Drak
Drak procitl. Netušil, co se s ním děje, ale vůbec se mu to nelíbilo. Připadalo mu, jako by měl něco v hlavě... Něco neuvěřitelně hloupého a neschopného. Ještě včera si byl drak vědom své inteligence, instinktu pro přežití i v beznadějné situaci... Ale teď? Ten malý, hloupý a neschopný vetřelec v jeho mysli mu bránil používat instinkty!

Vetřelec zašeptal: Blíží se k tobě čtyři dobrodruzi. Jdou tě zabít.
Drak se chtěl sám pro sebe uchechtnout nad hloupostí těch dnes-ráno-ještě-hrdinů,-dnes-večer-však-již-škvarků, ale k jeho hrůze se mu to nepodařilo. Místo toho ten ubohý pitomý chomáček břídilství v jeho mysli pronesl: Když neudělají chybu, podaří se jim to.

Když neudělají chybu? Chybou bylo už to, že se rozhodli jít mě zabít!
Jenže oni tě chtějí zabít. Přece je nemůžeš jen tak seškvařit.
Nemůžu? Jak to, že nemůžu? Oni se rozhodli jít mě zabít, takže já zabiju je!
Myslím, že ne.

Kouzelník
Nemůžu uvěřit, že jsem tuhle pitomost řekl! Vážně jsem tak hloupý, že jsem před svými kamarády řekl: „Hele, pojďme zabít nějakého draka!“? Co si o mně pomyslí? Budou mě mít za blázna!
Ke kouzelníkově překvapení ale za svůj hloupý návrh vůbec nesklidil výsměch. Hraničářka Magda - ta inteligentní hraničářka Magda! - místo toho odpověděla: „Ano, pojďme na draka!“

Co se to tu děje? Proč mám od rána pocit, jako kdybych nebyl sám sebou? Proč mám pocit, jako kdybych byl posedlý nějakou jinou mocí? Proč se od rána chovám jako prosťáček? Ráno jsem šel kolem zdejší knihovny, a vůbec jsem nenavrhl krátkou zastávku, abych se do ní mohl podívat...

Zloděj
Počkat, zastavte mě někdo! Proč se vůbec nerozhlížím? Proč nejdu prohlédnout tuhle boční šachtu? Proč pořád slepě následuji Gorika?
Zloděj Deglon si již od rána všímal, že se Gorik, Magda, Anhir, i on sám chovají velmi divně, jako by nebyli ve své kůži.
Gorik, jindy velmi ostražitý a rozumný bojovník, který ještě před týdnem takticky vyhlásil ústup, když jim cestu zkřížili dva ghůlové, se dnes od rána chová jako ten nejnamachrovanější frajírek... Pořád má plnou hubu keců o tom, jak drakovi zabodne meč do šíje. Do šíje! Je to vůbec možné? Kde se v člověku vezme taková dávka hlouposti, že sám sebe dokáže přesvědčit o možnosti zabodnout drakovi meč do šíje?
A Magda? Před měsícem jí medvěd rozsápal psa, protože se do něj nedokázala trefit svým krátkým lukem. A dnes si sebevědomě vykračuje hned vedle Gorika, rozhodnutá jít na draka. Vůbec nepřemýšlí o tom, že ohnivý drak jediným plivancem jakýkoliv její šíp spálí! A i kdyby ne – kolik šípů bude zapotřebí? Rozhodně víc, než kolik jich stihne vystřelit, než drak přeběhne přes jeskyni k ní a ukousne jí hlavu.
A kouzelník Anhir? Co to s ním je? Jindy si v jednom kuse pročítá svou knihu kouzel, neustále si ve vzduchu zkouší prstoklad potřebný pro jejich sesílání... A dnes? Deglon si byl jist, že kdyby před Anhira položil brnění, tak se do něj začne oblékat a bude drmolit „Jdu na draka, jdu na draka!“...

Drak
Nech mě jít k té chodbě a vychrlit do ní svůj dech, prosím! Proč mi zakazuješ se hýbat? Proč mi zakazuješ odletět, proč mi zakazuješ dát jim alespoň pořádnou výstrahu? Já tady nechci umřít!
Zmlkni! Bojovat budeš tady, v této prostorné jeskyni, kde se mohou ti slabší z nich schovat za ty velké balvany. A zakazuji ti používat tvůj dech.

Cože??? Ale já si ho právě pro tyto případy šetřím! A proč s nimi mám bojovat zrovna tady, kde nemůžu využít svá křídla a svou rychlost?
Protože jsem tak rozhodl.
Ale... Co jsi vlastně zač? Kdo jsi? Jak jsi se dostal do mé mysli?

Hraničářka Zvláštní... Nemáme s sebou žádné pochodně, nikde tu nehoří žádné ohně, a přesto vím, že tato chodba je sedmnáct sáhů dlouhá, načež se rozvětvuje doleva a doprava křižovatkou tvaru T...
Kde se tady tato rovná chodba asi vzala? Kráčíme vnitřkem hory, ale tohle nevypadá jako puklina, ani jako chodba, vymletá vodou. Tato chodba má po celé délce stejnou šířku i výšku, nikde ani výklenek nebo vyboulenina, žádné klikatění...

Souboj
Co to ten Gorik, proboha, dělá? Rozbíhá se podél obvodu tohoto jeskynního sálu a přitom křičí: „Poběžím v kruhu, takže mě nebude moct zasáhnout! Vy ho zatím zabavte!“ Zbláznil se snad? blesklo Magdě hlavou.

Deglona v té chvíli zaujalo něco jiného – Proč tam ten drak tak hloupě stojí? Jak to, že jsme ještě naživu? Proč neplive, proč k nám neutíká, proč neodletí tou obrovskou dírou ve stropě pryč?

Prosím, nech mě je zabít... Prosím!
Ne.
Tak mi dovol je zranit tak, aby museli utéct!
Ne.
Tak mi dovol utéct pryč! Ještě je čas! Můžeme se přece dohodnout, umím předstírat zranění... Budu se tvářit, že jsem zraněný z předcházejícího souboje... Nebo že jsem slepý! Umím předstírat slepotu, dívej-
Ne. Dnes musíš zemřít.
Ale... proč?

Protože Pán Jeskyně je blbec.