....A v tu chvíli věděl, že jeho dny jsou sečteny, a naděje, která doposud vždy našla cestu do jeho srdce, zmizela, jako by ji odvál vítr....

     Opřel se zády o strom a sípavě dýchal, nohy se mu třásly, až ho neudržely a on se svezl po kmeni k zemi, a na kůře zůstaly krvavé šmouhy, a ta krev byla snad všude, celá jeho zbroj byla zborcená krví, pomalu vytékala z ran a tvořila pramínky na děravém brnění, a nakonec stékala na zem a vpíjela se do mechu a ten, místo aby byl hebký a kouzelně zelený, ztratil svou krásnou barvu a měkkost, a krví kterou nepohltil, se napájely kořeny lesa....

     Slyšel ty bestie, slyšel jejich hlasy i jejich kroky, a ony se stále blížily hledaly ho, jak byly odporné s jejich chlupatýma hlavama, fuj, objevily se z ničeho nic a množily se a rozlézaly po místech, která patřila jemu a jeho rodu, a když je vyháněl, vracely se v obrovských tlupách a vraždily a braly si vše, co jim nepatřilo, bestie, bestie, bestie....

     Uviděl skupinu těch stvůr, jak se k němu opatrně blíží a pokusil se postavit, ale ty jeho nohy, proč jen neposlouchají, věděl to a stejně se jich ptal stále znovu a znovu, a ony mlčely, tak alespoň sevřel v pěsti svou sekeru, tu, se kterou jich tolik pobil, a přesto to nebylo dost, přesto jich jen přibývalo, a teď už jich byl kolem něj hlouček a ony si vzrušeně povídaly, opřené o ty svoje špičaté klacky, kterými ho tak pobodaly, až jedna z těch bestií, asi vůdce tlupy, ten svůj klacek chytla do rukou a probodla mu zbroj tam, kde věděl, že má srdce....

     A jeho duch, velký a statečný, se vznesl do výše a pohlédl pod sebe, kde uviděl mrtvé tělo, které mu patřilo, tělo bojovníka, a pohlédl naposledy do své tváře, zjizvené boji, usmál se a pak ho kdosi začal volat, pojď, už je čas, pojď, jen pojď, a on šel za tím hlasem, až do své vesnice, do chrámu v hoře, a tak do něj vplul, a temné stěny hory se kolem něj míhaly a pak bylo světlo a.....

     "Tenhle ork byl fakt sviňsky dobrej", odplivl si a prohrábl vlasy slepené potem...