Rytíř (procítěně):
Teď promluví řeč srdce, zašlých dnů,
když samota byla mým údělem,
z těch, co jsem snil ten nejkrásnější ze snů,
v srdci celý, v duši rozdělen…

Dívka (překvapeně):
Tys, pane, věru mistr slov,
jak umíš dát najevo svou přízeň,
však kopeš svojí touze hrob,
neutišíš moji lásky žízeň…

Rytíř (tiše):
Jsi krásou jak hvězda, co plane za noci,
v nebeský jas oděná,
paní, ty máš mě ve své moci,
tichem zní hlasu ozvěna…

Dívka (smutně):
Již dost, přestaň s tím,
Tvá láska je jen bludný klam,
možná to bolí, sama dobře vím,
snad nezůstaneš nikdy sám..

Rytíř (zarmoutile):
Mě vrásky se vryly hluboko do tváře,
jak přízrak slasti jsi pro mě byla,
zjevení krásy, již bez snáře,
když jsi mým očím zazářila…

Dívka (tiše se loučí):
Kéž milosrdné odpuštění dá ti pečeť na duši,
láska v své síle má vždy útěchu,
možná nevíš, ba ani nevěříš,
že nejdeš někdy srdce potěchu…

S mořem, jenž Luně ukáže se celé,
Slunce, jež za ním klidně mizí,
nádherou večera v tichu svém,
a muž, jemuž se stal život cizí…