Šepot lesa
| Autor: | ija |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 23 |
Hvozd mlčí, ale nespí. Zašelestění listí, mávnutí netopýřích křídel, stopa v mechu, která rychle mizí... to je jeho tichý dech.
Lesní pěšinou běží dívenka. Měsíc stříbrem zdobí její plavé vlásky, svými paprsky rozžíhá smaragdové jiskry v očích. Pod rozedranou sukénkou se míhají umouněná chodidla, tiše dopadají do prachu cesty. V drobných ručkách svírá hadrovou panenku.
Běží a přitom se usmívá. Nevšímá si lesa.
Nad pěšinou se tyčí skála, šedivá, chladná v měsíčním svitu. Ve svahu se pohnul kámen, s dutým třesknutím dopadl zpět na své místo, když se z něj zvedla velká tlapa. Jeden z balvanů rýsujících se proti obloze se pohnul ze svého místa. Stín černější než noc sklouzl k pěšině.
Dívenka běží a něco si brouká. Uhladí panence ušmudlané šaty a pohoupe ji v náručí. Na okamžik zvedne zrak k měsíci. Nevšímá si okolí, neohlíží se.
Horký dech pohnul lístky keře, široká plec rozhrnula stébla trávy. Stín se propletl mezi stromy, tiše následuje dítě před sebou. Vzdálenost se s každým krokem zkracuje.
Les ustoupil mýtině a temnota záři ohniště. U ohně leží dva muži a popíjejí z měchu. Dívenka se zastavila na rozhraní světla a tmy. Lehce oddechuje, zvědavě hledí k ohni a naklání hlavu na stranu.
Ostré drápy zaskřípaly na kameni, žluté zorničky se zúžily při pohledu do plamenů. Ve zvířecím hrdle zabublalo přidušené zavrčení. Velký černý stín se přikrčil k zemi.
Muži si všimli dítěte a vstali. Hledí na dívenku a dívenka na ně, zelená kukadlo vykulená, rtíky přemýšlivě našpulené.
„Hele jí, cácorku, kde se tu tak vzala?“ ozval se muž.
„Vím já,“ odpověděl druhý a v očích mu blýsklo. „Víš co, v bordelu v přístavu dostanem pár zlatejch...“
„A jó, chytrá hlava... Pojď sem, maličká, ztratila ses?“
Muži vykročili k dítěti. Dívenka sevřela panenku pevněji v náručí, ohlédla se do stínů lesa a váhavě ustoupila.
Lehce jako mlha se přikrčený stín prosmýkl mezi keři. Přimhouřené oči sledují cíl. Již jen pár opatrných kroků... Měsíční paprsek sklouzl po obnaženém tesáku. Vítr se utišil a les zatajil dech.
Muži postoupili o další krok a vrhli se na dítě. Dívenka překvapeně vykřikla.
Noc rozčíslo zařvání, zapraskání lámaných větví. Široká plec rozrazila křoví. Přimhouřené oči zasvítily, blýskly se tesáky. Obrovský vlk přelétl dívenku, váha jeho těla srazila muže k zemi a morda rozervala jeho hrdlo. Trávu skropil proud horké krve.
Druhý muž se otočil na útěk.
Vlk se odrazil k dalšímu skoku. Obrovské tlapy dopadly na ramena, tesáky se zaťaly hluboko do šíje. Trhnutí hlavou. Zapraskal vaz a mrtvé tělo se sesulo k zemi.
Zvíře se zastavilo, otočilo hlavu, žluté oči se upřely k dítěti. Vlk prudce oddechuje, od mordy mu stéká vlhká stružka, černá v měsíčním svitu.
Dívenka otřela rukávem pár horkých kapek, které jí skropily tvář. Tváří v tvář bestii se šťastně usmívá. Po špičkách přistoupila k mrtvému muži, zvědavou hlavu naklání na stranu. Plameny náhle vyšlehly a v jejich svitu se cosi zalesklo, medailon na mužově hrudi.
Dětské prstíky upustily hadrovou panenku, sáhly po tretce.
Vlčí bestie se rozplynula v temnotě, i dívenka se rozběhla zpátky do lesa.
Mýtina osaměla, oheň skomírá. Panenka namalovanýma očima hledí k obloze. Opuštěná, zapomenutá, ničí.
Lesní pěšinou běží dívenka. Měsíc stříbrem zdobí její plavé vlásky, svými paprsky rozžíhá smaragdové jiskry v očích. Pod rozedranou sukénkou se míhají umouněná chodidla, tiše dopadají do prachu cesty. V drobných ručkách otáčí zlatý medailon.
Běží a přitom se usmívá. Nevšímá si lesa.
Hvozd mlčí. Pod rozložitými korunami stromů se rozlévá tma a chladná tvář měsíce nehybně shlíží dolů. Měsíc a tma jsou bratr a sestra. Nepřekáží si.
Hvozd mlčí, ale nespí. Zašelestění listí, mávnutí netopýřích křídel, stopa v mechu, která rychle mizí... to je jeho tichý dech.
Diskuze
Moc rád bych dal 5* - už jenom kvůli tomu slohu.
Ale nemůžu... něco tu prostě chybí. Ten poslední dílek skládačky, který z dobré povídky dělá povídku výbornou. A právě ten má hodnotu té poslední hvězdičky. Té, kterou ti nemůžu dát - i když bych chtěl. C´est la vie.
Musím se přiznat, že ani já jsem nenašel tu podobnost mezi děvčátkem a bestií, než jsem si to přečetl v diskuzi. A tak na mě neměla ten "zdrcující" účinek, jenž od každého příběhu čekám.
Pěkně napsané, hezky se to čte, ale chybí mi tam závěrečná pointa. Buď mi v tom příběhu uteklo něco zásadního nebo ta povídka je skutečně beze smyslu. 5* dávám vždy jen té povídce, která v sobě skrývá nečekaný konec s nečekanou pointou a to se tady rozhodně nestalo. Takže čtyři
Syrus - cílený kontrast ano, nicméně v tom odstavci je zmínka o bestii dvakrát - vzápětí zde vlčí bestie mizí ve tmě, kde už tento kontrast pozbývá na významu.
Perfektní! Gratuluji!
Ta bestie je podle mě cílený kontrast. Bestie - malé děvčátko
Stylově čistá povídka s dokonale pointovaným příběhem a náležitou atmosférou, u které se zdržím rozsáhlých komentářů.
Jsou zbytečné.
Jediné, co na co bych upozornil je v před-předposledním odstavci označení vlka coby bestie - přestože je z děje jasné, kde je v ději dobro a kde zlo. A drobný překlep - zelená kukadlo.
Fíl špás
Holger