Na malém oblázku sedím,
sleduji elfa s harfičkou,
do jeho očí mu hledím,
obdivuji velikost maličkou,
malebného nástroje,
na který hraje ve stoje.

On schoulen do svých myšlenek,
vybrnkává melodii krásnou,
klidný se zdá navenek,
a ostatní jen žasnou,
jak svůj život prohrává,
kdo s chamtivostí si zahrává.

Hraje tak již třetí den,
platí za svou hamižnost,
kdy splnit si směl jeden sen,
avšak nedokázal říci dost,
a tak z očí slzy kanou dál,
tomu, kdo život ďáblu odevzdal.

Nedávno přešťastný den měl,
když zachránil mládě vraní,
ale více brát, než dávat chtěl,
když za svobodu nabídlo mu přání,
nechtěl víc, on vše si přál,
a smlouvu o své duši podepsal.

On, nejznámější bardí král,
co sebral si trůn od lidí,
si v hru na harfu býti přál,
nejlepší, ať každý mu závidí :
"Ať přede mnou se všichni klaní,
toť mé nejvroucnější přání !"

Vráně velmi roztrpčeno jest,
když pýchou svou, elfí rozum drtí :
"Tys, zřřřekl ses všech krrrásných cest,
vybrrral sis bolestnou cestu smrrrti !
Věz tedy, že jak hrrrát přřřestaneš,
té nejkrrrutější smrrti podlehneš !"

S každým dalším dotekem strun,
při každém zahraném tónu,
přichází bard o svůj trůn,
ve stínu košatého stromu,
lká, pláče, hájí svou nevinu,
král, oblečen v šat v barvě podzimu.

Harfa je již krví smáčená,
hlas zaniká ve falešném tónu,
poslední slova jsou vzdálená,
však podobná jsou hromu :
"Poslouchej, kdož žíťi šťastně chceš,
že s chamtivostí, nejdřív pojdeš !"