„Západní a Východní sál padl. Jižní k tomu nemá daleko.“ Oznamoval trpasličí voják svému králi, který vše řídil ve Velkém, někdy též zvané Královském, sále. „V Severním zatím nejsou žádné boje, ale až padne i Jižní sál, obrátí svou pozornost právě na Severní. Neodváží se hned zaútočit na Velký sál.“
     „Orků je moc,“ stěžoval si král, „Ale stačí je postrašit a odtáhnou. Jeden zdrcující úder a máme je v hrsti. Myslí si, že už nás mají, že se jim snad vzdáme. Trpaslíci jim ale ještě ukáží, z jakého jsou těsta! Orkové nikdy nevyvrátili naší říši a nestane se tak ani dnes ani zítra ani nikdy jindy.
     Ovšem budeme potřebovat pomoc. Naši přátelé z jiných rodů jsou daleko, stejně tak i lidé a elfové, ale ti by nám stejně byli v podzemí na nic. A navíc jim stejně nemůžeme věřit. Proto vejde do boje Sir-ta-hem!“ všem trpaslíkům kolem se zatajil dech jen při vyslovení jména této děsivé zbraně.
     Sir-ta-hem byla sekera vyrobena již někdy v dávnověku. Vždy patřila královskému rodu, který ji střežil jako oko v hlavě. Ale směla být použita jen ve stavu nejvyšší nouze. Odrážela šípy stejně lehce jako kouzla a rozsévala smrt po stovkách. Orkové znali tu zbraň jen z vyprávění, ale přesto, nebo právě proto, se jí báli jako myš kočky.
     Byla uložena v hrobce předchozího vládce rozlehlé trpasličí říše. Nynější král, Bergond, se rozhodl použít tuto strašlivou zbraň opředenou mnoha legendami proti odporným orkům, kteří za pár chvil přepadnou Velký sál, jestli jim v tom něco nezabrání. Poslal pro ní svého nejstaršího syna Alima.
     „Důkladně zabarikádujte tunely vedoucí do Západního a Východního sálu!“ rozkazoval Bergond. „V Jižním se ještě bojuje, takže ho nechejte otevřený a pošlete jim zprávu, ať se všichni trpaslíci stáhnou. Postavíme se jim všichni v Severním sálu, největším z těchto čtyř. Orčí noha nikdy nešlápne do Královského sálu.“
     „Ano pane,“ souhlasně kývnul jeden z trpaslíků a společně s třemi dalšími odběhl splnit rozkaz. Ostatní trpaslíci, kteří byli v sále se shromáždili kolem krále. ten si prohlížel svou nynější armádu. Bylo tady přibližně sto padesát trpaslíků, dalších asi třicet se staralo o zábrany a zátarasy. Alim už nesl mocný Sir-ta-hem.
     „Zde, otče, je zbraň, kterou jsi mi přikázal přinést.“
     „Děkuji Alime.“ Král pozvedl sekeru nad hlavu a zakřičel: „Sir-ta-hem se vrací! Zbraň, která vždy chránila trpaslíky se vrátila, aby přinesla smrt orkům a svobodu trpaslíkům!“ podporoval ho souhlasný řev trpaslíků. „Ukážeme orkům, že nás nikdy neudolají, my se nikdy nevzdáme! Dobili tři sály, ale čtvrtý jim už nedáme!“ z jednoho tunelu vyběhlo několik desítek trpaslíků. Byli ti z Jižního sálu.
     „Pane, orkové zabrali Jižní sál. Jsou jich stovky.“ Hlásil jeden z příchozích trpaslíků.
     „Je jich mnoho a zbraně mají ostré.“ Doplnil ho další trpaslík se zlatou kroužkovou zbrojí. Byl to králův druhý syn, Balim. Král měl ještě jednoho syna, ale ten již hrdinně padl v bitvě. Balim si až teď všiml, že jeho otec třímá v rukách Sir-ta-hem. „Ale tahle zbraň,“ podíval se na ní, „Je mnohem ostřejší!“
     „Na ně!“ zakřičel král Bergond a mocně pozvedl na hlavu sekeru. Všichni trpaslíci se rozeběhli za svým králem. V první řadě tedy běžel král, jeho dva synové a další čtyři trpaslíci velitelé. Hrozivě máchali sekerami a řvali co jim síly stačily. Jen málo trpaslíků zůstalo v Královském sále. Byli to většinou ranění, kteří se starali o barikády, aby se tady nedostal žádný ork.
     Trpasličí armáda proběhla chodbou jako tornádo a smetla pár orků-zvědů. Rázem se ocitli v Severním sále. Byla to velká jeskyně podepřená mnoha sloupy. Na nich pak svítily pochodně, které osvětlovali celou plochu. Na druhém konci jeskyně se už rojili první orkové, kteří sem doběhli z ostatních sálů. Trpaslíci už neběželi, jen pomalu šli vstříc osudu a někteří smrti.
     Orkové se blížili. Valili se jako černý proud řeky. Obtékali sloupy a jejich řev byl stále hlasitější. Nebáli se, neměli strach, věděli, že už mají vítězství v kapse. Boje v podzemní říši byly dlouhé a tak prořídly i řady orků. Ze začátku útočili po tisících, nyní jejich armáda nečítala tisíc ani jeden. Jenže popohnáni vidinou, že tohle jsou poslední trosky z velké a slavné trpasličí říše se z nich stávali vražedná monstra.
     Byli jen pár desítek metrů od sebe. Dva národy, které se odjakživa nenáviděli a bojovali o každý kousek podzemí. Nikdy se nespřátelí. Válka neskončí, dokud bude alespoň jeden ork či trpaslík živý. Již jen pár metrů… bitva začala.
     Sir-ta-hem si vychutnal první orčí krev, kterou zase cítil po několika desetiletích. Bergond se oháněl sekerou tak zběsile, že se vedle něj necítili bezpečni ani samotní trpaslíci. Alim a Balim neměli tak dobré zbraně, přesto jejich sekery zpřerážely mnoha orkům kosti a hlavy.
     Orčí vlna se o nažhavené trpaslíky hodně rychle rozbila. Trpasličí bojovníci postupovali dopředu, sráželi jednu orčí hlavu za druhou. Nepřátelé nečekali takový odpor a hlavně se všichni báli Sir-ta-hem. Jen málokterý ork se vůbec pokusil zaútočit na krále. A když se tak stalo, král hodně rychle ztrestal orčí opovážlivost. Skákal mezi orky nedbaje vlastního zranění a jeho sekera neustále sekala orčí hlavy.
     Orkové začali ustupovat. Byla to docela rychlá bitva. Než se stačili vzpamatovat, ležely na zemi na dvě stovky mrtvých orčích těl. Zbytek utíkal pryč ze Severního sálu. Trpaslíci je nechali být. Neměli dost lidí nato, aby mohli provést protiútok a zároveň bránit sál, kdyby se tady opět nějací orkové objevili.
     „Zvítězili jsme!“ křičeli trpaslíci. Hledali mrtvé spolubojovníky. Moc jich nebylo. Orkové se spíše bránili a z několikatýdenních bojů přežili opravdu jen ti nejlepší trpasličí bojovníci. Našli šestnáct mrtvých trpaslíků a sedm raněných.
     Jenže se všichni radovali předčasně. Z druhého konce sálo se ozvalo dunění. Asi orčí buben. Trpaslíci se otočili. Z tunely se opět začaly valit šiky orků. A bylo jich daleko více než před chvílí.
     „Připravte se k boji!“ křičel Alim a potěžkal si svou sekeru. Všichni trpaslíci se rozestavěli a čekali, až se zase o ně orkové rozbijí, jako před chvílí. Jenže když orčí proud narazil do trpasličího štítu, nerozpadl se jako při prvním útoku. Ba naopak. Hned napoprvé orčí šavle roztrhaly na kusy dva trpaslíky. Bergond se vrhl mezi orky. Sekal všude kolem sebe, jako by se zbláznil. Tito orkové byli silnější než předchozí, královi to ale nikterak nevadilo a Sir-ta-hem už mělo na kontě o několik mrtvých orků více.
     Bratři Alim a Balim sekali orkům hlavy, ruce, nohy, vše co přišlo jejím sekerám pod ruku. Ale orků stále neobývalo. Tlačili na trpaslíky jak jen mohli. Ti byli nuceni ustupovat. Nápor orků byl obrovský. Něco jim dodalo neobvyklou sílu a odvahu. Už to nebyli ti orkové, na které stačilo houknout a podělali se strachy. Útočili na trpaslíky s obrovskou kuráží, což trpaslíky překvapovalo.
     Jediný, kdo postupoval dopředu byl Bergond. Kombinace skvělého bojovníka a neobyčejně silné zbraně stavěla orkům smrtelně těžkou překážku, kterou nikdo z nich nemohl zvládnout. Byl sám v obležení orků. Ale jemu to nevadilo. Jeho magická sekera rozrážela orčí přilby a srážela jejich hlavy jako jablka se stromů.
     Jeho synové se pokusili probít se ke svému otci, ale orků bylo přespříliš a nepovedlo se jim to. Trpaslíků ubývalo. Už jich zde nebyla ani stovka. Orkové už je zarazili zpět do tunelu a tam je jednoho po druhém zabíjeli. Trpasličí odpor se vteřinu co vteřinu snižoval.
     Král tedy v sále osaměl. Brzy si uvědomil svou pozici. Tady je svému lidu na nic, musí být u něj. Rozběhl se tedy proti kupě orků a prosekával si cestu ke svým synům, kteří nyní statečně drželi pozice a nedali orkům ani píď země. Netrvalo příliš dlouho a jejich otec stanul vedle nich.
     „Měli bychom se stáhnout. Tady už toho moc nevymyslíme.“ Navrhl Alim. „Ve Velkém sále máme ještě posily. Buď pojďme za nimi nebo pro ně alespoň pošleme.“
     „Nesmíme jim ustoupit už ani o kousek.“ Rozčílil se král a rozsekl dalšímu orkovi hlavu. „Ale posily budeme potřebovat. Dojděte pro ně. A teď!“ křikl král. „Za mnou!“ nato se rozběhl, porazil několik orků a vběhl do orčího stáda. Jeho synové za ním. Trpaslíci doráželi orky, které ti před nimi nestačili zabít.
     Prorazili jejich seskupení a vnesli zmatek do orčí armády. Rázem se zdálo, že orků ubylo. Určitě poklesla jejich morálka, protože z některých se opět stali ti zbabělí a směšní mužíčci se zahnutými párátky v rukách a dávali se na útěk. Tak moc na ně zapůsobil trpasličí vzdor.
     Ale někteří orkové přeci jen neutekli a jelikož trpaslíků bylo již málo, obklíčili je. Ostrov trpaslíků se ocitl v rozbouřeném orčím moři. Orkové si už mysleli, že mají vyhráno, ale král Bergond moc dobře věděl, co dělá. Když už opět orčí nápor povolil, protože si mysleli, že je mají v hrsti, přiběhla z tunelu pomoc, pro kterou před chvílí Bergond poslal. Bratři se pousmáli a s křikem se vrhli na další orky. Přibíhající trpaslíci rozprášili orky, kteří drželi trpasličí ostrov v šachu a připojili se k nim.
     Trpaslíci se tedy rychle zbavili obklíčení a orčí řady opět prořídli. Díky pomoci se množství trpaslíků přiblížilo stovce, ale orků bylo stále mnohem více. Trpaslíci nyní tvořili neprostupnou bariéru skrze kterou neprošel jediný nepřítel s hlavou na krku.
     Orkové se opětně o tento orčí štít zastavili a nemohli se posunout dále. Ovšem štěstí se nyní přiklonilo na očí stranu. Alim statečně bránil svou pozici a nepouštěl si orky moc k tělu, ale přesto nápor orků nezvládl. Zaútočily na něj desítky orků, naskákaly na něj a než všechny ty zrůdy stačili ostatní trpaslíci pozabíjet, Alim skončil se zabodnutou šavlí v srdci.
     To otřáslo v řadách trpaslíků a posílilo orčí sebevědomí. S radostí se vrhli do dalšího boje, zatímco trpaslíci se jen bezradně dívali na mrtvolu králova prvorozeného syna Alima.
     „Na ně!“ ozvalo se ale mezi trpaslíky. Byl to Balim, jeho bratr. V srdci měl smutek, ale věděl, co musí udělat. Povzbudil ostatní trpaslíci, kteří teď naopak cítili touhu pomstít smrt králova syna. Jako smečka hladovějících vlků se nyní vrhli na ubohé ovečky.
     Orkové ale neustoupili z pozic a drželi se. Na některých raněných trpaslících už byla znát únava. Nezranění se bili jako lvi, nehleděli na únavu, ale některá zranění mezi trpaslíky byla vážná a začalo to být znát na jejich úderu.
     Již jen několik desítek trpaslíků bránilo postupu krvelačných orků. Král to moc dobře věděl. I jeho syn Balim tušil, že tenhle boj asi prohrají. Přesto se ani jeden z nich nevzdával a stále rozsévali smrt v řadách orků. Trpaslíci byli jako z kamene, ale i kámen se dá rozdrtit. Začaly se stahovat mračna – orků již bylo na bojiště mnohonásobně více.
     „Pojďte všichni sem!“ křikl Bergond a zamáchal sekerou. Věděl, že jestli se ještě chtějí ubránit, musí se stáhnout. Přeživší trpaslíci se shromáždili kolem svého krále. On, společně se svým synem bránili postupu orků, zatímco ostatní trpaslíci běželi do Královského sálu, kde se naposledy postaví orkům.
     Bergond s Balimem tam dorazili o chvíli později. Zavřeli za sebou dveře. „Najděte všechny živé. Musí jít bojovat.“ Zněl králův rozkaz. Nikoho nenalezli. Nikdo z trpaslíků tady nezůstal. Všichni se již dávno chopili svých zbraní a běželi bojovat do Severního sálu, ze kterého teď zase utekli zpět.
     „Nikdo pane,“ oznámil královi velitel. Král si spočítal, kolik mu zbylo z jeho velké armády. Dvacet šest trpaslíků, jeho syn Balim a on. Dvacet osm celkem.
     „Nu dobrá.“ Pravil nakonec. „Sir-ta-hem ještě nikdy nepadla do jiných rukou než trpasličích. Naše říše již padla. Orků je příliš. Tři stovky orků je moc na třicet unavených a raněných trpaslíků. Bojovali jste statečně. Náš bůh na vás nikdy nezapomene.“ Ozvaly se první rány do dveře. Orkové se probíjejí do Velkého Královského sálu. „Nejdůležitější teď je, aby někdo odnesl Sir-ta-hem. Je to naše posvátná zbraň, cennější než cokoliv jiného. Kdo se zmocní tohoto úkolu? Já to být nemůžu.“ Nikdo se zatím nepřihlásil. Brána už skoro praskla.
     „Já půjdu.“ Hlas zněl rozhodně a nikdo z ostatních trpaslíků nepochyboval o tom, že zbraň padla do pravých rukou.
     „Výborně, synu můj.“ Zaradoval se Bergond. „Balim tedy ponese Sir-ta-hem a my mu budeme krýt záda vlastními těly. Musíme zde, v tomto sále, zdržet orky co nejdéle. A ty, Balime, běž už.“ Podal mu sekeru a Balim mu na oplátku dal svou. Pak se rozběhl a zmizel v tajné chodbě pod trůnem vybudovaná přesně pro tyto účely.
     Když trpaslíci vrátili trůn na své místo, aby orkové nevěděli, kudy utekl, brána se rozletěla a do Královského sálu se nahrnuly desítky orků. Trpaslíci prvních pár zabili, ale pak se již dostali do obklíčení a brzy je orkové udolali. Neměli už šanci přežít. Orkové si na nich pochutnali. Zabili všechny trpaslíky, až na samotného krále, který se dokázal ohánět i svou novou sekerou. Vyskočil na trůn a zvolal:
     „Dokud jsem já živ, nesedne na tento trůn žádný orčí zadek!“ nato se rozmáchl a urazil jednomu orkovi hlavu. Využíval svého vyvýšeného postavení a sekal do orčích hlav co mu síly stačily. Jeden z orků mu ale skočil po nohách a shodil ho z trůnu na zem. Ork za svou opovážlivost zaplatil smrtí. Trpaslík se nevzdával a oháněl se svou sekerou jak nejrychleji dokázal.
     Jenže ležící Bergond byl lehkou kořistí pro jednoho z orčích velitelů. Rozdrtil mu hlavu velkou železnou palicí. V Královském sále se ozval vítězný řev. Nebyl tam ani jeden živý trpaslík. Jen orkové… trpasličí říše tedy padla, ale Sir-ta-hem se ještě do orčích rukou nedostal a Balim se měl postarat o to, aby tomu tak bylo navěky…
     Orkové brzy zjistili, že zde chybí tělo Balima a začali prohledávat Královský sál. Neměli vůbec ponětí o trpasličí cti. Copak by se trpaslík schovával někde za sloupem, kdyby jeho druhové umírali? Samozřejmě ho nenašli. Tajný východ neobjevili a tak si museli prozatím nechat o Sir-ta-hem jen zdát…