Anvalianin Deník - 10. část
| Autor: | Jabberwocky and Xorxe9 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 8 |
9. ready’reatu
Bojím se. Jaro je klidný, ale já mám strach. Přijdou si pro mě. A co Ydey? Chci utéci. Pryč odtud. Zradí nás. Je mi špatně.
10. ready’reatu
Zase je všechno jinak. Nebo možná ne. Já nevím. Jsem strašně unavená. Třeba jsem jenom zpanikařila. Ale třeba také ne. Barnand měl pravdu, darthiiren mě do něčeho zapletou. To je jejich způsob. Pak se budou jen dívat, jak mě věší. Nebo má pravdu Tywaline? Kdo koho chce v téhle hře vlastně zabít? Kdo vyhraje?
11. ready’reatu
Pomalu se uklidňuji. Je tu v lese moc krásně. Jaro i Siliviara jsou na mě hodní. A aťsi je pod námi Tharizdunova svatyně. Nebojím se. Ne Tharizduna. Bojím se … čeho vlastně? Cuthbertovců? Darthiirů? Sebe?
Začalo to ve freeday. Ráno jsme se vrátili s Bragnorem z výpravy za Langardem; ještě si pamatuji, jak jsem psala v posteli. Pak jsem šla do kuchyně a vařila jsem si meduňkový čaj. Usnula jsem a vzbudila jsem se v poledne. Venku byl hrozný křik. Celé náměstí bylo plné lidí a všichni na sebe křičeli. Pak do sebe začali strkat a nakonec se před starostovým domem strhla rvačka. Zaslechla jsem, jak jeden muž volá, že znovu unesli Hora. Pak se někdo dožadoval, aby vystoupil Langard, ale někdo ho překřičel, že prý Horus dal unést Langarda. V domě bylo také pozdvižení. Starosta Tymak mi říkal, že se dav už jednou pokusil vylomit dveře a že prý někde ve městě hoří. Vyběhla jsem na věž, abych viděla víc. Už tam byla spousta lidí, mezi nimi i Bragnor. Kouř stoupal někde na jihu a všimla jsem si také, že v rohu náměstí nějací lidé rabují obchod. Moje obavy se naplnily – horovci a langardovci se do sebe pustili.
Sledovala jsem to asi půl hodiny. Situace se rychle zhoršovala a nakonec na náměstí vypukla rvačka. Došlo i na zbraně. Nechápala jsem, co to do těch lidí vjelo. Vždyť ještě několik dní před tím spolu vesele kouleli kameny. Když to vypadalo už hodně špatně a na náměstí leželi i nějací padlí, přimašíroval od Cuthbertova chrámu vojenský oddíl. Vypadalo to až skoro legračně. Takoví v plechu zakutí mravenci. Pustili se do lidí holemi a skutečně se jim podařilo dav rozehnat. Proti cuthbertovcům se asi nikomu moc nechtělo. Tři vojáci zamířili k nám do domu a zbytek obsadil náměstí. Myslela jsem, že to tím skončilo, nebo že se situace alespoň začne pomalu uklidňovat, ale spletla jsem se. Ti vojáci si totiž šli pro mě! Zničehonic se vynořili na věži, jeden zatknul Bragnora a druhý vyrazil ke mně. Najednou mi to došlo! TOHLE je ta jejich pomsta. Skončím v díře jako Tywaline. Zaživa shniju v kobce pod Cuthbertovým chrámem. Ani pes po mně neštěkne. Zatočila se mi hlava. Voják natáhl ruku, chtěl mě chytit. Z dálky jsem slyšela jeho slova, něco jako „jménem vikomta“ a „neklaďte odpor“. Svět se mi zmenšil do čtyř stěn. Já a ta železem obitá stvůra. Cuthbertův poskok. Barnand měl pravdu. Nenechám se nikam zavřít! Slyšíte?! NENECHÁM!!! Doteď to cítím. Tu strašlivou bezmoc. Hrůzu. Zahnaná do kouta. A pevný stisk kovové rukavice. Drží mě za srdce. Žalář, pouta, mučení. Tohle je ta jejich spravedlnost. A za tím vším křídově bílá tvář. Darthiiren. Vysmekla jsem se mu. Lidé začali křičet. Zneviditelnila jsem se. Všechno se mi slévá do jednoho obrazu. Stěny se míhají kolem mě. Běžím po schodech. Do někoho jsem vrazila. Udivený obličej. Mám odřený loket. Temnotu, rychle. Sebrat si pár věcí. Meč se mi nikam nevejde. K čertu s ním. Levitace. Skok z okna. Běžím po náměstí, nejsem vidět. Honem, vylétnout nad hradby. A pak už jenom pád z výšky, rána hlavou o zem, černo před očima. Probrala jsem se. Nemůžu hýbat rukou, pusu mám plnou krve. Vyléčit se. Uklidni se. Uklidni. Musíš se dostat z města. Pryč odsud. Tady tě chtějí zabít. Najednou je město malé. Je to vězení. Svírá se mi kolem krku a hrozí mě zadusit. Potácím se ulicí a kašlu. Chci si ho strhnout z hrdla. Ne, sedím na zemi. Pořád ještě jsem pod tou hradbou. Nikam jsem nešla. Musím pryč. Musím. Sebrat myšlenky. Ulice jsou nebezpečné. Branou neprojdu. Hradbu nepřeletím. Jaro, prosím tě, pomoz mi!
Jarův hlas. Tichý, opakuje to, pořád dokola: „Jdi k Henri. Ptej se po Babičce Henri a řekni jí, že jsi moje žena. Dostane tě z města. Rozuměla jsi mi?“ Zní to v hlavě jakoby ozvěnou. „Rozuměla? Rozuměla? Rozuměla? Rozuměla?“ Ano, rozuměla. Ztichlý dvůr. Prázdný hostinec. Jakýsi muž se strništěm na tváři. Stará paní v houpacím křesle. Proutí zlehka praští, vlídné oči ve vrásčité tváři. ‚Jaro se nám oženil?‘ ‚Oženil.‘ ‚A ty jsi jeho žena?‘ ‚Ano.‘ ‚Musíš na něj dávat pozor, na větroplacha.‘ ‚Budu.‘ Podivný pocit. Jako kdybych tohle už jednou zažila. Jako … já nevím. Ale snad … možná ta vůně… A pak zase ven, přes dvůr. Do sklepa, vlhkou chodbou a znovu ven, na slunce. Slzejí mi oči. Jsem venku. Volná. Pryč. PRYČ!
Hnal mě strach, teď už to vím. Měla jsem ho mít? A záleží na tom? Vyvolala jsem si „koně“ a vyrazila do Hommletu. Nepřemýšlela jsem. Jediná touha – vidět Jara. Zhroutila jsem se. Podlomily se mi nohy, už jsem nemohla dál. Pamatuji si na něco teplého k jídlu. Snad nějaká polévka. A Jaro mluví a mluví. Slyším jen tón jeho hlasu, ale slova nevnímám. Chce se mi spát. Tma.
Starday: Vzbudily mě hlasy. Slyšela jsem Jara, jak říká něco jako: „Ale já tě k ní nemůžu pustit. Jestli tě uvidí, tak jí z tebe přeskočí.“ A potom ženský hlas: „Já s ní musím mluvit, pusť mě.“ „Říkám, že tam nepůjdeš, kdyby…“ „Jaro, nenuť mě to dělat…“ Je to Ydey. Beru do ruky nůž. „Tohle je můj dům, a dokud jsem tady já…“ „JARO ASHSTAFFE, PUSŤ MĚ DOVNITŘ!!!“ Zaznělo to, jak když uhodí hrom. Otevírají se dveře. Stojí v nich Ydey. Tisknu se ke zdi. Dělí náš špička nože. Už nebudu utíkat. Nemám kam. Jsem doma. Pořád jenom utíkám. Ale odtud ne. Kdybych měla vraždit.
Do místnosti vběhl Jaro. Ydey se tváří … nešťastně. Něco na ni křičím, ale nejsou to slova. Ydey sleduje špičku mého nože. Prý mi nechce ublížit. Chce se mě jen na něco zeptat. Nůž se blýská. Ydey pomalu a zřetelně mluví: „Anvalian, prosím, odpověz mi na jednu jedinou otázku. Chystáš něco proti Verbobonku a jeho obyvatelům? Odpověz mi. Prosím.“ Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nechystám. Proč? Vždyť jsem tu doma. Ydey se nakloní přes stůl: „Děkuju.“ Pak se otočí a odejde. Nůž mi vypadl z ruky, sedím na zemi a brečím a brečím. Jaro sedí u mě. Větroplach, na kterého dávám pozor…
Sunday: V noci přijel Bragnor. Nemluvila jsem s ním, jen jsem ho zahlédla. Povídali si s Jarem. Ještě předtím, večer, za mnou přišla Siliviara. Všimla jsem si jí vlastně poprvé. Byla jsem strašlivě unavená. Pomohla mi umýt se. Doteky těch malých dlaní. Najednou jsem zoufale potřebovala něčí blízkost. Chybí mi … maminka. Je pravda, co jsem někde zaslechla: že člověk až do smrti touží po mámě. Možná to je jeden z důvodů, proč jsme my Ilythiiri tak podivní – nemáme maminky, jen matky. Ještě před svítáním ke mně přišel i Jaro. Snažil se nedat to najevo, ale tvář měl strhanou. Jaro, jak ráda bych tě takových věcí ušetřila. Říkala jsem ti, že to se mnou budeš mít složité. Vybral sis a já jsem ti za to vděčná. Ale výčitky mě trápí pořád. Den jsem střídavě prospala. Večer jsem dokonce vstala z postele a došla si sama na záchod.
Moonday: Včera už mi bylo lépe. Jaro mi vyprávěl, co se dověděl od Bragnora a co se stalo v Hommletu. Ve Verbobonku to prý vře. Langard zmizel, aniž podepsal abdikační listiny, takže Horus se nemůže stát právoplatným vikomtem. Navíc ho kdekdo podezřívá, že Langarda nechal zavraždit, a dobře polovina verboboncké šlechty ho odmítá uznat za vládce. Spousta lidí ucítila možnost vyřídit si staré účty a rozdmýchávají nepokoje na ulicích. Cuthbertovci to prý nejsou s to zvládnout a nikdo neví, jak všechno nakonec dopadne. Mluví se prý dokonce o úplné změně vlády. Bragnora cuthbertovci zatkli a vyslýchali, co ví o Horově příchodu a Langardově zmizení. Bragnor prý spolupracoval a všechno jim vyklopil. Možná se mě chtěli zeptat na totéž … asi určitě se mě chtěli zeptat na totéž. Zpanikařila jsem a… Jenže jak jsem to měla vědět? A co když za tím opravdu byli darthiiren? Nebyli by první, kdo se snaží v nastalém zmatku řešit své soukromé problémy. Spíš mě mrzí, jak jsem se chovala k Ydey. Dokonce ještě v moonday jsem se bála, že nás zradí. A přitom se zachovala úplně obráceně. Svým nadřízeným do Verbobonku prý nahlásila, že v Hommletu nejsem. Budu jí muset poděkovat.
Přesto Jaro rozhodl, že prozatím z Hommletu raději odejdeme. Ve Verbobonku teď sice mají svých starostí dost, ale kdoví, třeba někoho napadne prověřit si všechno na místě. Sbalili jsme si pár nejnutnějších věcí a vydali jsme se k Vodní tvrzi. Tam ať si nás hledají. A teď přijde to největší překvapení. Už předtím jsem si všimla, že Siliviara je víc pryč než doma. Pořád někam létala a vracela se unavená. Mně bylo zle, takže jsem si ani neuvědomila, jak je to divné. Vždyť Siliviara přece nemá ráda zimu a už vůbec se jí v chladnu nechce létat. Když jsme se přiblížili k Vodní tvrzi, ukázalo se, co měla tak důležitého na práci. Od tvrze nám totiž naproti nepřišla jen ona, nýbrž také Tywaline a Langard! Ten pokerový hráč Jaro je tady celou tu dobu schovával! A Siliviara jakbysmet. Kdybych to neviděla na vlastní oči, tak tomu nevěřím. Nezmohla jsem se na jediné slovo, jen jsem na ně ohromeně zírala. Tywaline se potutelně usmívala, Langard se nahlas smál, Siliviara se dmula pýchou a můj muž … ten nasadil výraz „alevždyťjetotakprosté“ a usilovně se snažil, aby vypadal jen o dvě třídy chytřejší než my všichni dohromady, a ne o deset. Falešník!
Když jsem se z toho překvapení probrala, nechala jsem si všechno vyprávět. Langard se prý ještě té noci vydal do Cuthbertova chrámu. Pro jistotu s sebou vzal hodně peněz, takže uplatil úplně každého, kdo mu přišel do cesty. Když mu potom Tywaline vyložila, jak se věci mají, rozhodl se pověsit vikomtství na hřebík a potichu i s mámou zmizet z města. Těžko říci, zda to provedl úplně nejlépe, ale kdo by se mu koneckonců divil. Jak řekl: „Kruci, copak já jsem materiál na vikomta? Vždyť jsem se od patnácti živil jako pašerák! Když za mnou tenkrát přišli z Enstadu, myslel jsem, že mě jdou zavřít!“ A v podstatě ano. Darthiiren mu položili nůž na krk s tím, že buď bude „vládnout“ ve Verbobonku, nebo ho zavřou, až zčerná. Takhle se tedy dělá v Enstadu politika! Tywaline mi řekla, že teď mají namířeno někam na východ. Možná do Urnstu nebo do Tenhu, každopádně ale hodně daleko od Celene. Dovedu si představit, jak by se oběma vedlo, kdyby se někdy dostali Celenským do rukou. Verboboncká karta se obrátila a celá tahle habaďúra se sesypala. Není vikomt, není vláda. Vztekněte se. Předpokládám, že Langardovi „poradci“ už mají zabaleno. Z města se Langard s Tywaline dostali opět s pomocí peněz. Vlastně to Langard udělal docela chytře. Kdyby vydal rozkazy, tak se to nakonec všechno provalilo. Ale uplacení, ti mlčí. A mlčet zřejmě budou i nadále, jak jsem vyrozuměla, poněvadž Langard použil státní peníze – a nebylo jich málo. Do Hommletu se vydali na radu Tywaline, která si pamatovala, jak jsem o Jarovi a Hommletu mluvila na lodi. A tam už všechno vzal do rukou pan konspirátor. Jsem ráda, že to dopadlo takhle. Strachu jsem si sice užila vrchovatě a pořád nevím, jestli se ještě někdy budu smět objevit ve Verbobonku, ale hlavně že je Tywaline venku z vězení.
Tywaline mi ale vyprávěla také o temnějších záležitostech. V Enstadu se děje leccos nepěkného a možná i to bylo důvodem, proč si Celene chtělo pojistit Verbobonc. Nebo alespoň někteří lidé v Celene. Poradkyně Sethrine na sebe strhla pořádnou porci moci a je dnes prakticky jediná, kdo má kdykoli přístup ke královně. Yolanda se pořád ještě nevzpamatovala ze smrti manžela a rozhodla se, že Celene přenese k Sehanininu dvoru, aby mohla být zase s ním. Nechápu to úplně přesně, ale je pravda, že byla období, kdy Celene ve Flanaess vlastně neexistovalo. Po celé zemi probíhají magické rituály a Celene se pomalinku stěhuje. Nebo se alespoň otevírá někam jinam… V lesích se opět po několika stech letech objevil Catlord a v samotném Enstadu se otevřelo cosi, čemu se říká Měsíční brána nebo také Brána proměny. Kdo do ní vstoupí, vrátí se prý jako jiný člověk. A tohle všechno má teď přímo na dosah ruky Sethrine. Ilythiirská žlutá kněžka! Co má asi za lubem? Není to tak těžké uhádnout. Stačí pár nepatrných změn v rituálu, pár nesprávných lidí v nesprávný čas na nesprávném místě … a ejhle – Celene se možná posune kamsi jinam, ale ten dvůr určitě nebude Sehaninin! Mrazí mě při takovém pomyšlení. Byl by to masakr. BUDE TO MASAKR! Vymyšlené je to ďábelsky. Co s tím? Tywaline prý už má všeho dost a zlomila nad Celene hůl. Nedivím se jí. Takový život člověka unaví. Ale co já? Mám se v tom nějak angažovat? Asi bych měla. Jaro sice říká, že mám přestat zachraňovat svět, prý stejně nebude lepší, ale aspoň říci bych to někomu měla. Safra, proč tu není Tallimas? Teď by se mi zrovna hodil. Jenže on nejspíš sedí v Konsorciu a možná ani nepostřehl, že se za okny něco děje. Ach jo. Jak říkal Tanelorn: na báseň je toho málo, na přemýšlení až až.
Tywaline s Langardem s námi zůstali celé dopoledne. Ještě jsme se spolu naobědvali a pak přišel čas loučení. Oba dva tu mají přece jen horkou půdu pod nohama. (Tohle rčení mám od Jara. On je stejně pěkně zlomyslný. Jen se mi ulevilo, začal si mě dobírat, že prý ‚Horkou půdu pod nohama znenadání mám, honem, ať jsem za horama, než přijde hejtman sám!‘ Chtěla bych ho vidět, kdyby ho cuthbertovci taky přišli zatknout!) Rozloučili jsme se a oni vyrazili do lesa vstříc svému osudu. Snad se jim povede dobře. Langard je hodný člověk a Tywaline … Tywaline plnila úkoly, ke kterým ji vycvičili. Nechci vědět, co má za sebou. Mně pomohla. Zaslouží si klid. Buďte oba šťastní!
Tak, a tím se dostávám k dnešku. Zařídili jsme se tu docela pohodlně. Venku už je pořádná zima. Brzy napadne sníh – ráno je všechno přikryté jinovatkou a mezi stromy se válejí chuchvalce mlhy. Sedím na pařezu, v nose mě lechtá kouř, který se sem z Tvrze plazí. Jaro vaří večeři. V srdci se mi usadil klid, po mnoha dnech poprvé. Díky ti, můj deníku. Někdy mám dojem, že musíš mít stránky z olova, když si do tebe vylévám všechnu bolest. Ale strach, smutek, nemoc … to všechno jednou přejde. Nebudu tady věčně, svět tu nebude věčně. Hluboko pode mnou spí můj klíč. Ale ne, teď ne. Teď na to nechci myslet. Teď budu myslet na Jara. Škoda, že neumím malovat – nakreslila bych si ho sem. Nakreslila bych nás oba.
12. ready’reatu
Dnes v noci poprvé pořádně mrzlo. Siliviara byla nějaká mrzutá, asi ji zebou křídla. A to zima ještě ani pořádně nezačala. Co bude říkat za měsíc? Mně se v lese líbí, i když je zima. Je tu klid a tak hezky smutno.
13. ready’reatu
Dnešek byl divný den. Začal krásně a skončil … zle. V noci jsem měla sen o Jarovi. O nás obou. Zdálo se mi, že stojíme na mostě a líbáme se. Že mě Jaro hladí, úplně všude, a mně že se to líbí. Vzbudila jsem se a měla jsem strašnou chuť vlézt si k němu do spacáku. Válčila jsem sama se sebou … a prohrála. Pořád z toho mám strach. Nedokázala jsem to. Ale zato se mi povedlo něco jiného. Chtěla jsem se ho dotknout, políbit ho. Ukázat mu, že JSEM žena. Sbírala jsem na to odvahu celé dopoledne. A sebrala! Tak dlouho jsem si nás dva představovala, až jsem to už nevydržela. Řekla jsem mu, že pro něj něco mám a ať zavře oči. Odměnou mi byl sarkastický pohled (už jsem si zvykla, abys věděl!), ale oči nakonec zavřel. Objala jsem ho a přivinula jsem se k němu. Poprvé! Cítila jsem, jak mu bije srdce. Přitiskla jsem svoje ústa na jeho, jako to dělali ti dva v Taymouthu, a rychle mu do nich zajela jazykem. Bylo to … mokré, to ano, vlastně dost nechutné, ale hlavně STRAŠLIVĚ KRÁSNÉ!!! Najednou jsem měla pocit, že jsem jako plášť, který Jara halí. Zalilo mě horko, krev mi bušila v uších. Honem jsem se mu zase vysmekla a utekla jsem do lesa. Za mnou se neslo užaslé: „Anvalian, počkej!“ Nepočkala jsem. Musela jsem pryč. Do lesa, do houští, skrýt své štěstí do hlíny a mechu. Schovala jsem se pod vývrat a tam jsem se nahlas smála. Bláznivě, šťastně, volně. Políbila jsem Jara. Sama od sebe. A nebyla to jen tak ledajaká pusa. Byla vášnivá, plná ženskosti. TAKHLE TĚ, JARO, MILUJI. Láska k tobě léčí tu zpropadenou ránu v mé duši. Vůbec si nepřipadám špinavá. A nebo jen trošku. Jaro, můj Jaro, ty zatraceně všední divotvůrce! Miluji tě, až z toho musím křičet. Nevím, jestli to dokážu, ale ten dnešní polibek mě plní nadějí. Toužím po tobě víc a víc, moje tělo zpívá a podlaha v Urze je tak vzdálená … Jaro! JARO!!!
Ještě teď, když to píšu, se při tom pomyšlení chvěji. Ale musím napsat i tu druhou polovinu. Smutnou, zlověstnou. Když jsem se asi po dvou hodinách vrátila zpět, nebylo už nic tak, jak jsem si představovala. Jaro mi sice moc hezky poděkoval (a Siliviara se při tom usmívala od ucha k uchu), ale pak zvážněl. Ptáci mu totiž donesli zprávy od ostatních druidů. Ve Verbobonku vypuklo povstání. To by ještě nebylo tak zlé. Jsou tam sice mrtví, část města shořela a všude se rabuje a krade, ale to nebude trvat dlouho. Velunský velekněz poslal do Verbobonku armádu a ta situaci nejspíš zvládne. Je to špatné, ale pořád je to lepší, než kdyby se vlády ujal nějaký nově provolaný náčelník. Koneckonců, Verbobonc je součástí Veluny. To se stalo včera. Kdyby bylo zůstalo jen při tom, asi by všechno dopadlo dobře. Armáda dorazí za pár dní, obsadí rozhádané město a velunští kněží a vojáci už horké hlavy zchladí. Jenže…! Jenže jsou tu verbobončtí gnómové a jejich „nezávislý stát“ v Kronských kopcích. Jen dorazila zpráva o Veluně, požádal prý jejich kníže Jimm Pithriggen oficiálně Celene o ochranu před „velunskou zvůlí“ a „nepřátelským vikomtem“. Na tohle v Enstadu slyší, a rádi! Takže dnes se prý dala do pohybu i celenská armáda. Je otázka, jak se budou věci vyvíjet dál, ale Jaro má starosti. Jestli se Celene nezastaví v kopcích, nebo jestli bude velunské vojsko pokračovat z města dál na jih, máme tady válku. A kdo je uprostřed? Kde bude ležet země nikoho? Tady! V Hommletu. Jako už potolikáté. Kde jinde svést bitvu než na Emraldských lukách, že?
Mám z toho nahnáno. Válka je zlá. Jaro tu už jednu zažil, když Thrommel táhl proti Chrámu, a není prý o co stát. Jen se podařilo Hommlet trochu zvelebit, už se sem zase hrnou okupanti. A navíc darthiiren! Co tu chcete? Myslíte si, že tady o vás stojíme, nebo co? Zatracení gnómové! Ach jo. Kdyby to aspoň bylo takhle jednoduché. Bylo by na koho nadávat. Ale věci jsou, jak už to bývá, složitější: Když umřel vikomt Wilfrick a na trůn nastoupil Horus, využili toho orkové v Lortmilských horách a uspořádali nájezd. Horus prý tehdy obsadil nížinu, ale do kopců své lidi nehnal. Gnómové byli biti nejvíc a prohlásili, že když je Verbobonc nehodlá chránit, oni že nebudou platit daně. Nějakou dobu si hráli na nezávislý stát, pak ale Horovi výběrčí daní přijeli a poplatky si vynutili. Nešlo o malé peníze, protože v kopcích se těží drahokamy. Vztahy se zlepšily s nástupem Langarda, který gnómům přiznal v rámci vikomtství samosprávu. Jenže teď je v úřadě opět Horus a gnómové se prý bojí zásahu velunské armády. Proto požádali o ochranu Celene. Kdyby šlo jenom o to, chápala bych je. Jenže spokojí se darthiiren s pár gnómy v kopcích, když jim Verbobonc málem vyklouzl z pařátů? A přijme Veluna jen tak odtržení oblasti, kde se těží drahokamy?
A co já? Jestli přijdou darthiiren, budu nejspíš první, koho zatknou. A oni tu budou dřív než Velunští, mají to mnohem blíž. Jak bude vypadat darthiirská okupace? Zima na krku a za humny armáda, kterou bude třeba živit. Zvládne to Hommlet? Jak se budou celenští vojáci chovat? Nikdo je tu nechce, alespoň tady dole, a oni to vědí. Vyprovokují něco? Nepostaví se lidé proti nim? Neskončí to nakonec krveprolitím? Ach bože, proč zrovna dneska? Proč v den, kdy jsem poprvé políbila svého muže? Mám strach. Nejen o sebe, o všechny lidi tady kolem. O Hommlet. O Verbobonc.
Jaro rozhodl, že teď už nemá smysl hrát si na schovávanou. Ještě odpoledne jsme se vrátili do Hommletu. Vyvolala jsem si „koně“ a vyrazila i se Siliviarou do města pro Bragnora. Já počkala u hradeb (a psala deník), Siliviara sehnala Bragnora a vyřídila všechno Thomasovi. (Čerstvé zprávy z města: Gnómové vyhodili do povětří most, aby zpomalili velunský postup na jih. Zámostí je teď úplně odříznuté.) Všichni tři jsme se ještě v noci vrátili domů. Strávila jsem čtrnáct hodin v sedle, bolí mě úplně všechny kosti. Na dnešek (tj. čtrnáctého, půlnoc už dávno byla) je dohodnutá porada u Rufuse a Burna. Jsem zvědavá, co vymyslíme. Bránit Hommlet by byl nejspíš nesmysl. Ach bože, když pomyslím, že za všechno vlastně mohu já. A to jsem chtěla jen pomoci lady Sarcině!
14. ready’reatu
Jaro mě vzbudil před polednem. Měla jsem dojem, že nevstanu. Takhle jsem se snad ještě nezřídila. Ježdění na koni BOLÍ! Porada byla krátká a věcná. Darthiiren se prý pohybují rychle – včera překročili hranice a obsadili Kron. Zda budou pokračovat až k nám, není jasné, ale asi ano, protože přezimovat v kopcích se jim chtít nejspíš nebude. Dohodli jsme se, že Hommlet vydáme a pokusíme se vyjednat co nejlepší podmínky. Plán je takový, že jim dáme k disposici jižní část města až k potoku a přes most že by vojáci nesměli. Je to rozumné, já to vím. Jen mě strašně štve, že náš dům zůstane „u nich“. Už se nemohu dočkat, až se mi nějaký celenský setník nakvartýruje domů. Rozdělili jsme si úkoly. Já mám dohlížet na bezproblémový odjezd těch, kteří tu na darthiiry nechtějí čekat. Je to skoro třetina hommletských rodin. Jaro jim zařizuje ubytování ve vnitrozemí. Možná mají víc rozumu než my. Jestli se naši nezastaví, budeme utíkat všichni… Na poradě byla také Ydey. Neměla na sobě vůbec žádné Cuthbertovy znaky. Hned po skončení odjela a já jí ani nestihla poděkovat. Bojím se, že jsem jí způsobila potíže.
Zbytek dne jsem strávila balením a nakládáním věcí na vozy. Byl při tom hrozný zmatek – vozů je málo a tažných zvířat ještě méně. Mezi lidmi se šíří strach a také silná protidarthiirská nálada. Ještě že mě nikdo v Hommletu moc nepovažuje za elfa. Jsem prostě „paní Ashstaffová“ a ta je „naše“. Sedlák Nareš ke mně dokonce přišel a povídá: „Vy prej nemáte rádi elfy. Teda jako ty lesní, celenský. Říkám vám, máte recht.“ Vyvracet jsem mu to nechtěla.
V noci jsem se bavila s Jarem o tom, zda bych také neměla odejít. Podle něj je to zbytečné. Ať už jsou darthiiren jacíkoli, není to žádná banda orčích nájezdníků. Chovat se tu budou nejspíš slušně a já jakožto manželka druida jsem před nimi v bezpečí dvakrát. Tak snad má pravdu. Jediné, co mi doporučil, bylo, abych raději schovala deník. A také bych prý měla začít přemýšlet o tom, jak ho zabezpečit nebo zašifrovat, aby nebylo na první pohled patrné, o čem se v něm píše. Jenže to se snadněji řekne, než udělá. Já nic takového neumím, Jaro také ne a Tallimas je pryč. Navíc je to darthiir.
14. ready’reatu
Je to jasné, darthiiren se nezastavili. Zřejmě je lákají ty naše „přípotoční nížiny“, jak se vyjádřil Jaro. Práce jsem dnes měla opravdu hodně. Ke všemu se ještě začaly trousit skupinky darthiirů z Verbobonku – hněv se tam obrátil proti nim a většina jich musela utéci. Prý jich lidé dokonce několik oběsili. Stálo to dost námahy umožnit jim průchod Hommletem. Dvěma bohatším rodinám sousedé sebrali vozy s majetkem a jednoho darthiira zbili a hodili do potoka. Zabránit se tomu nedalo, protože se přidali i Jezevci. Zasahovat musel nakonec sám Burn. Z Bragnora dnes vypadlo, že se těší na válku, jelikož na ní hodlá „nechutně zbohatnout“. Když jsem se ho ptala, jak se to dělá, podíval se na mě jako na méněcennou a prohlásil, že na válce se dá zbohatnout vždycky. Ach jo – Bragnor, všech marodérů král.
15. ready’reatu
V Hommletu je teď smutno, spousta domů zůstala prázdných. Ani uprchlíci z verbobonku dnes žádní nepřišli … zřejmě se už rozkřiklo, jak tady včera někteří dopadli. Při vší té mizérii mám aspoň jednu škodolibou radost – v noci začalo opravdu pořádně mrznout. Podezřívala jsem Jara, ale ten to kategoricky popřel. Do počasí prý zasahuje nerad a o potíže s celenskými vojenskými druidy nestojí. Takže to takhle vyšlo samo od sebe, což je dvojnásob příjemné. Doufám, že vám je pořádná zima, vy nafoukaná darthiirská soldatesko.
16. ready’reatu
Už jsou tady! Dnes odpoledne přijelo asi dvacet darthiirů na koních a zamířili na hrad. Odjeli až pozdě večer a Rufus na zítřek opět svolal poradu. Darthiiren si nikoho nevšímali a chovali se vcelku slušně. Nebo alespoň profesionálně. Několik vojáků se otočilo za mnou, ale jinak nic. Mezi lidmi panuje dost nepřátelská nálada. Doufám, že z toho nic nebude.
17. ready’reatu
Brzy ráno jsme s Jarem vyrazili na hrad. Slova se ujal Burn a vysvětlil nám, na čem se s celenským velitelem (je to nějaký kapitán Elhan Amalith) dohodl. Vojsko prý nehodlá Hommlet obsadit, ale očekává se do nás alespoň základní spolupráce. Kapitán Amalith slíbil, že svým lidem zakáže překračovat most, ale hlídat si to máme sami. Od potoka na jih je území prozatím pod celenskou okupační správou a veškeré pravomoci přecházejí na jejich důstojníky. Máme se vyvarovat všech nepřátelských akcí a pak prý budou darthiiren s Hommletem zacházet jako s obyčejným civilním městem. Burn nám všem kladl na srdce, že teď je bezpodmínečně nutné, abychom situaci ve městě uklidnili. Nesmí dojít k žádným konfliktům. Hlavní je hlídat most, na jih smějí jen ti, kterým je možné věřit, že neprovedou nějakou hloupost. Po schůzce si mě ještě vzal stranou a řekl mi, že bych ve svém vlastním zájmu raději neměla chodit z města. Po okolí se budou pohybovat celenské hlídky a mohlo by dojít k nedorozumění. Samé skvělé zprávy…
A do toho všeho si klidně přijede Tallimas! Po poledni se od Verbobonku přikodrcal vůz, na něm Šella, její rodiče, bratr a on. Netušila jsem, co tady hledají za štěstí, ale vysvětil mi, že pro Šellinu rodinu bylo ve Verbobonku nebezpečno a že tady v Hommletu je takové hezké a klidné místo… Nevybral sis moc dobře, Tallimasi. Však se také na ně všichni mračili. Nebýt celenské armády za humny, kdoví jak by to dopadlo. Jediné štěstí je, že rodina je smíšená. Šellin tatínek je darthiir, maminka rivvil. Její bratr vypadá jako tu’rilthiir, ale do Šelly bych to neřekla. Trochu mě také zaskočilo, když jsem viděla její rodiče. Maminka už je stará paní, zatímco otec je v plné síle. Dost mě to zabolelo. Takhle to jednou bude se mnou a s Jarem. On zestárne, já ne. Ale zase mě zahřálo u srdce, když jsem viděla, jak hezky se k sobě ti dva chovají. Tallimas mi vysvětlil, že Šellin tatínek se v Celene dostal do nějakého sporu a nakonec odtamtud odešel a usadil se ve Verbobonku. O politiku se nezajímá a živí se obchodem. Potíž je, že teď nás politika doběhla všechny. Zavedla jsem je aspoň na hrad a Rufus rozhodl, že se mají prozatím usadit v některém z prázdných domů. Já a Bragnor jsme dělali, co jsme mohli, abychom dali každému najevo, že tihle elfové jsou naši přátelé. Doufám, že nikoho nenapadne podpálit jim střechu nad hlavou…
A teď něco veselého: Už jsem skoro spala, když ke mně vtrhla Siliviara. Řehtala se na celé kolo a nemohla se zastavit. Když nakonec popadla dech, vyprávěla mi, že se letěla podívat, jestli by se darthiirům nedalo nějak uškodit. Narazila při tom na hlídku a vyslechla jejich rozhovor. V originále to tak nezní, ale jakmile se to přeloží, nemá to chybu. Ti dva se prý bavili nějak takhle: „Taky je ti taková zkurvená kosa, Lesní kvítku?“ „Ty krávo, Ranní roso, mně je zima až v prdeli.“ A tak dále. Zdá se, že vojenská darthiirština asi nebude ten „vznešený jazyk ušlechtilých lesních bytostí“, jak se všude píše.
18. ready’reatu
Dnešek přinesl mnohá překvapení. V noci se přihnala bouře a do rána napadlo přes metr sněhu. Jestli darthiirům něco přeji, tak tohle. Dopoledne přišel na návštěvu Tallimas. Chtěl vědět, co a jak se v jeho nepřítomnosti stalo. Vyprávěla jsem mu jenom něco. O té záležitosti s Horem jsem radši pomlčela. Když se dověděl, že vojsku velí Elhan Amalith, zatvářil se trochu rozpačitě. Zeptala jsem se ho, jestli velitele zná, a on mi sdělil, že je to jeho bratr. Tohle se v Hommletu nesmí nikdo dovědět! Při odchodu mi ještě pověděl, že si půjde s bratrem promluvit. Netušila jsem, že je Tallimas šlechtic.
Když se vrátil, vypadal zamyšleně. Bratr mu vyprávěl, že jejich sestra Leylla, jedna z nejvyšších Ehlenestřiných kněžek v Celene, zmizela. Prý ji vyslali na nějakou diplomatickou misi do Lortmilských hor a od té doby o ní není zpráv. Nevydržela jsem to a řekla jsem mu všechno o Sethrine. Úplně zesinal. Mrzí mě, že jsem mu to nemohla povědět dřív – byla bych ohrozila Tywaline. Tallimas ani pořádně neodpověděl a vyběhl zpět do vánice. Vrátil se pozdě večer a přivedl i Bragnora. Prý znovu mluvil s bratrem. Leylla se údajně dostala se Sethrine do jakéhosi sporu. Tallimas se tomu moc nediví, protože jeho sestra je člověk dost nepříjemný a mocichtivý a u dvora měla značný vliv. To zřejmě nehrálo do karet Sethrine. Zařídila to tak, že Yolanda poslala Leyllu něco vyšetřit … a zrovna do Rastoru! Sestra i celý její průvod cestou zmizely. A co je poblíž Rastoru? Obnovený elementální chrám. S největší pravděpodobností to spolu souvisí. Už Kelašein přece říkala, že se tam běžně pohybují Ilythiiri. Jestli tohle všechno Sethrine věděla, nebyl pro ni problém zařídit, aby Leyllu někdo přepadl a zajal. Možná zabil. Hlavní potíž je v tom, že Celene je teď takřka v rozkladu. Yolanda po manželově smrti vyhlásila neutralitu a přestala se starat o zahraniční záležitosti. Jediné, co ji zajímá, je rituál. S tím nesouhlasila část armády, která bojovala s Turošem Magem. Stále se sice považují za loajální, ale Yolandu prý začnou poslouchat jedině tehdy, až jim dá jiný povel než jen „stůjte na hranici a ani se nehněte“. Takže teď vedou tihle lidé válku s Pomarjem na vlastní pěst a jsou to oni, koho si pozvali gnómové (to jste si mohli odpustit, řekla bych, že orkové takové zvěsti přijmou s nadšením). Elhan prý nemůže poslat do Lortmilských hor někoho ze svých mužů, protože žádný takový rozkaz z Enstadu nepřišel a nepřijde. A jeho nadřízení mají prý jiné priority než starat se o zmizelé enstadské hlavouny. Jinými slovy, Elhan by byl rád, aby se věci ujala znovu nalezená černá ovce rodiny Tallimas. A ten by zase do toho rád namočil takových černých ovcí co nejvíc. Pěkně to bráškové upekli. Já i Bragnor jsme nakonec souhlasili. Přece v tom Tallimase nenecháme. Vyrazíme hned zítra. Mám vyzkoušené, že ti moji „koně“ se neboří do sněhu, tak snad to zvládneme. Jarovi ani Siliviaře se ta myšlenka moc nezamlouvá, ale já jet musím. V sázce není jen život Tallimasovy sestry. Možná něco zjistila o Sethrine. Musíme jí pomoci.
Když jsem pak ještě v noci šla pro jídlo ke Služtičce, našla jsem Tallimase stát venku na mrazu. Vypadal hrozně. Sedli jsme si spolu do lokálu a on se rozpovídal. Má k sestře takový podivný vztah. Táta s mámou prý odešli krátce po jeho narození na Lendorské ostrovy a jeho vychovávala sestra, která je o dvě stě let starší. Prý to byla doba, na kterou nerad vzpomíná. Sestra je hysterická a pánovitá a měla jasnou představu, že z Tallimase bude Corellonův kněz. Nebo alespoň druid. Celé Tallimasovo dětství byla nekončící řada příkazů, zákazů, výčitek a hysterických scén, že je Tallimas neschopný, že dělá jen ostudu, že vůbec nehledí na sestřino postavení a co by tomu řekli otec s matkou. Nakonec to Tallimas nevydržel a utekl na Keld. Poslední zpráva, kterou o ní měl, byla, že když se dověděla o mně s Bragnorem, běhala po paláci jako fúrie a rozmlátila všechen porcelán, co jí přišel pod ruku. Tohle tedy měl Tallimas na mysli tou svojí vyhýbavou odpovědí, když jsem se ho ptala, jestli kvůli mně nemá v Celene problémy. Chudák Tallimas. Leylla musí být pěkná saň. Moje dětství taky nestálo za nic, alespoň z dnešního pohledu, ale přece jenom … matka mě měla ráda. Vím to. Styděla se za mě, bila mě, nikdy mě nepohladila, nehrála si se mnou. Jenže u nás je to normální. Ona sama měla podobné dětství. Ale když na to přišlo, bojovala za mě jako lev. Kdybych jí byla lhostejná, nepřežila bych v Urze ani den. Leylla měla Tallimase nejspíš také ráda, jenže jestli je takováhle… Už se té Tallimasově zatrpklosti nedivím ani trošku.
19. ready’reatu
Tak tedy znovu do Rastoru. Koně se osvědčili, dokonce za sebou nezanechávají ani stopy ve sněhu. Tallimas říkal, že se nedávno začal učit teleport, ale že ho ještě nemá nacvičený. Létání prý také nechce pokoušet, protože má v Konsorciu nějaký magický dluh odposledka či co. Raději jsme neriskovali. Bragnor na nás seslal ochranu před zimou, a tudíž jsme po pláních mohli jet tryskem. Jsem na koně pyšná. Sice vypadají všelijak (to už se asi nezlepší), ale rychlí jsou jak vítr. Večer jsme dojeli až na úpatí Lortmilských hor. To by obyčejný kůň nedokázal.
20. ready’reatu
Cesta horami byla složitá. Magičtí koně se sice nebojí výšek, ale jezdec bohužel ano. Obzvlášť takový „zkušený“ jezdec jako já. Když navíc odpoledne vyšlo slunce, bylo na průšvih zaděláno. Párkrát už jsem z koně spadla, ale takhle ještě ne. Vzala jsem obličejem o kámen a v tu chvíli jsem měla pusu plnou krve. Vyrazila jsem si všechny přední zuby. Pěkně ošklivý pocit. Navíc jsem málem sjela do rokle. V posledním okamžiku jsem se zachytila o stromek. Hodili mi lano a Bragnor mě pak vyléčil. Umí to opravdu dobře, protože zuby mi dorostly. Jsem ráda. Sice bych si asi mohla dovolit zaplatit někde za regeneraci, ale teď bych měla potíže s jídlem.
Do Rastoru jsme dorazili večer. Měla jsem všeho právě tak dost. Ubytovali jsme se opět u trpaslíků v kovárně. To znamená, že už zase musím mít na obličeji masku. Dívají se tu po nás podezřívavě, tak jsme s Tallimasem raději ani nikam nechodili. Jen Bragnor vyrazil za kamarády dřevorubci na pivo.
21. ready’reatu
Tedy, že by se mi v tomhle podivném podzemním světě líbilo, to tedy nelíbí. Ráno jsme vyrazili z Rastoru a v lese na nás Tallimas seslal létání. Takhle krátkodobě prý může. Nevím, nerozumím tomu. Do dolů jsme se dostali úplně stejně, jako když jsme odnášeli mrtvého Bragnora. Mimochodem, je to přesně měsíc, co ho zabili. Vypadalo to tam pořád stejně, jen ty mrtvé hobgobliny něco zřejmě sežralo. Bragnor byl jak u vytržení, pořád běhal nadšeně od jednoho místa ke druhému a brumlal si věci jako: „Jo, a tady mě prasisko nabralo na kloktáky…“ Neměla jsem sílu vysvětlovat mu, že kanec nemá kloktáky, nýbrž klektáky a že ho na ně určitě nenabral, protože ho nabral na páráky. Stejně by to nemělo smysl. Od hobgoblinů jsme se vydali nazdařbůh dál po kolejích. Šli jsme docela dlouho a několikrát jsme se museli vracet. Trpaslíci tu vykutali hotový labyrint. Nakonec jsme se dostali někam do spodních pater. Trochu tam prosakovala voda a koleje i převrácený vozík, který tam ležel, jako by byly napůl rozpuštěné. Měla jsem strach z dalšího draka, ale spletla jsem se. V postranní chodbě jsme narazili na obrovskou louži černého slizu. Poučeni z Nulbu, udělali jsme ukázněně čelem vzad a utekli jsme. Dokonce i Bragnor. Sliz si to ovšem nechtěl nechat líbit a vyrazil za námi. Byli bychom mu zmizeli, jenže jsme se dostali pod jakýsi převis, a než jsme se dostali nahoru, sliz nás dohnal a odřízl nám cestu. Bragnor popadl lano a začal lézt, že nás pak vytáhne, ale už to nestihl. Napadlo mě, že bych na Tallimase seslala expeditious retreat, on by sliz přeskočil, odlákal a já bych si v klidu vylevitovala vzhůru. Pak by se Tallimas vrátil a my bychom ho s Bragnorem vytáhli na laně. Nějak jsem ovšem přecenila své zaklínadlo. A také Tallimasovu kondici. Rozeběhl se, skočil ... a přistál přesně uprostřed té zatracené louže. Ještěže neupadl! Boty se mu rozpustily takřka okamžitě. Měla jsem o něj hrozný strach. Levitaci jsem tedy seslala na něj a vytáhla jsem ho ze slizu ven. Sama jsem zůstala se slizem dole. Zažila jsem opravdu horké chvilky. Uhýbala jsem těm cákancům, seč jsem mohla, a povedlo se mi nedostat ani jeden zásah. Bragnor mi pak hodil provaz a začal mě tahat nahoru. Jenže sliz pořád za mnou. Bylo to o rozum – visela jsem na laně, nemohla jsem se hýbat, a za mnou ta žíravá břečka! Dostal mě z toho Tallimas, který sliz několika firebally spálil.
Nahoře jsme si odpočali a Bragnor Tallimase vyléčil. Asi bych se Tallimasovi neměla smát ... určitě bych se Tallimasovi neměla smát, když jsem to vlastně celé spískala, ale ono to nešlo. Bosý Tallimas s opáleným lemem u pláště a polovičními kalhotami, to na mě bylo prostě moc. Vypadal, jako by ho právě prohlásili čestným hobitem. Dělala jsem, že si utírám nos, ale chechtala jsem se do kapesníku. Tallimas to prokoukl a jedovatě mi naznačil, kdo ho ke skákání přes sliz navedl. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se nesměji jemu, nýbrž absurditě situace, ale nevzal to. Řeč s ním začala být, až když si převlékl kalhoty a natáhl náhradní boty. Škoda, že je to s jeho smyslem pro humor takovéhle. Já se ho opravdu nechci nijak dotknout, nemyslela jsem to zle. Můžu snad za to, že mi člověk s honosnou róbou nahoře a bosými palci dole připadá směšný?
Vydali jsme se dál a po nějaké době jsme došli do místa, kde se chodba rozšiřovala a tvořila něco jako místnost. Byli v ní dva displaceři, ale jiní, než jaké jsme potkali na Keldu. Tihle byli o něco větší a měli černou barvu. Jeden na nás začal syčet, tak jsem seslala tongues, abych předešla případnému nedorozumění. Displaceři chtěli maso. Prý nás pustí dál, pokud je nakrmíme. Jenže nakrmit takové dva cvalíky, to není jen tak. Měla jsem z toho sice špatné svědomí, ale nakonec jsem to udělala – vzala jsem hůlku a vyvolala jsem zubra. Displaceři se na něj vrhli a my jsme rychle prošli dál. Jenomže zubr po nějaké době pochopitelně zase zmizel, což se displacerům nelíbilo. Dohnali nás v další jeskyni, tentokrát už opravdu veliké, a obvinili nás z podvodu. Pokusila jsem se jim namluvit, že měli žrát rychleji a že snědené maso jim v břiše zůstalo, ale takhle hloupí displaceři nejsou. Když jim došlo, že od nás žádné maso nedostanou, rozhodli se, že si ho vezmou z nás. Možná bychom se byli i ubránili, kdyby Tallimas špatně neodhadl situaci a nepokusil se displacery chytit do pavučiny. Jsou zřejmě také odolní na magii, takže jediný, kdo skončil přilepený v pavučině, byl Bragnor. A to bylo zlé. Jeden displacer se na něj vrhl a Bragnor se vůbec nemohl bránit. Tomu druhému jsem se postavila do cesty, aby se nedostal k Tallimasovi, a schytala jsem při tom pár ošklivých ran chapadly. Tallimas fireballem zapálil pavučinu, aby osvobodil Bragnora. Nakonec však všechno dopadlo úplně jinak – když fireball vybuchl a pavučina začala hořet, uvolnilo se ze stropu nějaké kamení a s rachotem se zřítilo mezi nás. Vyvalil se dokonce i kus stěny. Bragnorův displacer dostal zásah ohromným balvanem a zmizel nám z dohledu. Ten náš chvíli sledoval, jak se s Tallimasem vyhýbáme kamenům, a pak raději utekl. Po chvíli se z prachu vyhrabal i Bragnor. Displacer se pak ještě objevil nahoře na hromadě, ale jen na nás zaprskal a utekl. Stáhli jsme se do chodby, kdyby třeba ještě něco padalo, a vyléčili jsme se. Pak jsme zaslechli hlasy. Netrvalo dlouho a objevilo se i světlo. (Vlastně jsem úplně zapomněla zmínit, že Tallimas se naučil darkvision, takže už nemusí cupitat za námi. Šikula.) Dorazilo několik ozbrojenců. Když jsme jim popsali, co se stalo, zakroutil jeden z nich hlavou, že prý jsme pitomci – displacery tu má každý rád a stačí jim hodit kus sušeného masa. Jedna žena se pak šla podívat na tu spoušť, kterou jsme vyrobili, a vrátila se se slovy: „Já říkala, že se to mělo podepřít už dávno.“
Chovali se docela přátelsky a řekli nám, že jestli chceme na zemní most nebo do ohnivého chrámu, musíme přes jejich území. A že to bude něco stát. Šli jsme s nimi a počkali na jejich velitele. Je to takový divný chlapík ... nemám z něj dobrý pocit. Jmenuje se Eeridik, je postarší a dost ošklivý, jakoby pokroucený. Cuká mu ve tváři a pohybuje se tak nějak divně. Jako kdyby kolem člověka kroužil. Připomíná mi spíš zvíře než člověka. Krysu nebo kočku... Jednal s námi úplně normálně, tím myslím obchodně, ale... Prostě se mi nelíbí! Můžeme prý u něj zůstat, jak dlouho chceme, ale bude nás to stát 10 zlatých na osobu a den. Ukázal nám, kam smíme a kam ne. Jako stráže zaměstnává i několik trollů, tak je nemáme dráždit. Pak má v jedné místnosti jakýsi magický kruh, který je prý nebezpečný. Ptala jsem se ho, k čemu slouží, ale jen se smál. Mluvil o kruhu, jak by byl živý. Vůbec se mi zdá, že to Eeridik nemá v hlavě úplně v pořádku (ode mne to sedí). Ubytoval nás v malé místnosti, přičemž vedlejší místnost obývá troglodyt. Dost to tu páchne. A nejhorší je to se záchodem – jde se tam kolem velikánského medvěda, který útočí na všechno, co se hne. Odskočit si tu prý smí jen ten, kdo si troufá. No, nakonec nám Eeridik slíbil, že na požádání stráže medvěda zavřou, ale moc se mi to nelíbí.
„Noc“
Je mi špatně. Měla jsem sen. Zdálo se mi o Long Lily. A o té bouři. Už zas. Zase je tu ten divný obraz, pocit, že svět je něco v mých rukou. Že všechno do sebe zapadá, JAK JÁ CHCI. Bolí mě hlava. Vzbudila jsem Tallimase, chtěla jsem mu říci, že je mi zle. Nevěřil mi. Chtěla jsem mu to dokázat. Vzala jsem kus světa a svázala ho. Jako pruty. Vzduch kolem mě lehounce zapraštěl. Slova, tóny. Realita se ohýbá. Chceš bouřku? Proč ne. Vždyť je v tobě. Ani jsem to nedořekla, stačilo jen pár nahozených tónů. Ze vzduchu kolem mě vyšlehl blesk a roztříštil hliněný džbánek v rohu místnosti. Zahřmělo při tom a všude byl cítit ozón. Oči jsem měla plné slz. Tallimas to ale nepochopil. Řekl jen: „Jo, lightning bolt, já ho umím už půl roku,“ a zalezl zpět do spacáku. Bragnor vykoukl, zakroutil hlavou a zase usnul. Já tu sedím sama a nevím jak dál. Tohle přece nebyl lightning bolt. Nebylo to vůbec žádné zaklínadlo. Magie je něco mimo nás, něco, co ovládáme, protože to umíme. Jako když opratěmi řídíme koně a vůz. Jenže ten blesk byl uvnitř. Byl ve mně. Já ho neseslala, neusměrnila jsem nějakou sílu venku. Vždyť přece umím kouzlit. Vím, co to je magie. Tohle byl SKUTEČNÝ blesk. Nevím, jak to vysvětlit. Připadá mi, jako bych v sobě nacházela střepy světa. Nejdřív moře, teď bouře. Všechno se to ve mně otáčí, nabírá tvar, zapadá do sebe. Motá se mi z toho kolotání hlava. A bojím se. Bojím se sama sebe. Ilhara, vel’klar phuul dos?
Diskuze
Omlouvám se, že reaguji se zpožděním - byl jsem teď šest dní ve Florencii (heč!) Za všechny komentáře a hodnocení děkuji.
Shelagh: Uzavřenost či neuzavřenost dílu určuje Xorxe, poněvadž je GM a rozhoduje, co a jak se uploadne na server. Já mu jen odevzdávám deník, čímž na další osud textu fakticky ztrácím vliv. A tak mi to vyhovuje :-)
Desaan: Však ona to Anvalian taky ručně píše. Já to po ní jen překlepávám do elektronické podoby :-) Koneckonců, je to elf a má v noci dost času na to, aby se buď nudila, když ostatní spí, nebo se věnovala nějaké konstruktivní činnosti, například psaní deníku. S Tallimasem si moc nepopovídá, tak halt píše. Ona je to pro ni v podstatě psychoterapie. To mj. přispívá k její psavosti. Tečky ... :-) Já sám takhle nepíšu, ale zvolil jsem tuto formu pro vyjádření často velmi vzrušeného Anvalianina stylu, kdy se jí myšlenky derou na papír rychleji, než je stačí zapisovat. Řekl bych, že to sedí k její manické hyperaktivitě a ke způsobu, jímž věnuje věcem pozornost. Otázkou ovšem je, zda se to dobře čte, že ano... :-)
Bre.ber.ka: (To je teček :-) Na Tvé případné výtky jsem zvědav. Už Holger mě jednou usvědčil z omylu, těším se na pokračování :-)
Fšici: Poněvadž k tomuto dílu není moc věcí k vysvětlování, rozhodl jsem se, že Vás potěším (snad) několika Anvalianinými portréty. Její herní statistiky už znáte, tak tedy jak ta ženská vlastně vypadá? Takhle:
Portrét - http://www.multiweb.cz/jabb/postavy/anvalian.jpg < br />S lukem - http://www.multiweb.cz/jabb/postavy/anvalian01.png
S mečem - http://www.multiweb.cz/jabb/postavy/anvalian02.png
Ve svatebním - http://www.multiweb.cz/jabb/postavy/anvalian03.png
Potrét jsem stáhl kdysi při tvorbě postavy bůhví odkud a trochu jsem ho poeditoval, aby opravdu vypadal tak, jak si Anvalian představuji. Ostatní obrázky jsme vytvářeli společně s Xorxem v programu Hero Machine (http://www.heromachine.com/). Máme toho v HM poměrně hodně, ale nebudu sem odkazovat na všechno, abych si nevystřílel všechen prach. Příště čekejte další várku.
A ještě důležité upozornění: Pozítří odjíždím na semestr do Berlína a nevím, jak to tam bude (aspoň zpočátku) s internetem. Proto se může stát, že v následujících dnech nebudu na Vaše příspěvky reagovat.
Cum salute Iabbervox
Deník Anvalian patří na serveru bezesporu do zvláštní kategorie velmi osbitých a kvalitních příspěvků. Za jiných okolností bych se zlobila, že autoři „využívají" rozsahu deníku, jehož i každá samostatná kapitola je dost dlouhá.
Přiznám se, že jsem všechny díly nepřečetla, dala jsem si to za úkol, abych byla schopná si k celému dílku najít ten správný a co nejobjektivnější postoj.
Nicméně už teď mohu říci, že se jedná o barvitý příběh, v němž, poněkud neomaleně řečeno, nechybí sex, krev ani akce. Doplním, Že nechybí ani napětí a autoři jen pozvolna zodpovídají čtenářovy otázky, tak, aby se na příští díl mohl těšit a přemýšlet o nich.
Jen se nemohu rozhodnout v hodnocení. Přeze všechnu chválu, kterou jsem tu dnes doslova plýtvala ve velkém, jsem narazila na pár drobností. Nechci je tu teď rozebírat, protože, jak jsem zmínila, mohou to být jen nedostatky způsobené mou neznalostí komplexního díla. Také je tu záležitost s četností těchto příspěvků. Rozsah příběhu je nesporně ohromující a úctyhodný, zaslouží si uznání.
Nechci jít s davem, ale tentokrát se asi nechám unést. Děkuji za příjemnou četbu, která mne teď bude provázet několika večery.
Zdravím,
Další z úspěšné řady Anvalianina deníku je na světě, nezbývá, než si najít trochu času a počíst si. Naštestí jsem si tento čas udělal. Nic se k tomu ani snad nedá vytknout snad jen, že mě osobně se nelíbí to tečkování, zapojil bych více spojek. Pak ty anglické nadpisy, ano já vím, je to schválně:-) Celkově hodně kvalitní dílo a určitě je zapotřebí hromada času a fantasie. Opravdu chválím, nazval bych to jako třešnička na dortu, protože se v této rubrice objevují kvalitní dílka a toto je taková láhůdka:-)
Nakonec bych chtěl podotknout jednu věc. Představ si, že by chudák Anvalian psala ručně, to byla musela mít opravdu výdrž...:-)
Dávám 5*, opravdu radost to číst. Sice jsem nečetl "osmičku" a níž, ale asi si udělám trochu času:-)
S pozdravem Desaan
Desáté pokračování Anvalianina deníku je opět chutným koktejlem akce, intrik a psychologie tak, jak jsme si zvykli. Pravda, tím, jak uplyne delší doba od předchozích dílů, čtenář se může mírně ztrácet v poměrně složité politické situaci mezi zeměmi, městy, rasami a národy – nicméně stačí přece nahlédnout k předchozím částem.
Styl vyprávění, resp. deníkových zápisků je stále velmi čtivý, plyne lehce a řekla bych ukázkově.
Chválím další krůček v Anvalianině psychologickém vývoji – je přirozený a nenásilný, zároveň se neztrácí nic z jejich osobnostních rysů, které již známe. Stejně tak je příjemné odhalovat spolu s Anvalian pozadí ostatních postav, v tomto případě Tallimase.
Co je malým mínusem, je neuzavřenost části vyprávění do jednoho celku – díl končí uprostřed výpravy. Možná by bylo lepší ukončit díl rozhodnutím vydat se do Rastoru a celé dobrodružství pak popsat v díle dalším.