Nejklasičtější z klasik
| Autor: | Master_of_Drakes |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 20 |
PROLOG
VYPRAVĚČ: Je pozdní odpoledne. Tři hrdinové - krásná elfka, statný barbar a pochmurný člověk - stojí na malém kopečku. Pod nimi je údolí s vesnicí, na protějším kopci jakási zřícenina. U barbarových nohou se válí asi tucet pobitých vlků.
BARBAR: (Vytáhne meč z posledního vlka a otře si ho o jeho kůži) Tak, a teď by bodlo pivo! Co támhleta ves?
ČLOVĚK: Já jsem vcelku pro. Co ty, kouzelnice?
ELFKA: (Nevnímá, jen se upřeně dívá na zříceninu.)
BARBAR: Kam tu furt čumíš? To tě ty trosky tak berou? Nebo... (Začne volat kamsi do vzduchu) Já tam nechci! Ale už stejně vidím, jak tam skončíme, co?
VYPRAVĚČ: (Úsměv jako měsíček na hnoji).
ČLOVĚK: A jak se to tam vůbec menuje?
ELFKA: Bílý hrad.
PRVNÍ JEDNÁNÍ
Obraz první - Hospoda
VYPRAVĚČ: Trojice dobrodruhů vejde do vcelku čisté krčmy. U stolu sedí několik jím podobných.
BARBAR: Hospodo! Třikrát toho točenýho!
ČLOVĚK: Já piji v souladu s přírodou jen vodu...
ELFKA: A já bych si dala spíš víno, počkej...
BARBAR: Však si dejte co chcete, ty tři jsou pro mě! (Pauza) No tak, hospodo, kde se s tím flákáš?
HOSTINSKÝ: Voni jsou nějakej rychlej... Nejsou voni nějak příbuzný s tím Rychlým z Horního Dolíčkova?
BARBAR: Chceš mě urážet?!
HOST: Jméno Rychlého z Dolíčkova je ti urážkou? To je náhodou moc čestný pán. Moje matička, ctěná Voplejtačková z Výměrova mě o něm vždy říkala jen to nejlepší. Je to můj příbuzný! Chceš tedy urážet ty mě?
ČLOVĚK: Tak tvoje mať je ta čarodějnice Voplejtačková! Co sem kvůli ní měl týden průjem! Prý rozumí bylinkám... Cha, pěkně rozumí...
HOST: Odvolej to! Při sám Elfian z Mračounova! Odvolej to!
ELFKA: Odkud znáš mého učitele?
HOST: Toho černokněžníka?! Toho zaprodance ďábla?!
ELFKA: To jsem raději neslyšela. Nerada prolévám nevinnou krev...
HOST: Neslyšela? Tak já ti to zopakuju: Toho černokněžníka!? Toho...
Obraz druhý - Žírné louky
VYPRAVĚČ: Družina se ubírá žírnými loukami od vesnice směrem ke zřícenině. Člověk má od včerejška na oku promodralý monokl, elfka trochu ožehnuté vlasy, barbar natržené ucho, ale jinak je to moc hezké ráno a...
BARBAR: Že tě přerušuju, vážení, máme dost vody a voleje? Já bych nerad skončil po pár směnách bez světla.
VYPRAVĚČ: (Významné odkašlání) Po pár směnách?
BARBAR: No jo... Co to žvanim... É... Máme dost oleje, by nesončili jsme brzo ve tmě jako v... no však víte..., ...sličná kouzelnice?
ELFKA: Jo máme. Poď prosimtě.
Obraz třetí - Za vchodem do zříceniny
VYPRAVĚČ: Místnost je kruhová...
ČLOVĚK: Taky by mohli jednou stavět něco, co se dá nakreslit.
VYPRAVĚČ: Je tmavá a má asi sedm sáhů v průměru. Schodiště do horních pater je zborcené, ale vedlo by tu jedno dolů...
BARBAR: No jó. Jak jinak, že jo...
VYPRAVĚČ: V místnosti je plno suti...
BARBAR: To už známe... A nemáš nás na něco upozornit?
VYPRAVĚČ: É?
BARBAR: (Napodobí hlas vypravěče) Rozsviťe si lucerničky... Je tu totiž tma...
DRUHÉ JEDNÁNÍ
Obraz první - Temná místnost (jen mezi námi, je to místnost F1)
VYPRAVĚČ: Vběhli jste do místnosti zajímavého tvaru...
ČLOVĚK: Víš, to nás teď tak úplně nezajímá... Za chvíli tu budou ti kostlivci, co před nima berem kramle!
BARBAR: Muhehehechachachá! Významně chřestím v ruce několika... hm... "meči".
ČLOVĚK: Natahuji svůj luk.
ELFKA: Hele, až vběhnou, tak klasicky. Dva modrý za pět na prvního...
VYPRAVĚČ: Hele zvykejte si trochu... už, sakra... Taky bys to mohla říci nějakým tajemnějším jazykem, ne? Do místnosti začali vbíhat kostlivci.
ELFKA: Artak bárak, aber zweimal bitte!!!
BARBAR: Vrhám se na jednoho... (Kostlivce nádherně mine) Hele to je pech! To neplatí! To se zastavilo... Dej si ty desky někam do pryč!
VYPRAVĚČ: (Významné odkašlání)
BARBAR: Tak teda: Udupej bojiště před tím, než tam sebou začneme házet!
Obraz druhý - Ne tak temná, jako spíš tajemná místnost
VYPRAVĚČ: Slyšíte velmi jasně tep srdce... V místnosti se nalézá malá pyramida. Její stěny zlověstně planou oranžovou září a uvnitř je... Nebudete tomu věřit, ale vypadá to jako...
ČLOVĚK: Že by to bylo srdce tý sochy, co nás tak úpěnlivě prosila, abysme se kvůli ní nechali trošku přiopíct? Já pro to nešahám...
ELFKA: Přece to nechcete po mně?
BARBAR: Hele děte do pytle, jó? Proč furt já... I když... Mohly by za to bejt nějaký expy! Pusťte mě k tomu! (Vrhne se k pyramidě, zařve, když se spálí, ale srdce vytáhne ven.) Mám to! Mám to! Cítím sice svůj brzký konec... Mez vyřazení se blíží, ale kolik mi za to připíšeš?
VYPRAVĚČ: Munchkinózní obludo...
Obraz třetí - Obyčejná místnost (tedy, ona není tak obyčejná. Je tu něco malého zakopáno...)
ČLOVĚK a BARBAR: Ty poslechni, Mitsubichi... Promiň, Mazdo... Jsi si jistá, že to tu opravdu je? Já už se tady s tím prknem rejpu v tý hlíně docela dlouho a pořád nic!
AHURA MAZDA: Tak, že by to bylo v tom druhém rohu...? Počkejte, nedřete se. Zdvihne ruce, cosi vykřikne a v protějším rohu zeje kráter o průměru jeden a půl sáhu.
ELFKA: To bylo hustý! To bylo asi nějaké to pověstné kouzlo vyšší úrovně...
ČLOVĚK: A tady bude zřejmě nějaký ten pověstný vyšší artefakt... (Z díry vytáhne... Ano, to musí být ono. Orlandovo oko!) Tak tohodle kusu šutru se tak bojí ten hlavní zloun s tím nevyslovitelným jménem?
AHURA MAZDA: Ano, toto je největší postrach Angra Mainju! Pojďte. Jdeme ho zničit.
Obraz čtvrtý - Proslulá místnost S2
ČLOVĚK: Vzdej se Angro Mainju! Jde s námi elfka a máme Orlandovo oko! Tak to má dopadnout. Utíkej, je li ti život milý!
(Náhle všichni stojí po pás v blátě, Angra Mainju nikde).
ELFKA: Moje róba! Moje róba! Za to někdo draze zaplatí...
BARBAR: A já vim kdo... Ještě nám tu zbejvá ten medvědodlak...
VYPRAVĚČ: Ty víš, co je to medvědodlak? Tvá postava se někdy setkala s nějakým lykantropem, co? (Vítězoslavný usměv).
BARBAR: (Zlomyslný úšklebek) Já mám nějakou postavu? Co je to lykantrop? Smím já to vůbec vědět? Co to říkáš? Ty ses nám nějak zapomněl...
EPILOG
BARBAR: Ale konec konců, nebylo to tak špatný... Mám další level... Zablbli sme si... Co?
VYPRAVĚČ: Hm...
ČLOVĚK: Honzo?
ELFKA: No?
ČLOVĚK: Kudy jedeš domů?
ELFKA: Asi pětkou na metro.
ČLOVĚK: Tak nazdar pánové, my jdem...
A družina odchází do západu slunce...
Diskuze
Vypravěč: Ano, ano, milé děti, tak takové to bylo. Tak vypadaly ony pověstné začátky. Kdysi dávno, v předaleké galaxii… ehm, pardon. Za sedmero horami a sedmero řekami žili byli lidé, kterým nestačil běžný život studentů, pracantů a inteligentů. Jednoho dne se proto vydali na pouť do říše Fantasie, kde objevili neuvěřitelné poklady strážené strašlivými obludami. A tak našim bohatýrům nezbylo než dopustit se hrdinských skutků…
Zápis sezení (jinak se to snad nedá napsat) nad hraním Dobrodružství v Bílém hradu ukazuje většinu ctností a zejména nectností čerstvých hráčů. Schválně, jestli v tom najdete i sebe… Mohl by to být vhodný studijní materiál s úkoly typu: Pojmenujte chybky, co udělali hráči, Pojmenujte chybky, co udělal pán jeskyně, Nalezněte správný postup řešení konfliktu… O mnoho víc dílko nepřináší.
Na závěr bych reagoval na anotaci příspěvku...
„Každý z nás asi někdy zažil ty poněkud trapné začátky hraní DrD. Právě těm jsem se chtěl vysmát ve svém scénáři.“
Musím říci, že příspěvek tento cíl nesplnil. Otázkou zůstává, zda lze hledání stylu v začátcích nazvat trapným, či zda je to věc, pro kterou se má kdokoli komukoli vysmívat (snad proto, že je on „něčím více“.)