Dessan je barbar válečník. Je vysoké svalnaté postavy (asi 2 metry), má zelené oči a černé vlasy ostříhané na ježka. Jak už to u barbarů bývá, krásy moc nepobral. Zato rozumu pobral na barbara až, až. Příroda jej obohatila o vcelku dobré reflexy, a proto se stal šermířem. Tohoto času jej můžete potkat v plátovém brnění s přilbicí, v boji se Vás bude snažit zranit křišťálovým bastardem a bránit se bude vyleštěnou šedou pavézou, pokrytou ornamenty. Toliko jeho krátký popis. Je to mnou hraná postava, mimoto, že ještě stíhám (nebo se o to alespoň snažím) dělat další skupině PJ. Nyní se Dessan pohybuje okolo 7.úrovně (je již na osmé, ale nevycvičen). Toto je pokus o kratší zpracování jeho životopisu, psaný v ICH-formě. Předem se omlouvám za špatné uspořádání vět a odstavců, jelikož se jedná o můj vůbec první příspěvek (špatně jsem se v při jeho tvorbě v tak malém okně orientoval). Dále jsem pravděpodobně plně nepochopil význam oné anotace (ale něco jsem do ní taky napsal).

Dessan (životopis):

Narodil jsem se v roce 1080 4.Věku v malebné vesničce Albora. Těžko říct komu. Ihned po narození jsem byl dán do péče mého jakožto „strýce“ Kaela Searenna. Když jsem se ve dvou letech ptal, kde je máma, dostal jsem výprask. Má výchova probíhala obdobně. Celý den jsem tvrdě pracoval. Na poli, v chlévě, s koňmi, mezi prasaty. Za celodenní dřinu jsem dostal tvrdý chléb a kus sýra. Mé tělo, zprvu odmítající poslušnost, se brzy zocelilo. Rány a nadávky mého strýce jsem posléze přestal vnímat. Ve 12 letech jsem sebral veškerou svou odvahu a zeptal se znovu a jasně, co se stalo s mou rodinou. Dostal jsem takový výprask, že jsem musel večer spát na břiše. Nejen bolestí, ale i vztekem na mého strýce jsem neusnul. Místo toho jsem zosnoval plán mého úniku. Ještě téže noci jsem jej uskutečnil. Sebral jsem své dvě švestky (tornu a starý meč, který jsem po celý rok před strýcem ukrýval) a vyrazil jsem do tmy.

Když jsem opouštěl svůj nerodný „domov“, byl jsem ještě malý chlapec. Brzy jsem poznal, že jsem měl strýci ukrást i nějaké jídlo. Vysílený a velmi hladový jsem třetího dne dorazil do Balmory. Zde jsem vyhledal kováře a na pokraji zoufalství jsem mu nabídl své služby. Kovář Jadein byl podsaditý hřmotný chlapík dobrosrdečné povahy a byl to pravý mistr svého oboru. Vzal mě do služby a když jsem mu řekl, že nemám jméno, začal mi říkat Dessan. Tak jsem se přiučil kovářskému řemeslu. Jadein se mě na můj původ nikdy neptal, ani po něm nijak nepátral a já jsem mu řekl jen to, že jsem sirotek.

Trvalo to 5 let, než mě můj strýc vystopoval. Byl jsem zrovna vedle v pracovně, když se to stalo. Uslyšel jsem kroky a tak jsem nahlédl zpoza dveří. Byla neděle a zákazník to být tedy nemohl. Tak kdo tedy? Ihned jsem příchozího poznal. Byl to můj strýc.

Nohy mi strachem vrostly do země. Byl jsem tak ohromen, že jsem málem přestal dýchat. Zato strýc se činil. Z kovářské výhně vytáhl doběla rozpálený železný prut a propálil mému spícímu mistru díru do hrudi. Kdyby nespal, rozcupoval by mého strýce na kousky. Jenže mistr byl zrovna v hlubokém spánku a tak mi nezbylo, než jen přihlížet tomuto hrůznému divadlu. Poté se strýcova pozornost obrátila na mě. Odhodil prut a vytáhl z opasku dýku. „Tak chlapeček se nám rozhodl vydat na výlet? Teď půjdeš za svou matkou! Rozluč se se světem, ty spratku!“ to už strýc řval. Celý nepříčetný vzteky se na mě vrhl. Hněv, zadržovaný v mém nitru celých 12 let, vyplul na povrch. Bleskově jsem se otočil do pracovny pro svůj starý meč po otci a vší silou jsem horním obloukem po strýci tnul. Strýc byl tak překvapen mým náhlým protiútokem, že se ani nestačil bránit. Rána, do které jsem dal veškerou svou sílu a hněv, rozdrtila strýci pravou klíční kost. Směřovala šikmo dolů a strýce téměř rozpoltila ve dví. Na okamžik jsem se zahleděl na mého strýce , který ležel v tratolišti krve s rozšířenými zorničkami, ve kterých se zračilo překvapení, a stále jsem si nemohl uvědomit svůj čin. Jako v transu jsem vyběhl z kovárny.

Lidé se, při pohledu na mě, rozutekli na všechny strany. Tuniku a meč jsem měl potřísněny krví a ve tváři výraz štvaného zvířete. Poháněn žalem, jsem vyběhl ze západní brány směrem k Temnému hvozdu. Nevěděl jsem, kam běžím, a přes slzy jsem neviděl na cestu. Vyčerpaný a pološílený jsem se dopotácel pod statný strom a upadl jsem do neklidného spánku. To už byla tma. Už bych se nikdy neprobudil, nebýt krásné Eledhowen. V Temném hvozdu žijí tvorové, se kterými je radno si nic nezačínat. skřeti a lesní trollové jsou to nejmenší zlo. Ve východní části hvozdu, prý žijí podivné bytosti, které se živí vysáváním duší zbloudilých pocestných. Zrovna v této části lesa jsem spal.

Vzbudil mě mrazivý jekot. Asi dvacet sáhů přede mnou svítilo ze tmy pět poloprůsvitných postav. S někým bojovali a co chvíli některá z nich příšerně zaječela. Přeběhl mi mráz po zádech. Ten Někdo nešel identifikovat. Viděl jsem jen tančící rozmazanou šmouhu. Byla tu a hned zas jinde. Takovou rychlost jsem v životě neviděl. Stál jsem na místě a s otevřenou pusou jsem ji pozoroval. Úplně jsem „zapomněl“ mít strach. V tom se znovu ozval do morku kostí zarývající se řev a mě to připomnělo, že bych se měl zase začít bát. Všech pět levitujících postav se najednou dalo na ústup a jedna po druhé se ztratily mezi stromy. Ona záhadná postava, která s nimi bojovala se teď obrátila směrem ke mně a já si ji mohl konečně prohlédnout. Ji! Byla to mladá (a velmi krásná) žena!

„Pohni kostrou!“ zařvala na mě. „Za chvíli jsou tu zase a to by nám nemuselo projít tak hladce.“ Když jsem se pořád nehýbal, povzdechla si a vykročila směrem ke mně. „Pojď prosím tě…“ chytla mě za ruku a táhla mě z lesa. Sotva jsme však ušli pár kroků, ozvalo se to zase. Ztuhl jsem hrůzou. „Jdou po nás!“ zařvala mi do ucha nutíc mě do ještě většího spěchu. Po několika minutách urputného běhu mi došlo, že jim neunikneme. Já už sotva lapal po dechu a kvílení bylo slyšet čím dál tím blíž.

Mé mladé zachránkyni to zřejmě taky došlo. Obrátila se ke mně čelem a prudce oddechujíc zašeptala: „Teď utíkej co nejrychleji můžeš támhle mezi ty obrovské duby. Běž pořád rovně a za chvíli vyběhneš z lesa.“ Já zmaten hledíc do jejich tmavých hlubokých očí, jsem nevěděl, co říct. „A…a kdo vlastně js..jste?“ vykoktal jsem ze sebe. Chvíli si mě měřila a nakonec se usmála. „Eledhowen.“

Ozvalo se táhlé zavytí a zpoza stromů se začaly vynořovat první průsvitné postavy. Byly jich desítky. Eledhowen pomalu úsměv ze tváře vymizel a postavila se jim čelem. „Běž a neohlížej se!“ křikla ještě a s obouručným mečem napřaženým před sebou chladnokrevně očekávala příchod postav. Chvíli jsem ještě otálel neschopen pohybu a sledoval je. Opětný jekot jednoho z přízraků mě vrátil do reality. Eledhowen nehnula ani brvou. Já jsem se otočil a utíkal určeným směrem co mi síly stačily. Vyběhl jsem z lesa a zastavil se u řeky, která do něj vtéká. Klesl jsem na kolena a namočil hlavu do studené vody. Poté se mě zmocnilo chvění. Jen o vlásek jsem unikl smrti, nebo ještě něčemu horšímu.

Čekal jsem asi dvě hodiny. V srdci jsem stále doufal, že Eledhowen přežila. Rozum mi však říkal, že jsem ji viděl poprvé a naposled. Začalo se stmívat, a tak jsem donesl k řece dříví. Oheň se mi však rozdělat nepodařilo. Pořád jsem musel myslet na svou tajemnou zachránkyni. Eledhowen. Vůbec mě neznala a obětovala se, abych přežil. Nešlo mi to do hlavy. Převaloval jsem se z boku na bok a nemohl jsem usnout. Nějaký čas po půlnoci mě vzbudilo lehké poklepání na rameno. Myslel jsem, že ještě sním. Přede mnou stála Eledhowen.

Radostí jsem vyskočil (obejmutí jsem raději neriskoval). „Ráda bych věděla, koho jsem vlastně zachránila“ řekla a mírně se usmála. Byla krásná. Na jejím oděvu nebyly žádné známky několikahodinového boje a ona nevypadala vůbec unaveně. „Já?“ nemohl jsem z ní spustit oči. „Jmenuju se Dessan. Chtěl bych vám…ehm…poděkovat za záchranu“ dodal jsem ještě. „To nestojí za řeč“ mávla rukou, jakoby má záchrana ze spárů dvaceti přízraků byla ta největší samozřejmost na světě. „Chtěla jsem se jen přesvědčit, že jsi v pořádku. Teď se vyspi. Já budu pokračovat ve své cestě. Až se vzbudíš, pokračuj po cestě do Yavary. Tam vyhledej Cedrika. Vede tamější akademii a je to můj starý přítel. Řekni mu, že tě posílá Eledhowen a že z tebe má udělat válečníka. Chceš být přece válečníkem, nebo ne? Vím toho o tobě celkem dost. Tvůj strýc byl ten největší darebák v Alboře.“ „Ale jak to všechno víte?“ shrnul jsem všechny otázky, které se mi honily hlavou, do jedné. Eledhowen se jen usmála a mrkla na mě. „Buď opatrný. A pozdravuj Cedrika!“ dodala ještě, než zmizela ve tmě. Zmizela úplně neslyšně. V jedné chvíli u mě klečela a v druhé už byla pryč. V hlavě jsem měl zmatek, ale jedno jsem věděl jistě: Nikdy na ni nezapomenu.

Ráno jsem se vydal onou starou kamenitou cestou směrem k Yavaře. Slunce už svítilo vysoko nad hlavou, když jsem došel k severní bráně. Prošel jsem kolem unuděné dvojice strážných, kolem které by prošel nepovšimnut i skalní troll v růžové sukýnce a vstoupil jsem do města. Yavara se mi ihned zalíbila. Byla mnohem větší než Balmora nebo třeba Albora. Domy zde byly všechny z kamení, nebo z cihel a většinou s doškovou střechou. Městem se procházela směsice téměř všech ras: lidé, barbaři, hobiti, ale i vznešení elfové a sem tam i nějaký vousatý trpaslík (trpaslice??), osamoceně kráčející po hliněné dlažbě s oboustrannou sekerou na zádech a naditými měšci za pasem. Každý si hleděl své práce, a tak jsem prošel celým městem nepovšimnut. Úplně na jihu města stála akademie.

Ihned jsem ji poznal. Byla vyšší než okolní domy a před branou stála stráž. Vypadala ostražitěji než ta, která si říká „městská stráž“ a hlídá město. Když jsem došel blíže, jeden ze strážných ke mně, po krátké poradě s tím druhým, přistoupil a zeptal se mě: „Vy jste pan Dessan?“ Já, opět překvapen a neschopen slova, jsem se zmohl jen na tupé přikývnutí. „Mistr Cedrik vás už očekává. Prosím, pojďte za mnou.“ S mírným povzdechem jsem následoval vojáka skrz okovaná vrata.

Na podobná překvapení jsem si už začínal zvykat.