Další velká kapka se odpoutala od kamenného stropu a padala dolů. Tentokrát přímo na Zargonovu tvář. Ten se s trhnutím probudil. Studená podlaha pod ním a těžké okovy na rukou mu připomněly, kde je. Vězení. On, Zargon, nejzkušenější zloděj ve městě. Chtěl udeřit rukou do podlahy, ale nemohl. Celé tělo ho bolelo a odmítalo poslušnost. Hlavu by v tuto chvíli nejradši ani neměl. Oblečení žádné a na těle měl velké zaschlé strupy. Z toho se dostane, ostatně jako již mnohokrát z jiného problému. Utéct z královského vězení sice nebude lehké, ale on je nejlepší nebo si to aspoň myslel. „Co je za den?“ zasípal. Žádná odpověď. Z malého zamřížovaného okénka dva metry vysoko sem dopadalo trochu světla a nějaké zvuky. Po krátkém soustředění pochopil. Dnes je neděle a tudíž den poprav. To tedy znamená, že byl v bezvědomí celý den. Ztráta hlavy ho čeká taky, jestli se sebou něco do týdne neudělá. Musí se z toho dostat. Namáhavě se posadil a byl velice šťastný, když zjistil, že nemá nic zlomeného. Začal cvičit, protahoval své svaly jak jen to bolest dovolila. Naučil ho to jeden mnich, Fir, na náboženské řeči nevěřil, ale to cvičení pomáhalo. Při tom se neubránil vzpomínkám.

Byla páteční noc a Zargon si pyšně vykračoval po ulici. Netrénovaný pohled nemohl zachytit okraj jeho těla, černé oblečení splývalo s temným okolím. Byla to levná látka, na černou kůži zatím neměl. Měsíční svit se odrážel jen od dlouhé dýky, kterou držel tasenou v ruce. Nebál se, ale každý, kdo ho nezná, mohl udělat svou osudovou chybu a zaútočit na něj. V pravé, jeho slabší ruce, svíral kožený pytel. Byl to lup, poklad a jmění díky kterému mohl založit svou vlastní organizaci. A teď to bylo jeho. Zaklel, když z nepozornosti šlápl do kaluže neidentifikovatelné tekutiny. Byl již nepozorný a rozrušen z těch představ. Zahnul za roh a tam stál cíl jeho cesty. Hospoda. Vývěsní štít byl jen kus dřeva, na který malí spratci často kreslili křídou, což brali jako zkoušku odvahy a potom utíkali před Ugem, přerostlým chlapcem který tu se zkřivenou holí hlídal. Nikdo si již nepamatoval, jak se ono místo jmenuje, každý mu říkal prakticky Hospoda. Žádná jiná v okolí nebyla, tudíž záměna nebyla možná. Před vchodem seděli, jako vždy, dva žebráci. Tentokrát dostali od pozdního návštěvníka výjimečně stříbrňák. Zargon vstoupil dovnitř a očima hledal svůj kontakt. Bylo těžké ho najít skoro potmě, Lucerny hořely slabě a byly jen tři. Jakmile Malwika spatřil, vydal se k němu. Překupník byl bledý a nervózní. Zloděj se posadil naproti němu a s úsměvem pozdravil: „Nazdar Malwiku, něco tady pro tebe mám.“ Na stůl opatrně položil svůj pytel, rozvázal provázek a odhalil zlatý roh svého úlovku. Malwik ho nervózně, ale pohotově přikryl. „Co blbneš? Je to sakra horký zboží, nelíbí se mi to.“ A rozhlédl se po Hospodě. „Takže mi dej mé peníze a já ti předám tohle,“ poklepal na kořist. „Seš hluchej? Já do toho nejdu, nemůžu to od tebe koupit. Na každym rohu mimo Stoky sou stráže a jen čekaj, až s tim někdo vyleze.“ Zargon zrudl, počkal asi deset vteřin a potom již relativně klidným hlasem pronesl: „ Tak hele, poslouchej mě, ty to koupíš a koupíš to za cenu kterou sme si dohodli, nebo tě vykuchám jako rybu. Rozumíš?“ Překupníkovu červenou barvu obličeje vystřídala mrtvolná bělost. „Já… nemůžu. Prostě nemůžu.“ Zargon vytáhl kudlu. „Ne, počkej, chtěl jsem to prodat dnes večer. Ten kupec mě nezná. Bude dvě hodiny před rozedněním za jatky.“ Když to nejde po dobrém, tak přijde na řadu vždy kudla. Usmál se. „Není v tobě ani špetka statečnosti. Jestli si mne ale podvedl, budu tvá noční můra.“ Vydal se svižným krokem z Hospody. „Tohle je hospoda a ne ňáký tvoje doupě, příště se nejdřív napij než odejdeš,“ křiknul na něj hospodský Soudeček a šel za Malwikem. Ten přestal hrát ustrašeného a objednal si láhev nejdražšího vína které v této díře bylo.

Zloděj mezitím klusal na místo prodeje. Měl ještě půl hodiny čas když tam dorazil, ale to si přál. Musel najít úkryt pro lup než provede výměnu a únikovou cestu pro každý případ. Ulice za jatky byla slepá, což nebylo příjemné. Naštěstí byla všude spousta odpadků a odhozených věcí. Úkryt tedy měl, ale úniková cesta prostě nebyla. Jediný vchod i východ tvořila úzká ulice. V nouzi by musel lézt přes nějaký dům. Z jeho zamyšlení ho vytrhly zvuky kroků. Blížila se nějaká postava. Plášť zakrýval všechny jeho, či její, rysy. Mohl mít i meč a Zargon by si toho nevšiml. „Zakuklenec,“ pojmenoval si ho. Vynořil se ze svého úkrytu a pokynul na pozdrav. Místo odpovědi muž v plášti pustil na zem měšec a o krok ustoupil. „Skvělý, takový obchody mám nejradši,“ ironicky zašeptal. Opatrně, s jednou rukou na čepeli, se přiblížil a podíval se na cenu, která byla nabízena. Při tom ho nespouštěl z očí. „Sakra!“ Uvnitř byly samé měděné mince. Obchod se pro něj změnil na boj o přežití. Zakuklenec odhodil plášť a bez přípravy sekl s mečem. Zloděj se mrštně se uhnul čepeli, která proletěla jen několik centimetrů od jeho obličeje. O krok ustoupil a vrhnul jednu ze svých dýk. Ta našla neomylně svůj cíl a protivník se sesunul na zem. Tím to bohužel nekončilo. Po ulici sem běželo asi deset strážných. Tři by zvládnul, ale deset? Únava ho přemáhala, nohy ztěžkly. Otočil se a hledal zeď po které by se dalo vylézt. I v té tmě viděl jedinou cestu, která tam byla. Stráže se blížily. „Stůj a nic se ti nestane,“ vykřikli plané varování. Slyšel tasení mečů. Přiskočil ke zdi a lezl. Úchyty se mu v rukách drolily a výstup byl velice obtížný. Ve výšce tří metrů mu uklouzla noha a neudržel se. Spadl nekontrolovatelným pádem na záda, naštěstí do odpadků. Deset ozbrojenců bylo již nebezpečně blízko. Pohotově vytáhl dýku a i přes tu nepohodlnou pozici jednoho strefil do břicha. Potom již neměl šanci, byl umlácen do bezvědomí baronovými strážemi.

To bylo vše, na co si vzpomínal. Po několika hodinách cvičení již byl připraven. Snědl chleba a vodu, které mu přinesl voják k večeři. Ještě asi hodinu odpočíval a poté začal uvolňovat své okovy, zámek na mřížích cely bude hračka. Venku na něj, jak doufal, ještě čekala ve skrýši za jatky zlatá truhlička posázená drahokamy.