Hrnčířská pec
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 35 |
Stařenka procitla ze spánku. V chaloupce byla téměř úplná tma; měsíc i hvězdy zakrývaly těžké mraky. Obrátila se na druhý bok a zavřela oči. Ťuky, ťuk. Babička se v posteli posadila a zaposlouchala se do nočního ticha. A potom se to ozvalo znovu. Krátké, nesmělé zaklepání na dveře. Po paměti našla sirky a zapálila svíčku. Po stěnách se rozeběhly stíny.
Vstala a se zapálenou svící se vydala ke dveřím. A znovu někdo tiše klepe na dveře. Natáhla ruku k petlici a... zaváhala. Co když je to nějaký vandrák? Nebo zločinec? Ťuky, ťuk. Stařenka přeci jen odsunula petlici a otevřela. Proti všem očekáváním na prahu její chaloupky stály dvě malé děti. Chlapec a dívka. Šaty měly dotrhané a tváře špinavé. Ve svých malých ručkách každé z nich svíralo džbánek.
„Copak se vám stalo? A co propánajána děláte sami v lese?“
První se ozvalo děvčátko: „Ztratili jsme se a teď nemůžeme najít cestu domů.“
„No a jak se jmenujete? A odkud vůbec jste? Dole ze vsi?“ vyzvídala stařenka.
„Tatínek je dřevorubec a vzal nás do lesa na maliny. No a my... my jsme se... ztratili...“ holčička začala tichounce vzlykat.
„No nebojte se, drobečkové. Pojďte dovnitř. Musíte mít strašný hlad.“ promlouvala k nim uklidňujícím hlasem babička.
Děti za ní poslušně odcupitaly dovnitř do chaloupky. Stařenka zavřela dveře a znovu je zajistila petlicí. Rozsvítila ještě jednu svíčku a šla do spížky po něco k jídlu.
„Co to je venku před chaloupkou za velkou věc s komínem?“ to se poprvé ozval chlapec.
„No to je hrnčířská pec mého nebožtíka manžela. Proč tě to zajímá, hochu?“ nedokázala stařenka zakrýt své překvapení nad takovou otázkou.
„Jen tak.“
Babička na stůl položila bochník chleba a uřízla z něj dva krajíce. Dívenka už přestala vzlykat ale chlapec stále jen tiše stál.
„Tak si vemte, přeci.“ pobízela babička děti. „Najíte se, vyspíte se a ráno vás zavedu do vsi. Váš tatínek už vás určitě hledá.“
„My se vrátíme za tatínkem?“ ozval se chlapec.
„No samozřejmě. Už zítra ho uvidíte. Tak si sedněte a jezte.“
„Ale my ho přece nechceme vidět.“ babičce připadlo, že se chlapečkův hlas nepatrně změnil. Po smutku v něm již nebylo ani stopy.
Dívenka se opět rozvzlykala a chlapec ji vzal okolo ramen. „Neboj se, už se k němu nevrátíme. Už nám nikdy nebude ubližovat. Slibuju.“
„Ale... ale váš tatínek vás hledá.“ pokoušela se stále babička.
„My se k němu ale nevrátíme. Už nikdy.“ pronesl chlapec a začal pomalu postupovat směrem ke stařence.
„Ale no tak, uklidni se hochu. Určitě se mu po vás stýská. I když vás občas třeba párkrát plesknul přes prsty.“
„Plesknul přes prsty... plesknul přes prsty... vy vůbec nevíte co nám prováděl. Už se k němu nikdy nevrátíme. NIKDY!“ poslední slovo už chlapec vykřiknul.
Nepřestával kráčet k babičce a ta si nervózně uvědomila, že před ním ustupuje.
„Uklidni se, chlapče.“
„Já se nepotřebuju uklidňovat.“ při těchto slovech míjel stůl a jakoby mimochodem z něj sebral nůž, kterým babička před chvílí krájela chléb.
„Už... se... tam... nikdy... nevrátíme.“ Slova drtil mezi zuby. Oči mu v šeru divně plály. „A nikdo nás k tomu nebude nutit.“
Babičce se srdce rozbušilo strachem a po čele jí začal stékat ledový pot. Zády narazila do zdi - už nebylo kam ustoupit. A chlapec se pořád přibližoval. Ruka s nožem se mu chvěla a zhluboka dýchal. Stařenka, hnána strachem, se rozeběhla okolo druhé strany stolu a vrhla se ke dveřím. Ruce roztřesené panickou hrůzou se pokoušely otevřít petlici a uvolnit tak cestu ke svobodě. Do třesoucích se prstů se jí zadíraly třísky, jak se pokoušela otevřít dveře. A potom se jí náhle zatmělo před očima. Zvuk dopadajících střepů z hliněného džbánku se vytratil do pozadí a temnota vzala vše kolem.
Stařenka se probudila chladem. Strašně jí bolela hlava a před očima se jí dělaly mžitky. Na temeni hlavy cítila něco teplého. Ruce a nohy měla svázané roztrhanou cíchou z peřiny. Ležela na mokré trávě, několik kroků od chaloupky. Proti tmavému nebi se rýsovala černá silueta hrnčířské peci. Kousek od ní stála dívenka s nepřítomným výrazem ve tváři. V jedné ruce držela svíčku, v druhé nůž. Chlapec právě něco házel do peci.
„Hochu... co... co... to děláš?“ strach svazoval stařence jazyk.
Chlapec neodpověděl, avšak přešel k babičce. „No tak, Marie! Polož to a pojď mi s ní pomoct!“
„Ne... Jene. To nemůžeš... prosím ne...“ šeptala dívka.
„Nevzpomínáš si, co nám otec prováděl? A ona by mu o nás řekla. Víš, jak tě ztloukl, když si jednou utekla do vesnice? Tohle by bylo horší!“
„Ne... ona za nic nemůže. Prosím... Honzíčku ne...“ hlas se dívence třásl. Slzy jí smývaly špínu z tváří.
„Ale ano. No tak dělej! DĚLEJ!“
Dívenka sebou trhla, jako by ji někdo uhodil. Pomalu pak položila na zem svíci i nůž a nepřítomnou chůzí zamířila k chlapci.
„Dobře. Teď jí chytni za nohy.“ ledovým hlasem poroučel hošík.
Babička v ten okamžik pochopila. „Ne! Kriste... ne! Udělám co řeknete... prosím ne. Nikomu o vás nepovím. Můžete odejít. Nic neřeknu. Ne prosím. Ne!“
Chlapec jí vzal pod pažemi a spolu s dívkou jí odtáhl k otevřeným dvířkům pece. Když jí dvě děti strkaly dovnitř, byla již stařenka téměř šílená hrůzou. Křičela, ale bránit se nemohla. Kovové dveře zapadly a naprostá tma naplnila její svět.
„Dej mi tu lopatu!“ rozkázal holčičce hoch.
Když mu jí dívka poslušně podala, vzpříčil jí před dveře od pece. Zevnitř se stále ozývaly prosby a bušení. Když hoch bral ze země svíčku, holčička již zase upírala skelný pohled do temnoty před sebe.
„Věř mi, Marie. Nejde to jinak.“ a svíce podpálila suché větve pod pecí.
Dříví se během okamžiku vznítilo a rozhořelo jasným plamenem. Prosby zevnitř pece se změnily v hysterický řev. Z útrob pece zněl stařenčin hysterický jekot ještě v okamžiku, kdy k nebi začal z komínu stoupat kouř. Křik a zoufalé bušení utichlo, až když vzal milosrdný dým stařence vědomí.
„Bylo to nezbytné. Všechno by zkazila. Chápeš?“ promluvil potom chlapec.
Dívenka nepřítomně přikývla.
„Kdyby se tě na tohle někdo ptal, tak si něco vymysli. Cokoliv. Ale nesmíš říct, co se tu opravdu stalo. Ano?“
Opět přikývnutí.
„A pokud by jsi to přeci jen někomu vyzradila... potrestám tě. Stejně jako jsem potrestal ji. Rozumíš mi? No tak! ROZUMÍŠ!?“ chlapcovy oči plály šílenstvím a nepříčetností. „A teď... teď se vrátíme domů. Za tatínkem.“
„Ale... Jeníčku... říkal jsi, že se tam už nikdy... nikdy...“ drmolila dívenka.
„Ano. Ale změnil jsem názor. Něco mu dlužíme.“
Chlapec vzal dívku za ruku a odváděl jí do temnoty lesa. Za nimi k nočnímu nebi tiše stoupal černočerný kouř z hrnčířské peci.
Diskuze
Původně jsem čekal, že se tu objeví někdo s webovou stránkou pecí a začne mě přesvědcovat, že prostě NEEXISTUJE tak velká pec, aby do ní šel nacapt humanoid lidských rozměrů... :-)
Gaimanovi jsem chtěl původně ukrást Nikdykde ale pak jsem si to rozmyslel... NÉ, neberte mě vážně proboha! Tu povídku jsem fakt nečetl.
Četli jste Perníkovou chaloupky Boženy Němcové? Je úplně jiná než ta od bratří Grimmů. Je to lidová slovesnost, nemá přesné faktické body, kterých se je nutno držet.
Proto tam nikde nerozpitvávam to, kdo a proč je tam poslal. A věta "něco mu dlužíme" nemá evokovat dojem, že autor nevěděl jak dál, ale že tatínek bude mít krušnou noc...
Jinak díky za pozitivní ohlasy... zkusím napsat povídku, která nebude předvídatelná. Pomalu se to stává synonem ke všemu, co stvořím... :-)))
I malý plamen svíčky může podpálit suché šáší a od toho bez problémů chytnou větší klacky a stařenky v pecích.
docela dobré, ale na 5* to není.
Já bych tady naprosto neřešil ,jestli svíčka zapálí klacky nebo chroští ,či jestli malé děti nacpou bábu do pece a kolik bába váží... Myslím, že je to jedno.
Musím se přiznat, že mě to velmi příjemně překvapilo - má to spád, stylově to sedí, jazykově (až na pár zanedbatelných detailů) čisté a skvěle konstruované. Rozhodně jde o kvalitní povídku, která je sice hned od začátku značně předvídatelná, ale ani to bych jí nevytýkal. Pár slohových nesrovnalostí a škobrtnutí si autor jistě sám uvědomil, nebo uvědomí, takže já to beru!
Nejen popis ručiček, ale i popis dětí stojících venku vyznívá na věk pod deset let.
Tristan: nechceš s těma překlepama přestat? Co věta, to minimálně jeden... A "nevzpomínám JSI na jméno" - snaha některých lidí psát spisovně je kontraproduktivní :-) (nic ve zlém, jsem hnidopich).
phoenicks: "Stařenka procitla ze spánku. V chaloupce byla ...." seš dobrej, že si to poznal jen z tohodle.
Teda, už když jsem dočetl, že se před dveřmi objevil chlapec a dívka, bylo mi jasné, že to bude předělávka perníkové chaloupky.
Byly by mě to pobavilo vícm jen kdybych nečetl podobnou předělávku od Neila Gaimana. Nevzpomínám jsi na jméno, ale byla to předělávka o Sněhurce. A taky to bylo vyprávěno z pohledu "té záporné" postavy.
Jen pár otázek. Proč si udělal zlého pouze Jeníčka? Takhle mi to vyznilo tak napolovic.
Taky nechápu to "něco mu dlužíme" příjdeme mi to, že si nevěděl, jak je dostat zpátky, jak se psalo v pohádce.
Když jsme u pohádkových faktů, tak mám dojem, že dřevorubce na ten nápad přivedla jejich macecha. To si tady taky vynechal. Taklže si všechny mužského pohlaví udělal zlé a z žen minimálně oběti, což pohoršilo mé malé šovinistické já.:-))
Ještě se rozmyslím.
P.S: A vynechal si perníček, což mě dožralo nejvíc. :-))
Věřte tomu nebo ne, ale stačil nadpis, jméno autora, prvních šest sedm slov, a hned mi bylo jasné, o co tady půjde...
Co se týče podpálení dříví - zde jde spíše o nešťastně zvolený výraz suché větve... pokud by autor zvolil výraz chrastí (kterého by jistě v okolí chlapec nasbíral dostatek) - to by chytilo dobře a zapálilo by i polínka, která jistě babička měla připravena v dřevníku... (vycházím přitom z vžité představy o tom, že onen černočerný hustý sakrales musel být smrkový...)
Každopádně mi ta děcka nepřipadají sedmiletá, alespoň vyjadřováním, přinejmenším Jeníček, spíše bych ho již viděl jako desetiletého, či lehce předpubertálního... Nevím tedy proč bych je měl považovat za sedmiletá...
Lord Darkon - a co je tedy sedmiletý kluk schopen - uveď nějaký konkrétní případ... je snadné tvrdit, že jako psycho někdo dokáže to a to - protože to si přeci nedokážeme představit...
Vyjdu-li ze své zkušenosti - můj táta mne nikdy nenechal tahat pytel cementu přinejmenším do 15 let - pak jsme ho tahali spolu ve dvou. V sedmi letech by něco takového pro mne bylo nemyslitelné...
Každopádně, jak jsem řekl, odvolávku na to, že by bylo dětem sedm jsem zde nenašel - pravda věta "ve svých malých ručkách každé z nich svíralo džbánek" by k podobnému výkladu mohla směřovat, ale člověk to zrovna může přisuzovat ke stařenčině senilnímu až změkčilému vnímání dětiček jako andílků se zlatavými kadeřemi...
Je to dost dobrý... takové trošinku až sadistické. ožná jsi tam měl víc pol¨psat to jak jí strkaj do tý pece když už jsi z toho udělal takovou pěknou pohádku a pokud by měla Marie takovou povahu tak by se domů jen tak nevydala... a to jak Alcator napsal že by to od té svíčky nechytlo je taky fakt, ale to nevadí.
ach jo vy titulovaní --- divil by ses co je schopnej sedmiletej kluk zvednou , když mu běží o kejhák.... a nebo když je tak trochu psycho ...