Kamenné molo opuštěných trpasličích přístavů. Na nich stojí ona. Pohled zamlžený slzami, v průhledných šatech barvy mraků stojí proti nebi, dlaních bohů. Jedno oko má modré, druhé má zelené. Stojí tam a vyhlíží toho, kdo už se nikdy nevrátí. Miluje ho, ničí jí to, ale miluje ho. Vlastně milovala ho. Teď už ho nemiluje. Možná. Jen tam stojí.

On, ve zbroji z masivních plechů komplikovaně přes sebe poskládaných a pospojovaných trpaslíky, zatím stojí na lodi a zapomíná. Bylo to krásné, ale zapomíná. Vlastně už zapoměl. Stojí v trpasličím brnění, zachmuřený jako trpaslík, když shlíží z hor se zlou předzvěstí, dívá se před sebe a nevnímá svět kolem. Tvrdý koráb pluje chladnými vodami, už nikdy se nevrátí k molu pod zubami obrovských skal, už nikdy neobejme krásnou dívku na molu stojící.

Řekl, že chce odejít a ona svolila. Nemohla se mu vzepřít. Chtěla by ho na svém světě do jeho konce, ale on odchází.

Takové jsou její myšlenky. A budou ještě horší. Bude myslet na smrt, peklo, ničení. Zahání bolest hrůzou, která bude chrčet z jejích očí jako mráz z tlamy ledového draka. Teď stojí v bílé říze, nevinná jako dítě, které nikdy nevzešlo, a zítra, oblečená v brnění z kostí prvního upíra pozvedne meč zakalený v krvi dračice, meč a štít, a rozdmychá ve staré zemi peklo. Král lidí bude prchat a umírat ve světě, který nikdy neměl existovat, elfí mágové nepochopí, kde se vzala síla takové moci, smršť ohně spálí hvozdy a z měst zanechá jen trosky. Z trpasličích hutí se stane sídlo tmy a skřeti začnou cestovat zěmí, jako by byla jejich odnepaměti.

Takový je její žal. Bolest. Slzy zakalené krví. Jen on má dnes moc zachránit svět před jejím hněvem. Ale on je daleko, stovky kilometrů daleko od břehu a neplánuje nikdy se vrátit do jejího světa. Nechá ho zruinovat, spálit, zůstanou jen tajemné trosky v popelu, kde budou budoucí hrdinové snad hledat artefakty vznosné minulosti. Je příliš daleko pro tento svět, příliš daleko, aby svým tělem a svou láskou k ní zabránil armageddonu.

Rudé slzy spadnou na zem, vsáknou se do ní a hluboko v ní vytvoří kameny - granáty. Jediný výtvor této války, hrstka kamenů. Války o život, o smrt životu a o nové začátky. Jednou znovu povstane svět, bohové, kteří dnes padli v krvavé lázni před tou s rudými slzami, jednou znovu vzniknou, lidé znovu vzejdou do nového světa, aby je mohli uctívat. Znovu vyrostou hvozdy a v nich život.

Bude to trvat věky. Věky po té strašné hrůze nemrtvých a zla šířícího se světem, po té smrti andělských bytostí a spálení všech mostů. Bude trvat měsíce a roky a pak staletí a tisíciletí, než povstane nový svět. Bude růst a krásnět a ona v něm bude opět žít. Sama ve světě živých, vědoma si křivd, které byly kdysi spáchány, vědoma si pekla, které ve světě kdysi způsobila.

Nejednou.

Brnění bude skryto hluboko v zemi, vedle něho meč a štít. Budou čekat. Oni tři jediní vědí, co se jednou stane. Teď je oblečena v bílé říze a vyhlíží lodi, na kterých plují hrdinové. Láká je do svého světa, protože je sama. Sama ve světě živých.

Hrdinové …kdo ví, jestli se chytí. Je krásná, ale jsou krásnější. Vládne mocným kouzlům, ale i těmi může někdo vládnout lépe. Její mysl je bystrá, ale je mnoho chytřejších. Umí se plazit nocí neslyšně jako šelma, přesto jsou tišší. Kdo ví, jestli některý hrdina propadne jejímu lákání. Jednou snad. Pak bude svět krásnější, protože nebude sama. Budou dva v jejím světě. Dva a život. Všecka krása světa. A pokud hrdina uteče, znovu přijdou ke slovu tři, svlékne bílou a přijme trojici ohně. Peklo přijde znovu a po něm znovu obrození.

Meč, štít a brnění. Nositelé bolesti a prostředky jejího hněvu budou vyzvednuty a nechají svět umřít, aby se znovu narodil. Ony jsou její hněv.

Hněv po lásce, po hněvu prázdno, po prázdnu láska.

Takový je kruh světa – a takový zůstane až do konce jejího vesmíru, když už nezbude nic.

Poslední její myšlenka (než dnes zemře): Kéž by se hrdina v trpasličím brnění vrátil, aby ho mohla milovat.

Možná se tak stane.

Snad se tak stane.