. U závalu nemělo smysl sedět. Naše naděje na úspěch se už tak pořádně zmenšila. Prošli jsme dlouhou chodbou, až jsme narazili na jakési lidi. Zřejmě hlídači. Zeptali jsme se jich, kudy dál, že jsme ze zemního chrámu a potřebujeme mluvit s představenými. Poslali nás kamsi doleva, doprava, nahoru, dolů, a ještě se při tom poťouchle usmívali. Zeptala jsem se jich také na Ilythiiry. Prý se tady občas nějací objevují. Snažili jsme se řídit jejich instrukcemi, ale nešlo to. Zabloudili jsme hned někde za třetím rohem. Nakonec jsme se vydali chodbami nazdařbůh a doufali, že když se něco opravdu hodně pokazí, stihneme utéci teleportem. Byl to spíš už jen takový zoufalý pokus. Čeho jsme mohli bez Bragnora dosáhnout? Nakonec jsme narazili na jakési nemrtvé či co to bylo, a dali jsme se na útěk. Tím jsme se ztratili definitivně. Pamatuji si, jak jsme probíhali místností, kde na nás z díry v podlaze zaútočila jakási nafialovělá chapadla a dost ošklivě mě popálila. Naštěstí se nám podařilo nalákat tam i ty zombie (zombie to nebyly, pohybovalo se to až moc rychle, ale nějak jim říkat musím) a zapřít za sebou dveře.
Šli jsme dál, ale bylo nám jasné, že tam moc dlouho nevydržíme. Neměli jsme plán, netušili jsme, kam jsme se dostali, Bragnor pryč. Ve skleslé náladě jsme došli až do jakési menší místnosti. Nebyla vcelku ničím zajímavá, ale přece jen … něčeho jsem si všimla. Podlaha se mi zhoupla pod nohama, skoro jako by tam byla dutina. Podívala jsem se na to blíž; Tallimas mezitím obhlížel zbytek místnosti. A našel podezřelý výstupek ve zdi. Chvíli si s ním hrál, až to cvaklo, a podlaha se s vrzáním odsunula. Dole stála na kamenném bloku zaprášená rakev. Byl to hrob. Podívali jsme se s Tallimasem na sebe. Bylo mi jasné, jak to dopadne. „Hroby se vykrádat nemají,“ řekla jsem. Tallimas se tvářil pobaveně. „Však ho také vykrádat nebudeme,“ odpověděl. Stáli jsme tam a bylo ticho. Vedla jsem válku sama proti sobě. Proboha, přece nebudu OTEVÍRAT RAKEV!!! Jenže, co kdyby… Co kdyby tam bylo něco zajímavého, něco pozoruhodného, něco, co už ten mrtvý nebude potřebovat. A Tallimas se usmíval. Ten lotr! On věděl naprosto přesně, jak to dopadne. Že prohraji. Kdyby jen naznačil, že se tam chce podívat, mohla bych argumentovat proti němu. Ale takhle? Jsem prostě strašlivě zvědavá. „Ale všechno tam necháme … tedy, pokud to nebude něco, co bychom nezbytně potřebovali,“ ujišťovala jsem se. A zas ten neproniknutelný Tallimasův úsměv. Má mě přečtenou. Zná mě líp než já sebe samu. Takže nakonec všechna má etika skončila s mečem ve spáře rakve. Vykradačka hrobů. Ano, jsem vykradačka hrobů. Ani nechci myslet na to, co přijde příště.
Seslala jsem na sebe i Tallimase protection from evil a seskočila dolů. Rakev povolila snadno. Uskočila jsem a čekala, že po mě něco chňapne. Zasloužila bych si to. Nestalo se nic. Opatrně jsem nadzdvihla víko mečem. Rakev byla prázdná. To mě zarazilo. Prázdná rakev je mnohem horší než obsazená. To totiž může znamenat, že její obyvatel pobíhá někde okolo. Běhal mi mráz po zádech, ale víko jsem nakonec odklopila celé. Uvnitř byl jen malý uzlík zabalený v látce. Opatrně jsem tu věc vzala, nejprve mečem, pak i do ruky. Naposledy jsem zaváhala. Ještě byl čas všechno vrátit. Ale to si jen namlouvám. Rozhodla jsem se už v okamžiku, kdy jsem do toho hrobu skočila. Anvalian, Anvalian, když už lžeš sama sobě, tak to aspoň nedělej tak strašlivě okatě. Uzlík jsem rozbalila. Co s ním také jiného? Uvnitř jsem našla opasek s dýkou, prsten a náhrdelník s amuletem. Podivně zabalená pohřební výbava. Ale co na tom bylo nejzvláštnější – každá ta věc na sobě nesla znak. Znak, který mi byl strašlivě povědomý. Nejdřív mě napadlo, že je to znak Furyondy, ale ten je přece jenom trochu jiný. Spíš to připomínalo královský znak, ale Belvor má odlišně rozmístěná pole. A pak mi to došlo – Thrommel! Tohle je přece osobní znak prince Thrommela!!! Zůstala jsem jako opařená. Kde se tu vzaly věci s Thrommelovým znakem? Někdo z jeho doprovodu? A proč byl pohřben tady? Hlavou se mi hnaly myšlenky jako splašené. Thrommel zmizel. Nikdo neví kam a také se nikomu nepodařilo oživit ho. A že Belvor nešetřil penězi. Ehlenestra a Sehanine mě žádaly, abych o něm zjistila co nejvíc. Nedověděla jsem se toho moc, ale na rozeznání erbu to stačilo. A teď tu stojím pod Lortmilskými horami ve svatyni kultu, proti němuž Thrommel bojoval, v ruce mám věci s jeho znakem a zírám do prázdné rakve. Všechno náhle zapadlo do sebe. Projela mnou hrůza. Honem jsem se vyškrábala ven, popadla Tallimase za ruku a táhla ho odtamtud. Cosi jsem koktala pamatuji si, že Tallimas se mě na něco ptal. Chtěla jsem být co nejdřív pryč. Pryč, než se tu objeví … THROMMEL!
Občas mám dojem, že ty průšvihy přivolávám. Hnala jsem se ke dveřím, ale už bylo pozdě. Oblaku řídkého dýmu jsme si všimli oba. Pak to před námi zavířilo a stál tam Thrommel. Hubený, celý jakoby šedivý, s propadlými tvářemi a horečnatýma, zlýma očima. Šla z něj zima. Proto ho nedokázal nikdo oživit. Nebyl totiž mrtvý. Alespoň ne docela. Naskočila mi husí kůže. Doteď si blahořečím za ten nápad s ochranou. Pokusila jsem se ho oslovit, ale bez výsledku. Jen něco zavrčel a vrhnul se na nás. A tehdy přišla Tallimasova hvězdná chvíle. Jediným mávnutím ruky totiž Thrommela chytil do wall of force. Ani to nevypadalo moc jako zaklínadlo, Tallimas si spíš jen tak znechuceně uplivl. Ovšem jak! Tohle Thrommel nečekal. A popravdě řečeno, já také ne. To už spíš teleport. Thrommel zuřil. Nedokázal nám vůbec nijak ublížit. Proti jeho magii jsme byli chráněni kouzlem a on sám vězel v neviditelné kouli a nemohl ven. Chvíli se snažil wall of force rozbít, ale pak mu došlo, že tudy cesta nepovede. A tak to začal zkoušet na nás. Nejdřív rozkazoval, pak smlouval. Řekla jsem mu, že pokud nám zodpoví pár otázek a slíbí, že nám neublíží, tak ho pustíme. Lhala jsem. A on, když nám to sliboval, nejspíš také. Zeptala jsem se ho, jak se jmenuje. Nevěděl. Nic mu neříkalo ani jméno Thrommel. Zeptala jsem se ho tedy na Jolene. Zarazil se. Jolene je prý jeho společnice. Teprve tehdy jsem si všimla malého netopýra, který mu visel v záhybech pláště. Bylo vyhráno. JE to Thrommel a pamatuje si jméno své snoubenky. Alespoň něco. Víc jsme s Tallimasem vědět nepotřebovali. A také už hrozilo, že opadne ochrana, nebo dokonce wall of force. Mile jsem se na Thrommela usmála a byli jsme v prachu.
Ve sněhu, abych byla přesná. Tallimas se v tom spěchu nestrefil do Konsorcia a my se objevili dost daleko od Verbobonku. Nechala jsem to raději bez poznámky. Tallimas nesnáší, když se mu něco nepovede, a já ho za ten trik s wall of force nechtěla zlobit. Domluvili jsme se na dalším postupu – necháme se odteleportovat do Veluny a pokusíme se najít Jolene. Podle mých informací odešla po Thrommelově zmizení do kláštera v Sepheru a snad by tam měla žít dosud. Je to sice už osmnáct let, ale neslyšela jsem o tom, že by zemřela. A to by se určitě vědělo. Vždyť je to velunská velekněžka! Jak jsme řekli, tak jsme učinili. Do Verbobonku nás odnesli „koně“, do Konsorcia jsme došli po svých. Měla jsem hrůzu ze zatčení, ale nikdo si mě nevšímal. Město je dost poničené a na ulicích hlídají vojáci. Z Konsorcia nás teleportovali do Mitriku. A tam to začalo! Ve Verbobonku bylo příjemně zataženo a lehce popadával sníh. Zato ve Veluně! Všude sníh, to ano, ale do toho obloha bez mráčku! Neviděla jsem vůbec nic. Jen jsem pootevřela oči, hned jsem je měla plné slz. A ta bolest! Jenže jsme spěchali. Co s tím? Tak jsem si zavázala oči šátkem a Tallimas mě vedl za sebou na provaze. Taková malá lekce pokory. Darthiir si vede Ilythiiri na špagátě. Cesta nestála za mnoho. Z Mitriku do Sepheru vede sice dobrá silnice, ale poslepu a ve sněhu… Tallimasovi jsem vyvolala posledního koně a sama jsem šlapala za ním. Upadla jsem jenom dvacetkrát. Nebo možná třicetkrát? Na cestě jsme strávili celý zbytek dne. Po poledni naštěstí přišly mraky, ale stejně jsem se šátkem na očích musela ujít dobrých třicet kilometrů. Nohy mě bolely strašně a Tallimasovi byla zas na koni zima. A to jsme měli za sebou ani ne polovinu cesty. Do Sepheru jsme dorazili navečer. Už se setmělo, ale bránu naštěstí ještě nezavřeli. Sepher je spíš pevnost než město. Něco mezi hradem a opevněným klášterem – na každém rohu Raův chrám a všude kněží a mniši. A vojáci. Zeptala jsem se jakési ženy, ve kterém klášteře žije Jolene. Trochu jsem se bála, abych tím nevzbudila podezření, ale asi nejsem jediná, kdo chce ten klášter vidět. Vystoupali jsme až k němu a zabušili na vrata. Otevřel nám starší muž a ptal se, co chceme. Když jsem mu řekla, že potřebujeme mluvit s Jolene, něco zabručel a chystal se zabouchnout. Nakonec jsem ho přemluvila, ať nám alespoň zavolá někoho z kněží, s kým bychom si mohli promluvit. Přišel odměřený klerik a dost chladně nám vysvětlil, že paní Jolene si nepřeje být rušena v modlitbách. Vypadalo to jako standardní odpověď pro otrapy, jako jsme my. Napřela jsem všechnu svoji výmluvnost a nakonec jsem ho přesvědčila, aby Jolene alespoň odnesl Thrommelovu dýku. Netvářil se moc ochotně, ale nakonec svolil. Já jen doufala, že ji někam nevyhodí, až za ním zaklapnou dveře. Čekání trvalo snad sto let. Když se vrátil, vypadal už přístupněji a sdělil nám, že nás Jolene přijme. Zavedli nás do malé, skromně zařízené místnosti. V křesle u okna seděla Jolene. Je to zvláštní žena. Není nijak nápadně hezká, avšak důstojnost a vnitřní síla z ní úplně vyzařují. A má nádherný hlas. Zeptala se nás, kde jsme Thrommelovu dýku našli. Nemělo smysl před ní něco tajit, tak jsme jí popravdě popsali, jak se všechno událo. Snažila se zachovat klid, ale jak jsme vyprávěli, dařilo se jí to stále méně, až vstala a začala přecházet po místnosti. Bála jsem se, aby nám uvěřila. Přece jen, Ilythiiri s osobními věcmi zmizelého následníka trůnu, která láká jeho snoubenku kamsi do horoucích pekel pod zem, to není zrovna nejdůvěryhodnější návštěva. Nakonec nám Jolene řekla, abychom počkali, že se musí poradit s bohem. A zase jsme osaměli. Nervy jsem měla jak špagáty. Jolene se vrátila asi za hodinu, oblečená jako na cestu. Rao prý říká, že nelžeme. Dohodli jsme se na plánu – přivedeme Jolene k Thrommelovi a uvidíme, jak zareaguje. Pro případ, že by na ni nebo na nás zaútočil, budeme mít připravena zaklínadla, kterými se ho pokusíme zničit. Bude to buď hop, nebo trop.
Vrátili jsme se i s Jolene do Verbobonku. Tallimas říkal, že si tu potřebuje ještě něco obstarat. Já teď sedím v pronajatém pokojíku na posteli a nemůžu usnout. Tak alespoň píši. Bojím se zítřka. Už jednou jsme Thrommelovi utekli čirou náhodou, a teď se tam pouštíme zpět. Je to jako dráždit hada bosou nohou. Jolene je sice velekněžka, ale také není všemocná. Jak to zítra dopadne? Co s námi bude? Strach mi stahuje hrdlo, nemohu ani pořádně polykat. Jaké to je, být upír? Co to s člověkem udělá? Jak je možné, že i takoví lidé, jako byl Thrommel, tomu podlehnou? Co se stane s duší? S myšlením? S cítěním? Mám strach. A je mi jasné, že se nechovám fér vůči Jarovi. Přivedla jsem ho z Beastlands zpět na zemi. Dlužím mu … dlužím mu sama sebe. Kvůli mně zemřel a nechtěl se vracet. A jak se chovám? Doma mě nevidí, pouštím se z nebezpečí do nebezpečí, strkám hlavu do oprátky. Jenže mohu snad dělat něco jiného? Jdu po téhle kamenité cestě dál a dál. Nemůžu přestat. Neumím to. Jestli se zastavím, mí démoni mě sežerou zevnitř. Zůstane jen skořápka. Nevím, co mám dělat. Ať se hnu, kam se hnu, všechno to tolik bolí. Ach bože, Jaro, promiň mi to!
28. ready’reatu
USSTAN TLUN JI LOFF’TA!!! Já mám takovou radost, že bych nejraději vyběhla ven a dělala kotrmelce. Což nejde, protože je obleva. Tak jsem aspoň pořádně prohnala Siliviaru a zkoulovala Jara. Ten mi říká, že prý řádím jak černá ruka. A heč, já mám DVĚ černé ruce. A taky dvě černé nohy a černou hlavu a zadek a vůbec. Tak co bych si nemohla řádit! Za trest jsem mu nalila do piva med, ale s klidem ho vypil a tvrdil mi, že je to starý druidský recept. Hm, asi mu půjdu ještě hodit rampouch do postele. Uvidíme, kdo s koho. A nebo ne. Když už jsem vzala pero do ruky, tak to také všechno zapíšu. Třeba mě při tom napadne nějaká pořádná lumpárna.
Ráno jsme se připravili na cestu, Jolene nám všem požehnala (ach jo, už zas), já rozdala protection from evil a Tallimas nás odteleportoval rovnou k Thrommelovi. Jaképak s tím štráchy. No, byla ve mně malá dušička. A v Tallimasovi a Jolene určitě taky. Thrommel byl naštěstí sám. Bála jsem se, aby o nás někomu neřekl a kněží Oka se na nás nepřipravili. Jen jsme se tam objevili, Thrommel beze slova zaútočil. Zaskočilo mě, jak rychlý a tichý umí být. Neslyšela jsem vůbec nic, ani šustění látky. Šel z toho strach. Jolene vykřikla: „Thrommele!“ Byl to spíš rozkaz než zvolání. Thrommel se vpůli pohybu zastavil a zůstal jako přikovaný. Ve tváři se mu zračilo nejprve překvapení, pak úžas a nakonec … nakonec se mu v očích objevilo docela obyčejné lidské světlo. „Thrommele,“ opakovala Jolene a vykročila směrem k němu. Ucouvl. Ale jen trošku. „Thrommele, vzpomínáš si?“ Na té vzteky pokřivené, vyzáblé tváři se objevil náznak úsměvu. Jolene došla až k němu a vzala jeho ruce do svých. Nikdy na ten obrázek nezapomenu – Jolene, krásná a důstojná, a s ní Thrommel, obraz bídy a prožitého utrpení. Raova kněžka a upír. Živá a nemrtvý. Snoubenci. Musela jsem se kousat do rtů, abych nezačala brečet. Cítila jsem se trapně, že se je pozoruji ve chvíli, která je jenom jejich. Ale nevyměnila bych ten zážitek za nic na světě. Tolik bolesti, tolik lásky, tolik něhy… Jolene se Thrommela zeptala: „Dovolíš mi, abych Ti pomohla?“ Přikývl. Jolene cosi zašeptala, pohladila Thrommela po tváři a ten se rozpadl v prach. Pak se otočila k nám. Oči měla plné slz. Chtěla něco říci, ale selhal jí hlas. Vzala jsem ji kolem ramen a Tallimas nás teleportoval zpět do Mitriku.
Tam si Jolene zavolala několik kněží a rozkázala jim, aby připravili vše potřebné pro oživovací obřad. Zeptala jsem se jí, zda smím být u toho. Svolila. Už jsem to viděla potřetí. Nejdřív Jaro, pak Bragnor, teď Thrommel. Vždycky mě posedne strach, že se obřad nezdaří, že se mrtvý rozhodne nevrátit. Že něco selže. I teď jsem se bála. Naštěstí zbytečně. Obřad vedla sama Jolene a bylo to velice krásné. Sama nevím, jakými slovy bych ji vlastně měla popsat. Je vážná, důstojná, to ano, ale je v ní ještě něco … hřejivého, hrozně moc lidského. Cítím se v její přítomnosti hezky. A během obřadu tohle všechno zaplnilo celý chrám. Ta odhodlaná a zároveň křehká něha. Jako by z Jolene vycházelo světlo, měkké, neoslňující. Světlo, které hladí. A pak se nad oltářem objevilo světlo skutečné, rostlo, sílilo; musela jsem odvrátit oči. Když pohaslo, ležel na oltáři Thrommel. Dýchal. Hruď se mu zvedala a klesala a už vůbec nebyl šedivý, voskový a vychrtlý. Posadil se, zatvářil se zmateně. Otočila jsem se a potichoučku odešla. Už jednou jsem jim ukradla kousek jejich lásky. Podruhé už to neudělám. Vrátila jsem se k Tallimasovi. Předstíral, že si čte, ale nevěřím mu to. Moc dobře jsem zahlédla ten dychtivý záblesk zpod obočí. Chtěla jsem mu všechno vyprávět, ale místo toho jsem se rozbrečela. Tak jsem se mezi slzami aspoň snažila usmívat, aby pochopil, že vlastně bulím zbytečně. Obrátil se k oknu a začal se potichu smát. Víš, Tallimasi, já tě mám moc ráda. Jsi skvělý kamarád.
Zanedlouho přišli i Jolene s Thrommelem. Drželi se za ruce a Thrommel nám za oba několikrát poděkoval. Působil pořád ještě trochu popleteně, ale ono to přejde. Tallimas se ho zeptal na Ilythiiry a Leyllu. Thrommel odpověděl, že si toho zatím moc nepamatuje a že sám neví, co si má vlastně myslet, že si však vzpomíná, jak nějací drow vedli zajaté elfy. Mluvilo se tam prý tehdy o Erelhei-Cinlu a Hedrak jim dával na cestu průvodce. Erelhei-Cinlu! Odtamtud přece pochází Shady. Domluvili jsme se s Jolene, že si rychle odskočíme domů, já vyzvím od Shady co nejvíc a zítra se vrátíme zpět. Prý budeme v Mitriku ještě potřeba.
Tallimas nás odteleportoval do Konsorcia a já vyrazila za Shady. Měla jsem trochu špatné svědomí – už je to dlouho, co mě k sobě zvala, a já ji navštívím, až když potřebuji poradit. Ale Shady byla moc milá. Přivítala mě slovy: „Tak co, jdeš na houby?“ a než jsem se vzpamatovala, měla jsem na talíři tchal. Chutnal báječně. Ne jako ty obilné náhražky. Vyptala jsem se jí znovu na podrobnosti o Erelhei-Cinlu. (Je zvláštní, jak všichni trvají na tom ‚erelhei‘. Proč? To je snad jasné, že je Cinlu erelhei. U nás se také neříkalo Erelhei-Urza.) Potíž je v tom, že Shady odešla skoro před sto lety, takže se leccos mohlo změnit. A nejspíš i změnilo. Situace tam tehdy byla hodně napjatá. Vysvětlila jsem jí, co se stalo s Leyllou a že máme v plánu jít ji do Cinlu hledat. Zkoumavě se na mě zadívala. Už věděla, kam mířím. Poprosila jsem ji, zda by nás mohla zavést alespoň někam poblíž. Zamyslela se a odpověděla: „Ale jo. Já už jsem o tom párkrát přemýšlela, že bych se podívala domů.“ Nevěděla jsem, jestli to po ní mohu chtít, ale jen mávla rukou: „Co tady?“ A naložila mi na talíř jisst’lan.
Když jsem to všechno spořádala, vrátila jsem se do Konsorcia a spolu s Tallimasem jsme vyrazili do Hommletu. Už jsem se strašlivě těšila na Jara. Jen jsem ještě musela zajít za Ydey. Leželo mi to v hlavě celou tu dobu. Z jejího domu zmizely Cuthbertovy symboly, a když mi otevřela, neměla na sobě ani žádný kněžský odznak. Omluvila jsem se jí za to, jak jsem vyváděla. Nezlobila se na mě. Prý je to v pořádku. Každý občas máme slabší chvilku. Zeptala jsem se jí, jestli se kvůli mně nedostala do potíží. Zavrtěla hlavou. Prý se nestalo nic, k čemu by se nebylo schylovalo již delší dobu. Doslova mi řekla: „Někteří lidé si pletou službu Cuthbertovi s vojskem. Ale ono je leccos jinak ve městě, a leccos jinak tady. Já mám povinnosti k Hommletu. Ke zdejším lidem. Jestli tohle nechápou…“ pokrčila rameny. A po chvíli spíš jen pro sebe dodala: „Kanovnice…“ Cítila jsem, že to je živá rána. Ydey zřejmě vyloučili z řádu. Nebo odešla sama. Mrzí mě to, ale na druhou stranu, Ydey by neudělala nic, co by bylo proti jejímu svědomí. Neznám ji sice dlouho, ale Jaro o ní mluvil hezky. Váží si jí. Je to prý nejčestnější člověk v Hommletu. A také nejrozumnější. O to víc je mi líto, co se stalo a že to Ydey trápí. Trápit by to totiž mělo hlavně ty halamy ve městě. Všichni dohromady nestojí ani za to, aby se na ně Ydey podívala. A jestli má Cuthbert všech pět pohromadě, tak to doufám ví. Ydey je stokrát víc jeho kněžkou než ti pošuci zakutí v železe, co mašírují sem a tam a umějí tak leda vlevo vbok. A vůbec žádné symboly, odznaky a hodnosti k tomu nepotřebuje!
Tak, těšila jsem se, že budu vymýšlet alotria, a zatím jsem se naštvala. A do toho mě pořád hryže strach, co je s Bragnorem. Mám sice ohromnou radost, že se nám podařilo Thrommela zachránit, ale co chudák Bragnor? Zkusím se zítra zeptat Jolene, jestli by se s tím nedalo něco dělat. Jinak v Hommletu se okupace prakticky nijak neprojevuje. Darthiiren skutečně obsadili pouze kopce a jen občas se tu objeví hlídka. Jezevcům se daří držet vše pod kontrolou, takže k žádnému násilí zatím nedošlo. Ovšem jak to bude na jaře?
Diskuze
Koukám, že povídat si nikdo nechce, tak sem hodím nějaké obrázky.
Tallimas: http://www.multiweb.cz/jabb/tallimas.png
Tallimas v Konsorciu: http://www.multiweb.cz/jabb/tallimas2.png
Bragnor: http://www.multiweb.cz/jabb/bragnor.png
Bragnorova rodina ;-) http://www.multiweb.cz/jabb/bragnori.jpg
Tak, zdravím všechny přítomné a děkuji Holgerovi za připomínky.
Pro osvěžení paměti uvádím, že hrajeme ve světě Greyhawk, což je docela stařičký setting, který se s D&D, AD&D, DnD a D20 táhne už třicet let. (Mimochodem, Gary Gygax, s jehož jménem se Greyhawk nejčastěji spojuje, je jen o málo mladší než moje maminka :-) Svět je to docela propracovaný, a ačkoli trpí většinou klišé typických pro heroickou fantasy, mně osobně se Xorxeho pojetí velice líbí. Greyhawk se jmenuje také největší město v settingu.
Celá politická a náboženská situace ve Flanaess (část světa, kde hrajeme) je dost složitá, protože na troskách dvou velkých říší vznikla řada států a státečků, které se od sebe liší jak složením obyvatelstva, tak uctívanými bohy. Do toho ještě jiné rasy a Babylon kultur je úplný.
Iuz (familiérně Luc, ale neříkejte to před ním): Bůh nebo polobůh, který na severu takřka z ničeho vybudoval velmi agresivní stát. Jeho první nápor zadrželo během Greyhawkých válek Furyondy, ale i tak je dodnes skoro polovina furyondského území okupována Iuzem. Iuz se "proslavil" také tím, že načas zmizel (velmi dlouhá historie, v níž figuruje bývalý greyhacký starosta Zagyg Šílený) a po svém návratu nechal vydláždit hlavní silnici svého království lebkami těch, kteří neprojevovali tu správnou míru loajality (tzn. bezmeznou).
Turoš Mag: Půlork, kterému se během Greyhawckých válek podařilo sjednotit pomarjské orky, vyhnat z Drachensgrabu a Pomarje trpaslíky, převést nepozorovaně část své armády Lortmilskými horami a zaútočit na elfí království Celene ze tří stran. To už byla spíš demonstrace síly odsouzená k nezdaru, ale orkové se přesto pevně usadili v Pomarji a podél hraniční řeky Jewel River dochází ke stálým střetům. Královna Jolanda ztratila ve válce manžela, načež vyhlásila neutralitu, na což ovšem část armády odmítla přistoupit . (Konflikt mezi Celene a Furyondy by odčerpal vojáky z obou front - severní s Iuzem i jižní s Pomarjem).
Zuggtmoy: Démonka, která stála za vznikem Chrámu Elementálního zla. Z Furyondy proti ní vytáhl Thrommel a zavřel ji v Chrámu. Později byl chrám za nejasných okolností zničen a Zuggtmoy zmizela. Mezi drow elfy je uctívána jako božstvo, na což ovšem Lolthiny kněžky hledí jako na kacířství.
Lolth (též Pavoučí královna): Hlavní (a vlastně jediné) drow elfí božstvo, matka všech drow. O jejím původu kolují ty nejdivočejší pověsti, stejně jako o tom, proč vlastně někteří elfové mají tmavou kůži a žijí pod zemí.
Wall of Force: Kouzlo, jež vytvoří průhlednou stěnu, jež je prakticky nezničitelná. Tu je možno při seslání tvarovat, takže v krajním přípaně lze někoho chytit do koule. V praxi se takový trik příliš nepoužívá, protože je težké kouli přesně zaměřit. (http://www.d20srd.org/srd/spells/wallofForce.htm)
Knock: Otevírá, co by mělo zůstat zavřené :-) (http://www.d20srd.org/srd/spells/knock.htm)
Displacer (Beast): Kočkovitá šelma se šesti nohami a dvěma ostnatými chapadly. Nepříjemná je tím, že dokáže projektovat svůj vlastní obraz do svého nejbližšího okolí, takže je těžké říci, kde "čičinka" vlastně je. (http://www.planetadnd.com/interactive_books/mm000 47.php - statistiky pro AD&D 2nd Edition, ale snad to nevadí).
Jinak, chtěl jsem uploadnout docela pěknou mapu Flanaess a dát na ni odkaz, ale nějak nefunguje Multiweb, nebo co :-( Tak aspoň odkaz na mapu ne tak pěknou: http://www.highprogrammer.com/alan/gaming/dnd/grey hawk/map/supermapnew.html (400 MB).
Ani další díl Anvalian není žádným překvapením.
Opět jde o dílko vybroušené jak jazykově, tak i obsahově, opět je zde nastíněn psychologický vývoj hrdinky, vývoj vztahů mezi družiníky a rozkrýváno pozadí světových událostí. Je jasné, že v zájmu napínání čtenáře se rozuzlení člověk nedočká, pouze uzavření dílčího příběhu. Dokonce Bragnora, chudáka nechali „mrtvého“ a čtenář se o něj musí strachovat do dalšího dílu.
Pro diskusi doporučuji uvést opět některé detaily, možná by nebylo od věci rozvést mytologii, protože se v tomto díle objevuje několik božstev a bylo by zajímavé o této samozřejmosti, pohovořit (Iuz, Turoš Mag, Zuggtmoy, Lolth...). Dále bych opět požádal o doplnění informací o některých pojmech, které nejsou každému zřejmé – kouzlo wall of force, knock (třebaže si jistě mnozí jsou schopni odvodit a případně analogicky doplnit českou variantu kouzla) a displacer.
Našel jsem asi čtyři chyby z nepozornosti (nebudu uvádět, nejsou podstatné... zkouška pozornosti čtenářů).
Fíl špás
H.