Epos o Jaguthech
Autor: | Marigold |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 9 |
Pravidelně, tak jako s věkem se střídá věk
Nepřišli rytíři, nepřišli hrdinové
Již dlouho nepřišli ni lepší dnové
A tak jako vždy nebohá chudina
V strastech světa a v bolesti umírá
Zlo šíří se jako morová rána
Skřety i lidmi rozšiřována
Šlechta zpupná opovržlivě se na vše dívá
Všechny strčila by do smradlavého chlíva
A na poddané ani trochu nemyslí
Radši daně další vymýšlí
Avšak jednou za slunného rána
Gerhadská s hlukem otevřela se brána
A z brány klidně vyjíždí mladí rytíři
Na něž s úctou každý pohlíží
Rytířů dvanáct, tváře mladé
Však smutné a ustarané
Pancíře černou barvu mají
A zástavy na kopích plápolají
Pestré jsou jejich pláště
A v šlechtě vlna se zvedá záště
Neb nebohá chudina
Za strážce je přijímá
Jejich koně jednorožcům podobní jsou
Kopyta lesknou se smáčená rosou
S větrem o závod mohou utíkat
S pánem svým věrně budou vždy bojovat
S rytíři jež stanou se břity spravedlnosti
Které nikdy nikde není dosti
Dvanáct jich je, dvanáct druhů
Rytířů mocných Jaguthů
A meče ostré mají a stříbrné přilbice
A na nich křídla černé orlice
A hrdi odjíždí vstříc světu
Rytíři- chlapci podobní květu
Jaguthové-rytíři mocní-však ne štěstěny
Jejich osud je však neměnný
Jejich osud Bohyní byl dán
A každý z nich k naplnění jeho vychován
Každý z nich má sejít v krutém boji
Padnout v poli v plné zbroji
Budou vidět jak druhům padají přilbice
Jak krví rudne lněná kytlice
Jak živé oči chladnými se stávají
Jak hrudě navždy klesají
Jak zajdou v boji v mladém věku
Padnou, Bohyni pro potěchu
Ale ač o smrti své dobře vědí
Nikde chvíli neposedí
Od boje k boji jedou dál
Kdo z nich by se smrti bál
Vždyť mečem vládnou mistrně
A v boji počínají si hrdinně
Oni ví, že smrt je nerozdělí
Pozůstalé spíše stmelí
Po posledním boji odejdou spát
A lyra jim k tomu bude hrát
A pak až skonají všichni pak zazní roh
A započne poslední, divoký lov
A Osud s Bohyní úklady jim skládá
A zatěžuje jejich srdce mladá
A ti dva spolu krutý vymysleli žert
Měl je za něj vzíti čert
Očarovali rytíře láskou
Když s jednou setkali se kráskou
A všichni počínali si hrdinně
I v té nejtěžší hodině
A pro dívku jíž milovali
Neustále bojovali
Hnali se od nebezpečí k nebezpečí
Zlo zdolávali přímou ztečí
Avšak jedné noci, když měsíc v úplňku stál
A čarovnou píseň vítr hrál
V noci za níž ozývá se vlčí vytí
Kdy hvězdy na nebi se třpytí
V noci v níž na lov vyráží všechno zlo
Aby své moci pomohlo
Tehdy jedné takové noci
Temnota využila své zlé moci
A dívku krásnou ze stanu unesly
Zlé a temné mocnosti
Srdce rytířů náhle obnažená
Zkázu jim předpověděla žena
Hned z rána na koně vsedli
Tehdy, když na nebi hvězdy bledly
Svým ořům nasadili ostruhy
Srdce majíc naruby
A za svou láskou vyrazili
By z náručí temnoty ji vysvobodili
Mnoho netvorů jim cestu zkříží
Oni však ve svatém pojedou kříži
Bojovat budou jako lvi velicí
Jako přízraky hrozně se šklebící
A oni stále budou mít svůj jeden cíl
A mnoho za ním urazí mil
Se smrtí v zádech, s láskou v srdci
Pokračují ve své cestě reci
Však osud jejich plnit se započal
Když každý z nich tvrdě bojoval
Prvním z nich, jehož Osud se naplnil
Byl Ardan-Borgův syn
Vlasy měl jako med lesních včel
A poprvé se trochu chvěl
Když poprvé černou nasadil si zbroj
Když poprvé vyjel v boj
Však statečným ukázal se být
A touhu měl velkou žít
Však co blížilo se nebyl boj první
Byl to boj krytý a poslední
Do cesty postavila se mu epira
Co jednou i stokrát umírá
A zahájen byl krutý boj
Brzy rytíř promáčklou měl zbroj
Však mohutných nezalekl se pařátů
A bez velkých rozpaků
Do hrozné epiry ťal
By její srdce plamenné roztrhal
A boj to byl hrozivý, slunce na horizontu stálo
Když končil již zapadalo
Chvíli měla na vrch epira
Chvíli rek co zbraň svírá
Co seká mečem
A kryje se štítem
Náhle padl a pak zase vstal
V boji se cítil jako král
Však nic netrvá věčně
Epira podlehla ráně sečné
A i rek mladý na kolena pad
Byl by se zvedl rád
Avšak plamenné oči se zavřeli
Druhové jeho smrt viděli
Pak jedenáct reků ujíždí cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
Mnoha boji projeli rytíři
Mnohokrát spali blízko milíři
A pak jednou opět Osud zavolal
Osud, jenž nedával, jen bral
Druhým rekem, jehož život se naplnil
Brant byl-Orgův syn
Měl oči smutné, plaché jako laň
Avšak pevně svou třímal zbraň
Byla jí veliká sekyra
Jež hlavy nepřátel utíná
Brant bojoval vždy hrdinně
I v poslední své hodině
To co se blížilo byl však boj jiný
Ne boj jemu tak milý
Ten boj byl jeho posledním
Však bohové byli s ním
Když tváří tvář stanul kostěji
Nikdy necítil se jistěji
Pozdravil se s nepřítelem
Boji postavil se čelem
A pak poprvé tvrdě ťal
Jak tam kostěj stál
Míhal se jeho meč
A krutá to byla seč
Pak odhodil meč a sekeru si vzal
Náhle i on cítil se jako král
Sekera vzduchem se míhala
A píseň smrti zpívala
Však kostěj zdatným byl protivníkem
Neb nebyl pouhým smrtelníkem
Nakonec však s rozbitou lebkou pad
A po meči ještě sáh
A jediné stačilo bodnutí
Jež rytíře usmrtí
A rytíř se k zemi skácel
V krutém boji smrt svou našel
Pak deset reků ubírá se cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
Život rytířů šel klidně dál
A na nic nečekal
A pak jednoho rána se Osud ozval
A do cesty smrt jim poslal
Třetí rytíř, jehož osud se naplnil
Erik byl-Lothův syn
Měl smutný úsměv na bledých rtech
A v srdci spravedlivý hněv
A nikdy se boje nebál
Postavil se velkým hordám
A bojoval vždy s hlavou vztyčenou
S chutí a vervou neměnnou
To co však v této přišlo chvíli
Měl boj být tklivý
Neb rytíř utkat se měl
Se strašlivým fénixem
A boji postavil se čelem
A mocným chtěl být nepřítelem
Fénix roztáhl svá obří křídla
A ty se vzduchem rychle mihla
A velký ptákův zoban
Se do paže rytíře zaťal
Však ten jen palcátem máchl
A srazil ptáka co páchl
Jakoby se všude šířili plameny
Jak ve vzduchu tak na zemi
Avšak rytíř ohni odolal
A fénixe udolal
Ale jak plameny vyšlehly
I rytíře sežehly
Úsměv smutný na bledých rtech
V bolestivý se změnil vzdech
A rytíř oči zavřel naposledy
Oheň v srdci všechny roztavil ledy
Však rytíř svůj úkol splnil
Když fénixův život ulil
Pak devět rytířů ubírá se cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
Slzy na tvářích nezaschly ještě
Když rytíři vjeli do hustého deště
A když pod skalami projížděli
Obětí Osudu stát se měli
A čtvrtému rekovi život se naplnil
Byl jím Corwin- Kainův syn
Měl na výšku dobrých sedm stop
Málokterý byl mu dobrý strop
Vždy tvrdý miloval boj
Když nepřátel ubíjel voj
K boji nádherné měl šavle
Jimiž rychle zabíjel a snadně
A vesele postavil se nebezpečí
Bez jakýchkoliv hloupých řečí
A když bazilišek se objevil
Nepřeběhl mu po tváři stín
Na koni na netvora vjel
Rychle zahubit ho chtěl
Jeho šavle míhali se vzduchem
Bazilišek však omráčil ho puchem
A rytíř z koně spad
A ihned chtěl vstát
Spárům se vyhnul baziliška
Ještě nezhasla jeho svíčka
Pak teprve nastala ta pravá řež
Na obzoru temná tyčila se věž
A ti dva spolu bojovali
Dokud na nohou stáli
Baziliškovi sliny jedovaté
Nepotřísnily zbroje svaté
A šavle se míhali
Píseň smrti zpívali
Pak na chvíli se zaklesli
Ach, to bylo neštěstí
Rytíř probodl baziliška
A pak padl jako v železech liška
A osm reků ubírá se cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
Noc se dnem podala si ruku mnohokrát
A rytíři nemohli spát
A k ohni jejich blíží se stín
Osudu další nejapný šprým
Neb pátého rytíře život se naplnil
A byl jím Caine- Leův syn
Měl krásnou tvář, jíž nezdobil knír
A veselý stále byl
A statečný též věru byl
Před nikým nikdá neustoupil
Ani o krůček, ani o krok
Za celý ten krvavý rok
A ani nyní nehodlal ustoupit
Když s fextem se musel být
Jeho oči ve tmě zářily
A slzami se plnily
Neb boj překrutý před ním byl
A on ze smrti smutný byl
Však mnohokrát se již chopil zbraně
Tak jak káže zákon Páně
Udělal krok vpřed
A poprvé mečem sek
A střetla se zbraň a magie
Kdopak koho zabije?
A pak šlo vše ráz na ráz
Chvíle klidu, další náraz
Stříbrná zbraň-jiskry zlaté
Hasnoucí v blátě
A magický zářící štít
Co nechtěl povolit
Pak vlna magická rytíře srazila
A nestvůra se šklebila
A jak život z Caina utíkal
Tak naposledy ťal
A netvor se do bláta skácel
V boji s Jaguthem smrt našel
Pak sedm reků ubírá se cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
A slunné zase jednou nastalo ráno
Na obloze jako vymalováno
Však někdo do děje se vkrádá
Osud úklady zase skládá
A šestým rytířem jehož život se naplnil
Roland byl Darův syn
Smělý a statečný od pohledu
Se zájmem značným o magickou vědu
Meči však věřil mnohem více
Jak nikdo jistě nediví se
Rád se bil a rád bojoval
A přitom pilně studoval
Osud mu však překvapení uchystal
Když náhle zlobr před ním stál
Obr téměř a k tomu z kamene
Svalstvo obrovské a neměnné
Smrdící a odpudivý na pohled
Nikdo neví jak dostal se na tento svět
A Roland po otci statečný
K nebezpečí je netečný
Meč tasil a do boje se dal
Poprvé i podruhé ťal
A zlobr překvapeně ustoupil
By na rytíře s připravil
A krutou náhle stala se bitka
Pod nohami zloba vadly kvítka
A na Rollandově rtech úsměv hrál
Když statečně bojoval
Tu vykryl hroznou ránu mečem
Tuze zlobrovím smál se řečem
Pak obr mumlal, a pak řval
A Roland se smál
Rychle bodl a zloba trefil
Aby v tom však osud nebyl
Zlobr na rytíře spadl
Úsměv na rekových rtech zvadl
A tak šest reků ubírá se cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
Pak jeli několik dní pustinou
Každý z nich byl hrdinou
Pak dojeli do lesa hladce
Osud jim klid přál jen krátce
A další koho si vyvolil
Elric byl-Stormův syn
Měl jemné rysy a vlasy plavé
Rád posedával v nízké trávě
A na loutnu také rád hrál
A hvězdy jasné miloval
A vášní byl mu boj
Nejeden rozdrtil voj
A v lese když zahlédl dívku
Byl ochoten jí natrhat i kytku
A dívka se na něj smála
Vějířem povívala
A pak náhle odhalila tesáky
Jimiž mnohé roztrhala lesáky
Dívka bruxou ukázala se být
A rytíř se musel jít bít
Však nebyla to práce snadná
Neb bruxa je žena vnadná
Však bojovala jako lítá saň
Pařát byl její zbraň
Elric jen chvíli byl ohromen
A hned k boji byl připraven
A meč kmital se vzduchem
Rychlejší byl než šíp vystřelený lukem
A boj nekonečným zdál se býti
A všichni pryč chtěli jíti
A nechtěli sledovat ten boj marný
V den co byl tak parný
A pak bruxa zařvala
Hlasem jenž zahanbil by hejkala
A pak naposledy Elric ťal
Když umíral
A tak pět rytířů ujíždí cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
Ujížděli dále hustým lesem
Prodírali se trnkovým keřem
A na střet s Osudem se připravili
Na Osud jež je čekal v dáli
A zanedlouho dalšího si vyvolil
Palina jež Vigův byl syn
Byl válečníkem jak se patří
A se Sturmem byli bratři
A kopí skvěle ovládal
Kopí na němž prapor povlával
A nebál se smrti pohlédnout do očí
Trpí láskou pro níž se srdce rozskočí
A pak na jedné mýtině
Co vypadala zcela nevinně
Malá skála stála
A v níž jeskyně jež bezpečnou být se zdála
Však v noci ve světle ohně
V jeskyni se cosi pohne
Neb jeskyně není jeskyní
A rytíři nespletli se jako jediní
Ve skále skrytá byla krypta
A v ní přebývala striga
A dnes vyrazila na lov
Rytíři jí přišli vhod
Palin když jí spatřil se kopí chopil
A hned strize do cesty vskočil
A umně odrážel její rány
Které dopadali
A strigy ostré tesáky
Palinovou krví nasákly
Toužili míti krve více
Dříve než-li rozední se
Však života se Palin nechtěl vzdát
A urputněji počal bojovat
A pak do strigy vbodl své kopí
Když ve vlastní krvi se topí
A tak čtyři rytíři ujíždí cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
Pryč hnali se z toho místa
A smutně šuměla bříza
Jaguthové hnali se za svou milou
Však Osud je přitahoval hroznou silou
A z nich dalšího si vyvolil
Sturma, jež též Vigův byl syn
Byl bratrem Palina
A smutek drápy mu do srdce zatíná
Dřív veselý pohled utkvěl v dáli
A mnohé vidí skály
A na svůj boj už čeká
Tam, kde Černá teče řeka
Na hranicích říše zla
Jeho chvíle nadešla
Již brzy shledá se s bratrem a s přáteli
S Bohyní i s Osudem na nebi
Nejdřív však strašný boj jej čeká
S netvorem jehož stvořila řeka
Rytíř před mostem stojí a štít svírá
A při něm stojí jeho víra
A náhle voda začne se čeřit
A přestane vonět šeřík
A kraken vylézá z hlubiny
Tvor strašlivý-jediný
A Sturm se sním pozdraví
A vjede rychle do vřavy
A seká a bodá mečem
A útoků se stává terčem
A po meči zelená teče krev
A krakenův rozléhá se řev
A voda rudozelenou se stává
A boj neustává
Náhle však smrtelného dosáhli objetí
Jež Sturma znesvětí
A do vody oba padli mrtví
A hlubina je stáhla do tmy
A pak tři rytíři ujíždí cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
V cestě rekové odhodlaně pokračovali dál
Ať les či armáda jim v lese stál
Hledaje sídlo temnoty samé
Jež dívku milovanou vzala jim maně
Za Černou řekou jež hranice tvoří
Mnoho ohňů hoří
A tráva hoří a život umírá
A radost v očích chlapců skomírá
A v srdci oheň a také žal
Každý z nich je v boji král
A oči jim ohněm planou
A slzy jim z očí kanou
Tolik v té říši vidí smutku, zmaru
Kde třeba je jejich daru
Vidí lidi pod bičem skřeta
V nejtemnější zemi světa
Odevšad zoufalý ozývá se pláč
Každý pán je velký rváč
Když ostrou zbraň v ruce má
A žádná není v rukou otroka
A vlci mohutní toulají se ve smečkách
A šíří bídu, zlobu a strach
A na jejich hřbetech se řítí
Válečníci- černí skřeti
Mnoho bojů Jaguti s nimi vybojovali
Tisíce skřetů ty boje život stáli
Neb rytíři měli v srdci vzdor a čistou duši
A zbraně s nimiž do skřetů buší
Z dvanácti válečníků tři
Velicí rytíři
Se zlem nemají slitování
Jedou si pro krásnou paní
I démony potkali
A vždy bitku vyhráli
Však Osud s bohyní zas počal si hrát
A rytířům smrt chce uchystat
A tak v temném ránu
Dorazili před temné citadely bránu
A Osud opět se dostavil
Rytířům přes tvář přeběhl stín
A Osud desátého chlapce si vyvolil
Stal se jim Tanin- Aolův syn
Vždy veselý byl i v nejtěžší hodině
Vždy pomáhal chudině
Vždy na straně dobra stál
A tu dívku miloval
A připraven byl obětovat žití
Když jiného nebylo zbytí
A v bráně teď hrozná smrtka stála
A s palcátem si hrála
A vyzvala ho do boje
Bez koně, jen ve stoje
A Tanin bez zaváhání
Vrhl se do boje znenadání
A kmitali se zbraně rychle
V písni smrti tiché
Náraz palcátu na meč
Lítá to byla řež
A smrtka se na něj smála
Když rána dopadala
Jako ve snách vše pak se zdálo
A slunce se na svět smálo
Smrtka na zem spadla se zaduněním
Vše skončeno bylo hřměním
Však smrtka sykla slova
Pokračovala chvíle snová
Rytíř mladý v omámení
V nejhlubším snění
Naposledy dívku uviděl
A pak zemřít směl
A meč si vbodl do těla
Když smrtka ho proklela
Dva rytíři jdou cestou
Po tvářích jim slzy tekou
V srdci mají smutek, bolest a žal
A pohled přítele když umíral
Bujné mají hřebce
Jimž pod kopyty míle ubíhají lehce
Stříbrné přilbice halí jim tváře
A mírná se kolem nich line záře
Mají černé zbroje a mocné meče
Ujíždí řež od řeže
Jsou to rytíři Jaguthové
Největší hrdinové
Na nádvoří pak do ticha
Zaduněla jejich koní kopyta
Zatuchlý vzduch jako yb stál
Vítr mezi věžemi povíval
Mnoho nemrtvých potkali
A všechny je zdolali
Nedělali jim problém ukrutníci
Kostění bojovníci
Však mnoho se jich rozsypalo
Když ostří meče do nich ťalo
Skřetí stráže padali k zemi
S hlavami sraženými
Jaguthové šli po chodbách tiše
Palácem šli temné říše
Zlo téměř hmatatelné bylo
Jen trochu světlo sem prosvítilo
Jen jejich zbraně se leskly
Kladivo krásné, meč těžký
Nyní zelenou poskvrněné krví
Však rytíři byli hrdí
A většími být se zdáli
A jako obři před sálem stáli
A pak opřeli se do dveří
Co bylo tam, tomu nikdo nevěří
Sál plný zlata byl
Že rytíře málem oslepil
Však nebylo tam jenom zlato, ale i drak
Z nozder kouře vyfoukl mrak
Nyní Alvarion pochopil
Že se jeho osud naplnil
Tasil těžký svůj meč
Připravující se na těžkou řež
On nikdy ničeho se nebál
Od boje k boji běhal
A nyní zde boj byl poslední
Co skončí dříve než znovu se rozední
Drak hrozivou tlamu měl a tesáky
A s drápy ohromné pařáty
A ostnatý ocas také měl
A v hrdle mu oheň tkvěl
Však v cestě stál mu muž v černé zbroji
Zakalený mnoha boji
A v odlesku ohně meč plamenným být se zdál
Když zvedal se a dopadal
Přilbice stříbrná s křídli orlice
Ta leskla se velice
A boj krytý započal
Proti drakovi Jaguth stál
Pro milou, která unesena byla
Ochoten byl zlámat dračí křídla
A boj stával se divokým
Náhle přerušen byl ohněm drakovým
Rytíř však včas vyhl se plameni
A nebyl téměř spálený
A na draka překvapeného se vrh
Meč zaťal a pak jím trh
Otrávená dračí krev
Náhle zalít chtěla celý svět
Pomalu po lesklé stékala zbroji
Pro jedno velké milování
Rytíř však pevně stál
A stále bojoval
Drak chrčel, sténal a pak řval
Že každý by se ho byl bál
Mohutné jeho pařáty protínali vzduch
Jak odcházel jeho duch
Pak vyslal plamen nečekaně
Doufaje, že rytíř vzplane
A náhle ohněm rytíř vzplál
Však do drakovy hlavy ťal
A skutálela se hlava dračí
K nohám rytíře, jemuž to stačí
Poslední z Jaguthů ubírá se cestou
Po tvářích mu slzy tečou
V srdci smutek, bol a žal
A pohled přítele jež umíral
Bujného má hřebce
Míle pod kopyty mu ubíhají lehce
Stříbrná přilbice mu kryje tvář
A jasná z něj svítí zář
Má černou zbroj a krásnou zbraň
Před úderem jejím každý se chraň
Je to rytíř poslední z Jaguthů
Největších hrdinů
Temnými chodbami jako stín se kradl
By zlu do zad vpadl
By zachránil krásnou paní
Spěchá dlouho, spěchá za ní
V ruce kladivo, na hlavě přilbici
Jiskřící spár, zbraň smrtící
Pod jeho údery mnoho nepřátel zašlo
Cestu do pekel našlo
Však bez chrabrého hrdiny
Nevydala by zbraň úder jediný
A tak krok a krok
Štít těžký kryje mu bok
Již blízko byl její komnatě
Již klika byla nasnadě
A on se jí chystal chopit
By mohl dívku v polibcích topit
Otevřel dveře a v komnatě stál
Ratwolf, sám temnoty král
V ruce svíral Černou smršť
Palcát jenž věštil smrt
Však mladý rek se nezalekl
A do boje rychle vběhl
Jiskřící spár v pravici
V hrudi srdce bušící
A Osud procházel kolem
Obtížen byl dívčím bolem
Hrozná smrt měla přijít za chvíli
Již život se nachýlil
Poslední z Jaguthů- Erkan
Poslední, ten který zůstal sám
Měl jako havraní křídla černé vlasy
Jeho obličej směsicí byl krásy
Však hrdinný vždy byl
A o lásce snil
A chtěje dívku a svět osvobodit
Byl připraven se za ně bít
Chvíli proti sobě stáli
A pak tvrdě bojovali
Palcát narážel na velký štít
Snažil se Erkana k zemi srazit
Však Erkan nevzdává se a Temnotu sráží
A pán zla jej pohledem zpraží
Erkan zaváhá a ránu dostane do hrudi
Ránu, od té obludy
Avšak úder ještě vydat stačí
A v jeho očích strach se zračí
Strach ze smrti, strach z umírání
Strach z lásky ke krásné paní
Temný pán však též spadl k zemi
A vypařil se veřejemi
Slunce prorazilo mračna
A změna stala se značná
V okamžiky pod paprsky slunce
Skřeti ohněm vzpláli prudce
A tvorové noci se rozpadali
Do hlubin země utíkali
A tráva z té prokleté země počala rašit
Začal zelený se jevit pažit
Lidé z otroků svobodnými se stali
A všichni se radovali
Však v temné té komnatě
V přilbě krásné rohaté
Erbanův utichá dech
Poslední na rtech zjevil se mu vzdech
A dívka k němu přispěchala
A horoucně ho zulíbala
Na vyhaslé oči, na chladnoucí rty
Ležel tam bojovník udatný
Černá zbroj a na zbroji kříž
Slunce prosvítá skrze černou mříž
A ptáčci smutnou píseň pějí
A šťastnou cestu rytíři přejí
Dívka královnou znenadání se stala
Všechno má, co si kdy přála
Ve veselé krajině co se probouzí
Již vysvobodili mocní Jaguthové
Však nešťastnou je
Bez mužů, jež miluje
Dvanáct hrobů v hradní kapli
Ve dvanácti hrobech mužů dvanáct
Mocní válečníci Jaguthové
Jež za zemi krásnou bojovali stokrát
Píseň smutná se v ní pěje
A slunce jejich kosti hřeje
Koně hrabou kopyty
Do země jejíž povrch je rozrytý
Na koních rytíři v černé zbroji sedí
Přilbice stříbrné, sejmuté hledí
Přízračné ruce kopí svírají
A zástavy na nich zavlají
Přichází Erkan, dvanáctý z rytířů
K zástupu zbrojířů
A i on odívá se v černou zbroj
Poslední se přeci chystá boj
A modrý na záda plášť
A srdce čisté a v něm žádná zášť
A i on sedá na svého vraníka
A čas rychle utíká
Z druhy pravicí se pozdraví
Na hlavu přilbici si nasadí
Kopí přijme a velký štít
Za který může se dobře skrýt
Pak rozezní se fanfáry
Na počest hrdinů jež skonali
A Bohyně přichází k nim
A ve tváři má stín
A volá na ně: „Jeďte Jaguthové, mí sokolíci
Je třeba v boji vašich zbraní spících!“
A náhle z nebe nese se křik
Který přehlušil bitvy ryk
A na koních nesou se na zem
Rytíři ojínění mrazem
Rytíři, jež i srdce mají z ledu
Za sebou jedou v těsném sledu
Prchající armádě královny Alrei
Na pomoc přijeli
Nastoupili v řad a kopí sklopili
A paprsky sluneční na zbroje svítili
A dvanáct rytířů jako jeden muž
Do šiku nepřátel vjelo jako nůž
Rychle rytíři odhodili dřevce
A každý se chopil meče
A na všechny strany rozdávali rány
A také je přijímali
Soupeřům nic nedarovali
Tehdy královna krásná v té říši
Do boje též si pospíší
Na bělouši ujíždí jako vítr
Její kůň rychlý je jako sám Sleeper
Ujíždí za rytíři v černé zbroji
A u srdce jí velmi bolí
Se svými bojovníky do bitevní vjela vřavy
Kde mrtvých i živých tísnily se davy
Kde ostří rytířů dvanácti svištěla
Tam smrt v krvavých orgiích se svíjela
Poznala je, všech dvanáct reků
Co vrátili se ještě v tomto věku
A pro ní zase bojovali
Pro ženu, kterou milovali
Viděla ostří jejich meče
Viděla, kterak krev po nich teče
Viděla mnoho umírat nepřátel
Když paprsek na zbroji se skvěl
A pak bylo náhle dobojováno
Již dávno chladné pominulo ráno
A nesnesitelný rozlil se polední žár
A oheň spalující mrtvé hřál
Tehdy všech dvanáct před dívku pokleklo
A přilbici z hlavy smeklo
Meče jí k nohám položili
A od ní oči odvrátili
Na ušlechtilé pak vsedli koně
A rozjeli se směrem k bráně
A od tama jeli až k bráně pekla
Kde strašlivě se směje Hekla
Před bránou pekelnou je Bohyně čekala
Své psy kolem volně pobíhat nechala
A rytíře uvítala jemně
A zatvářila se temně
Pak rytířům přikázala sundat zbroje
A zapomenout na kruté boje
A pak odjeli do země podobné Ráji
Kde lesy jsou podobné Mýtickému háji
Kde klid je a přemíra zvěře
Kam na Poslední lov, každý hrdina se béře
Do země, kde skončí všichni hrdinové
Do země mýtické a snové
A dvanáct Jaguthů ujíždí cestou
Tvář mají krásnou měkkou
A v srdci mají štěstí a mnoho radosti
A dobrodružství zadosti
Diskuze
No co naděláš..něco má člvěk vžito a pak se toho jen těžko zbavje...
Uf, když jsem tohle četl, tak mi připadalo, že u toho stárnu! :-)) Je to opravdu dost dlouhé, ale co se musí nechat i přes ty chyby a některy nevhodny věci si to uchovalo určitou úroveň a děj, což je u něčeho tak dlouhého opravdu obdivuhodné. Ale nebudu zase tvrdit, že by to nemohlo být lepší..... a rozhodně bych v některých místech na začátku vynechal to A, je to pak lepší. Snad příště.
S přáním nekonečné inspirace ObrLuda
Mgr: Les mytág byl super, ale Lavondyss mě vzal mnohem více...ale třeba Fantom a Houbení...
Kdybys četla Les mytág, tak bys něco takového nečekala...
mgr.Holger: ale já četla ještě Bránu ze slonoviny bránu z rohu.. a ta se mi líbila mnohem víc...:-))) až na ten konec.. těšila jsem se, že budou pak Gwiveneth a Kristian .. tak se jmenovali ne? spolu...
Takže už víme, kterou knihu od Holdstocka jsi četla :o)
Byli o něčem jiném,, ale já si to upravil:-))
Mgr.Holger: mám ten dojem, že jo, doprovázeli přece Skatche nebo jak se to píše a nakonec se jeden z nich zamiloval do Tallis, i když měl předem určený osud... smrt..
Dost bylo pláče nad rozlitým mlékem, věřím, že se Marigold poučí ze svých chyb a překvapí nás novou milostnou lyrikou.
Jo, Makri, Jaguthovi Holdstockci jsou o něčem jiném, nebo naopak?
Mari: :-)))) neřeš, Roland má svatou pravdu.. každému to občas nevyjde...:-) koukni třebas na mě.. Brána do podsvětí mi čistě nevyšla...:-) ale mě to zas tak neštve já totiž vím o čem to je .. problém je, že to vím jenom já...:-))))