Nad městem se line zář světel. Město, jež by mělo, spát nespí. Samozřejmě většina lidí spí, ale někteří jsou v hospodách a pijí, hrají karty nebo loví šlapky. V jedné takové hospodě seděl Rurik a jeho kamarád Vendl. Na normální pohled normální dobrodruzi, pomyslel by si někdo, ale není tomu tak. Spíše by se dalo říci, že jsou to muži více povolání a po většinou nebezpečného. Rozhodně nezachraňují sličné panny z náručí zlých mágů nebo zlých draků. Pracovali za peníze (jak jinak). To, že pracovali pro, jednodušeji řečeno, ty zlé, bylo jen kvůli tomu, že tento typ lidí je ochoten zaplatit nejvíce a jen tento typ je schopen si najmout lidi jako Rurik a Vendl.

Rurik byl.. jedním slovem vazba. Byl dva metry vysoký, měl holou lebku a svaly dost velké na to, aby komukoli, komu dal pěstí, zatlačil obličej do místa, kde mu měla končit. Další impozantní věcí byl jeho obouruční meč, který nosil na zádech. „Našel“ ho u jednoho alchymisty a vypráví se o něm, že je snad i magický. Nic víc, nic míň. Vendl je zase vzrůstu malého. Jenže co ztrácí výškou, doplňuje svým stavem mysli a svojí obratností. Není mágem, jak by se někdo mohl mylně domnívat. Strávil však svoje dětství v jednom dobře utajeném klášteře v horách. Naučil se mnohým bojovým uměním spojených se správným stavem mysli. Bohužel jeho mysl moc správná nebyla, a tak ho vyhodili z kláštera, a aby se nemohl vrátit zpět, nechali mu vypít pohár zapomnění. Mysl zapomíná, ale tělo ne. Vendl sice konečnou zkoušku v klášteře nedokončil, ale to mu nezabraňovalo užívat své umění dle jeho libosti. Jeho zbraní, kromě jeho těla, byla katana nebo kombinace dvou tesáků. Musí se mu nechat, že jeho operativní schopnosti byli, účinné. Vraťme se však zpět do hospody.

„U tlusté báby“ byl opravdu podnik pod úrovní. Špína nebyla nejhorší, horší byla obsluha a ještě horší bylo jídlo. Na malém pódiu stál bard a snažil se zaujmout svojí hudbou. Nebyla nejhorší, nebo rozhodně ne horší než to jídlo, ale nikoho nezajímal on, ani jeho hudba.

Rurik se opíral o levou ruku a druhou popíjel svojí pintu piva.

„Hraje fakt hrozně,“ řekl suše.

„No a? Dyť je to jedno ne. Nikdo ho stejně neposlouchá,“ odpověděl Vendl unaveně.

„Já se ho tento.. snažim neposlouchat, ale z tý.. tý.. píšťaly mě už bolí hlava a to dost.“

„Já ho třeba ani nevní…“ nedokončil Vendl větu.

Rurik vstal, a pro dvoumetrového obra, svižným krokem došel k pódiu. Cestou odstrkával ostatní hosty. Když k němu došel, přitáhl si barda k sobě a dal mu jednoduše pěstí do obličeje.

„Ti řikám, drž už konečně hubu!“ zařval na ležící tělo barda.

„Hele mladej, měl by ses klidnit,“ řekl jeden Rurikovi podobný chlap, „nebo tě seřežu jak malýho kluka.“

Tentokrát už zvýšil hlas, ale jeho pohled neustále sklouzával na rukojeť Rurikova meče. Rurik si ho na setinu vteřiny prohlédl a vykročil. Došel k chlapovi a jednu mu vrazil. Muž ale nebyl jako bard a po první ráně se nesložil, naopak zrudl a Rurikovi pěstí vrátil. Začala rvačka.

Nad městem ležela čerstvá tma. Slunce už nebylo vidět, ale dalo se říci, že je ještě šero. Sledovat je nebylo těžké. Blb, jak si ho pojmenoval, se nedal přehlédnout a Oběť si pozor sice dávala, ale maximálně tak na pouliční zloděje a lapky. Skočil na další střechu. Doškové tašky ani nezašramotily. Nedovolily si to. Muž, jenž se po nich plížil, jim za to stál. Byl vysoký a měl hodně tmavě zelený plášť s kápí, která bránila pohledu do jeho obličeje, i kdyby to aspoň trochu šlo. Hop na další střechu. Blb a Oběť odbočili do další uličky. Netušil, že ho najde tak rychle. Víceméně to byla pohoda. V Gnosu si „popovídal“, samozřejmě v rámci klášterních přikázání, s jedním hospodským a ten ho navedl na směr, kam se vydává „hromotluk s tim blbym prckem“.

„Musim mu nadběhnout,“ uvažoval muž, „pak ho můžu lehce odstranit.“

Přeskákal mezi pár domy a ocitnul se o dvacet metrů na před od Oběti. Kleknul si za jeden z mnoha komínů. V klidu sundal kuš ze svých, nu je to tak, svalnatých zad a nabil ji. Byla ukázková. Dneska by se řeklo „cool hand made“. Dělal si ji sám. Pažbu si ozdobil starými ornamenty, dostřel si upravil na kratší, ale za to měla tvrdší zásah. Udělal to proto, aby si mohl užít to pravé, plížení. Není nic lepšího než se připlížit ani ne moc riskantně ke své oběti, a potom ji jednou ranou do týla odstranit.

Zacílil.

„Mám tě,“řekl si pod fousy.

Šíp letěl opravdu rychle, ale Oběť měla štěstí. Zašla dovnitř i s Blbem do nějakého baráku.

„Sakra!“šeptl muž.

Opět opatrně nabil, avšak ne tak rychle jako před tím. Nebylo kam spěchat. Nikdo ho nenutil jít za ním. Chvíli zíral do prázdna. Chtěl se „provětrat“, tak se nabídl jako dobrovolník. Dělal to dokonce často. Zabít bývalého studenta, jenž navíc zneužívá svých schopností. Znělo to zajímavě. Čekal, že se třeba bude chtít vrátit se silami zla, aby se všem pomstil, nebo tak něco, ale on nic. Loupil, kradl, vraždil, pohoda, navíc do toho všeho se dal dohromady s tou obludou. Muž v kápi si myslel, že to bude těžší. Bohužel nebylo. Nedalo se nic dělat, musel splnit svojí práci, ať byla jakákoliv.

Rozbalil si svůj proviant. Chudý, leč sytý a s přimhouřeným okem i chutný. Sušené maso chléb, sýr a jako specialitu od svého přítele z kuchyně, sušené mango. Byl zrovna v půli večeře/snídaně, když v tom uslyšel řev a hluk praskajícího nábytku. Rvačka. Nemohl je nechat odejít zadním vchodem. Věděl, že krčmy mají vždycky své zadní vchody. Pak si ale uvědomil, že ty dva nejsou typy, co odcházejí z takovýchto zábav, ještě k tomu zadním vchodem. V klidu, beze spěchu vrátil jídlo do jedné z mnohých kapes, vrátil kuš na záda a spustil se k zemi.

Rurik mlátil kolem sebe jako pomatený. Jeden odvážlivec se proti němu rozeběhl a to neměl dělat. Rurikovi stačilo, aby natáhl svojí ruku a tu na konci zabalil do pěsti. Ožrala na ní naletěl tak, až se stalo to, co popisuji na začátku. Ohavný pohled pro nezkušené oči.

Vendl si právě procvičoval dvojitý kop s otočkou na dvou chlapech. Povedlo se, avšak pánové něco vydrží. Vendl jen zakroutil hlavou, prokřupal klouby a rychle udělal velmi těžko popsatelný pohyb rukama směrem k oběma pánům. Jediným, a to dostačujícím výsledkem bylo skácení obou pánů na zem. K jejich smůle byli mrtví. Teda až potom, co na ně někdo v zápalu boje hodil stůl.

Muž v kápi čekal kousek od dveří krčmy. Když řev pomalu začal utichat, ozývalo se jen pár úderů pěstí o něco tvrdého, vešel dovnitř. V místnosti se držel smrad, jenž v klidu přecházel v opar, a to dost hustý. Byla to smíšenina pachu krve, zvratek, potu, vylitého pití a teď už i několika mrtvol. Uprostřed místnosti plné rozbitých stolů, židlí a obličejů stál Blb a mlátil, už do jistě dávno mrtvého, pokud ne tak každým úderem se jeho šance a na přežití krátily, chlapa. Vrah k němu přistoupil a do srdce mu přímo chirurgicky vrazil nůž (též vlastní výroby, je až s podivem, jak jsou tito muži z klášterů velmi zruční. Zřejmě to má co dělat s tím stavem mysli). Nebyla to tak hrozná rána, nebo rozhodně i kožené brnění by jej zastavilo. Problém byl, že Rurik dával přednost, pro tento typ mužů, jakým byl i Rurik, typické bederní roušce a lá barbar Conan.

Takhle padl na zem bez jediného hlásku. Vrah se rozhlédl po místnosti. Chyběla mu Oběť. V tom zpoza pultu na něj vyskočil řvoucí Vendl. Vrah bleskově vyrazil útočníkovu ránu, přešel do otočky a druhou rukou vyndal z pasu malý příruční samostříl. Vendl dopadl na zem, přes to ale z pádu přešel do elegantní kotoulu a stejně bleskově jako před tím vrah vyskočil ze země a zaútočil. Muž v kápi vystřelil. Běžící Vendl vyrazil šipku svojí katanou. Muž uskočil do strany ještě před Vendlovým úderem a vytasil krátký wakizashi. Začali se obcházet, oba držíce se v uctivé vzdálenosti. V tom se muž v kápi nečekaně uklonil. Vendl, celý napjatý to nečekal. Zapomněl na staré zvyky, dávno. Lekl se a to byla chyba.

Uklonit se před bojem muže proti muži je nutné, ale potom je už v celku jedno, co uděláte. Vrah přešel rovnou z úklonu do útoku. Vendl první ránu nože ještě vykryl, ale ránu wakizashi už ne. Dopadla přesně tam, kam měla. Do srdce. Starý trik.

Vrah vytáhl wakizashi a odešel velmi tichým krokem z krčmy hlavním vchodem. Vendl zíral. Muž v kápi se objevil tak rychle, jako se ztratil. Vendl věděl, že umírá, avšak nejvíce ho mrzela myšlenka, že nevěděl, kdo ho zabil v tak čestném souboji, který už hodně dlouho nezažil. Skácel se na zem mrtev.

Jeho vrah si vylezl zpátky na střechu, kde večeřel/snídal. Vyšplhal se na vrchol jedné věže. Ač se to ze země nezdálo, byla nahoře plochá. Opřel se o stožár, rozbalil svůj proviant a kochal se výhledem. Přemýšlel. Dá si pauzu. Úkol splnil v čestném souboji, přesně jak se má a vymazal i obět. Škoda jí. Byl to jeho bratr.