Odpuštění

Mezi tím Radoslav na svém hradě s úsměvem a šílenstvím v očích držel svůj nůž nad nebohou dívkou. S pocitem uspokojení pozoroval její bolest, když jí zabodl nůž do břicha. Ruka se mu najednou začala hrozivě třást.
„Sluho! Můj nápoj!,“ křikl na mladíka, který se snažil udělat se co nejmenším v rohu místnosti.
„Ano Pane,“ vypravil ze sebe a odběhl pro číši s kořalkou.
Radoslav mezi tím byl duší nepřítomen naslouchal tomu příjemnému hlasu, který mu našeptával jak bude spokojený, až obětuje toho zlomyslného lesáka Duboslava. „Vítězství patří tobě,“ našeptával mu hlas v hlavě. Radoslav se spokojeným úsměvem vytrhl číši z chlapcovi ruky a ten odběhl v domnění že pánovi udělal radost.

Ráno na kraji lesa se halilo do chladné, plíživé mlhy. Duboslav s nervozitou pozoroval blížící se postavu. Zatím nevěděl jestli to je on. Ale na tom nezáleží, on stejně přijde. Neví proč ale ví to. U nohou mu ležel nějaký předmět zabalený do starého hadru. Když se postava přiblížila, Duboslav zbledl a snažil se popadnout dech. To byl i nebyl jeho starý přítel. Ne, to už není jeho starý přítel, to je monstrum. Tvář bledá jako u mrtvého, pohublý, zarostlý. Ne to není možné. Jeho naděje pohasly. S odhodlaným výrazem očekával svou smrt.

„Rád tě vidím, Duboslave,“ řekl Radoslav poněkud příjemným hlasem. „Očekáváš svou smrt?“.
Duboslav se zmohl jen na pokývnutí hlavou. Jeho oči spočinuli na tom ďábelském noži.
Radoslavův hlas se najednou změnil na pohrdavý. „Skloň se a nastav svůj krk mému právu. Dlužíš mi život, jen potom najdu klid ve své duši.“
„Ne, to je omyl, nenajdeš klid a mír jak očekáváš, najdeš jen utrpení a hrůzu. Ale jestli mám zemřít právě dnes, nech mě vybrat si druh zbraně“. Druid se snažil, aby se mu hlas netřásl. Věděl, že na osudu již nic nezmění.
„A to je?“ Ptal se posměšně jeho sok.
„Tady“, ukázal na balíček u svých nohou, „tvá bývalá sekera. Tou chci být zabit.
„Tak ať je po tvém“ a rozbalil ohromnou sekeru. Když jí uchopil do volné ruky, v očích se mu najednou objevil výraz poznání a bolesti. Ale to ihned zase zmizelo.
Duboslav poklekl a sklonil hlavu. „ODPOUŠTÍM TI“, zakřičel a poté vše zaplnil zvuk drcené lebky a do vzduchu se vznesla sprška krve.
Když jeho přítel vykřikl svá poslední slova, prokletý nůž Radoslavovi vypadl z ruky a pozdě si uvědomil, kam dopadlo ostří jeho sekery. Se slzami v očích se zhroutil vedle mrtvoly svého přítele a proklínal se za to, co udělal. Chytl jeho tělo do své náruče a houpal ho jako malé dítě.

A tak je tam našli oba dva mrtvé. Jeden s rozdrcenou lebkou a druhý s výrazem lítosti nad tím co udělal. Tak se přátelé opět sešli na cestě do věčnosti.