Černá lítost
| Autor: | stín |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
Ježíš visel na kříži a prožíval pravidelné a stálé a velmi pomalu se stupňující vlny bolesti. Jeho rty se velmi pomalu a bezhlesně pohybovaly, jakoby s někým pečlivě a s velkou námahou promlouval.
„Otče ………………oni ………………nejsou takoví ………………nesešly ………………nesešly z cesty ………………odpusť.“ Pod okem se objevila malá červená kapička a po tisící naprosto stejně začala stékat červenohnědě vyznačeným řečištěm.
„Nevidíš snad, jak ti oplatili tvou dobrotu? Kolik nemocných jsi vyléčil a kolikrát oni na tebe plivli? Kolik chorých jsi naučil chodit či vidět a oni s pomocí těch samých údů přibili tě na kříž. Nejsou zlí?“
„To jen nenáv………“ Ježíšovo tělo se zazmítalo v bolestné křeči, ale i přes to pokračoval: „………nenávist ………………která ………………pomine ……“ možná chtěl ještě něco řici, ale nová vlna bolesti ho srazila na kolena.
„Ano, nenávist, ale ta nepomine, stejně jako zloba, kteráje v nich hluboko zakořeněná.“
Po druhé tváři začala stékat stejná kapka rudého moře, které již steklo a které ještě steče. Na levou ruku usedl velký černý havran a začal klovat do stále živého masa.
„Otče ………………nechtěj ………………to ………………po ………………mne.“
Havran si právě uklovl velmi chutné sousto.
„Můj synu, lidstvo už dávno zapomělo na svého boha.“
Ježíšovo tělo sebou cuklo a v návalu bolesti a žalu stekly hned dvě kapičky krvavých slz najednou. Havran se ani nelekl a dál rval maličké kousky z Ježíšova těla. Ruka byla stále celá, neboť maso dorůstalo hned, jak bylo vyrváno.
„Otče ………………oni ………………svou ………………chybu ………………pochopí.“
Otec už to nemohl vydržet a havran padl k zemi mrtev. Na Ježíšově tváři upřené k nebi se mezi agónií objevil náznak vzteku.
„Možná svou chybu někdy pochopí, ale aby se to stalo, musí jít cestou trestu. Nemůžeš nést jejich břímě, musí sami brečet bolestí a pak snad pochopí.“
Ježíš na kříži zrovna prožíval krátkou chvilku odpuštění a připravoval se nová moře utrpení, která ho ještě čekají.
„Otče nechtěj to ………………po mne ………………cokoliv jen ne ………………“
Ale otec už rozhodl.
Jakmile se to Ježíš dozvěděl, jeho rty, ač vyschlé po dlouhém pobytu na slunci a ač do té doby několik nekonečných dní bez jedimého slova, jeho rty zařvaly v nekonečném vzteku k otci a žalu k lidem. Potom už se jeho tělo vzepjalo a jedním mohutným pohybem vyrvalo své končetiny z kříže. Rány se hned zacelili. Hluk zarazil opodál stojící dvojici římských legionářů z živého rozhovoru. Odsouzený Ježíš, ač ještě před chvílí byl jistě na svém kříži, nyní k nim kráčel naprosto vzpřímeně a nebylo na něm ani stopy po předešlém pobytu na kříži. Naoprosto beze slov k nim přišel a s nezměrnou lítostí ve tváři chytil a rozdrtil ohromeným legionářům krky.
Jiný obraz. Jinde a úplně jindy.
"Už dost bylo zbytečného utrpení, už dost zabíjení pro zábavu, Mormakare. Nedopustím to. Možná zemřu, ale alespoň se nebudu moci styďět před svými bohy, když se pokusím tě poslat ke všem čertům." mladý muž, nemohlo mu být více než pětadvacet, stojí v pevném postoji, jednu nohu nakročenou, před sebou napřažený jedenapůlruční meč. Jednoduchá zbroj, hrudní plát a pod ním kroužková košile, nese známky častého používání. Bez rodového označení na srdci toho pancíře. Vlasy vlají v silném větru od moře a řežou obličej do tenkých proužků, kterými prosvítají na svět dva šedé polodrahokamy a hněv.
V odpověď se ozval smích.
"Jsi si tolik jist sám sebou? Tvá slova znějí vznešeně a hrdě, ale jsi si opravdu jist jejich pravdivostí, ve světě, kde neexistuje pravda?" mohutnější a o hlavu větší muž stojí opřen o meč velký a ošklivý i na obouručák, na sobě kompletní rytířskou zbroj, matně černou jako moře v bezměsíčné noci, s erbem červené býčí hlavy v rozčtvrceném bíločerném poli na hrudi. Z průzoru černé helmy s bílými křídly prosvítá jen neviditelná tma a ...lítost. Snad otupená a trochu zapomenutá, ale přecijen lítost. Otupená, zapomenutá a dobře zakrývaná.
"Mlč démone, tvůj hlas nade mnou nemá žádnou moc, neztvrdil jsem žádnou smlouvu s peklem vypitím poháru ani podáním ruky," z mladých neoholených úst mluvilo upřímné rozhořčení a ještě něco. Něco, co tam nikdy nemělo být.
"Nastal pravý čas to zkusit. Ochutnej můj meč."
V tom momentě už ovšem tento meč směřuje se značnou energií na nekrytou hlavu menšího z dvojice.
Šikovně provedeným obratem nechal mladík sílu meče sklouznout na stranu. Pak se děj na malou chvilku zastavuje a mladíkovy oči se setkají s tmou v hledí hrůzyplné přilby. Během toho kratičkého okamžiku se toho ale stane mnohem více, než by bylo pouhým okem patrno. Mladíkovy oči ztvrdnou. To, co předtím byl šedý polodrahokam je nyní šedobílá žula, to, co předtím byl jednoduchý hněv a rozhořčení, je nyní směs pocitů mnohem různorodější, komplexnější a ...s mnohem širším základem - základem krvavého oceánu.
A to, co předtím byla bouře katastrofických rozměrů, je nyní hladina hodná klidu jezírka v královském letohrádku. K tomu dvě čokoládové hrudky se zelenými majáky v sobě.
Černou nocí se nese vítězný křik. Černý smích. Jen málokdo by si všiml, kdyby to slyšel, ale v tom vítězství bylo slyšet něco, co tam vůbec nezapadalo. Černou zemí přesto prosakuje temně rudá krev, tou samou zemí se ke kořenům propadá Černé brnění. Černá k černé.
Ve velké hradní síni, příliš velké na to, aby ji bylo lze vytopit třemi krby po jejím obvodu, stojí zamračeně starý muž, kdysi snad divoký válečník beze strachu ze smrti, ale nyní už jen obraz toho všeho, trochu zašlý a zanesený prachem. Obtěžkaný moudrostmi. Stojí nad kruhovým stolem vyřezaným z velkého modřínového stromu, po jeho obvodu sedí osm rytířů, každý z nich hrdý, vznešený a uvědomující si břímě, které nesou spolu s místem u toho stolu. A každý z nich trochu zahloubaný a v očích každého z nich obavy.
Osm rytířů, ale židlí je víc než osm.
Jeden z nich vstal a promluvil: "Můj pane nemůžeme boj vyhrát, jejich voje ty naše převyšují dvacetinásobně."
Bez reakce.
Jiný rytíř vstal a začal mluvit: "Jejich techniky boje jsou efektivnější, než ty naše. Jejich logistika je na vynikající úrovni a jejich taktika tu naši zatím vždycky překonala. Na každý náš útok znají vhodnou odpověď. Můj pane, podepišme to. Naši lidé mají větší hodnotu než naše říše."
I ten zůstal bez odpovědi. I námitky zbylých šesti.
Stále stojí nad kruhovým stolem, kdysi divoce neoholenou nyní bílým vodopádem pokrytou bradu přemýšlivě opřenou o levou ruku. Pod ní na pase v pochvě visí jedenapůlruční meč.
"Zaútočíme. Oni mají zbraně, muže a trumfy v rukávu. My máme princip. Co zmůžou katapulty, meče a jezdci proti principu? Mohou ho nějak zabít, když není zachytitelný? Nemůžeme prohrát," slova starého muže plynuly jako řeka. Staletí a tisíceletí, vyrývaly své koryto, tekly svým neměným proudem a ničily silou času všechno, co stálo proti nim. Obavy v očích rytířů se změnily v naději a z naděje pak v odhodlání. Odhodlání vyhrát.
Co nelze.
Falešné odhodlání. Kdo ví. Starý pes, který sledoval souboj dvou mužů na břehu moře to ví. Věděl to i havran, s kterým si teď pohrává vítr v oblacích. A i víla, jak neviditelná hleděla starému králi do očí, když on sám sledoval dálky a viděl souboj možného s nemožným. Ví to ještě někdo? Možná. Někdo. Černá lítost
Diskuze
Sal: no jo...je to jiný..nový myšlenky a nový nápady...přesně jak jsi říkal na chatu...
Sakra čtu to nejmíň po osmý a pokaždý je to jiný. stíne pěkně tě zkosim, udělam takovou kritiku, že z toho živej nevyjdeš. Nutit Saladina k něčemu se nevyplácí. Ani když je to setsakra dobrá literatura. Něco takúchylnýho jsem nejen nečet, ale nejspíš bych to ani nebyl schopnej napsat.
Tohle schytáš, stíne.
(dandalf+Aazy: Moc pěkná kritka.)
stín: No tedy, jsi velmi .......... znalý. Jsi skutečně stín. Ale nějak se mi chce říci, že jsi si svůj vlastní stín....
Je mi líto, ale nemohu se s tímto dílem ztotožnit po všech stránkách, jen trochu a když zlenivím. Je tam něco, co mi neladí a nutí mne to nedůvěřivě pročítat článek stále dokola. Nemohu to najít.
Stejně tak s tvým příspěvkem mne. ...
Je zajímavé, co jsi i pověděl o "logice" stínů. Znamená to, že bych se neměl řídit řečmi stínů, protože nikdy si nemohu být docela jist , co chtějí říct dokud mi to sami nevysvětlí? Nebo se snažíš taktně naznačit, že bych si měl Tvé dílo ještě jednou pročíst, a zamyslet se nad ním více?. Ne, o nic se nesnažíš, Ty buď činíš, nebo nečiníš....
Popravdě řečeno, nevím co bych měl odpovědět na Tvou odpověď. Mluvíš stylem, který velmi znesnadňuje nesouhlas. Asi to bude tím, že máš pravdu.
Z Tvé odpovědi je cítit každým coulem odstup od vlastního díla. Říkáš, že to někdo třeba špatně pochopil, abys vzápětí naznačil, že zmýlit jsi se mohl Ty- lépe řečeno stíny od kterých jsi to slyšel.
Ty totiž jen říkáš, co jsi slyšel. Stejně jako tělo které používáš, patří tento příběh někomu jinému.
Vážím si Tě čím dál tím víc, skvěle nastiňuješ alternativy a nutíš myslet.
Ani už nevím, jestli píšu, protože mám co říci nebo z toho důvodu, který jsem ti pověděl na Chatu.... věřím, že si na něj vzpomeneš.
Stin. ja Viem ze je to tvoj clanok ale nemusis pisat 3 clanky do diskuzie za sebou.....Ale je to inac pekne 4*
Nehledě na pravopis, na cokoliv...prostě jen čtu, je to...krásné...
Když pomineme pravopis, hezky připomenutý Aazy(ještě třeba přidám - "oni nesešly" ) tak se mi nad tím dílkem chce trochu víc popřemýšlet.
Nesouhlasím (myslím) s prvním příběhem. Nejsem odorník na Bibli, ale že by Otec promlouval k Ježíšovi, a nutil ho k tomu, co jsi popsal tam myslím není. Trochu podobné mi přijde jen " Zahoď ten meč, Petře, copak nevíš že kdybych požádal, tak by mi Otec poslal tisíce nebeských rytířů ?...."
Velmi bych ocenil, kdybys i naznačil z čeho jsi čerpal. Nebo mi řekl, že s Biblí jsi nechtěl mít moc co do činění.
Věta „Můj synu, lidstvo už dávno zapomělo na svého boha.“
mi přijde zvláštní. Hlavně nepravdivá, pochybuji, že by Otec takhle brzo házel flintu do žita, když předtím dokázal odpustit už tolikrát A snad i trochu brzká.
Druhý příběh jsem , přiznám se, nepochopil téměř vůbec.
Třetí příběh mi přijde zajímavý. To nahrazní Otce "principem" a celá ta záležitost s osmi židlemi....
K těm prvním dvěma výtkám: Tak mne napadlo, že možná nejsou tak úplně oprávněné. Možná, že tím, jak jsi vytvořil vlastní pokračování těchto dějin ses zbavil nutnosti s těmi původními "spolupracovat" můj problém je asi to, že jsem nepochopil odkdy jsi s tou "naší historií" rozešel.
Stejně je to dílo hodné pochvaly a uznánání. Jedno z těch "skvělých"
Každopádně na rozdíl od Marigolda hodnotit nemusím, dokud mi na můj příspěvek neodpovíš.
Je to velmi dobré dílo. Ty nečekané pointy. Hlavně se mi líbí jak ty tři příběhy, každý o něčem jiném, jsou vlastně o tom stejném :)
Jenom mě trochu zarazila věta: "Havran si právě uklovl velmi chutné sousto." Působí to labužnicky, jako by ses v tom přímo vyžíval, přijde mi to nevhodné do situace.
Taky to, jak "Otec" odstranil toho havrana mi moc nesedí. Mohl ho přece nechat odletět a ne ho zrovna zabít.
Ale fakt dobré dávám 5*
Zajímavý počin, hlavně první část mi připomněla moji oblíbenou povídku „Muž, který hledal Boha“ z Hyperionu…
Měla bych ovšem pár připomínek ke gramatice. Mohl sis to ještě jednou po sobě přečíst, myslím, že bys ty chybky opravil… Na začátku se ti tam zbytečně opakuje hned za sebou „velmi pomalu“. Dále by sis mohl dávat pozor na shodu podmětu s přísudkem (rány se zacelili) a velká písmena na začátku věty (mladý muž, nemohlo mu být…). Často používáš různé přístavky a volné přívlastky a někdy ti u nich chybí čárky.
Přijde mi zvláštní, že vlna bolesti může ukřižovaného člověka srazit na kolena. Je to asi obrazně myšleno, ale i tam mě to zarazilo:o). V druhém odstavci u stékání kapek rudého moře bych asi použila nedokonavá slovesa, takhle to na mě působí, že jednou ono moře steklo, ještě jednou steče a hotovo:o). První věta poslední třetiny povídky je na můj vkus docela krkolomně poskládaná: „…příliš velké na to, aby ji bylo LZE vytopit…“ Aby ji bylo možno vytopit.
Prozatím je to vše, ale ještě se k tomu vrátím:o).
Moc hezké.
Aspoň ňekdo.
Nemůžu dát jinak ež za pět...jsem z toho zmatený, vlastně bych to nejradši ani nehodnotil, protože to je vlastně nehodnotiteln, ale musím..
je to jeden ze skvostů místní prózy...
Takže gratuluji a jsem rád, že se tady něco takovýho objevilo...