Denik Anvalian
| Autor: | Jabberwocky and Xorxe9 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
1. growfestu
Dnes zemřel Tanelorn. Umíral tiše a klidně. Proseděla jsem u něj celou noc a držela ho za ruku. Zemřel za úsvitu, jak si vždycky přál, a zpívali mu snad všichni ptáci na světě. Myslím, že umíral šťastný. Jeho život se naplnil a já bych asi pro něj neměla plakat. Přesto pláču. Zemřel můj zachránce, učitel, rádce. Člověk, který ze mne udělal člověka. Co si počnu? Ach, Tanelorne, Tanelorne...
2. growfestu
Celou noc a celý den jsem proseděla u Tanelorna a hrála mu. Je mi zle.
3. growfestu
Dnes za úsvitu jsem Tanelorna pohřbila. Z tváře mu zářil klid a ten přešel i na mě. Když jsem ho pohřbívala, sešla se kolem spousta zvířat. Jeleni, lišky, zajíci, divočáci, i smečka vlků a dva medvědi. Jen se tiše dívali a pak zase zmizeli v lese. Buď sbohem, Tanelorne. Zachránil jsi mne pro tenhle svět a já ti to nikdy nezapomenu.
2. plantingu
Snažím se nějak rozumně starat o Tanelornův les, ale moc mi to nejde. Pozoruji změny v chování zvířat. Snad brzy dorazí někdo zodpovědný.
6. plantingu Odpoledne se tu objevila půlelfka Eileani. Řekla mi, že ji sem poslali druidi, aby převzala starost o Tanelornův les. Prý mě zná, ví, kdo jsem, a můžu tu zatím zůstat. Zatím? Vypadala zaneprázdněně a tvářila se důležitě. Jinak je ale hodná. Nevím, jestli mě bude potřebovat, protože brzy odešla znovu do lesa.
7. plantingu Eileani se na skok vrátila k nám do srubu. Les prý po Tanelornově smrti zneklidněl a bude tu třeba hodně práce. Eileani se ale nemůže starat zároveň o les a zároveň o mne (jako bych něco takového potřebovala?) Nechce mne prý vyhánět, ale nějakou dobu asi nebude v lese úplně bezpečno. Neřekla to otevřeně, ale myslím, že by byla ráda, kdybych odešla. Zdá se však, že to není kvůli mému původu.
8. plantingu V noci jsem se rozhodla – odejdu. Tanelorn by s tím určitě souhlasil. Bez něj pro mě v Keldském hvozdu není místo. Eileani tu začala hospodařit po svém a já se jí jen pletu do cesty. Už to není můj domov, ale její. Když jsem jí to řekla, zdálo se, že se jí ulevilo. Popsala mi cestu do Longsaddle (trefila bych snad i bez toho), rozloučily jsme se a já vyrazila na cestu. Co mne čeká ve „velkém světě“?
10. plantigu
K večeru jsem dorazila do Longsaddle. Nikdy jsem tu nebyla, ale tyhle vsi jsou všechny stejné. Pár dílen, Pelorův chrám, pole. Jen starosta si bydlí nad poměry v pevnůstce s vodním příkopem. Nevědouc, co dál, zašla jsem do hostince. Neměla jsem sice žádné peníze, ale hostinský, hodný půlčík, mi dal najíst na dluh a nechal mě vyspat ve stáji. Nazítří se chystá oslava Tanabatu a zároveň slavnost na počest místního „hrdiny“, jakéhosi půlorka, který zachránil vesnici tím, že vyčistil potok. (?) Snad tu vydělám dost peněz, abych mohla zaplatit útratu. Kromě pár strejců seděl v lokálu i nějaký darthiir. Divně se na mě díval. Ani se mu nedivím. Chtěla jsem si s ním promluvit, ale nakonec jsem nesebrala odvahu. Večer jsem seděla na dvorku a vyřezávala si. Stýská se mi. Už jsem skoro spala, když v lokálu začal hrát jakýsi loutnista. Hrál hezky, jen na můj vkus moc vesele.
11. plantingu, Tanabat
Vzbudila jsem se později, než jsem chtěla. Dnes žádné sny. Počasí mi přeje, slunce svítí jen občas. Koník, kterého jsem včera vyřezala a dala k jednomu domu na plot, zmizel. Dopoledne se celá ves shromáždila u Pelorova chrámu na mši. Ach, hluší a slepí... Zahlédla jsem krátce i „hrdinu“ – jmenuje se Bragnor a je to chlap jak hora. Přesunula jsem se raději ke stolům s jídlem, abych mohla jedlíkům začít hrát. Bragnor shodou okolností seděl hned vedle onoho darthiira, ale ten po prvním pivu usnul. Zkusila jsem hrát, jenže se mi rozladila harfa. Vydělala jsem dva vrabčáky. Takhle ten dluh budu splácet dlouho. Odpoledne vyšlo slunce a s hraním byl konec. Přišel za mnou Bragnor. Vypadá docela sympaticky a není hloupý, jen z něj hrozně táhlo pivo. Dozvěděla jsem se, jak je to s tím čištěním potoka – proti proudu leží opuštěné stříbrné doly, tam se usadil nějaký Gruumšův uctívač a otrávil vodu. Bragnor se s ním prý „popasoval a vyhrál“. Bragnor si se mnou asi chtěl povídat víc, ale nevěděl, jak začít. A já také ne. Ani jsem vlastně neměla moc náladu. Všechno to veselí kolem mi jen připomínalo Tanelornovu smrt. Bragnor mi dovolil, abych jeho příběh zhudebnila. Alespoň jsem měla odpoledne co dělat.
Večer se celá vesnice sešla v hospodě na oslavě Tanabatu. Soutěžilo se, jak už to bývá, ve vyprávění Příběhu sedmi sester. Nemám ho moc ráda, jen v něm další bůh dělá z lidí blázny, ale musela jsem se přidat, abych vydělala na svůj dluh. Povedlo se. Sice mi v kapse zase zůstali jen ti dva vrabčáci, ale účty jsou čestně srovnány. Kromě mě a toho včerejšího loutnisty se sešli ještě dva další hudebníci. Hráli jsme všichni čtyři. Zpívala jsem ilythiirsky a lidem se to docela líbilo. Kdybyste věděli, jak těžko se tahle řeč váže do veršů... Ale můj systém dlouhých, krátkých, přízvučných, nepřízvučných, přidechovaných a nepřidechovaných slabik slaví úspěchy. Alespoň něco. Když už to vypadalo, že zábava upadá, zkusila jsem zahrát svůj polotovar o Bragnorovi Zachránci, který jsem složila odpoledne. Zabralo to a já si vydělala i nějaké jestřáby. Pan hostinský mě dokonce nechal přespat v jednom z pokojů místo ve stáji. Chtěla jsem si konečně promluvit s tím darthiirem, ale celý večer prospal. Zaspal by snad i orčí vpád. V noci jsem nemohla usnout a bloumala jsem kolem lesa až do rána. Teprve s rozbřeskem mě přepadla únava a já se vrátila do hostince. Je to divný pocit spát v peřinách.
12. plantingu
Špatné sny, špatné spaní. Naštěstí mě už dopoledne probudilo klepání na dveře. Byla jsem sice nevyspalá, ale lepší než noční můry. Za dveřmi stál Bragnor, tentokrát oblečený jako na cestu, s bagáží a ozbrojený. Že prý se tady s Tallimasem (teprve pak jsem si všimla i pozoruhodně křepkého darthiira za Bragnorem) chystají na cestu do města Newell’s Bridge s dopisem od starosty a jestli prý nechci jít s nimi. Venku zrovna svítilo slunce, ale ani jeden z nich nechtěl čekat do večera. Mám s nimi jít? Stejně tu nemám co na práci. Sezením v Longsaddle Pavoučí královně neublížím. A peníze mi dojdou rychle. Umyla jsem se, oblékla a vyrazila s nimi. Bragnor se ukázal jako docela zajímavý společník. Pochází z „dalekého severovýchodu, tak severovýchodně, že severovýchodněji už to nejde“. To jsou jeho slova. Dobrodružná povaha, s ničím si neláme moc hlavu. Během cesty z hovoru vyplynulo, že je oddaným knězem uvězněného ledového boha Vatuna. Ta ssmala’ahd do thúsmen! Copak to ti lidé nevidí? Nevidí. Málokdo má moji zkušenost. Táhnout a tlačit, to je jejich práce. A semlít každého, kdo se jim připlete do cesty. Jinak je ale Bragnor docela fajn. Tallimas je typický darthiir – veselý, srdečný, inteligentní, společenský ... a zoufale naivní. Jeho nevědomost je však pro mne spíš positivní. Sice prý někde slyšel o „temných Tel’Quessir, kteří se koupou v krvi, uctívají démony a zotročují lidi“, ale považuje to spíš za povídačky. Tanelorn věděl, proč se mnou odešel až na Keld. Po cestě si povídali hlavně Bragnor s Tallimasem. Mně pořád ještě není do řeči. Odpoledne se objevila Bragnorova společnice, malá okřídlená víla Siliviara. Bragnor jí prý zachránil život a vysvobodil ji z otroctví. Večer jsme se dohodli, že každý zkusíme něco ulovit, aby se ukázalo, kdo to umí nejlépe. Nakonec jsme se sešli nad strašlivou hromadou masa. Jsem zvědavá, kdo to sní. Nejspíš Bragnor. Bragnor rád vypráví o sobě. Po jídle se dal do vyprávění jednoho ze svých dobrodružství. Udělalo se mi z jeho líčení zle. Namluvila jsem jim, že jsem se přejedla králíka. Ach bože!
13. plantingu
Dnes jsme dorazili do Newell’s Bridge. Bragnor celou cestu nezavřel pusu. Narodil se v jednom z orčích kmenů v zemi Sněžných barbarů. Když byl jednou po nějakém nájezdu zajat a posléze utekl, nevzali ho už orkové zpět mezi sebe. Může mluvit o štěstí, i když on to asi vidí jinak. V sedmi (!) letech se vydal na moře a v šestnácti dorazil na Keld. Cestou strávil delší čas u jakýchsi mnichů, kteří ho zcivilisovali.
U starosty pak náš hrdina málem neprošel přes první dveře, ale nakonec se ke starostovi přece jen dostal a vzkaz mu odevzdal. Dostali jsme za to deset orlů. Tallimasovi prý longsaddelský starosta tvrdil, že dostaneme každý deset, ale kdo ví. Bragnor se svého podílu vzdal a Tallimas moji nabídku, že mu svůj podíl také nechám, aby dostal svých slíbených deset orlů, odmítl. Bragnor tu měl ještě nějaké vyřizování a já jsem šla s ním. Nikoho tu stejně neznám a nevím, co bych si ve městě sama počala. Bragnor nás zavedl ke svým známým, kouzelnici Andolyn a jejímu manželu Gandrewovi. Bragnor sice tvrdil, že je to alchymista, ale podle mě je to kuchař. Noc jsem strávila venku. V jedné místnosti bych s Bragnorem a Tallimasem nevydržela. Přilétla ke mně Siliviara a já jsem jí hrála. Řekla mi, že prý nejsem zlá. Je mi smutno.
14. plantingu
Bragnor se od Andolyn dozvěděl, že vesničané z Greenwater prosili starostu Newell’s Bridge o pomoc, protože se jim ztratilo dítě u věže, kde prý straší. Konstáblova věž. Kde jsem to jenom slyšela? Gothyl Polostín? To jméno zní skoro ilythiirsky. Jak prásknutí bičem. Andolyn vyřizuje pro Bragnora nějakou magickou zakázku, zřejmě jako protislužbu za vyřešení jakéhosi problému, jak jsem vyrozuměla. Bude to trvat asi tři dny a Bragnor se rozhodl Konstáblovu věž prověřit. Vyrazila jsem s ním. To jméno mi nejde z hlavy. Jde s námi i Tallimas.
15. plantingu.
Cesta ubíhala docela rychle, ale stejně mám pořád pocit, že Bragnora zdržuji. Občas se na mě nervózně díval a nakonec zmizel v lese a vrátil se s králíkem. Tallimas je prima, ale moc si se mnou nepovídá. Spíš s Bragnorem. Celý den svítilo slunce a mě pálily oči.
Navečer jsme dorazili do Greenwater. Když jsem v hospodě naťukla Konstáblovu věž, hned mi kdejaký děda vyprávěl, co se tam prý všechno děje. Je to pozůstatek asi tři sta let starého opevnění. Když odešla armáda, usadil se tam jakýsi kouzelník. Pak zemřel a začalo tam strašit. Vzpomněla jsem si ještě na jedno jméno – Ilthond. Tenhle příběh jsem slyšela nejspíš od Tanelorna.
Bragnor se nabídl, že útratu vezme na sebe. Dala jsem si jen chleba a vodu. Nemám na jídlo myšlenky. Po večeři jsme se vydali rovnou k věži. Přelezli jsme kamennou zeď a ocitli se na dvoře. Zavřená věž a polorozpadlá studna. Rozhodli jsme se prozkoumat studnu a spustili jsme s Tallimasem Bragnora na laně dolů. Napadl ho tam jakýsi okřídlený vodní humanoid a zle mu zřídil nohy. Tak tak že jsme Bragnora vytáhli zpátky. Ošetřila jsem mu nohy a on se zase spustil dolů. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo – stejně. Bragnor se vyléčil kouzlem a já zatím zkusila po tom tvorovi vystřelit z luku. Nic moc mu to neudělalo. Bragnor pak do studny hodil velký kámen, zase nic. Nakonec vyzkoušel svůj dlouhý skládaný luk a vodního tvora asi třiceti šípy ustřílel. Mezitím mu luk stihl spadnout dolů, ale mně se podařilo ho kouzlem zachytit a vytáhnout. Ve studni jsme našli i malou lidskou kostru. Takže je jasné, kam se podělo to dítě. Chudák kluk!
Do věže jsme se dostali díky Tallimasovi, který vchodové dveře otevřel kouzlem. Byl tam hrozný nepořádek a spousta prachu. Myslela jsem si, že tam už nejspíš nic nenajdeme, ale zmýlila jsem se. V prvním a druhém patře opravdu kromě zbytků zničeného haraburdí nic nebylo. Třetí patro však bylo zamčené. Na dveřích se mi něco nezdálo a měla jsem pravdu. Byla tam past nabitá kouzlem. Řekla bych, že jsem přinejmenším sobě a Tallimasovi zachránila život – darthiiren : Ilythiiri = 0:1. Bragnor se tvářil, jako kdyby podobné blesky snídal, ale moc mu to nevěřím. Magický výboj zřejmě probudil stín, který spal v krbu. Společnými silami jsme ho zdolali, stín však na Bragnora sáhl. Bragnor si stěžoval, že najednou hrozně zeslábl. Prohlížela jsem ho – žádné známky zranění jsem nenašla, ale levou ruku má studenou jako led. To už jsem kdysi viděla. Snad to není trvalé! Dál se sice Bragnorovi moc nechtělo, ale podařilo se nám ho s Tallimasem přesvědčit, že odejít by znamenalo jen dát nepřátelům víc času na přípravu. O patro výš jsme nenašli prakticky nic, jen pár starých truhel a shnilých šatů. Bragnor se cítil zhrzen zjištěním, že v truhlách nejsou pohádkové sumy peněz, a jal se je rozbíjet. Moc se mi to nelíbilo. Mohou snad za to ty truhly? Nebo ten, kdo je s námahou a s láskou poctivě vyrobil? V dalším patře na nás čekalo překvapení. Uprostřed bývalé, nyní téměř spálené knihovny seděla bytost stvořená ... z ohně. Pomalu pálila jednu knihu za druhou, a když jsme vešli, začala na nás syčet. Nakonec se ale ukázalo, že umí commonsky. Sice špatně, nicméně na domluvu to stačilo. V horním patře prý skutečně „žije“ Gothyl Polostín. Ohnivou bytost sem povolal on a trápí ji tu hlady. Donesli jsme „Ohnivákovi“ nějaké hořlavé harampádí zezdola. Zesílil a začal sálat. Máme prý vylákat Gothyla do patra nad námi. Tam si s ním „Ohnivák“ poradí a splatí mu léta trápení. Jen prý pozor na Gothylova zajatce, jakéhosi démona. To jsou překvapení! Opatrně jsme vystoupali ještě dvě patra a tam se na nás ve staré pracovně skutečně vrhla stínová bytost – zřejmě Gothyl. Zbytek místnosti vyplňovalo nehybné monstrum. Gothyl nás hnal po schodech o patro níž, ale tam se s ním pustil do křížku „Ohnivák“. V mžiku se celá místnost rozpálila tak, že jsme museli utéci. Tedy, já a Tallimas. Bragnor tam vydržel o něco déle, ale mumlal při tom nějaké kouzlo. Vrátil se s kroužkovou košilí rozpálenou do ruda a řekl jediné: „Žhnu.“ Vypadal při tom spokojeně. Bragnor je opravdu zvláštní. Mezitím se ve spodním patře ozval výbuch a něco proletělo komínem. Když jsme se pak šli o patro níž podívat, už tam nebyl ani Gothyl, ani „Ohnivák“. Jen doufám, že „Ohnivák“ vyhrál. V Gothylově „příbytku“ jsem si lépe prohlédla démona. Bebilith! Ach bože, tohle také znám. Viděla jsem jednu v kapli Pavoučí královny. Přivolala ji tenkrát Tharamil. A také jsem viděla, co udělala se zajatými vojáky Garan-Asthů a s kněžkou Menadri. Bože, bože! Bragnor na bebilith zkoušel mluvit, ale zdá se, že bez výsledku. Tallimas našel jakousi knihu, v níž byla i formule, kterou je zřejmě spoutaná. Zatím jsme se nedohodli, co s tím dál, ale měli by se na to podívat druidi. Těm jediným věřím.
Zatímco jsme prohlíželi horní patro, Tallimas ve sklepě objevil falešnou stěnu a za ní chodbu vedoucí do podzemí. Dohodli jsme se, že nemá smysl tam teď chodit. Bragnor je zesláblý, já už nic nevykouzlím a Tallimas zřejmě také ne. Vrátili jsme se na dvůr a kluci skoro hned usnuli. Zaslouží si to. Celou noc jsem je hlídala, lehnout si půjdu až ráno.
16. plantingu
Spala jsem jen krátce, když mě probudilo zapraskání a hlasité žuchnutí. Střechou stáje se ke mně propadl jakýsi hobit. Vypadal sice vystrašeně, ale také docela prohnaně. Prý ho musíme zachránit, poněvadž mu nějací lidé chtějí ublížit. Postupně však z něj vypadla celá pravda – ukradl v Newell’s Bridgi velký diamant a majitel ho chce zpátky. Proto na Kira (tak se jmenuje) poslal „vymahače“. Kiro však diamant nemá, poněvadž ho ve spěchu prodal pod cenou jakémusi kouzelníkovi. Proto nemá ani peníze, které by majiteli vrátil zpět. Alespoň tak nám to tvrdil. Nelíbí se mi to. Nechce se mi pomáhat zloději. Kiro sice slibuje, že když mu pomůžeme, určitě se polepší, ale já mu nevěřím. Na druhou stranu mu za krádež od vymahačů zřejmě hrozí smrt. Dohodli jsme se s Bragnorem a s Tallimasem, že nejdřív prozkoumáme zbytek Konstáblovy věže a pak se pokusíme od Kirových pronásledovatelů zjistit něco víc.
Kiro šel s námi a dobře, že tak. Jako jediný postřehl na vstupních dveřích mechanismus vedoucí k další pasti. Příště bych měla být obezřetnější. Přesto jsme udělali další chybu. Dohodli jsme se, že Kiro se pokusí past odstranit, zatímco Bragnor ucpe otvor pasti pytlem mouky a zabrání tím případným šipkám či čepelím Kira zranit. Nikdo jsme však nepočítali s kouzlem. Měli jsme. Z pasti vyletěla ohnivá koule a pěkně nás popálila. Kouzlem jsem pomohla Bragnorovi. Sama musím vydržet do zítřka. V místnosti za dveřmi nás ale už čekaly jen samé příjemné věci. Zdá se, že si tady Ilthond uschoval svoje cennosti. Našla jsem tu nádhernou starou harfu. Takový nástroj jsem si vždycky přála. Ebenová, vykládaná světlým dřevem, slonovinou a broušenými kameny, struny ze stříbra. Léta v podzemí jí ani moc neublížila; potřebuje jen vyčistit a naladit. Mám obrovskou radost. Kromě harfy jsme tu našli také dva meče, sošku vlka (tu hned zabavil Bragnor), nějakou hůlku a spoustu peněz. O peníze jsme se rozdělili s Kirem.
Pak jsme museli nějak vyřešit Kirův problém. Vydala jsem se do Greenwater do hospody, abych zjistila, co jsou ti lidé zač. Letěla se mnou i Siliviara. Kiro nelhal. Ti tři – žena, muž a půlork – skutečně chtějí buď jeho, nebo diamant. Ačkoli nechci pomáhat Kirovi krást, ti tři by ho nejspíš zabili. Poslala jsem proto Siliviaru, aby Bragnora s Tallimasem varovala. Vymahači se pustili směrem ke Konstáblově věži, ale tou dobou už tam snad kluci s Kirem nebudou. Já sama jsem vyrazila po cestě do Newell’s Bridge. Sejdeme se buď cestou, nebo až u Gandrewa.
17. plantingu
V noci přiletěla Siliviara a vyřídila mi od Bragnora, že prý jdou kolem řeky, protože nenašli žádný brod. Sraz tedy až v Newell’s Bridgi. Nad ránem jsem dorazila ke Gandrewovi a Andolyn. Celý dům vzhůru nohama, prý se stěhují do Greyhawku. Keldu v létě hrozí invase Scarlet Brotherhood. Ta zpráva mě srazila na kolena. Keld má být obsazen! Můj domov! A nikdo nemá chuť ho bránit. Prý je malý, nevýznamný... Chce se mi plakat při pomyšlení na vojsko táhnoucí Keldem a na všechny ty lidičky, které mám ráda, pod nadvládou okupanta...
Dopoledne dorazili i Bragnor s Tallimasem. V noci je bohužel dostihli Kirovi pronásledovatelé a dali jim týden na to, aby diamant vypátrali a vrátili ho. Kira si vzali s sebou. Pokud to nestihneme, zabijí ho. Naštěstí si Kiro vzpomněl, že kouzelník, kterému v Nellixu diamant prodal, říkal něco o nedalekých ruinách, jež by chtěl s přáteli prozkoumat. Dohodli jsme se, že vyrazíme do Nellixu a pokusíme se dozvědět víc. Andolyn nám ještě před tím identifikovala věci, které jsme našli v Konstáblově věži. Bragnorova figurka sice není magická, ale Bragnor trval na tom, že ji chce. Já jsem si vzala magický dlouhý meč. Konečně mám svůj vlastní meč. S mečem se můžu postavit celému světu. Je to krásná zbraň. Chladná, pevná, nijak zdobná. Kéž se mi podaří ji nikdy nezneužít.
Odpoledne jsme vyrazili do Nellixu. Bragnor se cestou pokoušel lovit, nic však nechytil a pak už jen škrundáním plašil zvěř. Hladový Bragnor není zrovna zábavný společník. Bavil se ale hlavně s Tallimasem. Mně to vyhovuje. Raději naslouchám, než mluvím.
18. plantingu
Jak tenhle den docela hezky začal, tak hrozně skončil. Píšu se zpožděním a ještě teď se mi svírá hrdlo a je mi zle. K ránu jsme dorazili do Nellixu. Je to malá vesnička, ještě menší než Longsaddle. Bragnor vtrhl do hospody jako kobylky a snědl, na co přišel. Jeho apetitu prý „požehnal sám Vatun“. Bragnor je dost nezvyklý kněz. Ptali jsme se pana hostinského na kouzelníka, jak ho popsal Kiro. Prý tu někdo takový byl, ale hospodský neví, kam pak odešel. O ruinách v lese nám toho řekne víc starý Franc, který sem chodívá v poledne na pivo. Venku se mezitím udělal slunečný den, tak jsem raději čekala v lokále, i když tam hrozně smrdělo zvětralé pivo. Kolem poledního dorazili dva dědové. Každý seděl u jiného stolu a nejspíš se neměli rádi. Co řekl jeden, byla podle druhého úplná hloupost. Přesto se mi z nich podařilo vytáhnout něco o nedalekých ruinách. Je to pozůstatek hradu, jakých tu v okolí kdysi bývalo hodně. Teď už z nich zbývají jen zříceniny, snad až na jeden. Škoda, jestli v létě přitáhne Scarlet Brotherhood, hrady by nám přišly k užitku. Kromě pár starých pověstí nám oba dědové vyprávěli ještě o posledních novinkách v okolí. Bragnor si je zapisoval. Jen mám dojem, že si zapisoval hlavně takové, ze kterých kouká krveprolití.
Odpoledne jsme se vydali směrem k hradu. Slunce pálilo a já neviděla skoro nic. V lese se to zlepšilo. Dostala jsem skvělou náladu. Teď, s odstupem, je mi jasné, že to byla zase jen chiméra v mé hlavě. Jsem blázen? Asi ano. Celý svět se se mnou točil a já si připadala jako královna. Proč si pokaždé myslím, že už mám všechno za sebou? Stejně je to vždycky jenom další záchvat. Jako na houpačce. Nahoru a dolů. K hradu jsem dorazila úplně povznesená. Dál už se mi všechno rozmazává. V jedné z místností jsme narazili na podivnou bytost, která se Bragnora snažila uškrtit. Myslím, že jsme ji zabili. A pak snad ještě něco. Pamatuji si, jak Bragnor sháněl štěňata a jak jsme mu chtěli s Tallimasem připravit hromadu kočičího zlata. Jenže pak začala noční můra. Překvapil nás veliký červ, já neuskočila a on mě dotykem paralysoval. Tallimas mi chtěl pomoci. Doteď cítím jeho ruce a je mi špatně. Viděla a slyšela jsem všechno. Měli s Bragnorem strach, abych se neudusila. Mluvili o mém těle. Pak se ke mně Tallimas sehnul ... a ... ležela jsem zase v kuchyni a těch pět mě ... je mi strašně zle ... musím utéct. Tallimas se mnou dýchá ... pobodám je nožem. Už mě nikdy nedostanete! Raději se sama zabiju. Teď tu sedím a brečím do deníku. Ale musím to napsat. Tanelorn to říkal. Vždycky to pomůže. Jak to bylo? Přišla jsem k sobě, Tallimasova ústa na mých, jazyk až v krku, ne, to si jenom myslím, zvedá se mi žaludek, budu zvracet. Bodla jsem ho. Snad nožem. Slyšela jsem se křičet jako šílená. A pak jsem tam stála sama a tloukla hlavou a rukama do zdi. Zabiju se. Zabiju! Nenávidím se, to hnusné černé tělo. Chci pryč, pusťte mě! Pro všechno na světě, pomozte mi někdo!
Proseděla jsem tam celou noc. Pozvracená, pomočená, s rozbitýma rukama a obličejem od krve, ulepená, hnusná. Párkrát kolem prošel Bragnor, ale nejsem si jistá. Pak se objevila Siliviara. Hrála jsem. Ten zvuk, tak čistý proti vší té špíně ve mně. Zvuk, tón. A pak se ozvala ještě jedna píseň, mámivá a ... hrozivá. Mrazilo mě až v morku kostí. Ta píseň nese smrt. Vstala jsem a šla po zvuku. Bragnorovi s Tallimasem něco hrozí. Našla jsem je, jak lezou vnitřkem věže a střílejí po něčem z luku. Píseň ustala. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Pak pro mě přišli, že už našli, co potřebujeme. Pomalinku jsem se dávala do pořádku. Šla jsme se umýt a zkusila jsem usnout. Nebyl to dobrý spánek, ale byl to spánek. Alespoň něco. Omluvila jsem se Tallimasovi. Nevím, co si o mě teď myslí. Ale stejně na tom nezáleží.
19. plantingu
Dopoledne jsem prospala. Zlé sny. Odpoledne jsme vyrazili zpět do Nellixu a pak do Newell’s Bridge. Cestou jsem něco málo snědla. Tallimas s Bragnorem Kirův diamant opravdu našli. Měl ho jeden z mrtvých, které zřejmě zabila harpyje, po níž včera stříleli. Kiro se podruhé narodil.
20. plantingu
Ráno jsme dorazili do Newell’s Bridge. Bragnor i Tallimas chtěli ještě vyřídit Kirovu záležitost, ale já už sotva stála na nohou. Šla jsem rovnou ke Gandrewovi a Andolyn. Dům byl skoro prázdný. Andolyn mi dovolila, abych si odpočala v jejich bývalé ložnici. Zavřela jsem okenice a usnula. Měla jsem strach ze snů, ale tentokrát se mi zdál podobný sen, jaký se zdává Tallimasovi – o darthiiří ženě, která prosí o pomoc pro svou vesnici. Tohle určitě něco znamená.
Vzbudila jsem se odpoledne. Bragnor s Tallimasem už tam také byli. Bragnor se něčím zrovna cpal a Gandrew ho zálibně pozoroval. Gandrew by mohl vyvářet klidně jenom pro Bragnora. Tallimas mi vyprávěl, co našli s Bragnorem v Nellixském hradu a jestli z toho něco nechci. Poslouchala jsem ho na půl ucha. Možná by se mi hodil magický ochranný plášť, ale líbil se Siliviaře, tak jsme jí ho dali. S Tallimasem se mi podařilo přesvědčit Bragnora, že teď už opravdu musíme jít za Eileani a říci jí o bebilith v Konstáblově věži. Bragnor se totiž v Nellixu doslechl o nějakém klášteru v horách, který kompletně zmrzl, a pořád tam chce vyrazit. Nevím, co tam chce dělat. Úplně prapůvodně totiž příběh zněl tak, že zmrzlý klášter je potřeba zachránit, jenže Bragnorovi se představa zmrzlého kláštera líbí. Skoro bych řekla, že by ho rád ochránil před rozmrznutím.
Navečer jsme vyrazili podél řeky k Eileani. Vrací se mi schopnost normálně uvažovat. Na jak dlouho? Ale k Eileani se těším. Chci navštívit Tanelorna.
21. plantingu
Zdálo se, že dnešek bude nudný. Šli jsme v noci a přes den odpočívali. Vyhovuje mi to. Asi hodinu po půlnoci jsem si však všimla dvou svítících očí v křoví, kolem kterého právě prošel Bragnor. Ještě jsem stihla varovat Tallimase. Z křoví na nás vyskočila podivná kočkovitá šelma, něco jako panter. Tmavě modrý panter se šesti nohama. A s dvěma chapadly, který navíc jako by problikával. Bolely z toho oči a člověk si nikdy nebyl jistý, kde ta potvora vlastně je. Společnými silami jsme ho sice zdolali, ale Bragnor byl pěkně potrhaný. Jenže Bragnor. Zapálí si pochodeň, párkrát se pokloní směrem k severovýchodu (nebo alespoň tam, kde si myslí, že by severovýchod zrovna mohl být) a je zas jako rybička. Připadám si vedle něj neužitečná. Se zpožděním mě napadlo, že tomu blikání se možná dalo zabránit pomocí faery fire. To jsem celá já.
22. plantingu
Dnes je to přesně měsíc, co zemřel Tanelorn. Uteklo to. Ale v myšlenkách je stále se mnou. Chybíš mi, Tanelorne.
23. plantingu
Ráno jsme dorazili k Eileani. Vzbudila jsem ji, ale nezdálo se, že by mě viděla nerada. Řekli jsme jí o bebilith v Konstáblově věži. Vypadala trošku rozpačitě a nakonec přiznala, že bude muset povolat otce Sebastiana, Pelorova velekněze z Newell’s Bridge. Přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. Takže se v tom zase bude vrtat nějaký bůh. I když pořád lepší, než aby tu bebilith někdo osvobodil. Můžu věřit pelorovcům? Co mi zbývá.
Eileani říkala, že nás do Konstáblovy věže nemůže vzít všechny. Zůstanu tady. Tallimase vezme Eileani po druidsku a Bragnor vyrazí do Newell’s Bridge po svých. Trochu jsem se prospala a pak jsem se šla projít. Eileani to tu hodně změnila, evidentně má ráda sekvoje. Jsou to nádherné stromy. Vypadá to tu jinak, většina Tanelornových buků je pryč. I to políčko s ječmenem a chmelem zmizelo. Ale pořád se tu cítím doma. Snad to Eileani nevadí. Došla jsem až k Tanelornovu hrobu a už jsem tam zůstala. Hrála jsem mu. Možná mě slyší.
24. plantingu
Včera večer jsem dostala nápad, že Tanelornovi vyrobím aiolskou harfu. Ráno jsem poprosila Eileani, jestli by mi mohla dát nějaké dobré dřevo. Přinesla krásný kus lípy. Hned jsem se pustila do práce. Eileani s Tallimasem mezitím odešli. Večer přiletěla Siliviara a škaredila se na mě, že prý s námi není žádná zábava. Bragnor totiž sedí v Newell’s Bridgi a vyřezává. Tak letěla za mnou a našla mě ... s dlátem v ruce. Bragnor prý vyřezal sošku Vatuna, pak se ale zhrozil, že by to mohlo být kacířství, a tak po ní začal házet nože. Soudím z toho, že se mu nejspíš moc nepovedla, i když u Bragnora si člověk nemůže být jistý ničím.
25. plantingu
Siliviara se tu se mnou nudí. Vyrobila jsem jí alespoň malou flétničku. No, spíš píšťalku. Po poledni se vrátila Eileani, že prý je ta záležitost s bebilith vyřešena. Tak snad ano. Siliviara se hned letěla s píšťalkou Eileani pochlubit, ale ta zrovna moc nadšená nebyla. Pískání se ozývá po celém lese. Večer jsem dokončila harfu pro Tanelorna. Nemám s sebou žádné kovové struny, tak jsem musela použít srnčí střeva. Nějaký čas to snad vydrží a pak je sem zaskočím vyměnit. Když se zvedne vítr, harfa bude Tanelornovi tichounce hrát. Můj milý Tanelorne, máš radost? Moc se mi po tobě stýská.
26. plantingu
Eileani mi říkala, že Tallimas s Bragnorem dorazí později. Bragnor vyřizuje nevím co a Tallimas má ještě nějakou práci v Longsaddle. Siliviara je jako na jehlách. Pořád se prý nemůže rozhodnout, jestli z ní bude druidka, nebo bardka. Šly jsme se podívat na Tanelornův kamenný kruh. Siliviara mi vyprávěla, že Tanelorn pomocí kamenů kouzlil. Dělala jsem, že je to pro mě novinka, abych jí nezkazila radost. Siliviara zkoušela na kamenech také kouzlit. Chvilku jsem měla strach, aby něco nevyvedla, ale naštěstí nemá ani páru jak na to. Eileanin medvěd Bertík nás při tom pozoroval a asi se dobře bavil.
27. plantingu
Jestli se hodně rychle nezačne něco dít, tak Siliviara exploduje. Střídavě tahala Bertíka za uši, vyptávala se na nejrůznější nesmysly čím dál nervóznější Eileani, pískala na píšťalku (v blízkosti čím dál nervóznější Eileani) a okatě dávala najevo, že se NUDÍ. Odpoledne jsem s ní vyrazila k darthiiří vesnici, odkud pochází i Tallimas. Nikdy jsem tam nechodila, cítím se v jejich přítomnosti nepříjemně, ale Siliviara vyprávěla, co všechno darthiirům provádí. Musela jsem se smát. Ohnuté šípy, splašený dobytek, koláče ze zkyslého mléka... Ti ji tam musejí milovat. Prý má něco nachystaného na Tallimase. Lehla jsem si do křoví a dívala se. Siliviara vykouzlila dokonalou ilusi Tallimase (to mě tedy překvapilo) a sehrála tam s darthiiřím starostou scénku o tom, že mu Tallimas propil zbroj, kterou nesl na opravu k longsaddelskému kováři. Pověsti o vznešenosti darthiirů lžou. Starosta prskal jako křeček a připomínal Vhuzztmora, když žaloval matce, že mu v kuchyni kradu rozinky. Cestou zpět mě objevila hlídka. Naštěstí mě poznali a jenom se divili, co tam dělám.
28. plantingu
Po ránu dorazili Bragnor s Tallimasem. Siliviara na mě spiklenecky mrkala a pošeptala mi, že číslo s Tallimasem bude dnes pokračovat. Vyrazila jsem proto s nimi k darthiirům; Siliviařiny kousky si nesmím nechat ujít. Siliviara nezklamala. Podařilo se jí nějak přesvědčit starostu, že Tallimas přinesl místo jeho mithrilové košile jakousi starou rezavou vykopávku. Na Tallimase kouzlo zřejmě nezabralo, ale starosta se čertil ještě víc než včera. Málem se s Tallimasem popral. Nakonec někdo pro jistotu zrušil všechna kouzla v okruhu a pravda vyšla najevo. Přesto to byla skvělá zábava. Cestou zpět mě opět objevila hlídka. Strážný mi říkal, proč se proboha plížím, že u nich nejsem nevítaná. Netvářil se nijak přísně a jeho slova mě zahřála u srdce. Prozradila jsem mu, co že u nich ve vesnici dnes Siliviara vyváděla. Zapřísahal mě, ať už si ji konečně odvedeme, protože je s ní k nevydržení. Když jsem mu řekla, že to záleží hlavně na Bragnorovi, ale že ten si tu chce udělat minimálně půlroční dovolenou, tvářil se dost vyděšeně. Prozradila jsem mu také, kdo vyrobil Siliviaře píšťalku. Mávl rukou a se slovy: „Ještě jim dávejte do rukou zbraně!“ mě propustil a zmizel v koruně stromu.
Vrátila jsem se zpět k Eileani. Mně, Tallimasovi i Bragnorovi se poslední dobou pořád zdál tentýž sen. Známe už i podrobnosti v okolí. Tallimas se vyptal doma a dozvěděl se, že na jihu skutečně leží malá darthiiří vesnička. Žila tam Eawyn, žena s božskou krví v žilách a ochránkyně darthiirů. Prý je tam i pohřbená. Zdá se, že je to ona, kdo se nám zjevuje ve snech. Dohodli jsme se, že zítra vyrazíme tím směrem a zjistíme, co za tím vším vězí.
1. flocktimu
V noci mě trápily zlé sny. Ráno začala bouřka a my vyrazili v dešti. Navíc jsme museli přeplavat řeku. Všechno prádlo jsem měla mokré a celý den mi byla zima. Siliviara nemohla létat a celou cestu seděla Bragnorovi na rameni. Odpoledne přestalo pršet a večer jsme se utábořili v promočeném lese. Bragnor vyprávěl, jak pátral u mnichů po zloději vína. Tallimas jako obvykle nevyprávěl nic a vymluvil se, že prý nemá co. Myslím, že mě po očku sleduje. Nějak se ve mně všechno obrátilo a já jim vyprávěla o tom, jak sestřenka Thiamiss zničila život Rapanu Mideorovi. Dívali se na mě nechápavě, proč takové věci vyprávím. Mám vztek na ně, na sebe, na celý svět. Cítím se pod psa.
2. flocktimu
Celou noc jsem probrečela. Na chvíli jsem usnula, ale zdálo se mi o Tharamil. Pak už jsem se bála zavřít oči. Ráno jsme opět vyrazili na cestu. Odpoledne jsme dorazili k darthiiří vesnici. První věc, které jsme si všimli, byli dva gnollové na hlídce. Takže je to nejspíš horší, než jsme se obávali. Tallimas na mě seslal neviditelnost a já jsem celou ves obhlédla. Je malá, má jen sedm stavení. Objevila jsem tam ještě několik dalších gnollů, ale nevím o čem se bavili. Gnollsky neumím. Jeden zrovna něco chtěl po třech darthiirkách v hostinci. Doufala jsem, že to snad nebude to, na co to vypadalo. Byla bych jim ráda pomohla, ale nešlo to. V dalších domech jsem našla dva zmučené darthiiry v poutech. Pak už jsem se musela vrátit. Na obhlídku zbylých dvou domů jsme vyslali Siliviaru. Naštěstí ji neobjevili. Když se vrátila, řekla nám, že v jednom domě jsou jacísi tři lidé a ve druhém o něčem diskutují jeden gnoll a jeden hobgoblin. Prý něco hledají a bojí se, že přijde jejich nadřízený. To by nám tak ještě scházelo. Dohodli jsme si následující taktiku: já nalákám pomocí dancing lights hlídku do lesa a Bragnor s Tallimasem je vyřídí. Pak Bragnor vypije nápoj zvětšení, sešle na sebe silence, vtrhne do vesnice a zamorduje všechno, co se nevzdá. Začne těmi třemi lidmi, bude pokračovat velením a pak už to snad zbytku gnollů dojde. Seslala jsem dancing lights, ale do lesa vyrazil jenom jeden gnoll. Bragnor ho zabil dřív, než stihl zburcovat ostatní. Tallimas kouzlem uspal druhého. A pak přišla Bragnorova chvíle. Zvětšil se, seslal silence a jako smršť vtrhl do vsi. Běželi jsme s Tallimasem za ním, ale neměli jsme šanci. Gnoll v hospodě si ho všiml a snažil se ho zastavit, ale Bragnor jím prostě proběhl. Zůstala z něj jen krvavá mlha. Než jsme s Tallimasem doběhli na náves, vyletěl už krví zbrocený Bragnor z prvního domu a vřítil se do druhého. Hobgoblinovi se nějak podařilo vyklouznout, což mu zachránilo život. Prozatím. Já ho trefila šípem a Tallimas ho omráčil kouzlem. Bragnor mezitím povraždil zbytek gnollů. Jeden se vzdal. Spěchala jsem do hospody. Našla jsem tam to, čeho jsem se bála. Dvě vyděšené darthiirky v koutě a třetí... V potrhaných šatech, na stole, s roztaženýma nohama... Vrhkly mi slzy do očí. Holka nešťastná! Proč tohle muži dělají? Zbylé dvě jsem se snažila uklidnit, ale polekaly se mě ještě víc. Raději jsem je nechala být. Tallimas jim snad vysvětlí, že jsem je nepřišla zabít. Pospíchala jsem pomoci těm dvěma spoutaným. První se mě také polekal, ale když jsem mu vyléčila rány kouzlem, pochopil, že se mě nemusí bát. Jmenuje se F’lournd, je to ranger a přivedly ho sem podobné sny jako nás. Šla jsem pomoci i tomu druhému, ale zarazilo mě, jak jsou si s F’lourndem podobní. Ještě víc mě zarazilo, když mi F’lournd řekl, že nemá žádné bratry a že o tom druhém nic neví. Šel se se mnou na něj podívat. Chvíli na sebe překvapeně zírali, pak tomu druhému zmizela pouta, narostly mu dlouhé spáry a vrhl se na F’lournda. Pokusila jsem se mu v tom zabránit, ale zasáhl mě spárem a roztrhl mi celou pravou ruku. Přítrž tomu učinil Bragnor, který ho jednou ranou řetězem zabil. Ukázalo se, že to byl doppelganger, nikdo ale neměl ponětí, kde se tu vzal.
Začali jsme se zjišťováním škod. Bragnor s F’lourndem si vzali na výslech přeživšího hobgoblina, ale zabili ho dřív, než jim stihl něco říci. Poprvé jsem viděla Tallimase naštvaného. Prý udělali dobře, protože kdyby nám něco řekl, ještě by se nám z toho množství informací mohla rozskočit hlava. Siliviara proto přečetla myšlenky zbývajícímu gnollovi. Zdá se, že v okolí pátrali po Eawyniných kostech. F’lournd pak gnollovi hodil provaz kolem krku a uvázal ho k jednomu z domů. Gnoll se na mě díval dost zoufale. Bylo mi ho líto. Tallimas utrousil něco o tom, že jsou to jenom zvířata a nic víc. Nevím, nelíbí se mi to. Mně se také dělá zle ze vší té spoušti kolem, z těch zmučených, povražděných a znásilněných. Ale víme jistě, že za to může právě tenhle gnoll? Že to není jenom pěšák, který poslouchá rozkazy a nic jiného ani nezná? Že to není pěšák jako já? Snad si s ním ještě promluvím. Vrátila jsem se do hospody a ujala se znásilněné darthiirky. Šla jsem s ní k potoku, umyla ji, oblékla. Zpátky v hospodě jsem ji zabalila do přikrývky a tiše na ni mluvila. Vůbec mě nevnímala. Je mi jí strašně líto. Pak kluci dovlekli další tělo. Starostu vesnice gnollové chytili, zlámali mu kosti a přivázali ho na kříž jako strašáka v poli. Naštěstí měl Bragnor v zásobě ještě nějaká kouzla, takže se nám ho podařilo dostat z nejhoršího. Řekl nám, že gnollové skutečně hledali Eawynin hrob a že jej musíme najít my. Máme hledat kámen ve tvaru půlměsíce a říci tam „Corellonova čest“. Hledali jsme ho docela dlouho, ale nakonec se to povedlo. Když jsme řekli magická slova, objevila se v lese louka s náhrobky. Vévodila jí socha Eawyn s vlajícími vlasy. Ač je Eawyn dávno mrtvá, promluvila socha jejím hlasem. Poděkovala nám za záchranu vsi a dala nám každému jednu slzu, již uronila. Prý nás budou chránit. Jsou to vlastně spony na pláště, materiál připomíná perleť. Také nám řekla, že náš úkol ještě neskončil, protože se blíží další nebezpečí. Vyrazili jsme proto rychle zpět a už zdálky jsme si všimli ogra a skupiny hobgoblinů, jak táhnou k vesnici. Postavil se jim F’lournd, ale vypadalo to beznadějně. Seslala jsem na Bragnora ochranu před zlem a on vyrazil F’lourndovi na pomoc. Tallimas kouzlem povolal velkého orla. Rozběhla jsem se k místu bitvy, abych Bragnora s F’lourndem podpořila svým hlasem, ale bylo to vlastně zbytečné. Společně se jim podařilo pobít všechny nepřátele dřív, než já tam vůbec doběhla. Posléze se ukázalo, že hodně pomohla Siliviara, která střílela po ogrovi a hobgoblinech uspávací šípy. Siliviara se nezdá. Bitvu přežil, ve značně zbědovaném stavu, ogre a jeden hobgoblin, kterého uspala Siliviara. Ogrovi jsem se snažila pomoci, ale nevím nevím. Pak jsem se vrátila zpět do hospody a změnila ji na lazaret. Po zbytek noci jsem měla práce dost a dost.
3. flocktimu
Celou noc jsem se starala o raněné a o znásilněnou. Ráno už jsem už sotva stála na nohou. Dopoledne přiletěla Siliviara, že prý se jí v lese podařilo objevit několik schovaných darthiirů a že je přivedla zpět. Šla jsem je přivítat, ale zase jsem je chudáky jenom všechny vyděsila. Keldští darthiiren toho o Ilythiirech zřejmě slyšeli už dost. Siliviara s Tallimasem je však rychle uklidnili a jedna z žen ode mě převzala lazaret. Bylo právě načase. Lehla jsem si v jednom z opuštěných domů na lavici a okamžitě usnula.
Spala jsem jako špalek. Odpoledne jsem si chtěla promluvit se zajatým gnollem, ale zjistila jsem, že F’lournd ho uvázal tak, aby se, až mu dojdou síly, uškrtil. Tak tohle ne! Takhle se chovat nebudeme! Já myslím nejsem agresivní člověk, ale v tom okamžiku jsem viděla rudě. Chápu, že ve válce se nedají brát ohledy. Chápu, že po tom všem, co jsme tu viděli, má člověk chuť se mstít. Chápu, že většina gnollů jsou ztracené existence. Ale na rychlou a bezbolestnou smrt má nárok každý. Alespoň na tu. Člověk, darthiir, Ilythiiri, gnoll, nebo třeba bebilith. Až mě dostane do rukou někdo, komu jsme ublížili, také mě oběsí? Se špagátem na krku mě nechají stát na špičkách a pomalu se dusit? Vyčetla jsem to F’lourndovi. Díval se na mě dost nechápavě a pak pokrčil rameny. Asi si myslel něco o hysterkách.
Zajatý ogre v noci zemřel. Hobgoblin je k smrti vyděšený. Odnesla jsem mu tam nějaké jídlo. Zbytek dne jsem proseděla u znásilněné a čistila harfu z Konstáblovy věže. Dívka dostala nějaké bylinky, aby klidně spala. Navečer se probrala a skoro hodinu plakala jedné z žen na prsou. Strašně jsem jí chtěla pomoci, ale nevěděla jsem jak. Bála jsem se jí dotknout.
4. flocktimu
Život ve vesnici se pomalinku vrací do „normálních“ kolejí. Znásilněná dívka dnes vstala a připojila se k práci. Obdivuji její sílu. F’lournd odešel, ale slíbil, že sem pošle Eileani. Siliviara nám dnes celý den připomínala, že je Luna v úplňku a v noci že se bude tančit na počest Ehlenestry. Nerozmlouvala jsem jí to, ale dala jsem jasně najevo, že se ničeho takového účastnit nebudu. Siliviaře to bylo líto. To mě mrzí. Večer odešla s Bragnorem a Tallimasem někam do lesa slavit. Šla jsem se projít k půlměsíčnímu kameni. Váhala jsem, zda smím vejít na hřbitov, ale nakonec jsem si dodala odvahy. Sedla jsem si tam a hrála. Zmocnil se mě zvláštní mír. Snad poprvé ve svém životě jsem byla klidná. Na tuhle noc budu vzpomínat celý život. Děkuji ti, Eawyn.
5. flocktimu
Cestou domů jsem potkala své přátele, úplně uondané. Neměla jsem na ně náladu, vyhnula jsem se jim. Ustlala jsem si v hospodě na peci a usnula. Když jsem se vzbudila, chystali se Bragnor s Tallimasem na výslech zajatého hobgoblina. Nedozvěděli se toho moc. Někdo potřeboval Eawyniny kosti, aby mohl osvobodit svého boha. Co mi to jen připomíná? Bragnor se dušoval, že to určitě není Vatun. Asi má pravdu, symbol toho boha je opravdu jiný, ale záleží na tom? Spíš bych řekla, že jde o princip. Ten někdo tedy najal ogra a hobgobliny. Náš hobgoblin se ogra bál a dělal všechno, co mu řekli. Darthiiren se usnesli, že hobgoblina popraví. Je to jejich rozhodnutí. Vymohla jsem si však, aby ho oběsili zlomením vazu. Odpoledne jsem pomáhala s úklidem a obnovou.
6. flocktimu
Dnes dopoledne dorazila Eileani. Obhlédla spoušť a zapojila se do práce. Vyřídila nám také pozdrav od F’lournda. Eawyniny slzy prý svého majitele magicky chrání. Budu však tu svou nosit tak, aby nebyla vidět. Nemám ráda šperky.
7. flocktimu
Ráno jsme se rozloučili s místními darthiiry a vyrazili zpět na cestu do Newell’s Bridge. Znovu nám všem děkovali za záchranu a zvali nás kdykoli na návštěvu. Doufám, že se jejich pohled na Ilythiiry alespoň trošku změnil. Snad se sem ještě někdy podívám.
8. flocktimu
Cesta ubíhala příjemně. Jen navečer se Bragnor vrátil z lovu poněkud zboulovaný. Vlezl prý do jeskyně a tam ho překvapil etin. Chvíli jsme se dohadovali co s tím, ale nakonec zvítězil názor (můj), že uprostřed lesa je etin neškodný. Nelíbí se mi představa, že bychom měli zabíjet všechno, co potkáme. Koneckonců, etin jenom chodí a žere. A co dělá Bragnor?
9. flocktimu
Kolem poledne jsme dorazili do Newell’s Bridge. Původně jsme se rozhodovali, jestli půjdeme do Ormitche, kde prý mají nějaké potíže s lapky, nebo na Bragnorův zmrzlý klášter v horách (temné síly v norách). Jenže nakonec bylo všechno jinak. Na náměstí si Tallimas všiml veliké cedule, kde starosta dával na vědomost, že hledá doprovod pro královského archeologa, který chce prozkoumat Plošinu lidí. Bragnor se rozzářil jak sluníčko a jeho slova: „Hmm, archeolog. To zavání nemrtvejma. A bude se odvracet.“ rozhodla o našem dalším osudu. Starosta z nás měl snad ještě větší radost než Bragnor z nemrtvých. Zřejmě nemohl nikoho sehnat a pořád nás zapřísahal, že teď už jsme se rozhodli a nemůžeme couvnout. Na Tallimasovu otázku, jestli je ten archeolog člověk, odpověděl, že tak vypadá, ale že je to určitě nějaký démon, který ho přišel trestat za jeho hříchy.
Bragnor se šel ubytovat do hospody, já s Tallimasem a se Siliviarou jsme šli do domu po Gandrewovi a Andolyn. Večer jsem dostala dobrou náladu a skoro celou noc jsme se Siliviarou muzicírovaly. Tallimas si četl.
10. flocktimu
Ráno jsme došli identifikovat a prodat těch pár věcí, které zbyly po nepřátelích. Koupila jsem si konečně pořádný luk. Taky foukací harmoniku a pouzdro na novou harfu. Starou jsem nechala doma. U starosty na nás čekal pan Todd Gamble, ten archeolog. Je to velmi vzdělaný člověk, ale strašlivě nepraktický. Vyrazili jsme hned na cestu. Prý by rád prozkoumal zaniklé sídliště jakýchsi zelených humanoidních tvorů. Jméno jsem zapomněla. Doufám, že to nakonec nebudou koboldi. Gamble se nesnáší se Siliviarou.
11. flocktimu
Cesta ubíhala dobře, jen poměrně pomalu. Prší. Gamble pořád odpočívá a úplně se spoléhá na nás, že ho ochráníme a nakrmíme. Chvilkami se mi zdá, že by ocenil, kdybychom ho nesli. Ale spoustu toho ví a rád se o své znalosti dělí.
12. flocktimu
Celý den na cestě. Večer jsme narazili na řeku. Nejde ji přebrodit, tak se Bragnor pustil do stavby voru. První hlídku měl Tallimas, druhou já.
13. flocktimu
V noci za mnou přišla Siliviara. Tvářila se hrozně vážně, že prý s ní musím někam jít. Takhle ji neznám. Až jsem měla pochyby, jestli je to vůbec ona. Vzbudila jsem Bragnora, aby za mě chvíli hlídal, a šla jsem s ní. Došly jsme až k jakési magické bráně mezi dvěma stromy. Siliviara mi s vážnou tváří sdělila, že musím projít na druhou stranu a že tam všechno pochopím. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem si dodala odvahy. Ocitly jsme se v podobném lese jako je ten náš. Na dřevěném trůně tam seděla vysoká a velmi krásná darthiirka. Siliviara před ní poklekla. Začala jsem se bát. Darthiirka na mě pohlédla a v hlavě se mi ozval přísný hlas: „Poklekni před svou paní, nevěrná.“ Lolth! Z tohoto okamžiku jsem měla strach celá ta léta. Siliviaro, co jsi mi to provedla? Naposledy jsem sebrala sílu: „Nemám žádnou paní, jsem svobodná.“ Pak se mi začaly podlamovat nohy a cítila jsem, jak už už padám na kolena. Tak jste mě přece zlomili. Pak se objevila druhá darthiirka, chvíli na první hleděla a mé tělo mě zase začalo poslouchat. Usmála se na mě a řekla: „Pojď se se mnou projít, Char.“ Zná mé jméno! Pokusila se mě vzít za ruku, ale ucukla jsem. Nikdo se mě dotýkat nebude! Šly jsme se projít lesem. Představila se mi jako bohyně Ehlenestra. Ta první je prý Sehanine, žena Corellona Larethiana a matka všech elfů (záměrně teď nepíšu darthiirů). Vedly jsme spolu dlouhý rozhovor. Vlastně mluvila spíš ona. Ne všechny příběhy, které mi vyprávěl Tanelorn, jsou prý pravdivé. Něco nevěděl ani Tanelorn. Ve válce bojovali všichni Tel’Quessir a nebylo mezi nimi rozdílu. Lolth nebyla důstojník, ale kněžka Corellona Larethiana. Chtěla se stát bohem, ale bohové byli proti. Ukradla tedy Corellonovi část jeho moci a stvořila si vlastní elfy, Ilythiiry. Bohové ji i její děti za to prokleli, kůže Ilythiirů zčernala a jejich oči osleply. Pak je darthiiren na příkaz bohů skoro všechny povraždili. Malé části z nich se spolu s Lolth podařilo uniknout do podzemí a dál už to prý znám. Také mi řekla, že můj pohled na bohy je zkreslený. Boha odlišuje od obyčejného smrtelníka schopnost formovat vlastní úděl na pavučině osudu. A v tom prý výjimečně vynikám já. Utvářím prý nejen osud svůj, nýbrž i osudy druhých. Byla jsem to prý já, kdo Tanelorna tenkrát přinutil jít pěšky průsmykem. Nakonec mi ale ani pořádně nevysvětlila, proč si mě spolu se Sehanine zavolala. Pořád zdůrazňovala, že mám být sama sebou, že se nemám nechat ovlivňovat, ale jedním dechem mi hned naznačovala, co bych podle jejich názoru měla dělat. Točila se mi z toho všeho hlava. Nevím. Možná mi opravdu chtějí pomoci. Ale možná mě chtějí jenom zverbovat. Nebylo by to poprvé. My pořád jenom za někoho šlapeme bláto, polykáme prach a cedíme krev. Vlastní i cizí. Ať už to tenkrát bylo, jak chce, pořád do nás jenom někdo mlátil; nejdřív tihleti Seldarin, pak zase Lolth. Tak se nedivte, co z nás vyrostlo!
Ehlenestra mluvila dlouho. Nevím, jestli jí mám věřit. Mohla mi namluvit cokoli. Mám ze všeho jen takový neurčitý dojem. Zřejmě jí a Sehanine záleží na tom, abych žila jinak než ostatní Ilythiiri. To konec konců už dělám, ale rozhodně ne proto, že si to Sehanine přeje. Ale nechci jim křivdit. Zkrátka: Rády by mne dovedly k určitým rozhodnutím, ale chtějí, aby ta rozhodnutí byla moje vlastní. Zároveň však ode mne něco potřebují (už je to tu). Mám se vydat do minulosti, přesněji do doby před dvanácti lety a splnit ve vesnici Hommlet tři úkoly:
1) dopravit meč a štít, který mi dají, do gobliní jeskyně v nedalekém lese;
2) vzbudit v místním opilci Elmovi zájem o dění venku a donutit ho odejít z hospody a
3) seznámit se s druidem Jarem a trochu blíž ho poznat. Dozvím se prý při tom spoustu důležitých věcí, ale Ehlenestra mi je nechce prozrazovat dopředu. Má to být jen má vlastní reflexe. Pak mě poprosila ještě o jednu věc. Není to úkol, spíš prosba. Mám se prý snažit zjistit co nejvíc o životě a osudu prince Thrommela. Nakonec jsem souhlasila. Snad nedělám chybu. Ehlenestra ve mě vzbudila důvěru. Ale při prvních známkách manipulace končím!
Ehlenestra mě dovedla zpět k Sehanine. Pozorovala mě chladně a mluvila ke mě povýšeně. Prý však není taková. Lolth a Ilythiiri jí působí velkou bolest, protože ona má všechny Tel’Quessir ráda. Řekla jsem jí, že klečet před ní nebudu, že však cítím její bolest a je mi jí líto. Neznatelně kývla hlavou. Pak jsme se Siliviarou znovu prošly bránou a ocitly jsme se na cestě vedoucí do Hommletu.
O dvanáct let dříve, den první
Znatelně se ochladilo. Hommlet leží poblíž Verbobonku, daleko na sever od Keldu a od moře. Meč a štít, které mi bohyně daly, váží dohromady snad tunu. Na to jste si, dámy, měly zjednat Bragnora. Siliviara vyzvídala, co jsme si s Ehlenestrou povídaly. Prý určitě něco o pavučinách. Než jsme došly do Hommletu, rozednilo se. Je tu spousta domů, řemeslnických dílen, obchodů a staví se tu hrad. Než jsem si celý Hommlet prošla, bylo poledne. Slunce svítilo a oči mi slzely. V hostinci jsem si najala velký pokoj s vanou. Siliviaře se líbil. Objednala jsem teplou vodu (paní hostinská to zařídila pomocí magického vědra) a obě jsme se vykoupaly. Ve vaně jsme konečně měly čas pořádně si popovídat. Siliviara je hrozně fajn. Myslím, že jsem našla to, co jsem nikdy neměla – kamarádku. Je tak malinká, že mi její blízkost nevadí. Snesu i její dotyk. Jen se pořád snažila zavádět řeč na muže. Že prý je to téma vhodné do vany. Když viděla, jak se tvářím, lekla se, jestli nejsem na ženské. Chvilinku se hrozně hezky styděla. Řekla jsem jí, co se mi stalo. Asi to úplně přesně nechápe. Pořád se mě snažila přesvědčit, že určité věci bych jako žena měla dělat, protože jsou ... příjemné. Raději jsem převedla řeč jinam. Zákon o vztlaku se jí nelíbil. Prý není žádné těleso, nejvýš tělísko. Ale jsem ráda, že jsme se sblížily. Ani s Tanelornem jsem nedokázala mluvit takhle otevřeně. Vlastně se mi hodně ulevilo.
Po koupeli jsem sešla dolů a začala zjišťovat, jak se věci mají. První se se mnou začal bavit jakýsi Jeremy. Je to sirotek a vydělává si hlavně sázkami. Ptal se, jestli snáším dobře alkohol. Pořádá dnes totiž závody v pití. Opilce Elma jsem poznala okamžitě. Je na něj smutný pohled. Není starý, ale vypadá zanedbaně. Většina místních se mu směje. To jsem zvědavá, jestli se mi ho podaří vyštvat z hospody ven. Rozhodla jsem se, že začnu druidem. Bydlí na konci Hommletu v nenápadném dřevěném domku. Zaklepala jsem a otevřel mi ... takový sympatický mladý druid. Vypadal překvapeně. Namluvila jsem mu, že jsem tu nová, že sháním informace a že mě sem poslali z hospody. Pověděl mi o těch goblinech. Je jich asi deset a za třicet let, co tu jsou, se zmohli na dvě ukradené krávy. Jen poslední dobou je o nich víc slyšet, protože dřevorubci začali kácet poblíž jejich skály a goblini po nich občas vystřelí šíp. Strávila jsem s Jarem skoro celé odpoledne. Je moc příjemný. Má hezké oči. Prý odněkud zná moje jméno, ale nemohl si vzpomenout odkud. Vyprávěl mi také o Elmovi. Je to smutný příběh. Jeho otec, velitel hradní posádky, z něj chtěl mít vojáka. Jenže Elmo na to není. Podle Jara by z něj možná byl dobrý ranger, ale určitě ne voják. S otcem se rozešli, Elmo začal pít a pije a pije. No, podívám se na to zítra. Objevila se tu Siliviara a prohodila několik poznámek o pohledných druidech. Raději jsem se s ní vrátila domů. Slíbila jsem ale Jarovi, že k němu ještě večer zajdu, aby mi ukázal svůj les.
V hospodě jsem chvíli hrála. Dala jsem i tu o Bragnorovi Zachránci. Pak jsem si uvědomila, že to bylo vlastně proroctví. Safra, doufám, že jsem tu pavučinu nepotrhala moc. Jakási urozená paní, která je tu s dost podivným průvodcem, mi přišla poděkovat a pozvala mě na svůj dvůr. Tak možná někdy v budoucnu. Pak jsem se šla trochu prospat.
Vzbudila jsem se někdy kolem deváté. Siliviara byla ta tam. Vyrazila jsem znovu k Jarovi a Siliviaru našla u něj. Významně se na mě dívala a přihýbala si z hrnečku plného piva. Nechali jsme ji tam a šli jsme se s Jarem projít. Jeho les je malý, ale vzorně se o něj stará. Vzal mě na svá oblíbená místa. Bylo mi s ním hezky. Také si vzpomněl, odkud zná mé jméno. Prý se mu o mně včera zdálo. Od té doby se prý cítil jinak než obvykle. Povzneseně. Prochodili jsme spolu les křížem krážem. Když jsme nad ránem přišli domů, ani jednomu z nás se nechtělo loučit. Siliviara spala nad prázdným hrnečkem. Musela jsem se však vrátit do hostince. Nadchází Elmův velký den.
O dvanáct let dříve, den druhý
Vrátila jsem se do lokálu a dala si snídani. Průvodce urozené paní nesnesl představu, že jím jen chleba a vodu, a doslova mě přinutil sníst ještě nějaký sýr. Ale docela mi chutnal. Pak se začal pomalu probírat Elmo, který tam vyspával včerejší závody v pití. „Probudit v Elmovi hrdinského ducha a přinutit ho odejít z hospody“ (tak znělo zadání) byla práce strašlivá. Jeho problém byl hlubší povahy, než se původně zdálo. Elmo, neschopen splnit očekávání svého okolí, přišel o veškerou sebedůvěru a sebeúctu a propadl se až na samo dno. Zbýval mu alkohol a pomalá smrt. Tak resignovaného člověka jsem ještě neviděla. Trvalo mi celé dopoledne, než jsem ho přesvědčila, že každý, tedy i on, má na světě svoji hodnotu. Jak říkala Ehlenestra: první krok je nejtěžší. Když jsem ho dostala z putyky ven, bylo napůl vyhráno. Utáhla jsem ho, pravda, zprvu hlavně na peníze, ale někde po cestě se z toho stala osobní záležitost. Koupila jsem mu zbroj, zbraně, výbavu. Bylo nádherné sledovat, jak z něj padá jeden okov za druhým. Doslova rozkvétal před očima, napřimoval se jako právě zalitá květina. Vyrazila jsem s ním k Jarovi doufajíc, že nám dá nějaké vodítko, kam Elma poslat. Tou dobou už jsem byla rozhodnutá jít s ním třeba do Verbobonku sama. Kdybych ho měla před sebou kopat. Všechno se však vyřešilo úplně jinak. Cestou k Jarovi jsme potkali skupinku lidí nápadně připomínajících ten druh, jakým je třeba Tallimas nebo Bragnor. Nebo já. Prý tady v okolí pátrají po zmizelém průvodu jakési darthiirky a shánějí průvodce, který se tu vyzná. A to byl Elmo! Jejich kněžka měla u sebe Pelorův znak. Ne že bych měla ráda Pelora, ale aspoň jsou to slušní lidé. Elmo chtěl jít s nimi, ale nebyl si jistý. Díval se po mě, co já na to. Řekla jsem mu, že jestli ho tu ještě za pět minut uvidím, tak ať si mě nežádá. Brečel radostí, děkoval mi za všechno, a dokonce mě objal. Zatnula jsem zuby a snad jsem se i umívala. Mám z něj i ze sebe velkou radost. Elmo odešel za svým osudem a nechal za sebou jednu šťastnou Ilythiiri. Hodně štěstí, Elmo. Třeba se ještě někdy uvidíme.
Šla jsem se o svou radost rozdělit s Jarem. Našla jsem ho na louce za domem. Ležel v trávě a díval se do korun stromů. Sedla jsem si k němu a vyprávěla mu o svém a Elmově úspěchu; radoval se z něj stejně jako já. Povídali jsme si celé odpoledne. Je s ním legrace. Když mluví, hrají mu v očích jiskřičky. Chvílemi jsem se musela jen tak smát, aniž bych věděla proč. Hrála jsem mu. Poslouchal a díval se do nebe. Pak mi prozradil tajemství – ve volných chvílích tesá sochu Beori, ale nějak mu prý nejde od ruky. Že z ní možná bude dobrý popelník. Ale nemyslel to vážně. A pak mi navrhl, že ji udělá podle mě. A že si mě hned nakreslí. Ten nápad se mi líbil. Jaro si sedl proti mě a začal kreslit. Líbilo se mi, jak se na mě díval, líbilo se mi, jak studoval moji tvář. Chtěla jsem mu pomoci, tak jsem vzala harfu a hrála, aby se cítil příjemně. Nakreslil mě s harfou v ruce. Myslím, že mě udělal hezčí, než doopravdy jsem. Bylo to zázračné odpoledne, takové jsem ještě nikdy nezažila. Navečer přiletěla Siliviara. Musíme ještě něco provést s těmi gobliny. Jen nerada jsem se rozloučila s Jarem a vrátila se se Siliviarou do hostince. Pořád po mě chtěla nějaký plán. Představu, že se nepozorovaně proplížím do gobliní jeskyně a něco jim přidám do truhličky (to něco sotva unesu), jsem brzy zavrhla. Napadlo mě něco lepšího. Půjdu k nim, budu se vydávat za Lucova posla a svěřím jim do opatrování „poklad mého pána, blablabla“. Siliviara celkem logicky namítla, že ona tedy o Lucovi nic neví, že já nejspíš také ne, ale goblini by mohli. A také by mohli poznat, že se nechovám podle předpisů. Hm, vyznám já se v náboženství? To bych řekla! Budu vyslankyní Pavoučí královny. A sehraju jim tam takovou scénku, že se budou strachy třást ještě za pět let. A aby se i nejpomalejší goblin dovtípil, že vyslankyním Pavoučí královny se neubližuje, půjde se mnou Bragnorův známý, pan Schlubb. Siliviara mi udělá podobnou ilusi, jakou přednedávnem zmátla darthiirského starostu. A aby panu Schlubbovi nebylo samotnému smutno, přidá mi k němu Siliviara ještě pana Klumpa. Snad to goblini neprokouknou.
Napůl cesty mezi včera a zítra
Je hluboká noc. Nemůžu spát, a tak potmě píši tenhle dodatek. Siliviara spí. Slyším ji pravidelně oddechovat a pod přikrývkou se rýsuje její drobounké tělíčko. Přemýšlela jsem o dnešku. Mám v hlavě zmatek, cítím věci, na které nejsem zvyklá. Asi bych si měla přiznat jednu věc: Jaro se mi líbí. Je ... jiný než ostatní muži. Tak ... hodný. Chvílemi jsem měla chuť pohladit ho po tváři. Neudělala jsem to, bála jsem se. Ale jednou to určitě udělám. A teď půjdu, přikryju Siliviaru (odkopala se), pak si vlezu do postele, usnu a budu bez nočních můr spát až do rána.
O dvanáct let dříve, den třetí
Spala jsem klidně. Ráno mě vzbudila Siliviara, že prý už je po snídani a já ještě dělám ostudu v posteli. Umyla jsem se, najedla a vyrazila k Jarovi pro barvy, abych se mohla nalíčit za kněžku Pavoučí královny. Nebyl doma. Škoda. Vlastně jsem tam šla spíš kvůli němu než kvůli těm barvám. Barvy mi prodal kupec. Šly jsme se Siliviarou do lesa a asi dvě hodiny cesty od Hommletu jsme se na louce utábořily. Vyřezala jsem ze dřeva pár znaků Pavoučí královny a nabarvila je. Od pravých k nerozeznání. Namatlala jsem si jeden z těch nesmyslů i na štít a udělala na Siliviaru zlý kukuč. Mohla se potrhat. Je dobře, že je na světě země, kde jsou Ilythiiri pro smích. Ještě že Siliviaru mám. Povídaly jsme si pak ještě skoro hodinu. Původně veselá debata a vtipkování nakonec přešly do vážného rozhovoru. Řekla jsem jí věci, o nichž jsem až dosud s nikým nedokázala mluvit. Ani s Tanelornem. Siliviara je moje dobrá duše. Než jsme pak vyrazily na další cestu, vyčarovala mi pana Schlubba. Jako živý.
Ke gobliní skále jsme dorazily za tmy. Povedlo se mi zinscenovat představení ve velkém stylu. Vyčarovala jsem si k tomu dokonce i fanfáry a za jejich zvuků jsme s panem Schlubbem došli až ke vchodu do jeskyně. Goblini se strachy zapomněli rozutéct. Nevím, co kdy slyšeli o Pavoučí královně, ale měli za to, že jsem to já. Konečně jsem nějak prakticky zužitkovala léta strávená pod Tharamiliným dohledem. Jen ten „rituál“ by se tetě asi nelíbil. Je to, pravda, nepatrné vítězství, ale potěší. Celou dobu jsem jen doufala, že si toho mého svatokrádežnění Pavoučí královna nevšimne. No, oči asi všude nemá, i když se nám snaží namluvit, že ano, protože jinak by mě byla musela na místě zabít. Meč i štít jsem uložila goblinům do truhly, pohrozila jim osudem horším než smrt, pokud by snad nechtěli dostát té cti, již jim Pavoučí královna prokázala, a ještě jsem jim poradila, že když teď plní tak důležité poslání, ať se raději nepouštějí do konfliktů s lidmi. Budou-li se toho držet, snad to prospěje oběma stranám. Před odchodem jsem neodolala a ještě jsem je za vydatné pomoci pana Schlubba trochu postrašila. Asi trochu víc – prohodila jsem s ním pár vět na téma, co bude dnes k obědu a jestli by to nemohl být goblin. Siliviara je pašák. Pak už jsem si jen přičarovala fanfáru a návštěva velekněžky byla u konce. Když jsem se jim ztratila z dohledu, raději jsem přidala do kroku, ale myslím, že tam nejspíš stojí s otevřenou pusou ještě teď. Po dvou hodinách chůze jsme se Siliviarou na chvíli zastavily. Cestou jsem měla strach, abychom nepotkaly někoho známého. Třeba Jara. Nevím, jak bych mu tu pavoučí maškarádu vysvětlovala. Siliviara zrušila pana Schlubba a já se odmaskovala. Všechny symboly jsem spálila. Nechci, aby se tu něco takového válelo po lese.
O dvanáct let dříve, den čtvrtý a poslední
Nastal čas návratu. Siliviara se chtěla vrátit co nejdřív, ale já ještě chtěla naposled navštívit Jara. Byl doma. Viděl mě rád, ale když jsem mu řekla, že odcházím, posmutněl. Nechtělo se mi s ním loučit a myslím, že jemu se mnou také ne. Trval na tom, že mě obejme. Zavřela jsem oči, zaťala zuby a vydržela i pusu na tvář. Byla bych mu ji ráda oplatila, ale nedokázala jsem to. Mrzí mě to. Ale snad se s Jarem ještě setkám. Bude o pár let starší, ale plamínky v jeho očích zůstanou. Díval se za mnou, dokud jsem nezmizela za zatáčkou. Vím to, ohlížela jsem se. Siliviara na mě čekala u magické brány. Prošly jsme jí a ocitly jsme se zpět v Keldském hvozdu. Lesem se nesla slabá záře ohně a Bragnor zrovna něco jedl. Od našeho odchodu uteklo sotva pět minut. Poslala jsem Bragnora spát a znovu se posadila na hlídku. Bragnor brblal, že si nestihl dojíst srnu, ale lehnout si šel docela ochotně. Jen ať se vyspí, mořeplavec. Zítra ho budeme potřebovat.
Hodně jsem přemýšlela o setkání s Ehlenestrou a Sehanine a o všem tom, co po mě chtěly. Nejsem si jistá, jaké informace přesně měla Ehlenestra na mysli, ale myslím, že něco jsem přece pochopila. Dozvěděla jsem se hodně sama o sobě. Setkala jsem se s Jarem. A Jaro ve mě probudil ... nejspíš lásku? Nevím, nejsem si jistá, mám v hlavě strašlivý zmatek. Jaro se mi líbí, ale zároveň se mi z té představy zvedá žaludek. Jedna věc mě však hřeje u srdce. Někde na světě je člověk, pro kterého chci žít. Pak tu je Siliviara. Je možná trochu jiná než my „velcí“ lidé – bláznivá, dětsky naivní, leckdy tvrdohlavá, ale ze všeho nejvíc je to chytrá holka se srdcem na dlani. Sblížily jsme se za těch pár dní a řekla bych, že povídání s ní mi hodně pomohlo. Prý se pustí do mých potíží, jen co zachrání Bragnorovi život. Přitom už to dělá, a ani o tom neví. I když ... nejspíš ví. A za to ji mám snad ještě radši. Nakonec Elmo. Mám pocit, že celá ta příhoda v hospodě byla vlastně podobenství. Podařilo se mi podat pomocnou ruku někomu, kdo na tom byl hůř než já. A slova, jimiž jsem toho dosáhla, platí i pro mne. Nikdo na světě není bez ceny, nic na světě není ztracené, dokud dýchá alespoň jediný člověk, kterému na tom záleží. Jsem nemocná. No a? Nejsem mrtvá. Vím, že přijde další deprese, vím, že bude k nepřežití. A vím, že se budu chtít zabít. A také vím, že to neudělám. Ale hlavně vím jedno: Nesmím přestat doufat. Co záleží na jedné pomatené hlavě? Elmo se nenáviděl za to, kdo je, za to, jaký je. Potřebovala jsem k tomu však jeho bolest, abych pochopila, jak je to pošetilé. Co uvidím, když se podívám sama do sebe? Elmovu pošetilost, ublíženou a zoufalou. Ještě mockrát mi bude strašně zle. Tak zle, že se nebudu moci hýbat. Ale dokud se úplně nezblázním, dokud udržím v hlavě jedinou myšlenku, dotud chci jít po cestě, již jsem si, třeba nevědomky, vybrala. Prvních pár váhavých krůčků jsem už udělala. A byly to ty nejtěžší.
13. flocktimu, část druhá
Ještě v noci začalo pršet jako z konve. Ráno chtěl Bragnor vyrazit rovnou na vodu déšť nedéšť, ale tenhle nápad jsme mu rozmluvili. Snažila jsem se Siliviaru přesvědčit o platnosti zákona o vztlaku, ale pořád mi nevěřila. Vlezla jsem dokonce kvůli ní do vody se svázanýma rukama a nohama, avšak nic naplat. Myslí si, že jsem ji podfoukla magií. Před polednem přestalo pršet a Bragnor se konečně dočkal své plavby. Naložili jsme pana Gambla a své věci na vor a sami jsme plavali podél něj. Siliviara na druhý břeh přeletěla. Všichni jsme se spolehli na to, že Bragnor ví, co dělá; příště už tuhle chybu snad nezopakujeme. Proud byl prudší, než se původně zdálo, a strhl nás i s vorem s sebou. Nikdo jsme si nenavlékli ani kouzelné rukavice plavání, jak jsme Bragnorovi věřili. Nakonec se mu přece jen podařilo vor nějak ukočírovat a dostrkat ho až k protějšímu břehu. Jenže tam jsme narazili na kámen, Bragnor spadl zpět do proudu a během chvilky byl ten tam. Jen občas jsem zahlédla jeho hlavu, jak lapá po dechu. Rukavice byly někde v batohu u Tallimase, ale protože ten se k ničemu neměl, vyhrabala jsem je já a skočila za Bragnorem. Dostihla jsem ho až těsně před peřejemi; byl už docela potlučený a kašlal vodu. Když jsem ho vytáhla na břeh, sdělil mi sladké tajemství, že neumí plavat. NEUMÍ PLAVAT!!! Nevěřila jsem vlastním uším. My ho všichni měli div ne za vodního elementála, a pán je neplavec! Že prý na lodi se obyčejně neplave. Zeptala jsem se ho, jestli se jim na dálném severovýchodě náhodou někdo neutopil, když třeba z lodi vypadl. Náhodou prý ano. Ale nejspíš jen čirou náhodou. Tak přesně pro takové případy má ilythiirština krásné zvučné slovo ‚waeles‘.
Usušili jsme a sbalili věci a už už jsme chtěli vyrazit dál, když se na protějším břehu ozvalo táhlé: „Karbanáátkůůů...“ doprovázené praštěním větví. Z lesa se vyvalil ... pan Schlubb. I s panem Klumpem. Přesně jak jsme se se Siliviarou dohodly. V Bragnorovi by se krve nedořezal. Pan Schlubb chodil chvíli po břehu řeky a lákal Karbanátka medovými slovy, jako třeba „Já ti nic neudělám,“ nebo „Mně žádnej karbenátek ještě neutekl,“ a podobně. Bragnor zavelel ke zrychlenému přesunu a poslední, co jsme od řeky slyšeli, bylo: „Já tu řeku vypiju.“ Celou cestu jsem měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. Nesměla jsem se dívat na Siliviaru a ta na tom byla myslím podobně. Raději jsem s Bragnorem nahlas uvažovala, jak je jen možné, že ho pan Schlubb vystopoval. Bragnor vypadal hodně zaraženě. S panem Schlubbem si ještě užijeme spoustu legrace. Jen je škoda, že s tím Siliviaře nemohu nějak víc pomáhat.
Pozdě odpoledne jsme došli na úpatí Plošiny lidí. Rozhodli jsme se, že tam vyšplháme až zítra, a utábořili jsme se pod srázem. Poslala jsem Bragnora spát a o hlídku jsme se rozdělili s Tallimasem. On měl první, já druhou. Během své hlídky jsem zaslechla nějaké zvuky a všimla si dvou svítících očí v křoví. Stihla jsem si ještě připravit luk a pak se odtamtud vymrštil šestinohý modrý panter s chapadly, podobný tomu, jakého jsme už jednou potkali. Eileani mu tenkrát říkala displacer. Vystřelila jsem po něm, ale kousl mě do ramene. Můj křik naštěstí vzbudil Bragnora a ten se na displacera vrhl. Vzpomněla jsem si na svůj nápad s faery fire. Seslala jsem ho a skutečně to pomohlo. Displacer sice pořád blikal, ale skutečná poloha jeho těla byla jasně vyznačena zářící aurou. Bragnor tak měl o hodně snazší práci a za chvilku bylo po boji. Konečně jsem také byla něco platná. Roztržené rameno mi kouzlem spravil Bragnor. Po zbytek hlídky jsem měla hodně nepříjemný pocit a pořád jsem se dívala do křovin okolo, odkud vyskočí další číčoid. Naštěstí však už byl až do rána klid. Zajímalo by mě, odkud se tyhle potvory berou. Eileani mi říkala, že je to škodná, ale že nikdo neví, jak se do lesa dostávají. S mladými tuhle divnou kočku ještě nikdo neviděl.
14. flocktimu
Ráno se Siliviara vydala na průzkum nejvhodnější cesty nahoru. Bragnor ani moc neprotestoval, když jsem mu vnutila rukavice. S nimi mu to šlo skvěle a brzy nám spustil z malého převisu lano. Raději jsem si ale přece jenom nechala rukavice hodit. Ve zbroji a s batohem na zádech jsem se bála. Druhý úsek už byl kratší – Bragnor tam zase vylezl a hodil nám lano. Nahoře na Plošině to vypadalo ... zvláštně. Nějak jsem nabyla dojmu, že Pok-tok-lah (nebo tak nějak to je; Siliviara tvrdí, že prý to celestiálsky znamená „Vypadni a neotravuj!“) odsud zmizeli před dávnými časy. Krajina na Plošině však vypadá pořád docela zemědělsky. Na polích už sice roste jenom plevel, nicméně v sadech stále stojí stromy a člověk dokonce odhadne i to, kudy vedly cesty. Plošina nemůže být pustá déle než nějakých dvacet třicet let.
Chtěli jsme se vydat na průzkum, když tu zezdola zazněl známý hlas: „Tak ty jsi přede mnou vylezl nahoru, Karbanátku? Já tu na tebe počkám. Každej karbenátek jednou sleze dolů.“ Bragnor se zatvářil zoufale a znervózněl i pan Gamble. Podívali jsme se přes okraj – pan Schlubb s panem Klumpem zrovna obhlíželi cestu nahoru. Bragnor po nich sice hodil kámen, ale nic netrefil. Jak se ostatně dalo čekat. Stáhli jsme se zpět a Gamble naplánoval první průzkum Plošiny. Za námi se nesla konversace ve stylu: „Říká se ‚karbanátek‘, nebo ‚karbenátek‘, pane Schlubbe?“ „Já bych řekl, že to bude podle velikosti, pane Klumpe.“ „Musí být. Tak tohle bude karbenátek.“ „Taktak. Jest nám posicionýrovati tento chutnoskvoucí karbenátek do útrob, by nám tam po vzoru plantéty koloval.“ A tak dále. Jenom nevím, jestli se ta bouda na Bragnora neobrací proti mně – nesmím se smát a trpím. Siliviara zmizela a nejspíš se letěla někam vychechtat. Gamble se nadšeně rozhlížel kolem a pořád nás popoháněl, abychom už začali s průzkumem. Sám zakresloval mapu. Našli jsme něco lesa, zpustlá políčka, sad a tři jezírka. Nikde ale ani stopa po obyvatelích či jejich příbytcích. Jenom veliký totem na jednom z okrajů Plošiny, jeden kamenný nůž a trosky jedněch dřevěných vidlí. Navečer jsme se utábořili u největšího z jezer a k jídlu jsme si nachytali ryby. Při obhlídce jezera nás opět napadl displacer, ale Bragnor si s ním s pomocí mého faery fire snadno poradil. Ty kočky nemají vůbec žádný pud sebezáchovy. Displacer na nás vyskočil zpod vyvráceného stromu. Když jsme si šli jeho doupě prohlédnout blíž, našli jsme ve vývratu zbytky primitivního obydlí. Tím se panu Gamblovi vyřešila otázka, kde Pok-tok-lah (ať už je to cokoli) původně žili. Jelikož však byl strom vyvrácený už poměrně dlouho, zničila voda prakticky všechny stopy. Ale snad podobné příbytky ještě najdeme, když teď už víme co hledat. Práce pana Gambla mě docela zaujala.
15. flocktimu
V noci jsem špatně spala. Pan Gamble na dnešek naplánoval průzkum jezera. Slunce pálilo a já se slzícíma očima jsem se všem jenom pletla do cesty. Nakonec jsem se raději schovala do lesa, i když tam bylo dusno. Neplavec Bragnor byl uvázán na lano, dostal rukavice a potopil se do jezera. Za chvíli se vyvalily bubliny a Gamble s Tallimasem Bragnora raději začali vytahovat. Vytáhli však místo něj jen odříznutý konec lana. Skočila jsem za Bragnorem do vody, abych mu pomohla, ale všimla jsem si ho o několik desítek stop níž, jak si úplně klidně plave. S nožem v ruce. Občas Bragnorovi opravdu nerozumím. Pak zmizel v jednom z otvorů ve stěně jezera. Dlouho se nic nedělo. Už jsem měla opravdu obavy, když odněkud zahlaholil Bragnorův hlas: „Já jsem tady!“ Chvíli jsme ho nemohli najít, ale nakonec se s velkým funěním vysoukal zpod onoho padlého kmene, odkud na nás včera vybafl displacer. Byl celý od bláta a nadšeně nám líčil, že na dně jezera našel černou perlu. Mimochodem se také zmínil, že tunel ve stěně jezera vede do větší místnosti, z níž se pak dá vyšplhat komínem až nahoru na povrch. Nějak mi to jeho povídání nebylo úplně jasné. Ať jsem o tom přemýšlela, jak jsem chtěla, přišlo mi, že takhle se voda nechová. Místnost by měla být podle všeho zatopená, ale nejspíš v tom bude magie. Bragnor se ještě zmínil o nějakých střepech dole, což nadchlo pana Gambla a ten zavelel k sestupu pod zem. Byla jsem ráda; oči mě už doopravdy bolely.
Bragnor chtěl znovu slézt dolů, ale v půlce komína uvázl a museli jsme ho vytáhnout pomocí lana. Zkusil to ještě dvakrát, ale pokaždé to dopadlo stejně. Vlastně měl štěstí, že se nezasekl, když lezl poprvé nahoru. Nakonec jsem to vzala do ruky já. Svlékla jsem se, spustila jsem se dolů a mečem jsem začala komín rozšiřovat tak, aby prolezli i Bragnor s Gamblem. Už jsem to měla skoro hotové, když se z místnosti pode mnou najednou ozval hluk boje a také Bragnorův hlas. Nejspíš ho nebavilo čekat, tak znovu proplaval jezerem. Moji nabídku, že mu pomohu, odmítl a dál boj komentoval svým osobitým způsobem. Když zvuky utichly, raději jsem se zeptala, kdo vyhrál. Byl to samozřejmě Bragnor. Prolezla jsem komínem a našla jsem ho nad mrtvým displacerem. Vlastně mi zachránil život. Kdybych se byla prohrabala ven dřív, displacer by na mě byl určitě zaútočil. Beze zbroje a jen s mečem v ruce... Bragnor se na mě upřeně díval. Bylo mi to hodně nepříjemné. Stála jsem tam skoro nahá. Nakonec se na mou důraznou žádost otočil, ale ošklivý pocit zůstal. Pocit hnusu. Bragnor za to nemůže, určitě to nemyslel zle, ale jeho oči cítím na těle ještě teď. Jako by mě svlékal z kůže.
Naštěstí brzy přiletěla Siliviara a přinesla mi oblečení. Komínem slezl i pan Gamble a doslova se vrhl na střepy, které tu ležely všude kolem. Vyrazila jsem s Bragnorem na průzkum zbytku podzemí. Nebylo toho mnoho, skončili jsme hned u prvních vzpříčených dveří. Bragnor je chtěl vyrazit, ale to už se přiřítil Gamble a odehnal nás pryč. Nakonec jsme je stejně museli vyrazit, poněvadž ohleduplně se s nimi hnout nedalo. Za nimi jsme našli ještě jednu místnost a v ní další nádoby, tentokrát většinou vcelku. Pan Gamble byl nadšený a cele se zabral do práce. Snažila jsem se mu pomáhat, jak jen jsem mohla. Archeologie mě baví. Už se vyznám v typologii keramiky Pok-tok-lah a dokonce jsem si všimla drobného žlábkování na vnitřní straně uch, které panu Gamblovi uniklo. Bragnor se nám chvíli pletl do cesty, ale nakonec někam zalezl a už o něm nebylo slyšet. S panem Gamblem jsme všechno zakreslili, roztřídili a připravili k transportu na povrch. Odpoledne si Gamble všiml, že se o práci zajímám, a začal mi vysvětlovat, co právě děláme a proč. Jen kdyby mě nechtěl pořád brát kolem ramen...
Když jsme s prací skončili a vylezli zpět na povrch, zjistili jsme, že Bragnor s Tallimasem i přes naše (tedy spíše Gamblovy) instrukce naskládali všechen materiál na jednu hromadu, takže jsme mohli začít s tříděním znovu. Pana Gambla to dost rozzlobilo. Nabídla jsem se, že nálezy přes noc roztřídím – potmě vidím a spát koneckonců také nemusím. Pan Gamble souhlasil a šel si lehnout. Rivvin vydrží opravdu méně než Ilythiiri. Večer kolem poletovala Siliviara, ale neměla jsem na ni čas. Moc se jí to nelíbilo. Poslala jsem ji, ať jde tahat Bragnora za uši. Vzala to doslova a nakonec ti dva spolu někam zmizeli. Vrátili se před půlnocí a něčemu se smáli. Hlavně Siliviara. Mně se zatím podařilo rozdělit a zařadit větší část materiálu, ale něčím si nejsem úplně jistá. Ráno se na to bude muset podívat pan Gamble.
16. flocktimu
Pan Gamble byl s mou prací spokojen. Něco mi opravil, ale nebylo toho mnoho. Materiál, který mi zbyl, jsme roztřídili společně. Gamble mi navrhl, jestli bych mu nechtěla dělat asistentku. Prý by mě vzal v Gratsulu do učení. Docela se mi ta představa zamlouvá. Na druhou stranu se mi nechce opustit Bragnora a Tallimase. A Siliviaru. A už vůbec nechci odejít z Keldu. Ještě si to promyslím.
Bragnor u snídaně vyprávěl, že se Siliviarou našli další příbytky podobné tomu pod vyvráceným stromem. Vydali jsme se do lesa a skutečně jsme jich několik našli. Jsou to jakési domky zřízené v kořenech stromů. Strávili jsme jejich prolézáním a prohledáváním celý den. Našli jsme nějaké primitivní zemědělské náčiní, ale ze zařízení „domků“ toho moc nezbylo. Opravdu by mě zajímalo, co se tady vlastně odehrálo. Zatím nám před očima vyvstává obraz přírodní zemědělské společnosti používající kamenné a dřevěné nástroje a žijící v lese. Kam se však poděli? Snad nám další průzkum dá odpovědi na naše otázky. Zítra se půjdeme podívat na totem. Slibujeme si od toho nějaké poznatky o náboženství Pok-tok-lah (to jméno by se vážně mělo změnit).
17. flocktimu
Tenhle den snad raději ani neměl přijít. Siliviara se vrátila ze své ranní výpravy nezvykle vážná – na moři prý viděla lodě s rudými plachtami. Je jich hodně a blíží se k ostrovu. Tak už je to tady! Scarlet Brotherhood! Andolyn měla pravdu. Z té zprávy se mi zatmělo před očima. Co teď? Keld nemá vlastní armádu a Mořští princové i Keoland nad námi zlomili hůl. Nikdo z nich se tu ani neukázal. Prostě nás odepsali a odškrtli jako položku na seznamu válečných ztrát. „Ostrov Keld – ztraceno 17. flocktimu 591.“ Všechny nás přešla chuť do další práce. My se tu přehrabujeme v zemi, a k ostrovu se blíží nepřítel. Měli bychom něco dělat. Porada proběhla v pochmurném duchu. Můj návrh, že bychom se měli pokusit zorganisovat obranu Keldu, byl zamítnut. A vlastně právem. Co zvládneme? Nic. Představa, že zburcujeme obyvatele, stáhneme se do lesa a povedeme proti okupantům partyzánskou válku, je naivní. Kdo bude chtít bojovat? Nikdo. Přistihla jsem se, že uvažuji jako Ilythiiri. Kalkuluji ztráty, posílám lidi na smrt. Ale lidé chtějí žít. Je jim jedno, jestli budou platit daně chlapovi v zeleném, nebo chlapovi v červeném. Navíc většině Kelďanů ze strany Scarlet Brothehood nic moc nehrozí. Suloisská krev je tu docela silná, takže v otroctví skončí nejspíš málokdo. Režim trochu přituhne a na pořádek budou dohlížet Rudí mniši. Ale bouřit se kvůli tomu a riskovat smrt? Nakonec ze všeho vyplynulo, že největší risiko hrozí vlastně mně. Scarlet Brotherhood jsou rasisté a na barvě kůže záleží víc než na čemkoli ostatním. Bragnor je sice půlork, ale z té lidské půlky je čistokrevný Suloisse. Když jich navíc pár demonstrativně zabije, ještě ho rádi vezmou do armády. Tallimas je darthiir a proti těm Rudí mniši nic nemají. Ale já jsem Ilythiiri. Černá jak noc. A tady jde o krk. Pan Gamble říká, že bych měla zmizet, jak rychle to jen půjde. Nevím, nechce se mi. Třeba bych se mohla schovat u Eileani. Nebo v Eawynině vesnici. Jenže tím budu všechny jenom ohrožovat. Ach bože, JÁ NECHCI Z KELDU PRYČ!!! Jsem tady doma. Dovedl mě sem Tanelorn. Je tu Tanelornův hrob. Vždyť jsem ještě ani nestihla vyměnit ty struny! Mám tady přátele. Kam zas potáhnu? A jak mě tam přijmou? Všechno se ve mně svírá. Mám Keld tolik ráda...
Nakonec jsme se dohodli takto: Siliviara poletí za Eileani, aby varovala Newell’s Bridge. Lodě Scarlet Brotherhood mají v plachtách protivítr, takže nedorazí dříve než za nějakých pět dní. Na nejzákladnější opatření to snad stačí. Bude-li se Newell’s Bridge bránit, zůstanu tady a vstoupím do gardy. Jestli se rozhodnou otevřít brány, pokusím se uprchnout na některé z lodí. Nejspíš nebudu sama, protože leckdo na Keldu je spíš Bakluniš nebo Oeridián než Suloisse. Bragnor, Tallimas i Siliviara mne v tom prý nenechají a odejdou se mnou. Také pan Gamble by odsud rád zmizel.
Po poradě jsme vyrazili prohlédnout totem. Siliviara se tu se zprávami neobjeví dříve než zítra. U totemu nás čekalo další překvapení. Ležel tam displacer a zdálo se, že spí. Pokusili jsme se ho vyplašit křikem – vzbudil se a evidentně se polekal, ale svou skrýš pod totemem neopustil. Jenže na nás ani nezaútočil, takže se mi moc nezamlouvala představa, že bychom ho měli jen tak zabít. Zdálo se mi, že se na nás dokonce dívá s jistým zábleskem inteligence v očích. Pokusila jsem se s ním nějak dohodnout, ale dlouho to k ničemu nevedlo. Pořád na mě jenom prskal a syčel a chapadly se mě pokoušel zahnat. Nakonec jsem zkusila pomocí prestidigitation vytvořit obraz displacera opodál a nás, jak studujeme totem. Pak se najednou displacer zvedl a někam odběhl. Vrátil se, zabušil chapadly o zem a znovu odběhl. A tak pořád dokola. Jako by chtěl, abychom šli s ním. Vydali jsme se za ním a zdálo se, že jsme jeho záměry pochopili správně. Vedl nás přes celou Plošinu až do bažinaté části, kde, jak nám už dříve hlásila Siliviara, v podzemí mizí říčka vytékající z jezírek. Když jsme tam skoro byli, vyřítil se na nás další displacer. Nezaútočil však na nás, nýbrž na „našeho“ displacera. Dokonce ho i zranil. Přispěchali jsme mu s Bragnorem na pomoc a „zlého“ displacera jsme zabili. Tedy, Bragnor ho zabil. „Náš“ displacer nás pak dovedl skutečně až na místo, kde se říčka ztrácí pod povrchem. Tam běhal z místa na místo a bušil chapadly do země. Teď už jsem byla s rozumem v koncích. Pokusila jsem naznačit hrabání u vtoku potoka do podzemí, ale displacer nešťastně zamňoukal a odehnal mě pryč. Měla jsem dojem, že to nějak souvisí s velkou kočičí hlavou, o níž už také dříve mluvila Siliviara. Prý je vytesaná ve stěně Plošiny a potok z ní vytéká přímo do řeky dole. Siliviara se tam včera pokusila nahlédnout, ale měla prý z toho všeho velmi ošklivý pocit, a tak raději uletěla. Bragnor s Gamblem si zatím sedli k potoku a nechali mě, ať si hlavu lámu sama. Vyrazila jsem na obhlídku nejbližšího okolí a málem mě překvapil další displacer. Naštěstí jsem si ho všimla včas a stihla jsem se stáhnout z lesa zpět na planinu. Displacer doslova vyletěl ze stromu a vrhl se na mě. Volala jsem na Bragnora, ať mi jde pomoci. Faery fire už jsem dnes seslat nemohla, takže měl Bragnor dost těžkou práci. Nakonec však i tohohle displacera zabil. V kmeni stromu jsme našli zamaskované dveře a schody vedoucí někam dolů. „Našeho“ displacera smrt jeho druha nijak nezneklidnila. To nás zarazilo ještě víc. Seděli jsme tam pak ještě dost dlouho a dumali co dál. A potom se mi povedlo něco, na co budu ještě dlouho pyšná. Vymyslela jsem kouzlo! Ne jen tak nějaké kouzlo, jaká mě občas napadají, ale skutečně užitečné kouzlo vhodné právě pro tuhle situaci. A s jeho pomocí jsem s displacerem začala mluvit. Displaceřice, protože je to samička (nebo snad žena?) byla nejspíš zaražená, proč na ni mluvím jejím jazykem až teď, ale pak mi s velkou úlevou popsala celou situaci. Černý okřídlený ještěr, který pozabíjel Pok-tok-lah, prý drží v zajetí její mláďata. Proto nás sem zavedla a prosí nás, abychom jí pomohli. Všechno se to prý odehrálo následovně: K zeleným človíčkům, kteří uctívali starého flanského kočičího boha, jednoho dne přiletěl černý ještěr (nejspíš drak) Kardidadrix. Ten je přemluvil, aby začali kopat ve svém chrámu (ta kočičí hlava). Našli tam jakési poklady, ale ty jim sebral Kardidadrix. Navíc kopáním rozhněvali svého boha a ten na ně za trest poslal displacery (tím se vysvětlil jejich záhadný původ). Jenže Kardidadrix displacery ovládl a ti mu začali sloužit. Lovili pro něj zelené lidi a posléze i neopatrné poutníky v lesích pod Plošinou a sháněli mu další poklady (asi to opravdu bude drak). Tak se stalo, že všichni zelení lidé zmizeli – sežral je Kardidadrix. Naše displaceřice byla mezi vyslanými jediná samička a s jedním ze svých přátel otěhotněla. Jenže její mláďata si brzy po porodu vzal Kardidadrix, aby si z nich vychoval další otroky. To nešťastnou mámu tak zranilo, že od Kardidadrixe utekla. Od té doby se stala lovnou zvěří a všichni displaceři včetně otce jejích dětí se ji snažili na Kardidadrixův příkaz zabít. Ona si však našla bezpečný úkryt pod totemem, kde ji chrání moc kočičího boha. Když jsme pak přišli my a většinu displacerů zabili, dodala si odvahy a přivedla nás až sem. Teď nás prosí, abychom přemohli Kardidadrixe a vrátili jí její děti. Kromě nich prý Kardidadrix vězní ještě nějakou modrovlasou ženu, kterou mučí, a něco se od ní snaží vyzvědět.
Všechno jsem to přeložila a popsala Bragnorovi i panu Gamblovi (Tallimas spal). Pan Gamble se strašlivě rozčílil – on prý se snaží přijít na kloub záhadě, a nakonec se z toho vyklube drak, který přiletí a všechno sežere. To je prý „plochá historka okresního formátu“ a všechen výzkum je v háji. Pak si nakvašeně sedl pod strom a odmítl se s námi dál bavit. Bragnor reagoval hlavně na zmínku o zajaté ženě. Se slovy: „Jé, princezna!“ si začal připravovat řetěz a pořád se mě vyptával, jak prý ta žena vypadá. Nejspíš už se vidí mezi jejíma nohama. Někdy mi Bragnor připadá ... ale vlastně to nemá smysl. Bragnor je zdravý chlap se zdravými myšlenkami. Ta nenormální jsem já.
Dlouho jsme se rozmýšleli co dál. Tedy, já jsem se rozmýšlela. Bragnor měl ve všem jasno a jen čekal, až dostane povolení vyrazit pro princeznu. Nebyla jsem si jistá, jestli nás displaceřice přece jen nepodfoukla. Nebo jestli se všechno nakonec neodehrálo nějak jinak. Chtěla jsem se o tom přesvědčit, ale nepřišla jsem na způsob jak to zařídit, abych při tom na sebe neupozornila. Tím bychom ztratili naši jedinou výhodu, moment překvapení. Nakonec jsme se přece jen rozhodli pro útok. Na základě informací, jakkoli částečných, které do sebe všechny zapadají, jsem na sebe vzala odpovědnost za případné napadení nevinného. Kladla jsem Bragnorovi na srdce, že jestli uvidí nějaké známky, jež by odporovaly našemu výkladu, ať okamžitě přestane bojovat, ale moc mě neposlouchal. Dostal se do jakéhosi transu – oči mu svítily a celý se leskl potem. Zdá se, že tu nejsem jediný blázen já...
Zde končím svůj zápis. Nevím, jestli nadcházející boj přežiju. Najde-li někdo tenhle deník, nechť mu slouží jako poučení i jako varování. Aluve, tresk’ra. Xal foluss sslig’ne lil qorteken d’lil Ilythiiri!
18. flocktimu
Žiju!!! Všichni jsme to přežili! I když to bylo o fous. Ale popořadě. Naše taktika zůstala stejná jako v Eawynině vesnici. Bragnor vypil nápoj zvětšení, já na něj seslala ochranu před zlem, on na sebe seslal kouzlo na zvýšení síly, Tallimas ho zneviditelnil a nakonec jsme všechno přikryli magickým tichem. Ucítila jsem jenom závan vzduchu, jak se Bragnor vyřítil schodištěm dolů, a byl ten tam. Rozběhla jsem se za ním, ale neměla jsem ani ponětí, kde vlastně je. Doufala jsem, že podobně na tom bude náš nepřítel. Schody vedly hluboko pod zem a pak ostře zahýbaly doprava. Nebylo vůbec nic slyšet, což bylo sice dobře, ale na druhou stranu to napínalo nervy k prasknutí. Hned za zatáčkou jsem vběhla do magické tmy, podobné, jakou umím vyvolat i já, takže jsem úplně ztratila orientaci. Pomalu jsem šátrala po zdi, až jsem našla průchod do většího prostoru. Tma a hrobové ticho. Přitom opodál zuřila bitva na život a na smrt. Nebo také už mohlo být po všem. Došlo mi, že tmu asi neseslal Bragnor, a tak jsem také seslala tmu. Čistě pro případ, že by drak ve „své“ tmě viděl. Nemám ponětí, jak dlouho jsem se tam krčila, slepá a hluchá. Snažila jsem se zachytit alespoň nějaký závan nebo třeba pach, ale v nehybném vzduchu byla cítit jenom všudypřítomná krev. Čí? Tuhle otázku jsem si položila snad milionkrát. Tma a ticho. Pak se mě najednou něco dotklo. Uskočila jsem a uhodila se o zeď. Zvedla jsem se a s rukama nataženýma dopředu jsem se pomalinku sunula zpět. Narazila jsem na něco měkkého a mazlavého. I přes rukavice jsem cítila, že povrch té věci je pokryt něčím lepkavým. Znovu jsem se toho dotkla a snažila se uhodnout tvar. Byla to ... obrovská noha. Stojící lidská noha. Hrozně se mi ulevilo – Bragnor žije. Snad. Ale byl samá krev. Hmatala jsem dál, když tu najednou zavrávoral a zřítil se přímo na mě. Tři metráky živé váhy na mých čtyřicet kilo. Taktak jsem ještě stihla uskočit. Ucítila jsem, jak skála pod mýma nohama zaduněla. Vrhla jsem se na Bragnora a přímo do obličeje mi šplíchla sprška horké krve. A další. A ještě jedna. Bragnor měl evidentně roztrženou nějakou tepnu. Na tuhle situaci budu vzpomínat ještě dlouho. Z Bragnora pod mýma rukama doslova vytékal život a mým jediným fungujícím smyslem byl hmat. Ani kouzlit jsem kvůli tomu zatracenému tichu nemohla. Popadla jsem nějaké fláky masa, které kolem krvácející rány visely, a nacpala je do tepny. Pak jsem ránu nějak, ani sama nevím jak, zašila. Podobných ran jsem objevila ještě asi pět. Vypotřebovala jsem na Bragnora všechny obvazy a pro jistotu ještě nějaké své oblečení. Mezitím se mi Bragnor pod rukama zmenšil a já musela většinu ran převázat. Ani jsem si nevšimla, že magické ticho už opadlo. Uvědomila jsem si to, až když se Bragnor rozkašlal. Hned jsem na něj seslala všechna léčivá kouzla, jichž jsem byla v tu chvíli schopná. Bragnor se otřásl, pak se napůl posadil, hlasitě si odplivl a zeptal se: „Vatune?“ To už jsem radostí brečela. Pomohla jsem mu vstát a odvedla jsem ho z té proklaté tmy do chodby. Tam se mi naskytl pohled na mé „léčitelské dílo“. Kdyby tohle byla nějaká zkouška, tak bych nejspíš propadla. Bragnor držel hlavu v dost divném úhlu a ucho měl přišité k rameni. Respektive, měl ho všité do roztržené krční tepny. Ty cáry, které jsem považovala za kůži, tak to bylo ucho! Ale nevypadalo to, že by se na mě kvůli tomu zlobil. Bláznivě se chechtal, a nebyl sám. Vylezli jsme po schodech nahoru a pořád se hrozně smáli. Byla jsem šťastná, že se mi ho povedlo zachránit. Nahoře se Bragnor podíval na svůj obraz na hladině potoka a znovu se rozesmál. Tallimas s panem Gamblem nás nechápavě pozorovali. Asi čekali zprávy z bojiště... Pak se Bragnor v potoce umyl a já začala rozstříhávat a likvidovat svůj lékařský zásah. Bragnor se při tom průběžně léčil kouzly, takže na konci celého procesu tam zase seděl ten starý Bragnor, s oběma ušima a téměř nepoznamenaný mou nešikovnou rukou. Téměř. Nějaké jizvy mu sice přibyly, ale on je na ně beztak pyšný, tak co.
Pak mi vyprávěl, jak se to všechno seběhlo. Nebylo toho moc. Vřítil se prý do místnosti, kde na hromadě pokladů (a oči mu zasvítily) spal malý černý drak. „Tak jsem ho vzal dvakrát po kebuli.“ Drak se probudil, dýchl na Bragnora kyselinu a „tak jsem ho vzal dvakrát po kebuli.“ Jenže pak se drak stáhl do vody, seslal tmu a situace se začala obracet. „Vzal mě párkrát po kebuli“ a s Bragnorem to začalo vypadat bledě. Jenže nakonec „jsem ho vzal po kebuli“ a drak se přestal hýbat. „Tak jsem ho vzal ještě párkrát po kebuli, abych měl jistotu, že je tuhej a nebude mě chtít vzít zezadu po kebuli.“ Tak to bylo a ne jinak. Tak totiž pravil úctyhodný pan kněz.
Měla jsem radost, že Bragnor přežil, ale zároveň jsem se bála toho, že jsme se spletli a zabili draka, který třeba nic špatného neudělal. Displaceřice mě sledovala zpovzdálí a nic neříkala. Znovu jsme se tedy s Bragnorem vydali dolů. Tma v místnosti už pominula a já si všimla malého dráčka s několika hlubokými ranami a jedním skoro uraženým křídlem. Ležel napůl ve vodě a vůbec nevypadal nebezpečně. Z místnosti vedla ještě jedna chodba. S ošklivým pocitem jsem do ní vběhla... Na stříbrném řetízku tam byla přivázaná dvě displaceřata, ale hlavně – připoutaná za ruce tam visela krásná mladá žena s modrými vlasy, úplně nahá a se stopami mučení na těle. Oči se mi zalily slzami. Zavolala jsem na Bragnora, ať mi jde pomoci; sama už jsem pro dnešek žádná léčivá kouzla neměla. Můj hlas ženu probudil. Otevřela oči, pak je na mě vytřeštila, tiše zanaříkala a pokusila se ode mne odtáhnout. Další nebožák, který už nejspíš měl tu smůlu nás potkat. Zabalila jsem ji do svého pláště a přitom na ni tiše mluvila. Bragnor ji odvázal a seslal na ni zbytek svých léčivých kouzel. Žena vstala, se zvláštním nepřítomným výrazem si nás prohlédla a potom nám poděkovala. Měla podivný hlas, jako by v něm šplouchala voda... Prý se jmenuje Seealana a je vílou tohoto pramene. Zeptala se nás, jestli je Kardidadrix mrtvý. Pak pokývala hlavou a odešla do velké místnosti. Tam začala mluvit na vodu a ta před ní pomalinku ustupovala, jako by se uklidňovala. Seealana do ní vstoupila, a ještě než zmizela, řekla nám, ať tu na ni počkáme. Vzít si prý smíme cokoli, co patřilo Kardidadrixovi, ale kopat tu by nám nedoporučovala. Flanská božstva nejsou mrtvá, i když o nich dnes už nikdo nic neví. Odvázala jsem z řetízku oba malé displacery a vydala se na další cestu po schodech. Ještě jsem nebyla ani v půlce, když ke mě dolehl strašlivý Bragnorův řev: „MĚĎ!?!“ Asi už přišel na to, čeho jsem si všimla hned po vstupu do místnosti – že totiž na té dračí hromadě pokladů tak nějak převažují měďáky. Nejspíš to byl chudý drak. Nebo drak sběratel. Každopádně Bragnor zuřil. Vynesla jsem displacery nahoru na Plošinu. Jejich máma zamňoukala, mláďata se mi vykroutila z rukou a celá rodina okamžitě vyrazila pryč. Na poděkování čas už nejspíš nezbyl, ale mně to nevadí. Bylo hezké sledovat, jak nadšeně se obě děti k mámě hnaly.
Zpět dolů už se mnou šli i Tallimas s panem Gamblem. Do místnosti jsme vstoupili v okamžiku, kdy Bragnor nakopával hromadu mědi. Zanedlouho opět přišla Seealana. Oblečená byla do průhledných šatů, snad z vody, protože v nich dokonce plavaly ryby. Bylo mi to nepříjemné, ale ona to zřejmě nevnímala. Dala nám každému misku vody. Prý se máme najíst. Nechápavě jsme se po sobě podívali, ale brzy nám došlo, co měla Seealana na mysli. Když jsem totiž vodu ochutnala, zjistila jsem, že chutná jako ... jako ... těžko se to popisuje, určitě tam byl cítit čerstvý chléb a tvaroh a nějaké bylinky a ... a dokonce ilythiirské víno. To je takových let, kdy jsem ho pila naposled... Seealana nám znovu poděkovala a také se nabídla, že pokud od ní budeme něco potřebovat, pokusí se nám pomoci. Řekli jsme jí o lodích Scarlet Brotherhood. Prý už o nich ví. Nemůže je zastavit, může je však ještě o něco zpomalit. Vzpomněla jsem si také na Ehlenestru a na její prosbu, ať se pokusím něco dozvědět o princi Thrommelovi. Zeptala jsem se na něj Seealany. Prý sama nic neví, ale zeptá se vody a ryb. Osmělila jsem se a položila jí ještě jednu otázku – co ví o Ilythiirech. Znovu se jí v očích objevil záblesk hrůzy, ale rychle se ovládla. Na tuhle otázku mi prý neodpoví. Chápe můj zájem a proti mně samé nic nemá, ale ničím, co se týká mého národa, se zabývat nechce. Prý před ní nemám vyslovovat naše jméno ani mluvit naším jazykem. Říkala to s takovým smutkem ve tváři, že mě zamrazilo. Tohle už musí být hodně osobní zkušenost.
Pak nás Seealana znovu opustila. Chtělo se mi sice spát, ale někdo by měl být nahoře, aby nás našla Siliviara. Nakonec se mnou šel i Bragnor. Vzali jsme to kolem totemu, abychom viděli, jak se má „naše“ displaceří rodina. Matka ležela pod totemem a sledovala oba dovádějící potomky. Zamávala jsem na ni. Pokusila se můj pohyb napodobit svými chapadly. Myslím, že tihle displaceři už nikomu ubližovat nebudou. Na Siliviaru jsme čekali až do západu slunce, ale nepřiletěla. Když jsme se pak vrátili k Seealaně, tak už tam Siliviara seděla, klátila nohama a popíjela Seealaninu vodu. Že by nám ale třeba Tallimas zaskočil říci, že už se vrátila, tak to ho ani nenapadlo. Seealana už tam také byla a kolem ní se točil pan Gamble. Zrovna jí vykládal, že se odjakživa velmi zajímal o vodu. Se Siliviarou jsme se bouřlivě přivítali. Pak nám vyprávěla, jak pořídila u Eileani. Eileani prý vyrazila do Newell’s Bridge a o všem zpravila starostu. Městská rada se narychlo sešla a rozhodla, že město vydá. Tím skončil můj sen o obraně Keldu. Vzdá-li se Newell’s Bridge, je zbytek ostrova v podstatě nehájitelný. Starosta vydal nařízení, jímž zkonfiskoval všechny námořní lodě v přístavu a poskytl je uprchlíkům. Lodě prý vyrazí po řece dnes v noci a zítra ráno budou proplouvat kolem Plošiny. Siliviara mi několikrát zdůraznila, co jí Eileani kladla na srdce – já MUSÍM zmizet. Bezpodmínečně. Osud, který by mě nejspíš v rukou Scarlet Brotherhood potkal, by mě určitě zabil. Nechce se mi z Keldu, ale není vyhnutí. Seealana slíbila, že zařídí, abychom se mohli zítra v klidu nalodit. Dokonce se tu možná zítra zastaví i Eileani, pokud jí v tom něco nezabrání.
Před spaním mi ještě Seealana pověděla, co se dozvěděla od ryb o princi Thrommelovi. Je prý známý též jako Thrommel z Furyondy. Vládl po jistou dobu ve Furyondy a proslavil se jako vojevůdce a hrdina v bitvě proti vojsku démonky Zuggtmoy. Po vítězné bitvě prý proti Zuggtmoy vyslal zvláštní oddíl dobrovolníků, kteří ji přemohli a zabili. V roce 573 si měl vzít za ženu kněžku Jolene, ale krátce před svatbou zmizel a už ho nikdo nespatřil. Jolene od té doby drží smutek. Ten příběh mě zaujal. Jméno Zuggtmoy totiž dobře znám. O té jsem leccos slyšela v Urze. Sice neoficiálně, ale přece. Mám dojem, že se jednalo o jakousi sokyni Pavoučí královny. Jeden čas se u nás dokonce pátralo po hereticích, kteří ji měli uctívat. Věci se začínají zamotávat, a to o nich vlastně ještě ani nevím. Lehnout jsem si šla s neklidnými myšlenkami. Ve vzduchu je víc věcí najednou. Zatím je jenom tuším, ale vůbec se mi to nelíbí. Na průšvihy mám nos. A tady je průšvih cítit na sto honů!
19. flocktimu
Nemohla jsem pořádně usnout. Drak, displaceři, Scarlet Brotherhood, Zuggtmoy... Bragnor celou noc počítal peníze; nakonec jsem to vzdala a šla mu pomoci. Napočítali jsme skoro deset tisíc stříbrných (hlavně keolandských jestřábů), sto deset orlů, a dokonce šest gryfonů. Kromě toho ještě jakési čtyři podkovy, jednu šavli, šaty, pár svitků a různých flakónků. Měď jsme se rozhodli nechat tady, i když to muselo pro Bragnora být těžké rozhodnutí. Pozdě k ránu jsem přece jen usnula.
Vzbudil mě známý hlas – Eileani! Přišla se s námi rozloučit. Brečely jsme při tom obě. Ani jsem si ve víru událostí po Tanelornově smrti nestihla uvědomit, jak moc jsem si na ni zvykla. Jak se z té věčně uspěchané půlelfky stala část mého já tady na Keldu. Snad jsem jí přirostla k srdci podobně jako ona mně. Když jsme se loučily, sáhla do vlasů a podala mi jedno z pírek, jež v nich nosí vpletená. Když ho prý pustím na zem, vyroste z něj chodící strom a bude mě nějakou dobu bránit, dokud nezapustí kořeny. Netrvá to dlouho, ale může to poskytnout čas na útěk. Chtěla jsem jí na památku také něco dát, ale nic si nevzala. Prý jsem toho pro její les udělala už dost.
Vyrazili jsme na cestu. Eileani nás kousek doprovázela, ale bylo vidět, že má slzy na krajíčku. Pak se otočila, popřála nám hodně štěstí a rychle vběhla do nejbližšího stromu. Celou cestu podél řeky jsem polykala slzy. Eilenani mi bude chybět. Celý Keld mi bude chybět...
Došli jsme až na místo, které nám včera popsala Seealana. Čekali jsme ještě asi dvě hodiny, než se za ohybem řeky objevila příď lodi. Projela jedna, projela i druhá, obě s nesourodou směsicí uprchlíků na palubě. Když nás míjela třetí, dostala jsem strach, že se na ni nedostaneme. Že nakonec budu muset na Keldu zůstat. Zlý pocit, mít strach zůstat doma. Loď však najednou začala zpomalovat, až se uprostřed řeky úplně zastavila. Nad vodou se objevila Seealanina hlava – prý se nemáme ničeho bát a dojít po hladině až k lodi. Z lodi nám hodili provazový žebřík a my jsme vylezli na palubu. Pak se řeka zase poslušně rozběhla. Houpavým krokem k nám došel jednooký trpaslík. Podíval se na mě a znechuceně zavrčel: „Tak o tomhle se Eileani nezmínila.“ Pak zakřičel na celou loď: „Chlapi, máme tady krtka!“ Krtka? Musela jsem se zasmát. Tak hargluken nám říkají ‚krtci‘. Ve skutečnosti to docela sedí. Černí, slepí... Trpaslík se představil jako Olar, kapitán lodi Long Lily, a oficiálně nás přivítal na palubě. Celou dobu při tom ze mě nespustil oko. Pak si mě odvedl stranou a objasnil mi pravidla našeho budoucího soužití: „Tak poslouchej, krtku. Aby bylo jasno, nemám vás rád, nemám TĚ rád. Na loď jsem tě vzal jenom proto, že jsem starýmu Tanelornovi něco dlužil. Někam si zalez a moc se neukazuj. Drž se dál ode mě a od posádky a všechno bude v pořádku. Jasný?“ Ani nečekal na odpověď, otočil se a odešel. Takové přijetí jsem nečekala. Nějak jsem si za ta léta na Keldu zvykla, že nikdo neví, co ve skutečnosti jsem. Kapitán Olar to ví naprosto přesně. Je to zvláštní. Vždycky jsem měla dojem, že se ke mně budou nepřátelsky chovat darthiiren. Ale z jejich strany jsem se nikdy s ničím takovým nesetkala. Zpátky na zem mě musel dostat až trpaslík. I když je to na druhou stranu logické. Naše nepřátelství s darthiiry je tak prastaré, že o něm mnozí nejspíš ani nevědí. Oni žijí v lesích, my v podzemí. Kdy se naposledy v boji setkal darthiir a Ilythiiri? Ale trpaslíci žijí tam, kde my. A jestli byly pravdivé příběhy o Ilythiirech žijících daleko na východě, mohou to být právě oni, s kým má kapitán Olar špatné zkušenosti. Ráda bych se ho na všechno vyptala, ale netroufám si. Snad budu mít po cestě příležitost dokázat mu, že nejsem jako ostatní. Že existují i takoví Ilythiiri, kterým může věřit.
Loď sjížděla dolů po řece a mně bylo čím dál hůř. Když jsme vpluli na moře, už jsem pro slzy skoro neviděla. Kapitán Olar si svolal všechny uprchlíky a vysvětlil nám pravidla chování na lodi. Žádné rvačky, žádný alkohol. Jídlo rozdělené do malých porcí a absolutní poslušnost kapitánovi. Hleděl při tom skoro pořád na mě. Zbytek dne jsem strávila na zádi a dívala jsem se, jak mi Keld pomalu mizí za obzorem. Nakonec se změnil v tenkou šedou linku a splynul s oblohou. Slunce svítilo a oči mě bolely. Zalezla jsem si podle Olarovy rady do podpalubí. Je tu sice horko a vlhko, ale aspoň tu nesvítí slunce. A nedráždím svou přítomností na palubě kapitána. Vrátila jsem se tam jenom jednou, když se nahoře strhl nějaký hluk. Jedna z uprchlic se poprala s námořníkem. Nevím kvůli čemu. Olar ji za trest vykázal do strážního koše. Několikrát se za mnou stavila Siliviara, ale neměla jsem na nikoho náladu. Svou porci masa a rýže jsem dala Bragnorovi. Cítím se pod psa.
20. flocktimu
Zpátky na palubu jsem se odvážila až v noci. Bragnor se stihl sbratřit s posádkou a Tallimas si čte. Siliviaře se udělalo na moři špatně. Vyřezala jsem ze dřeva několik hraček a rozmístila jsem je různě po lodi, aby je ráno našly děti. Je tu docela dost dětí. Na Long Lily odjíždí z Keldu nějakých patnáct rodin. Posádku tvoří převážně trpaslíci. Je to docela nezvyklý pohled vidět je šplhat v lanoví a drhnout palubu. Člověk je má zafixované jako horníky, nebo alespoň jako suchozemce. Ale vlastně proč ne? Denní světlo jim nevadí a mořskou nemocí očividně také netrpí. Krom trpaslíků slouží na lodi jenom dva lidé – bocman Danicy, hubený klátivý chlap s šavlí u pasu, a kormidelnice Sabina, podle oblečení i barvy kůže zřejmě Rhiní.
Ráno jsem se bavila pohledem na děti, jak nacházely hračky. Zašla jsem se také podívat na Siliviaru. Je jí, chudince, hodně špatně. Snažila jsem se ji nějak rozptýlit, ale nakonec jsem ji raději nechala o samotě. Cítím se skoro provinile, že mně samotné nic není. Loď je plná uprchlíků. Je mezi nimi i jakýsi keolandský šlechtic a dva darthiiren. Zvláštní postavičkou je Wallace, bard, kterého je všude plno. Je docela vlezlý, ale nejspíš to nemyslí zle. Největší radost z něj mají děti.
Dopoledne za mnou přišel Tallimas, že dostali s Bragnorem nabídku od vévody Dupreye (ten šlechtic), abychom se přidali k jeho průvodu jako ostraha. Už před námi najal Addu, dívku, která se včera poprala s námořníkem. Vévoda hodlá pokračovat do Verbobonku a stejným směrem mají prý namířeno o ti dva darthiiren. Jsou to bývalí vyslanci z Enstadu, kteří se nyní po záboru Keldu vracejí domů. Tallimas s Bragnorem to dohodli tak, že bychom vytvořili jednu velkou skupinu a vydali se na sever. Darthiiren se odpojí v Enstadu a my budeme s vévodou pokračovat do Verbobonku. Cesta by mohla být vzhledem k napjaté situaci na celenském pomezí nebezpečná, proto to houfování. Darthiirka se jmenuje Tywaline Blackmoon a její společník Tallow. Ačkoli na to vůbec nevypadá, ve skutečnosti je to půlelf. Já proti cestě na sever nic nemám. Naopak. Když jsem se dozvěděla, že půjdeme do Verbobonku, srdce mi úplně poskočilo. O kus dál přece leží Hommlet! Uvidím Jara! Je to teprve týden, co jsem se s ním rozloučila, ale mně to připadá jako celá věčnost. Teprv třináctého. Jenže pro něj uběhlo dvanáct let. Co za tu dobu prožil? Změnil se? Co se asi přihodilo v Hommletu? A nenašel si Jaro třeba ženu? Neoženil se? Srdce mi buší při pomyšlení na setkání s ním. A zároveň se toho hrozně bojím. Co mu řeknu, až ho uvidím? Jak mu vysvětlím, proč jsem byla dvanáct let pryč? Nebude se na mě zlobit? A bude se pořád tak hezky dívat? Bude mě mít ještě pořád rád? A měl mě vůbec rád? Třeba si to jen namlouvám. Třeba měl rád mlynářovu dceru, o které mluvil. Ach bože, mám takový strach ... a přece se nemůžu dočkat, až se rozběhnu k jeho domku na kraji vesnice. Chtěla bych ... chtěla bych, aby mě zase objal. Proboha, co to píšu? Vždyť já ... přece nikdy... A je to pravda. CHTĚLA BYCH, ABY MĚ JARO ASHSTAFF OBJAL!!! Jaro, můj Jaro! Máš mě pořád ještě rád? Myslela jsem na tebe celých dvanáct let, ať už ten čas skončil kdekoli. Jaro, ... já tě totiž .. mám ... moc ráda...
Proti Tallimasovu návrhu jsem vůbec nic neměla. Jen jsem se zašla nenápadně podívat na naše budoucí společníky. Jediný, kdo mi trochu dělá starosti, je Adda. S nikým nemluví a jen ostražitě pozoruje své okolí. V očích má něco, co se mi moc nezamlouvá. Ale třeba se pletu. Já si vlastně také s nikým na lodi nepovídám. A nebýt tu Bragnor, Tallimas a Siliviara, nejspíš bych tu seděla zrovna tak.
Zbytek dne jsem strávila v podpalubí. Jednou mě vylekal kapitán, když si osobně přišel zkontrolovat, jestli jeho „černý pasažér“ třeba nenavrtává díru do lodi. Na palubu jsem se vrátila až po setmění. Olar chodí naštěstí brzy spát, tak se mohu v noci nadýchat čerstvého vzduchu. Našla jsem si místo na zádi, kde bych mohla potichu hrát a nerušit tím spáče na palubě. Měla jsem trochu strach ze Sabiny u kormidla, ale zdá se, že se jí moje hudba zamlouvá. Začala si se mnou dokonce zpívat. Zpívá krásně. Rhopan je nádherný jazyk, i když jsem nerozuměla ani slovo. Zní úplně jinak než cokoli, co jsem zatím ve Flanaess slyšela. Jako by snad ani neměl souhlásky a samohlásky. Když to srovnám s kostrbatou ilythiirštinou s jejími krátkými úsečnými slabikami, přízvuky a přídechy... Nebo s jazykem darthiirů, sice zpěvným, ale přece tak nějak komplikovaným a neohebným. Zdálo se mi, jako by se rhopan v Sabininých ústech poddával zvuku harfy a vytvářel s ním novou melodii, bohatší a košatější. Moc se mi tohle naše hraní líbilo. Ani jsme se na sebe se Sabinou nemusely dívat, abychom obě té druhé porozuměly. Z jejího hlasu zaznívalo totéž, co zní v každé mojí melodii, ať už hraju cokoli. Stesk po domově. Po vlastním národu. Po vlastním jazyku. Po mamince. Rhiní ztratili svou zem zrovna jako Ilythiiri ztratili svůj osud. Já i Sabina jsme všude cizinci. Nikam nepatříme, pořád jednou nohou v prázdnu. Naším domovem je cesta.
Tohle všechno mi táhlo hlavou, takže jsem si ani nevšimla podivného pohybu na palubě. Sabina byla naštěstí ostražitější. Přes pravý bok lodi na palubu přelézala početná skupina jakýchsi žabích bytostí. Několik jich už bylo na lodi a rychle přibývaly další. Sabina začala křičet a já se přidala. Všimla jsem si, že jeden z „žabáků“ se chystá zaútočit na spícího Bragnora. Ani nevím, proč jsem si vlastně s sebou brala na palubu luk – Olar přece zbraně zakázal a já se tím mohla dostat do problémů. Teď se mi ale náramně hodil. Vystřelila jsem po „žabákovi“, čímž jsem odvedla jeho pozornost od Bragnora. Ten se vzápětí vzbudil, popadl řetěz a ... situace se obrátila. Sabina se vrhla přímo mezi „žabáky“ a holýma rukama jich několik zabila. Bragnor, jako obvykle, co rána, to mrtvola. Z podpalubí se postupně vyrojilo několik trpaslíků se sekerami a zapojilo se do boje také. Adda dokonce vyřídila dva jednou ranou. „Žabáci“ se, když poznali, že moment překvapení je pryč, obrátili na útěk a naskákali zpět do moře. Pak se na místo činu ráčil přijít podívat i kapitán. Podezřívavě si mě změřil, ale v tomhle jsem prostě prsty mít nemohla. Zrovna tak mi nemohl vynadat za ten luk, což ho nejspíš dost hnětlo. Krátce nám poděkoval, omráčeného „žabáka“ nařídil hodit zpátky do vody a šel zase spát. Zbytek noci proběhl bez komplikací, i když jsem si mohla oči vykoukat, jestli se „žabáci“ náhodou nevrátí.
Siliviaře už je trochu lépe. Přišla jsem se na ni podívat kolem desáté dopoledne. Zrovna u ní seděl Bragnor a stěžoval si, že porce jsou tu malé a strava fádní. Obzvlášť pokud má jeden živit stokilového půlorka a tři vlky. Siliviara mu nabídla kouzelnou bobuli. Sice se tvářil jako mučedník (nejspíš Vatunův), ale nakonec si ji přece jenom vzal. Nálada se mu vrátila téměř vzápětí, poněvadž Siliviařiny kouzelné bobule zahánějí hlad. Neradoval se však dlouho, jelikož snadnost zasycení jinak prakticky bezedného Bragnora přivedla Siliviaru na myšlenku, že takhle by se to dalo praktikovat i nadále, čímž by se významně ušetřily lesní zdroje a světové zásoby potravin vůbec. Bragnor při představě, že by se ode dneška měl živit bobulemi, byť kouzelnými, vypadal velice vyděšeně. Pořád jenom opakoval, že „tohle přece nejde“, že on přece musí „lovit a pořádně se nažrat“, protože jinak „to vůbec není ono“. Siliviaře nedošlo, že Bragnor právě utrpěl ošklivý kulturní šok, a snažila se mu vysvětlit, jak výhodné by takové opatření pro všechny zúčastněné bylo. Chápala jsem je oba. Bližší mi je samozřejmě Siliviařin názor, ale na druhou stranu Bragnor má také svou pravdu. Vyšel ze společnosti, kde je lov a „žraní“ základním kulturním pojítkem (a také „chlastání“ a „osvobozování“ a „dobrý věci“). Něčeho se dokázal vzdát sám, ale kdyby mu Siliviara sebrala i zbytek, přestal by být sám sebou. Zatímco do něj Siliviara hučela, tvářil se stále zmateněji, nakonec prohlásil, že je to „debata na zabití“, a naštvaně odešel. Až mi ho bylo trochu líto. Jeho pohled na svět se právě otřásl v základech. Asi jako kdyby někdo mladé dobře vychované dívce z lepší ilythiirské rodiny odstranil z pokoje příruční oltáříček. Věci náhle přestaly dávat smysl a konec světa se blíží...
Abych se tady na lodi věnovala něčemu užitečnému, poprosila jsem Siliviaru, jestli by mě nechtěla učit darthiirštinu. Souhlasila, a tak jsem ode dneška její žačka. První postřeh: hrozně moc koncovek. Naše řeč je tedy podstatně jednodušší. Odpoledne se na nás přišel podívat Tallimas a nakonec se přišoural i Bragnor. Bavili jsme se o uprchlících z Keldu a o tom, jak je těžké začínat nový život. Nakonec jsme se dohodli, že jim rozdáme stříbrňáky z Kardidadrixova pokladu. Vychází to asi na šedesát stříbrných na rodinu. Není to žádná velká suma, ale jako reserva na přechodné období jim ty peníze snad poslouží dobře. Když jsme to nechali Bragnora vyhlásit, nejdřív nám nikdo nevěřil. Slíbili jsme, že peníze budeme přidělovat každé rodině zvlášť až těsně před opuštěním lodi, abychom zamezili krádežím, ale stejně nám moc nevěří.
Navečer jsem si chtěla popovídat s Addou, abychom se trochu seznámily, když už spolu máme cestovat, ale neměla zájem. Jenom se na mě zamračeně dívala. Je mi jí líto. Řekla bych, že ji útěk z Keldu hodně zasáhl. Siliviara mi prozradila, že předevčírem se Adda poprala s jedním z trpaslíků proto, že se ošklivě vyjádřil o Keldu. Včera se prý kolem ní zase motal Wallace a vysloužil si ruku přibodnutou nožem ke stolu. Tak nevím, jaká bude s Addou spolupráce. Jako kdyby nestačil jeden blázen...
Večer jsem se přesunula na záď k Sabině. Ke svému překvapení jsem tam našla svázaného Wallace visícího hlavou dolů. Sabina do něj bubnovala jeho loutnou a něco si k tomu zpívala. Dovedu si představit, za co to bylo. Ten chlap je otřesný. Sabina ho ale brzy pustila a po zbytek noci jsem jí hrála a ona opět zpívala. Olara ať si klidně odnese čert.
22. flocktimu
Když jsem se ráno probudila, byla na palubě spousta rozruchu. Na obzoru se objevila pevnina a pomalu se začaly vynořovat i obrysy Gradsulu. Slunce svítilo, a tak jsem z té podívané moc neměla, ale všichni ostatní se tísnili na přídi a sledovali přibližující se zemi. Pomohla jsem Bragnorovi rozdělit peníze a odpoledně jsme je začali rozdávat. Po zbytek dne nám pořád někdo děkoval. Mám dobrý pocit, že Kardidadrixovo stříbro poslouží nějakému rozumnému účelu. Dozvěděla jsem se také, jak to vlastně je s Long Lily a její posádkou. Oni jsou to totiž piráti. V Newell’s Bridgi se zřejmě pokoušeli něco prodat, prasklo to na ně a oni skončili ve vězení. Ale ještě než je stihli odsoudit, přišla zpráva o Scarlet Brotherhood a starosta Newell’s Bridge je propustil s podmínkou, že musejí vzít na palubu uprchlíky a odvézt je do Gradsulu a Gryraxu. Ne že bych chtěla nějak omlouvat důvody, proč nás nemá Olar rád, ale mohl by si nejdřív zamést před vlastním prahem, pirát.
Večer jsme dorazili do Gradsulu. Je to obrovské město, mnohem větší než Newell’s Bridge. Zkoušela jsem ho nějak porovnat s Urzou, ale nejde to. Nadzemní města jsou příliš odlišná, než aby se dal snadno odhadnout počet obyvatel. Gradsul asi bude větší než Urza. I když ... nevím. Olar vyhlásil, že za úsvitu vyplouváme a na nikoho se nečeká. Vyrazili jsme s Bragnorem a s Tallimasem ke klenotníkovi dát si ocenit drahokamy z Kardidadrixova pokladu. Pak jsme zašli ke kouzelníkovi a nechali si identifikovat magické věci. Zaklínání mělo trvat skoro až do rána a Tallimas se uvolil, že tam počká. Vsadím se, že si tam celou dobu četl. My s Bragnorem jsme zatím zašli k alchymistovi, zbrojíři, koželuhovi a já nevím kam ještě. Prodali jsme šavli a Bragnor si koupil klobouk. Bílý kožený klobouk. Vypadá v něm ... zvláštně. Jenže Bragnor vypadá zvláštně skoro pořád, tak co se divím. Já měla v hlavě ještě něco. Napadlo mě, že bych si tu mohla pořídit mithrilovou košili. Stojí sice spoustu peněz, ale na druhou stranu vypadají moc pěkně. A jsou pořádně pevné, lepší než moje staré kožené brnění. Mečíř mě poslal k trpaslíkům. Prý pokud sháním mithril, tak jedině u nich. Moc se mi to po zkušenostech s kapitánem Olarem nelíbilo, ale nakonec jsme tam s Bragnorem zašli. Mistr platnéř se sice podivil („Kdo to sem leze tak pozdě? No, to jsem si moh’ myslet, ork a drow...“), ale jinak jsem měla štěstí. Nějakou starší mithrilovou košili skutečně měl. Byla trošku větší a potřebovala pár úprav, ale zhruba za dvě hodiny bylo vše hotovo. Stála ... no, hrozně moc peněz. Radši to sem ani nebudu psát, abych se nemusela stydět. Utratila jsem všechny svoje úspory a ještě jsem si musela půjčit ze společného. Ale košile je fantastická. Lehoučká, pevná, pohodlná. Tu hned tak něco neprorazí. Mám ohromnou radost. A ten trpaslík také nebyl tak hrozný, jak jsem se původně bála.
Od platnéře jsme vyrazili rovnou do hospody. Já jsem si chtěla ještě prohlédnout město, ale pohled na Bragnorův bolestný výraz mě přesvědčil, že nejdřív se musíme najíst. Bragnor si objednal prase a také ho celé snědl. No, malé prase. Spíš sele. Ale stejně... Pak jsme se vydali na procházku městem. Vyšli jsme až nahoru na kopec do čtvrti s paláci a honosnými domy. Trochu mi to připomnělo náš dům v Urze. Až na to, že tady není na každém kroku přítomna ta těžká lepkavá atmosféra strachu. Městským strážím jsme se asi příliš nelíbili, protože už při vstupu do residenční čtvrti se na nás pověsili tři vojáci a sledovali nás až do rána, dokud jsme se nevrátili do přístavu. Nedivím se jim – Bragnor nápadně připomíná potížistu a černý elf také nebudí moc důvěru. Když k tomu ještě připočteme, že se ti dva v noci potloukají nejbohatší částí města a zvědavě se rozhlížejí, tak od strážných bylo vlastně hezké, že nás nezatkli rovnou. Nad ránem jsme se vrátili zpět ke kouzelníkovi, kde čekal Tallimas. Zjistili jsme, že podkovy urychlují koně, a dokonce způsobují, že se pohybuje nad zemí, takže nezanechává stopy a může běhat třeba i po vodě. Oblečení je speciálně šité pro druida a pomáhá mu kouzlit. První lektvar zlepšuje schopnost myslet, druhý zase pomáhá při skákání. Nakonec jsme se dohodli, že podkovy a oblečení prodáme. Mrzí mě to, protože bych si byla oblek ráda nechala pro Jara jako dárek, ale bohužel nemám dost peněz, abych za něj mohla svým společníkům zaplatit. A také neznám tak dobře Jarův vkus, takže třeba by se mu oblečení nelíbilo. Budu muset ještě něco vymyslet, čím bych ho překvapila. S Tallimasem jsme se nakonec domluvili, že za utržené peníze koupíme magický batoh, podobný, jaký má Bragnor. Vejde se do něj spousta věcí a batoh je pořád stejně těžký. Koupili jsme ho o něco větší, než je ten Bragnorův, a budeme v něm mít věci společně. Představa, že budu mít své věci v jednom batohu s Tallimasovými se mi nelíbí, ale na druhou stranu je tohle opatření výhodné. A když si je zabalím nějak odděleně, tak snad mi to tolik vadit nebude. Potíž je v tom, že mithrilová košile je přece jenom o něco těžší než kožená zbroj a já už všechno své vybavení sotva unesu. Pravdou je, že tahat s sebou třeba kladivo je asi trochu na hlavu, ale člověk nikdy neví, kdy by ho mohl potřebovat. Hlavně že jsem Elmovi kladla na srdce, jak důležité je správně si zabalit a nenosit v batohu hlouposti...
23. flocktimu
Do přístavu jsme se vrátili těsně před rozedněním. Kapitán Olar si mě přeměřil svým okem, ale na Long Lily mě pustil. Z města se nevrátil Wallace. Když jsme pak projížděli kolem majáku na skále u vjezdu do přístavu, všimli jsme si ho, jak na nás zuřivě mává a naznačuje, že bude skákat. Rozeběhl se ... a opravdu skočil. Na projíždějící loď se snesl pomalu jako peříčko. Nejspíš snažil udělat dojem na nějakou dívku, ale pobavil tím hlavně děti. Ještě chvíli jsem pozorovala zmenšující se Gradsul, ale pak už začalo slunce pálit moc, a tak jsem šla spát do podpalubí.
Za celý den se nic nestalo. Siliviara s námi do města nešla, a tak byla ráda, když jsem jí odpoledne všechno vyprávěla. Také mě dál učila darhiirsky. Na lodi je teď mnohem víc místa a příděly jsou také větší, protože Long Lily nabrala v přístavu zásoby. V noci kormidloval Olar, tak jsem raději nehrála.
24. flocktimu
Ospalá pohoda klidné plavby. Siliviaru přešla mořská nemoc, otrnulo jí a už s ní zase šijí všichni čerti. Nudí se a pošťuchuje námořníky. Já se učila darthiirsky, Tallimas si četl. Bragnor rybařil, ale nic nechytil. Odpoledne jsem ho viděla s Danicym, jak na zádi tiše rozmlouvají nad nějakou knihou a spoustou lahviček. Vzpomněla jsem si, že říkal, že by se rád dozvěděl něco o jedech. Alchymista v Gradsulu na něj předevčírem vytřeštil oči a naznačil mu, že takové věci bývají zakázané. Tak učitele Bragnor, jak se zdá, už našel. Teď jen aby měl dost rozumu na to, aby své nově nabyté vědomosti nepoužíval. Když si vzpomenu na všechny ty travičky a traviče doma, běhá mi mráz po zádech.
25. flocktimu
Tenhle zápis vzniká s dvoudenním zpožděním. Jsem unavená, cítím se provinile a na události posledních dvou dnů bych nejraději zapomněla. Ale popořadě.
Noc jsem strávila na palubě pod bedlivým Olarovým dohledem. Sabina již druhý den spala. Zřejmě se s Olarem střídají vždy po několika dnech. Ráno jsem se po východu slunce schovala do podpalubí. Nespala jsem ani dvě hodiny, když za mnou přišla Siliviara, že prý Sabina předpověděla bouři. Na nebi nebylo ani mráčku, ale Sabina vypadala ustaraně a Olar s Danicym řvali na posádku víc než obvykle. Na lodi panoval nezvyklý ruch – trpaslíci šplhali v lanoví, kasali plachty a připravovali Long Lily na příchod bouře. Zbylí pasažéři přenášeli své věci do podpalubí a námořníci tam ještě narychlo uklízeli a upevňovali náklad. Před polednem se na severu objevil tmavý pás mraků, zvětšoval se, houstl a rychle se blížil. Také se začal zdvihat vítr a nepříjemné dusno trochu povolilo. Kapitán si svolal všechny cestující a řekl nám, že se máme schovat v podpalubí. Rozhodla jsem se, že počkám, dokud se počasí doopravdy nezhorší, a teprve potom půjdu dolů. Mořskou bouři jsem ještě nikdy neviděla. Zajímalo mě, co se bude dít dál. A také jsem si vzpomněla na Zeva a na Tharamil. Na to, jak s ním trávila celé dny u jezera, a na ten zvláštně smutný a vzdálený výraz v jejích očích. Zev byl přece námořník a vyprávěl jí o moři. A také o bouři. Vím to, slyšela jsem je. Ten krátký pohled Tharamiliných očí tenkrát na chodbě si pamatuji dodnes. V očích se jí leskly slzy. Jsem si jistá, že tehdy plakala. Způsobil to snad Zev svým vyprávěním? Myslím, že ano. Od té doby, kdy jí zachránil život, byla jiná. Má takovou moc moře?
Vítr sílil a na palubě začalo být citelné chladno. Držela jsem se zábradlí poblíž kormidla a sledovala blížící se bouři. Setmělo se, oblohu křižovaly blesky a pak se spustil déšť. Moře, ještě před chvilkou klidné, se najednou vzedmulo a do Long Lily začaly bít vlny. Sabina se ji snažila držet přídí proti vlnám, ale ty jako by přicházely odevšad. Vítr ječel a do tváře mi lil proudy vody, sladké i slané zároveň. Zmocnilo se mě nadšení. V mžiku jsem byla mokrá na kost, ale nic jsem necítila. Najednou jsem tu byla jen já a moře. A Tharamiliny oči, sledující spolu se mnou to úžasné divadlo. Pochopila jsem, co je to moře. Že je živé – kruté i nádherné zároveň. Cítila jsem rány větru i vody a sotva jsem stála na nohou, ale byla jsem šťastná. Porozuměla jsem Tharamiliným očím. Vítr řval a já řvala s ním. Loď sténala a já sténala s ní. Voda mě pohltila a já se jí oddala celým tělem. Cítila jsem, že ještě krůček a splynu se vší tou nádherou. Stanu se mořem. Budu krásná a krutá, budu hladit i vraždit. Budu všude a vším. Jsem moře!
Další události se mi vybavují jen zlomkovitě a nezřetelně. Pamatuji si, jak jsem ležela na hrubé palubě, držela se stěžně a voda mnou smýkala ze strany na stranu. Cítila jsem, jak se mi pod kůži zadírají třísky. Co chvíli temnotu rozčísl blesk a moje oči hladově hltaly tu sinalou slepotu. Něco mi teklo z úst, ale nevím, jestli to byla voda, krev či něco jiného. Několikrát jsem zaslechla vlastní křik, tak nelidský, až mě hřálo u srdce. Nadechla jsem se vody a zatmělo se mi před očima. Pak mnou zničehonic projel strach. Jako kdyby mě zasáhl šíp. Snad mi ještě kdesi vzadu v hlavě zůstaly poslední zbytky soudnosti. Pamatuji si, jak mě Bragnor posílal do podpalubí, jak mě vzala vlna a mrštila mnou o zábradlí. Jak mi ta rána rozbila obličej a znovu ve mně vyvolala frenetické nadšení. Vidím sama sebe, jak běžím po palubě jako mořská vlna. A pak jsem najednou byla v podpalubí, kde na mě vyděšeně zíral Tallimas. Chtěla jsem odtamtud pryč, do podpalubí mě zavírat nebudete! Svlékla jsem si cáry šatů, které na mě visely, a oblékla se do mithrilu. Nestarala jsem se o to, že na mě civí všichni okolo. Jen já a moře. Moře v mithrilu. Vyjdu ven a pohltím svět...
Zachránila mě Siliviara. Kouzlem se změnila v jakéhosi chlapa, zabránila mi projít dveřmi a nakonec mě spolu s Tallimasem a s Bragnorem svázali. Zuřila jsem a chtěla jsem je zabít. Myslíte si, že jste spoutali moře? Naštěstí mě svázali pevně. Jak přecházela bouře, zmocňovala se mě stále větší únava. A pak jsem si uvědomila, že mě bolí celé tělo. Nakonec jsem v poutech usnula.
Diskuze
Hlasoval by som, keby som mohol. Vskutku to je vynikajuce dielko...
Opravdu. Je to vynikající. Pohlazení po duši.
Skvělé! Naprosto ÚŽASNÉ!!!
Takhle skvělý příspěvek jsem ještě nečetl. Kéž bych uměl takhle skvělě psát! Doufám, že napíšeš ještě hodně takovýchto článků!
Skvělá práce. Takto kvalitní příspěvek se tu dá vidět málokdy.
Muselo to být opravdu zábavné hraní a já musím obdivovat, jak je to dobře zachyceno a podáno. A ta úctyhodná délka!
Napadlo me, pokud by nekdo chtel sledovat denik na mape, tak ta je k dispozici (i s prelozenym zkracenym popisem sveta) na Alnagovych strankach. Adresa: http://basilisk.dragonsworld.cz v sekci Greyhawk - Mapa, najedte na ctverec "gh3b.jpg" a mate to :-) V sekci Gazetteer je pak onen preklad zkracene prirucky v .pdf.
Tak to rád slyším, jelikož jsem autor :-) Xorxe je můj GM.
Co dodat, je to jeden z najlepsich clankov co som cital. Tesim sa na pokracovanie. Len tak dalej!
Gratuluju. Něco takovýho se jen tak nevidí, myslím, že je to celé dokonale sepsané a hodně zábavné. Možná námitka na délku, protože jak jsem tak poslouchal nebo někomu doporučoval aby si to přečetl, odmítl kvůli dělce...
Marigold: tohle je zapis ze sedmi hernich sezeni a ve Wordu to ma asi 31 stran. Pokud bude zajem a cas, tak pokracovani sem samozrejme budu davat po lidstejsich castech :-) Jinak diky za rychly schvaleni.
Xorxe9: prosím, ale v menších úsecích..je to porod schvalovat něco tak dlouhého...