Sklo nevinnosti
| Autor: | Tristan de la Tour |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 32 |
Věnováno představám.
Malá dvířka se otevřela a do místnosti vplula nenápadná postava. Při procházení se musela i trošku sklonit, aby se nepraštila do hlavy. Pomalu poslepu zavřela dveře. Navyklý stereotyp ho vůbec netrápil. Tvor místnosti věnoval myšlenku a po stěnách se rozběhla stopa světel, která tam předtím nebyla.
Sál byl jednoduše obrovský. Zdi se táhly tak daleko, že jinde jasná světla se zdály jako nejvzdálenější hvězdičky na nebi. Středem místnosti se táhlo gigantické sloupoví, stoupající do černočerné tmy. Na prastarých kamenech nešel poznat jediný zub času.
A od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu stály těžké regály z dnes už neznámého dřeva. Na nich byl Pečovatelův zájem: milióny a milióny skleněných sošek.
Jak Pečovatel kráčel mezi policemi, pod nohama mu neustále praskaly střepy, ale on si toho nevšímal. Kráčel blíže neurčenou dobu, aniž by ho to nějak unavilo, až došel k jedné na první pohled obyčejné uličce, do které odbočil. A opět šel dobu, která by obyčejnému člověku mohla připadat snad neúměrně dlouhá, až se nakonec zastavil u jedné z polic. Naklonil se nad sošku, která stála nejblíže k okraji.
Soška mladé dívky s krásnou tváři a upřímným výrazem ve tváři. Do dlouhých vlasů ji šlehal neviditelný vítr a její prsty stydlivě držely lem dlouhých šatů. Tahle byla jedna z jeho oblíbených. Sledoval její růst a vznik půvabu od první nenápadné kapky. A dnes přišel čas zkoušky.
Přímo uprostřed průhledného těla bylo vsazeno zlaté zrno, které nyní začalo pomalu vydávat slabou záři. Pečovatel se zachmuřil - tak nyní to přišlo i na ni. Měl obrovské obavy, i když věděl, že ten okamžik přijde zrovna dnes.
Pozoroval jak ze zrnka klíčí drobné žilky. Pomalu se provrtávaly skleněným tělíčkem, až soška mírně vibrovala na dřevěné polici. Když se zlatá pavučina rozrostla do všech stran, začaly konečky vláken vypouštět zlatou mízu a pomalu a jistě se skleněná soška měnila ve zlatý klenot.
Pečovatel vyloudil na tváři starostlivý úsměv. Moc by si přál, aby to zase po dlouhé době vyšlo. Už se skoro zdálo, že se skleněná soška natrvalo změní v čiré zlato. Pečovatel pomalu i začínal věřit, že by ji mohl vzít a přenést k těm několika málo ostatním, u kterých se přeměna povedla, které se staly jedinečné, které se staly něčím jiným, něčím lepším. Staly se pevnými a krásnými, byly schopné dávat ze sebe tolik cenného a při tom to na nich nebylo skoro poznat.
Zlatá přeměna dosáhla až ke krku, naplnila zlatá ústa, očím dala zlatý, nebeský lesk. Zbývalo už jen pár vteřin. Na pravém spánku se objevila malá, nenápadná prasklinka. Chvíli se zdálo, že to nebude mít žádný vliv, když tu se náhle celá soška roztřásla a ve víru statické elektřiny se roztříštila v mraku zlatého prachu a skleněných střepů. Sklo potichu dopadlo do tmy u podlahy, zatímco oblak zlatého prachu unikal do mlhavého světla u stropu.
Pečovatel si z obličeje setřel kapky průzračné krve způsobené zásahy střepy a smutně si povzdechl…
Julie se nadzvedla na loktech. Sláma mokrá od potu ji nepříjemně píchala do zad. V slabinách ji to ještě trochu bolelo a po vnitřní straně stehna jí pomalu stékalo cosi mazlavého a horkého. Možná i krev. Jinak se ale vlastně nic moc nestalo. Vůbec nic, měla z toho pouze divný pocit. To podivné horko se po začátku její velké lásky kamsi vytratilo.
Podívala se nad sebe. Petr si už natáhl kalhoty, stál k ní zády a pohled upíral ke dveřím stodoly.
„Kam jdeš?“ zeptala se ho s velkou stopou naivity v hlase.
„Musím už jít, mám ještě něco na práci.“ Odpověděl nepřítomně.
„A… uvidíme se večer?“
„Nevím, mám té práce opravdu hodně,“ odsekl chladně. Z jeho hlasu se vytratila veškerá vřelost, touha, naléhavost i cit.
„C-co se děje?“ zeptala se Julie a cosi v ní začalo uvadat. Petr už byl oblečený a rukou si pročísl své krásně jemné zlaté kadeře a ještě na chvíli se k utržené květině naklonil. Do jeho hlasu jako by se nyní nakonec dostavila jakási zbytečná něha a zrádná dobrota.
„Promiň zlato, ale co bylo to bylo,“ začal sladce, že si ani pořádně neuvědomovala, co říkal. „Užili jsme si a vážně to bylo fajn. Byla si fakt dobrá,“ mladík ji letmo políbil na čelo a jeho hlas se vrátil do původního nadřazeného postavení. „Navíc jsem tě zbavil toho vašeho prokletí, takže teď už každému dalšímu nebudeš přidat jako nějaké usoplené děcko. Takže mi vlastně dlužíš díky,“ Petr se zasmál svým zvonivým nádherným smíchem.
Julie se k němu ještě trošku nervózně přidala.
„A jo vlastně… tak tedy… ahoj, třeba se někdy uvidíme na další lekci…“ pokusila se to říct oním tónem a s lehce oplzlým úsměvem, který vídala u starších dívek. Byla se sebou docela spokojena. Petr jí věnoval ještě jeden krátký úsměv a zmizel ve dveřích.
Julie se opřela a nadechla se. Snažila se vychutnat si ten pocit. Vcelku jednoduše se jí podařilo ho zlomit a poskládat do podoby, jaká jí vyhovovala. Těšila se na další den, kdy se bude moc pochlubit svým kamarádkám.
A vlastně pozítří je velká výroční oslava. A už se nebude Davida bát a nebo zkusí jít výš? Ten Jan je tak úžasný…
Pečovatel klečel na zemi a rukama zborcenýma od krve probíral střepy na zemi. Bolest proudící z ran pokládal za svůj trest, že mu jeho snaha zase nevyšla. Našel mezi střepy ono zrno, které se na jeho ruce rychle začalo obarvovat krví.
Koukal na něj a pevně ho stiskl v ruce, až mu vytryskly slzy z bolesti v srdci. Kdysi by to zrno schoval pro další sošku, ale nyní ho další neúspěch a prohra k čemusi nutilo.
Přemýšlel o tom, že by další soška už byla bez zrna, bez naděje, víry a
nevyčerpatelné síly. Na mysl mu přišla představa jejich života plného bolesti, úpadku a pochybných krátkých chvil štěstí, které jen díky náhodě vydržely třeba do jejich smrti.
Ale možná to tak má být, možná by to samy chtěly. možná se s tím nenávratně smířily. Možná to ani nezáleželo přímo na nich. Co věděl o jejich světě? Co vůbec věděl o svém světě? Možná je jeho práce nepodstatná a zbytečná. Třeba jim vlastně jen překáží. Kdo má taky zájem o to, aby mu někdo pomáhal, když to sám ani nechce? Nebo to nechtějí od něho?
Pečovatel držel malinké zrnko čehosi nepředstavitelného. A možná držel jedno z posledních…
Čtu po sobě svoje dílko s odstupem několika měsíců. A nějak v něm nevidím to, co jsem v něm viděl dřív. Nevím, co se stalo. Asi jsem poznal, že všechno není tak snadné, aby to zaplnilo dvě stránky. A spíš jsem se utvrdil v tom, že štěstí jsou jen ostrůvky v nekonečném oceánu.
Ano jsem si vědom faktických chyb. Život taky není dokonalý.
Tristan de la Tour
Diskuze
No jsem mile prekvapena, je to zakomponovano do takoveho hmmm... jak to rict baladickeho prostredi. Pak prijde vytrzeni - soska praskne a uvedes nas do reality. Nejhorsi je, ze to bohuzel tak chodi...
Libi se mi, ze si to clovek muze vylozit po svem...
Stylisticky velmi poutave a bez gramatickych chyb, coz kaiserin vzdycky oceni:)
Nemohu hodnotit, nevim jak... je to takove neocenitelne moudro
Ne z úcty k povídce, ale z úcty k srdci. A nejen Tristanovu.
Zkuste, prosím, nad tím přemýšlet. A pokud ne teď, tak až budete s Julii.
Ano, bolí to u srdce, Tristane.
Tvé dílko je jako obvykle spíše osobní výpovědí, než ryzí fantazy, ale o to cennější výpovědí a jako Podobenství ho přijímám.
Ostatně, již dávno řekl E.A.Poe: „Pokud chce nějaký mladý, ctižádostivý člověk napsat básnickou sbírku, která by v základech změnila lidské chápání a nazírání na svět, má tu možnost. Cesta k nedozírné slávě a úspěchu je velmi snadná. Stačí napsat jednu tenkou knížku – Mé srdce tak jak je. Ta kniha by ale musela být věrná svému názvu.“ (pouze volně cituji, přeci jen nemám takovýho pamatováka)
Musím říci, že nejvíce na mě zapůsobila možnost ztotožnění... Takového ztotožnění, jaké jsem zde již dlouho nezažil a obávám se, že ho opět dlouho nezažiju.
Se zrnkem naděje, že střepy jdou posbírat, přetavit a opět připravit pro zasetí a s úlevou, že Pečovatelů je na světě více, jde opět hledět k obzorům a těšit se, že za nimi jsou zas obzory nové, které rozvírají svou náruč pavoučím vláknům neseným větrem.
Fíl špás
H.