Články&Eseje

Nejen soundtrackem k LotR živ může být ctitel fantasy Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 18

Vážení přátelé, je to smutné, ale většina komerčně dostupné tzv. fantasy hudby je bohužel buď kýčem nebo plagiátem, ať už úplným nebo jen částečným. Je smutné, že velká část lidí se může utlouct po soundtracích, aniž by jim vůbec na mysl přišlo, kde vůbec mají kořeny. Kde se však dobrat vzorů? Kde přijít k něčemu kvalitnějšímu? Pokud by vás takové věci zajímaly, ale buď jste neměli vhodné zdroje informací, nebo patříte k těm nešťastným obyvatelům našich zemí, které někdo dokázal zavčasu znechutit výchovnými koncerty, pro vás je tento článek. Dovolím si malý průlet hudební historií a upozorním vás na některé zajímavé tituly, které by si mohly dělat nárok na podtitul fantasy, ačkoli to tak jejich autoři většinou nemysleli.


Přeskočme dřevní doby. Za prvé z nich nemáme notový nebo jiný hudební záznam a za druhé, vzdejte se představy bujarého etna kolem prehistorického táborového ohně. Nic takového se nebude ještě konat pár století až tisíciletí.

Začneme naši pouť v dobách, kdy světlo světa spatřil Gregoriánský chorál. Papež Řehoř Veliký sjednotil v 7. stol. našeho letopočtu mešní ordinarium, které bylo tím pádem logicky potřeba nějak zapsat. Od tohoto okamžiku máme již o hudbě poměrně ucelená, známá fakta.

Klasický gregorian by se vám asi nelíbil. Poslouchat ho chvíli je zajímavé, ale už po dvaceti minutách si průměrný člověk připadá pěkně „vymaštěně“. Pro méně znalé, je to dílo jednohlasé a ryze vokální (žádné hudební nástroje, jen zpěv). Žádné souzvuky, žádná rytmika, žádná forma, žádné metrum.

Dostáváme se do údobí skladeb, které si skutečně mohli zpívat praví rytíři. Byli byste zklamáni. Románské a gotické slohy nám dnes znějí poněkud podivně, a stejně jako nejstarší chorál by je člověk nedovedl dlouho poslouchat. I gotickým chorálem byste asi byli velmi překvapeni. To, co si dnes hraje na neogotický nebo neorománský chorál ve skutečnosti většinou porušuje základní skladebná pravidla slohu, jednoduše proto, aby to dnešní posluchač strávil. Tehdy totiž byly zakázané některé postupy, které jsou dnes doslova vyžadované, takže celá skladba na dnešního posluchače působí poněkud „ploše“.

Poněkud lepší už to začíná být v renesanci. Začínají se v hojném počtu objevovat i světské skladby a sloh je již dobře poslouchatelný. Ovšem na dnešní poněkud líbivé pojetí „mystické“ hudby si stále dělat nárok nemůže.

Baroko. Fugy, praeludia, barokní chorál. To už nezní tak špatně, ovšem pokud nejste fajnšmekři, tajemno si v tom taktéž nenajdete.

Klasicistní hudba je nazývána hudbou rozumu. Místo pro fantasii a srdceryvné árie v tomto slohu není. V módě jsou dvorské náměty, žádní hrdinové ani bojovníci. Blýskat na časy se začíná koncem tohoto období díky dvěma naprosto průlomovým opusům. Wolfgang Amadeus Mozart napsal první známější operu (nebo možná by to ještě odpovídalo definici singspielu, ale to už je slovíčkaření) s fantastickým námětem, a sice Kouzelnou flétnu (Die Zauberflöte). Příběh prince Tamina, který se vydává zachránit krásnou Paminu, dceru Královny noci ze spárů tajemného Sarasta, provázen ptáčníkem Papagenem, vešel do dějin. Hudba sice není nikterak fantastická, zato příběh velmi. Dodnes se vedou spory o to, jestli do opery Mozart nezašifroval některé z rituálů Svobodných zednářů.

Druhým (tentokrát ryze hudebním) průlomem byla Beethovenova Osudová. Ano, k dnešní filmové hudbě to má daleko, ale poprvé se jedná o skladbu, která má v sobě náznaky programovosti. Má vyjadřovat nikdy nekončící souboj člověka s všemocným osudem a tím nás ideji mystické hudby o hodný kus přibližuje. Téměř vlastní sestrou Osudové by mohla být Schubertova Nedokončená, ačkoli Beethoven je považován za vrcholného klasika a Schubert za raného romantika. Obě symfonie mohu doporučit vašemu sluchu, i přes ohranost hlavního motivu Osudové.

Nastává nám tedy romantismus. Období fantasii zaslíbené. Hned na jeho počátku se objevuje skladatel pro nás nad jiné zajímavý, Richard Wagner se svými operami. V německém Bayreuthu vznikaly tenkrát opery s motivy ze starogermánské mytologie. Po jevišti se proháněly valkýry, bili se mocní válečníci a smrtelníci zasahovali do úradků bohů. Tituly jako Tristan a Isolda, Lohengrin, Parsifal… by se vám podle mě zalíbily ne třeba po stránce hudební, ale příběhové rozhodně. Záměrně až na konec jsem si nechal jeho možná nejslavnější operu. Příběh mužného Sigismunda, krásné Sieglindy a jejich syna Siegfrieda, který se točí kolem prstenu trpaslického národa Nibelungů. Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův). Dílo (co do délky dodnes nepřekonané) je rozděleno do čtyř oper (Rýnské zlato, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů), trvá dohromady neuvěřitelných šestnáct hodin. Problém Wagnerových oper se jmenuje autorská práva. Skladatel odkázal poměrně přesná pravidla, kdy a hlavně kde se jaká opera smí hrát. Řada z jeho děl se dlouhá desetiletí nesměla hrát mimo Bayreuth a prakticky všechny (kromě častěji hraného Lohengrina) jsou operním svátkem.

A co čistě instrumentální stránka? Co nám zde romantismus nabízí? Hodné vaši pozornosti by mohly být opusy skladatelů „severské národní školy“, tj. Edvarda Griega a Jeana Sibelia. Pro nás Slovany je rovněž velmi zajímavá ruská národní škola, zejména skladatelé tzv. Mocné hrstky (Musorgskij, Glinka, Borodin a Rimskij-Korsakov). Určitě by se vám zalíbilo Čajkovského Labutí jezero, i když jeho hudbu dosti surově opsal John Williams, když psal filmovku k Harry Potterovi. Fantaskní námět má i Mendelsohnův Sen noci svatojánské, ale možná je na dnešní vkus až příliš „sladký“. Pro naše účely velmi vhodná je i symfonie D-dur, Césara Francka, zejména její začátek. Obecně prostě romantismem chybu v zásadě neuděláte.

Pomalu na scénu přichází dvacáté století. Na jeho začátku přichází, jako poslední záchvěv romantismu (či už možná jako svébytný styl) Gustav Mahler. Jeho symfonie jsou v pravdě velmi mystické a tajemné, ovšem je z nich slyšet, že geniální umělec přece jen asi nebyl zcela duševně zdráv. Je možné, že jsou příliš ponuré i pro ctitele Dark Fantasy. Mahler obecně je poněkud hůře stravitelný.

Recenzovat dvacáté století je úkol nadlidský. Zde platí, co postava, to samostatný styl. Upozorním tedy jen na několik zajímavostí.

Carl Orf napsal Carminu Buranu. Dílo, které má být mysticky ponuré, patří k nejslavnějším pseudostředověkým počinům. Ačkoli ho asi řada z vás pod tímto názvem nezná, jeho první báseň "O Fortuna" jste museli slyšet už mnohokrát.

Častým vzorem pro opisy k filmovkám je Žalmová symfonie Igora Stravinského.

Zakladatelem Hollywoodského filmového orchestru byl Sergej Rachmaninov a od něj také pochází v uvozovkách „škola“ instrumentace filmových melodií. Pokud chcete jít ke kořenům filmovky, jeho klavírní koncerty a symfonie jsou hodné doporučení.


A co tu schází? Nezmínil jsem ani jedno české jméno, že? Dalo mi dost práce zapátrat v paměti po nějakých vhodných českých opusech, avšak, podařilo se.

Bedřich Smetana, první skladatel české školy romantismu byl břídil. Ano milé učitelky vlastivědy, nebojím se to říci. Má v naší historii nesporně čelné místo, protože byl prostě první a škole dal určitou tvář, ale rozdíl mezi ním a jeho žákem Antonínem Dvořákem je nebetyčný.

Právě na Dvořákovy poslední tři symfonie bych rád upozornil. Poslední, devátá (Novosvětská), je až příliš známá a navíc si na ni činí jakýsi morální nárok Američané. Méně známé jsou sedmá a osmá. Nejsou sice přímo tajemně mystické (jen v některých částech), ale jsou našim srdcím od přirozenosti velmi blízké.

Pokud bychom hledali něco tajemnějšího narazíme v době o něco málo pozdější na Leoše Janáčka, jednoho z našich nejuznávanějších skladatelů. Používat pro jeho díla nálepku tajemná nebo mystická se mi zdá vulgárně jednoduché, ale této ideji se zřejmě blíží více, než kdokoli jiný od nás před ním.

Skutečně velmi tajemné dílo pochází od polozapomenutého skladatele Miloslava Kabeláče. Jeho Mysterium času skutečně stojí za to.

A opery? Zde jsem v paměti po fantaskních námětech pátral marně. Přímo se sice nabízí Smetanovo Tajemství, ovšem na této vesnické hříčce s konšelem Kalinou a konšelem Malinou v hlavních rolích není vcelku nic skutečně kouzelného.


Závěrem bych rád řekl, že jsem možná byl k filmové hudbě až příliš přísný, ale cítil jsem, že v naší době soundtracků je potřeba upozornit i na starší a kvalitnější věci. Doufám, že si některé skladby, které jsem vám doporučil poslechnete. Nečekejte, že budou průzračně heroické, jako filmovka, budete si muset tato témata v nich hledat, nicméně myslím, že to zdravému vývoji vašich osobností nebude na škodu.

Samozřejmě, že jsem nevyjmenoval vše. Dvacáté století zůstalo nezmapováno a většinu toho, co jsem vám doporučil, jsem sem napsal, protože ty opusy dobře znám. Zcela jistě mí kritici přijdou ještě s dalšími adepty do dlouhého seznamu a já nebudu moci, než sklopit hlavu a přiznat, že jsem na ně zapomněl, nebo, že je neznám.


Přeji vám příjemný poslech.

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Podle nadpisu jsem se bál, že bude článek o patlání se v moderních směrech, o tom, kdo od koho opisuje a kdo je génius. Nicméně, průlet dějinami čtivý, podle mého názoru autor vypíchl ta správná díla, nebojí se vyjádřit svůj názor a vůbec po dlouhé době článek, který by si zasloužil i papírovou podobu.

Vzdávám hold.

(dalšími tipy nepřispěju, neb nevyhledávám "fantasy" hudbu...chtěl jsem si rejpnout mým oblíbeným Čajkovskim, ale ten je opravdu mimo záběr toho, co je v článku vyhledáváno)


 Uživatel úrovně 5

Velmi zajímavý článek a průlet hudbou. Pěkně a jasně podané, lákavé.
Ale možná by stály za zmínku i skladatelé atvůrci, kteří až tak píliš nedobili svět svou slávou, přesto mají, nebo mohou jejich díla mít, zvlášť pro fantasy, vysokou hodnotu...

Jinak osobně například Gregoriánské chorály mám ve velké oblibě a to co bylo nahráno tak snad i vlastním. Chorály obecně dosti miluji.

Z klasiků mám ve velké oblibě Antonia Vivaldiho a hlavně asi jeho nejznámější Čtvero ročních období, v jeho tvorbě se (dle mne) snoubí dynamika s pasivitou, do nádherných tónů...

Tuax


 Uživatel úrovně 0

Klobouk dolu, tomuhle se říká dar popularizace :o)

Jabberwocky
Na autorově místě bych se raději tomu čtvrtému pádu vyhnula, ale s výroky typu "Carmina Burana byla napsána" se setkáš i u lidí s latinským vzděláním. Ono to "a" na konci v paní Češtině spouští potřebu brát "carminu" a ostatně i "Themu" jako konkrétní ženskou, v případě Carminy ostatně navíc jako ženskou vášnivou.
Určite pro to v češtině existují nějaká pravidla, ale nepotkala jsem se s nimi, s jistotou si dovolím říci, že není správné ohýbat po latinsku.


 Uživatel úrovně 0

Já vím, že už s tímhle latinským šťouralstvím budu otravný, ale "Carl Orff napsal CarminA BuranA, neboli Beuronské písně či Písně z Beuronu. Je to množné číslo od podst. jména středního rodu. "Carmina jsou" jako třeba "témata jsou". Jednotné číslo by bylo "Carmen Buranum".


 Uživatel úrovně 8

Stručně řečeno - jsem zastáncem osvěty.

Autor vám zde podal zajímavý námět k přemýšlení, tipy k poslechu se zaměřením, které je pro tento servšer více než vhodné. Navíc vychází z vlastních znalostí a zkušeností s daným tématem, což je v dnešní barbarské době méně obvyklé. Nezbývá mi, než se k jeho apelu přidat a popřát vám příjemný poslech, protože zmiňovaná díla jsou povětšinou poutavá a patří k základním hudebním obzorům vzdělaného člověka.

Přál bych si jen, aby autor případně rozvedl v diskusi, jak vypadaly popisované starší skladebné útvary, protože z textu přeci jen získáme velmi malou představu (pokud to samozřejmě je možné podat širší veřejnosti stravitelným způsobem).

H.