Pustým kostelem se rozléhaly čísi kroky. Do vysokých tmavých oken vytrvale bubnoval déšť. Z temnoty zářilo několik svící a jejich třepotavé plaménky rozehrávaly stínohru na kamenných zdech. Uličkou mezi prázdnými lavicemi kráčel starší muž v promoklé kapitánské uniformě Ševelské gardy.

„Je tu někdo?“ vykřikl do tmy. U stropu se ozval tlukot křídel a vyděšený holub zmizel v temnotě zvonice. Kapitán vydechnul úlevou a uvolnil stisk na jílci svého meče. Kdesi za ním se pohnul stín.

„Máš strach, Severne?“

Důstojník se prudce otočil za hlasem a tasil. Za ním však byla jen temnota.

„Okamžitě vylez a nehraj si se mnou!“ křikl kapitán.

Bez odpovědi; do ticha zněl jen šum deště. Pak se přeci jen ozvaly tiché kroky a z šera do mihotavé záře svíček vstoupila postava. Bělovlasý muž v černém kabátě pomalu přešel až před kapitána, který stále stál ve střehu a čepelí mířil příchozímu na krk.

„Víš, že poznám, když se bojíš.“ Řekl neznámý a dvěma prsty se dotknul ploché strany meče a sklonil ho k zemi. Kapitánova paže nekladla žádný odpor.

„Je na čase, abys jsi začal Gardě a městu splácet svoje dluhy.“ Promluvil po chvíli kapitán.

Černě oděný muž mlčel. V dálce se zablesklo a o chvíli později zazněl i hrom. „Žádáš mě o pomoc?“ promluvil konečně.

„Není to žádost. Jen součást dohody, pamatuješ?“ odvětil důstojník.

Na mužově bledé tváři se mihl kratičký úsměv: „O co jde?“

„Únos.“ Odtušil gardista. „V noci ze 17. na 18. přepadli kousek od Bouřné kočár Kupeckého cechu i s jeho sedmičlennou ochrankou - z té nikdo nepřežil. Kočího svázali a nechali v lese. Když jsme ho našli, byl už mrtvý. Zemřel na podchlazení.“

Bělovlasý muž pomalu kráčel podél řady lavic. Štíhlými prsty zamyšleně přejížděl po jejich opěradlech. „To bylo před pěti dny. Na co jste čekali?“

„Až se únosci ozvou a budou požadovat výkupné.“ odvětil kapitán.

„A?“ neznámý došel až k první řadě lavic a nyní stál přímo u zašlého oltáře, zády k Severnovi.“

„Chtějí tisíc zlatých.“ Řekl důstojník.

„A co očekáváš ode mě?“ zeptal se mladík ze tmy, odkud gardista rozeznával jen jeho dlouhé bílé, do culíku sepnuté vlasy.

„Ševel je moc malé město na tak velké zločiny. Mám k dispozici dvacet osm gardistů a jen tak tak to stačí na udržení pořádku na ulicích,“ povzdechl si kapitán. „V Horní Stráži je posádka dvou set vojáků, kteří nemají nic lepšího na práci, než si leštit hrudní pláty. Bertrán ale kašle na moje problémy. S tím, že by mi poslal byť jednoho šermíře, nemůžu počítat. Musíme to nějak vyřešit sami.“

„K věci, Severne.“ Ozval se neznámý.

„I kdybych nasadil všechny lidi,“ pokračoval důstojník. „Které mám, nevyhnul bych se ztrátám. Nevím, kolik lumpů na tom únosu pracuje, nevím jak jsou vyzbrojení, nevím prakticky nic. A já nehodlám riskovat životy svých vojáků, při něčem takovém. Ty jsi ale…“

„Lepší?“ zkusil to neznámý.

„Postradatelný,“ upřesnil kapitán. „Dojedeš na místo setkání a budeš předstírat, že těm lumpům chceš předat výkupné. Pak je zadržíš a zachráníš Annu.“

Postava u oltáře se otočila a ve tmě zazářily dva stříbrné body. „Annu? Dceru předsedy Kupeckého svazu Gerlanda?“

„Ano.“ Přisvědčil důstojník. Věděl předem, jak bude znít odpověď.

„V žádném případě. Riziko je pro ni příliš vysoké.“

„Já jsem ochotný to riziko podstoupit.“ Pronesl gardista. Venku se opět zablesklo a zarachotil hrom.

„Není to tvoje rozhodnutí Severne.“ Zaznělo z temnoty.

Kapitán sáhl do záňadří své promoklé uniformy a vytáhl složený list pergamenu. To je dokument opravňující mě k libovolným krokům, které povedou k záchraně unesené. Podepsal to Edward Gerland. Ber to jako povolení.“

Ze tmy se opět ozvaly kroky. Bělovlasý muž se zastavil až těsně před gardistou a mlčky se mu zahleděl do očí.

Kapitán zápasil s touhou sklopit pohled. „Je to její otec. Ten snad ví, co je pro ni dobré.“ Když důstojník hovořil, u rtů se mu srážely obláčky páry.

„Nejsem si jistý, Severne. Je jen zoufalý - stejně jako ty. Pokud selžeš, bude si Gerland stěžovat místodržícímu a to tě bude stát hodnost.“ Pravil neznámý. Pak se ke gardistovi naklonil tak, že se jeho rty téměř dotýkaly důstojníkova ucha. „Přinejmenším hodnost.“ Zašeptal.

Severnovi přejel mráz po zádech. „Vzpomínáš na naši dohodu? Přísahal jsi. Musíš to udělat!“ Drtil slova mezi zuby kapitán.

Neznámý odtáhl svoji tvář a opět se napřímil. „Ty víš, co se může stát Severne. Víš to moc dobře a přesto to jsi ochoten riskovat. Někdy jsem skutečně na pochybách, kdo z nás je větší zrůda.“

„Je to moje rozhodnutí a moje odpovědnost. Ty musíš jen zachránit tu dívku.“ Promluvil důstojník.

Na bledé tváři se mihl kratičký úsměv. Neznámý se otočil a odcházel ke kostelním dveřím.

„Ezechieli!“ vykřikl kapitán.

Muž se zastavil s rukou na klice, ale neotočil se.

„Víš, co se stane když odmítneš?“ dokončil.

a okny se noc rozzářila dalším úderem blesku. Hrom zazněl okamžitě poté.

„Kde se s nimi mám setkat?“

Jilmy ve stromořadí vedoucímu ke staré kapli temně šuměly. Pořád pršelo.

„Pane, už sem někdo jede.“ Ozval se jeden ze žoldáků.

„Připravte se.“ Sykl Derviš a založil šipku do samostřílu.

„Jezdec na koni… a je sám.“ Zhodnotil situaci hlas vedle. „Máme ho zabít, pane?“

„Ne, počkejte.“ Rozkázal velitel a sklouzl do příkopu u cesty.

Ve tmě spíše tušil než viděl své najeté střelce. Všichni na svých místech – vše šlo podle plánu. Jezdec se objevil za pár okamžiků. Jeho kůň šel volnou chůzí; postava v sedle byla pro Derviše ale jen černou siluetou.

„Héj, ty! Zastav a ani hnout, nebo jsi na místě mrtvý!“ Vykřikl Derviš.

Jezdec skutečně zastavil svého koně.

„Tak a teď pomalu slez dolů a žádný blbosti. Nezabijeme tě, když nebudeme muset.“

Jezdcova hlava se otočila směrem k Dervišovi. Ten by v ten moment přísahal, že zahlédl stříbrný lesk v jeho očích. Pak jezdec elegantně seskočil ze sedla na zem. Vysoké černé boty se zabořily do rozbahněné cesty.

„Tak a teď, kde máš ty prachy? A žádný podrazy, nebo tu holku zabijeme.“ Vykřikl znovu Derviš.

„Kde je?“ to poprvé promluvil jezdec. Foukal silný vítr a nadouval jeho černý kabát jako dvě přízračná křídla. Pořád hustě pršelo.

„V kapli. Tak a teď ty peníze!“ křikl Derviš. Klidně mu to mohl říct. On je sám a jich je devět.

„To byla chyba, Derviši.“ Pronesl neznámý.

„Co… co… odkud znáš mé jméno?“

Jezdcovy oči se rozzářily stříbrným světlem. „Já znám každého.“ Hlesl.

„Palte!“ zařval Derviš a stisknul spoušť.

Zadrnčelo devět tětiv. Když déšť střel jezdce zasáhl, srazil ho na kolena. Hlava mu bezvládně klesla; jeho culík se uvolnil a nyní mu bílé vlasy vlály okolo tváří. Z hrudi a zad mu trčela drobná opeření devíti šipek. Jezdcův kůň se splašil a zmizel v noci.

„Zhebni, hajzle!“ triumfálně vykřikl Derviš.

A potom černý jezdec pomalu zvednul hlavu. „Nemůžeš mít všechno.“ Šeptl a opět vstal.

„ZABÍJTE HO!“ zařval hystericky Derviš a s tasenou šavlí se rozeběhl proti Ezechielovi.

Ten se pohnul s nadlidskou rychlostí. Zachytil Dervišovu paži s šavlí a jedním pohybem ruky mu ji zlomil. Derviš zařval, pustil zbraň a skácel se na zem. Ezechiel se plynule otočil a zpod kabátu vytasil dva krátké meče, právě v okamžiku, kdy se na něj vrhal první žoldák. Jednou čepelí zablokoval útočníkův sek a druhou mu do poloviny rozseknul hruď. Klíční kost povolila jako ztrouchnivělé dřevo.

Druhý šermíř, lákaný vidnou odkrytých zad bělovlasého zabijáka, seknul. Aniž by mohl útok zpozorovat, přesto Ezechiel ukročil stranou. Žoldnéř promáchnul naprázdno a než si stačil cokoli uvědomit, Ezechiel se s děsivou rychlostí a elegancí otočil a setnul překvapenému útočníkovi hlavu.

Z hlubin lesa na cestu vyběhli další dva únosci. Drželi si odstup a sehraně postupovali k zabijákovi. Ezechiel se otočil a rozeběhl se proti nim. Když byl téměř u nich, skočil. Oba šermíři instinktivně napřáhli své meče, ale špatné odhadli vzdálenost. Ezechiel dopadnul půl sáhu před ně, do kotoulu, ve kterém se mezi nimi prosmýkl a jen těsně minul jejich nastavené čepele. Když kotoul dokončil, zůstal v kleku, ruce s oběma meči rozpažené. Oba žoldáci chvíli nechápavě stáli a zírali jeden na druhého. Pak se současně skáceli na zem, každý z nich s patnáct coulů hlubokou ranou v boku.

„Pryč!“ zaznělo z lesa, doprovázeno praskotem větví.

Ezechiel vstal a otočil se za hlasem. Jeho oči nyní stříbrně plály a nebylo na nich již mnoho lidského. Kopnutím otočil jednoho z mrtvých žoldáků, odhodil své meče, sklonil se a strhnul mu z ramene samostříl. Napnul tětivu; založil šipku. Natáhnul paži a zamířil do temnoty lesa.

„Vidím tě.“ Uniklo šeptem z jeho úst. Zadrnčení tětivy a okamžik po něm výkřik. Ezechiel se usmál a odhodil kuši. Pak se otočil a zamířil k ležícímu Dervišovi, který stále ležel v příkopu a svíral si svoji zlomenou ruku.

„Ne… prosím. Ušetři mě. Vem si co chceš, ale neubližuj mi.“

„Cítím tvůj strach, Derviši,“ promluvil Ezechiel „Nikdy ses nebál tak, jako teď. Je to tak čistý a nádherný strach. Je tak silný. Tak silný…“ Ezechiel poklekl k Dervišovi a sklonil se k němu.

„Co… co chcete?“ zajíkal se Derviš. U úst se mu začaly srážet obláčky páry.

„Chci ten tvůj strach, Derviši.“

Ptáci se vznesli nad les, poplašeni nelidským výkřikem, který se rozezněl nocí.

Ezechiel se zvednul ze země. Zář v jeho očích pohasla. Vrátil se na cestu a sebral ze země své meče a sponu do vlasů. O šaty jedné z mrtvol očistil čepele a schoval je do pochev. Pak si postupně vytahal ze svého těla všechny šipky. Ani jednou přitom nevykřikl. Když skončil, sčesal si rukou z čela mokré vlasy a znovu je sepnul do culíku. Déšť mu pomalu smýval bláto z tváří a vlasů. Pak se Ezechiel pomalu vydal alejí ke staré kapli.

Malá kamenná kaple, se zatlučenými okny, vypadala opuštěně a prázdně. Její těžké, dubové dveře nebyly nijak zajištěny. Na Ezechielově tváři se mihl kratičký úsměv a vytasil meč. Druhou rukou zaklepal. Proti všem očekáváním se dveře skutečně otevřely. Na prahu kaple stál muž s pochodní v ruce a nechápavým výrazem na tváři.

„Kde je Derviš?“ vyhrkl překvapeně.

Ezechielova čepel se mihla vzduchem okamžik po té. Bělovlasý muž překročil mrtvolu žoldáka a vešel do místnosti. I přes příšeří spatřil, v zadní části kaple, ležet na podlaze dívku. Měla spoutané ruce a v ústech roubík. Její šaty byly potrhané a špinavé.

Když k ní Ezechiel pokleknul, trhla sebou.

„Jen klid. Už to bude v pořádku.“ Řekl a jemně ji sundal roubík.

„Díky Bohu… díky, díky…“ Pak začala dívka vzlykat.

Když jí Ezechiel přeřízl pouta, silně ho objala.

„Díky… ať jste kdokoli, díky.“ Šeptala dívka.

„Ne, prosím, nechte toho. Pojďte, pomohu Vám vstát.“

Když zvednul dívku na nohy, stále plakala štěstím. Opatrně ji vzal do náruče a odnášel ven z kaple. Oči plné slz pohlédly na Ezechielovu tvář. Strávila ve tmě, o hladu, žízní a neustálém bití více než pět dní. Od bláta a krve špinavý šermíř ji teď připadal jako ten nejkrásnější člověk na světě.

„Ne, madam… prosím… ne…“ hlesl Ezechiel a postavil Annu na zem.

„Je vám něco? Jste zraněný?“ zeptala se dívka a dotkla se Ezechielovy dlaně.

„Prosím… ne… vy… nesmíte…“ začal ztěžka dýchat a ruce křečovitě sevřel v pěst.

„Pojďte, pomohu Vám.“ Tiše řekla Anna a pohladila ho po tváři..

Bělovlasý mladík na ni pohlédl se smutkem v očích. „Odpusťte.“

Kapitán Severn vešel do tichého kostela a setřepal ze svého pláště kapky deště. Venku svítalo a šedé světlo pronikalo vysokými kostelními okny.

„Ezechieli?“ křikl.

„Tady jsem, Severne.“ Ozvalo se z šera u oltáře.

„Jak to proběhlo?“ zeptal se kapitán a vydal se za hlasem.

„Zabil jsem šest… vlastně sedm únosců.“ Odvětil Ezechiel.

„Jenom?“ podivil se gardista.

„Zbytek utekl.“

„Nic se nedá dělat. A co Anna, je v pořádku? Kde ji máš?“ zajímal se kapitán.

„Je tady.“ Promluvil Ezechiel a ukázal na dívčí postavu sedící na dřevěná lavici.

„Slečno Gerlandová? Můžeme jít. Odvedu vás k vašemu otci. Bude štěstím bez sebe.“ Řekl gardista.

Odpovědí mu bylo jen a jen ticho.

„Slečno Gerlandová? Anno?“

Kapitán chytil její rameno a otočil dívku tváři k sobě. Nevykřikla, ani nekladla žádný odpor. Bylo to jako pohnout hadrovou loutkou. Její oči se slepě upíraly před sebe, ústa měla pootevřená.

Severn jí popleskal po tváři. Nic. Zůstal jen prázdný pohled.

„Ty parchante!“ vykřikl důstojník a otočil se k Ezechielovi „Co´s jí to provedl?“

„Je mi to opravdu líto, kapitáne.“ Odpověděl zabiják, aniž by se na důstojníka podíval.

„Co se sakra stalo?“

„Zamilovala se do mě. Věděl jsi, že se to může stát.“ Tiše odpověděl Ezechiel.

„Proč jsi jí to udělal? Proč jsi jí to k čertu udělal, ty bastarde?!“ Řval nepříčetné gardista.

„Neudělal jsem to úmyslně, Severne. Nejsem dokonalý a i já mám své chyby. Nemůžeš chtít po emočním upírovi, aby odolal tak silnému citu, jako je láska.“

„A co mám podle tebe říct Lordu Gerlandovi?“ štěkl kapitán.

„Myslím, že omluva by byla na místě.“ Odtušil Ezechiel. Pak se otočil a pomalu odcházel ke kostelním dveřím.

U nich se na okamžik zastavil. „Severne?“

„Ano?“

Chvíli bylo ticho. „Přestalo pršet.“ Řekl tiše Ezechiel a vyklouzl do šedého dne.

Severn pozoroval přes otevřené dveře vzdalující se obrys bělovlasého muže v černém kabátě, dokud ho nepohltila ranní mlha.