Jmenuji se Malrankwi a jsem čistokrevný vlkodlak z větve přikloněné k Stříbřitým. Aspoň tak mi to řekli. Nezbývá mi, než věřit, není nikdo, kdo by mi vyprávěl víc. Všichni takoví jsou už mrtvi a zdaleka ne bez mého přičinění.

Zabil jsem hodně lidí, málo však mečem.

Nevím, kdy jsem se narodil, ale časem zjišťuji, že to ani nevadí.

Pamatuji si však události, které nastaly zanedlouho po mém narození. Pamatuji si je také proto, že je vídám často. Za nocí. Za nocí zlých nočních můr.

Já a moji dva rodiče jsme odpočívali v podrostu pod keřem někde v hlubokém lese. Otec srazil srnku a dovlekl ji k nám, takže jsem byl sytý a ospalý. Útok přišel náhle a naprosto bez varování. Šíp se stříbrným rozpilovaným hrotem zasáhl otce do ramene a rozdrtil mu ho na černý chuchvalec roztříštěných kostí a roztrhaného masa. Šíp ve vzduchu vůbec nezasvištěl, protože měl velmi krátké a tenké letky; jeho hrot se nárazem do kosti rozštěpil a stříbro se vydalo na cestu tělem. Otec se i přes strašné zranění změnil v lykana a vrhl na útočníka.

Útočník byl sám a přesto se vůbec nebál. Bojoval s klidem, který ostře kontrastoval s nelidskou zuřivostí mého otce, bránícího svou rodinu.

„Je to Lovec vlkodlaků!“ s hrůzou řekla matka a změnila se do vlčí podoby.

Lovec odrážel otcovy rozzuřené výpady postříbřeným mečem a druhou ruku měl za zády. Jako při šermířském turnaji.

Potom tu ruku vyndal. Měl v ní docela maličký albaret nabitý stříbrou kuličkou. Zasáhl mého otce přímo do čela. Celý život mě pronásleduje to jasně slyšitelné křupnutí lebeční kosti.

Matka se na Lovce vrhla v okamžiku, kdy se díval na mrtvé tělo svého soupeře padající k zemi, naprosto neslyšně a bez varování, jak už to vlci dělávají. Při mohutném odrazu, který mi měl dát šanci na život, šanci utéct, jí praskla pod nohama větvička. Už ve chvíli, kdy skočila, musela vědět, že špatně. Vrah bleskurychle ťal a šedé tělo se mihlo spolu se stříbrným zábleskem jeho meče. Matka těžce dopadla na zem a krátce silně zavyla.

V té chvíli se z křoví vyřítila celá vlčí smečka a vrhla se na nepřítele. Několik jich zabil, ale bylo mu jasné, že boj s přesilou nemůže vyhrát, nebál se ovšem, spíše vypadal jen trochu rozmrzele.

Tiše hvízdl a z oblohy se pro něj přihnal podivný tvor – gryf. Zmizeli spolu někde v korunách stromů.

Ve vlčí (tehdy jsem byl vlče) podobě jsem přiběhl ke své matce. Ve svém předtím chlupatém, nyní lidském boku měla obrovskou sečnou ránu. V jejích vyhasínajících očích jsem viděl starost o mne. Olízl jsem jí tvář.

„Byl to člověk, hochu. To lidé, ti nás zabíjejí. Z touhy po odměně, z nenávisti. Vyhýbej se jim. Žij. Dlouho.“

Potom zemřela.

Od té doby vnímám slovo „člověk“ a „lidé“ jako ten čpavý pach stříbra, smrti a potu.

Nenávidím.

Smečka mého otce a matky mne nezabila, cítila, že jsem vlkodlak a tudíž jejich budoucí vůdce.

Ve vlčí smečce se mě ujala jedna starší vlčice a vychovávala mne jako vlka – ještě ten den jsem zabil její slabá, života ve smečce neschopná mláďata.

Skoro jsem zapoměl mluvit a žil jsem stále ve vlčí podobě. Když jsem vyrostl, začal jsem vést smečku.

A zabíjet lidi.

Naše smečka žila v lesích pod hřebeny hor (později jsem se dozvěděl, že se ty hory jmenují Zlatavé hory).

Přepadávali jsme pastevce, kteří na horských lukách pásli svá stáda a zabíjeli je. Já ze msty, moji vlčí druhové z instiktem naprogramované nenávisti.

Prokusovali jsme jim hrdla a chlemtali jejich krev, jejíž dráždivá chuť nás poháněla k ještě větší touze zabíjet. Potom jsme vždycky odtáhli pár ovcí a nasytili se.

Pod mým vedením byla smečka sytá a silná. Když jsme běželi, bylo vidět ty svalnatá, dobře živená těla pokrytá zdravou, lesklou srstí. Ani v zimě, kdy našinec většinou hladoví jsme nestrádali. Jednou nás dokonce napadla cizí, na smrt vyhládlá smečka. V zimě neměli co lovit a teď byli natolik zoufalí, že se vrhli na nás.

Jejich chlupy pak roznesl vítr po celém lese.

Až jednou na nás lidé nachystali past.

Ten den jsem cítil, že něco není v pořádku, ale nedbal jsem toho – touha zabíjet byla silnější než instinkt.

Krev dělala ze sněhu tající rudou břečku a kouřilo se z ní.

Potom se odevšad vyřítili lidé a odřízli nám cestu k lesu. Bylo jich strašně moc, byly ozbrojení a zuřiví. Stejně jako my. Moje smečka se všk začala zoufale bít a probila mi cestu k útěku za cenu vlastních životů.

Čekal jsem v lese, ale nikdo z nich nepřišel. Zemřeli v boji s lidmi, abych já přežil. Jako kdysi moji rodiče.

Po mnoha a mnoha letech jsem se proměnil v člověka a nahý plakal ve křoví.

Další den ráno jsem se sebral a vydal k cestě, po které jezdívali obchodníci a potulní muzikanti; tuláci a verbež. Přes den jsem se schovával v křovích u cesty a večer obcházel tábořiště kupců a muzikantů a posloucháním se od nich učil znovu mluvit a rozumět.

Jednoho večera jsem narazil na dva osamělé muže, sedící u ohně. Jeden tomu druhému vysvětloval princip hraní na nějaký strunný nástroj. Poslouchal jsem je celou noc a když bylo nad ránem a já jsem si byl jistý, že jsem to hraní pochopil, zabil jsem je oba. Vzal jsem si jejich oblečení, peníze a nástroj. Začal jsem se živit jako potulný bard.

Ze začátku můj chraplavý a mluvení (tím spíš zpěvu) nenavyklý hlas sklízel spíše jen shnilé ovoce, postupně jsem se vypracoval a zapadl mezi lidi.

Až po měsících mého prozpěvování jsem v jedné hospodě narazil na našeho. Sedl si ke mně a řekl: „Viděl jsem, že se tě bojí koně. Jsi jeden z nás. Ale netuším z jakého rodu.“ nechal svá slova viset ve vzduchu.

„Jmenuju se Malrankwi a mé rodiče zabil Lovec vlkodlaků. Jak se jmenovali nevím“ - nevím proč, ale vzbuzoval ve mě sympatie a věřil jsem mu. Asi instinkt.

„Malrankwi? Znal jsem tvé rodiče, jmenovali se Kaithra a Aihellk. Ale nejsem z vašeho rodu, jsem z Dětí noci. Jmenuji se Silien. Vím co se ti stalo a našel jsem tvou umírající matku. Něco jsem jí slíbil a teď to musím dodržet, a to i přesto, že Stříbřité moc nemusím. I když vy jste jen- Ty jsi jen příbuzná větev. Vezmu tě k sobě domů. Podíváme se, jestlis‘ dostál svému jménu (Malrankwi znaméná elfsky „silné paže“)!“

Něco se dělo. Viděl mě poprvé v životě, a přesto mě hned poznal v putyce a po kratičkém rozhovoru hned vzal do opatrování. Ještě podivnější bylo, že se nesnažil ověřit si, jestli jsem to já. A že jsem mu přímu pudově důvěřoval bylo ještě podivnější. Nejintenzivněji jsem to pociťoval v lykanské podobě, kde se střetával lidský intelekt a vlčí instinkt.

Ještě té noci mi vykoval meč.

Potom mi daroval luk.

Koupil mi oblečení, které bylo kvalitní, nenápadné, neomezovalo v pohybu. Učil mě.

Byl jako můj otec, přestože nebyl můj příbuzný a dá se říct, že naše rody se nemají moc v lásce.

Slib, který (možná neuváženě) dal mé matce, musel být mimořádně závažný. A sliby slíbené stříbrem umírajícím se musí plnit.

„Neboj, synu, nemusíš mít obavy, jak to všechno splatíš. Dědictví tvé rodiny bohatě postačí na tvé školy i zbraně.“

To jsem věděl. Jenom za ten meč nechtěl nic. Říkal, že mu stačí, když ví, že jím bude vládnout má ruka. Později mi prozradil, že ho do toho meče přešla síla jeho nenávisti k lidem. Přešel do něj však i jeho vděk jiným.

Přesto jsem trval na tom, že mu meč zaplatím. Vysvětlil mi, že na to by bylo třeba téměř veškeré moje dědictví. Přesto jsem mu to chtěl zaplatit. To, že jsem celé mládí prožil ve vlčí smečce bez kontaktu s lidmi nebo ostatními vlkodlaky, mě pořád ještě ovlivňovalo - nechtěl jsem být nikomu nic dlužný!

Jednou jsem jel pro zlato do svého úkrytu, kam jsme jej se Silienem přestěhovali. Celou cestu jsem měl nepříjemný pocit ohrožení, ale nikdo mě nepronásledoval.

Za několik týdnů jsem se vrátil a našel mrtvého Siliena.

Zasypal jsem jeho tělo zlatým prachem.

„Zaplatil jsem dluh, příteli, jenž jsi mi na krátký čas byl otcem.“

Tentokrát už jsem neplakal. Tohle se mi začíná stávat často.

Své poslední zlato jsem dal za školu meče. Do povědomí ostatních jsem se zapsal jako nemluvný vlkodlak.

Teď tady stojím na prašné cestě a jediné co mám je meč, luk, šípy a kytara.