Sonet počítajícím kritikům
Autor: | Mgr. Holger |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 11 |
Stalo se v této rubrice železným pravidlem, že každá báseň projde tvrdou kritikou ostatních bardů, kteří ji rozeberou ze všech stran. Tedy téměř ze všech. Co mi u většiny těchto kritických připomínek chybí je určitý komplexní pohled na dané dílo. Uvedu nejčastější výtky, které se v kritických glosách objevují: báseň nemá rytmus, rýmy jsou chabé, nebo chybí úplně, báseň je krátká, vyskytují se neobvyklá slovní spojení, počet veršů (slabik) neodpovídá skladbě sonetu (verše) atd. Za absolutně nehorázné považuji pohanit skvělou báseň z důvodu, že jsem jí nerozuměl, protože je ve slovenštině.
Ke zmíněným výtkám kritiků bych se nyní rád detailně vrátil a pokusil se kritikům nastavit pomyslné „zrcadlo zamyšlení“, které by jim jejich pohled na poezii představilo v novém světle.
Báseň není krátká nebo dlouhá – buď je úplná, nebo není. Kvalitní poezie se dá vytvořit i pomocí pouhých dvou veršů, naopak dlouhé skladby po čase začnou nudit (což mi jistě potvrdí ten, kdo četl Homérovu Ilias a Odyssea v původním veršovaném znění). Nelze proto báseň kritizovat stylem: „Je dost krátká, srazím *.“ Smysluplná a objektivní kritika se v tomto případě zaobírá tím, zda je v básni vyjádřeno vše, co chtěl autor říci, a zda myšlenka není neukončena. Skutečný kritik pak napíše: „Báseň je neúplná, nedokončená, chybí v ní myšlenka ….“ V básni je tedy buď vyjádřeno vše, nebo není a nerozhoduje jak dlouhé dílko je. Měli bychom smekat před básníky, kteří dokáží svou obsáhlou myšlenku vměstnat např. do čtyřverší.
Častým kritizovaným faktorem bývá rytmus, popř. počty veršů ve slokách či celkově, chabé rýmy nebo vůbec se nerýmující poezie. Kritiků, kteří nahlížejí na poezii tímto způsobem, je na těchto stránkách většina. Jejich pohled na věc je poněkud zkreslen středoškolským výkladem, či lépe rozsahem středoškolské výuky poezie, kde je pouze stručně vysvětleno, jak vypadají základní rytmy, co je střídavý rým apod. Uvědomil si některý z kritiků, že výčet básnických stylů v tomto rozsahu končí někdy v době Shakespeara a že modernějším stylům již v osnovách není prostor věnován? Dogmatické lpění na rytmu, dokonale vysoustruhovaném rýmu je svým způsobem archaismus, kterým se moderní poezie nenechá spoutávat. Je také nutné si uvědomit, že existuje volný verš, který (alespoň za mne) na střední škole ani zmíněn nebyl. Všem lidem setrvávajícím v uvedeném chápaní poezie bych doporučil k četbě výborné verše G. Apollinaira, které by je v tomto ohledu mohly poučit.
Rozhodně nejsem proti pevné stavbě veršů s dokonalými rýmy a rytmem, s pevnou stavbou (jako jsou např. sonety). Je krásné psát tímto „archaickým“ stylem, autor se tak procvičuje v používání jazyka, ale nelze ji stavět jako jediný vzor. Mnohdy je (např. u reflexní lyriky) pro zachycení pocitů autora vhodné používat volný verš právě z důvodu, že normální člověk v rýmech obvykle nepřemýšlí a jakékoliv spoutání myšlenek do veršů s pevnou stavbou působí křečovitě, neosobně, chladně až falešně. Jak tedy přistupovat k hodnocení poezie?
Již v úvodu jsem naznačil, že je poezie v této rubrice rozebírána ze všech možných úhlů pohledu – až na jeden – ten nejpodstatnější. Opravdu málokdo se totiž pokusí udělat si rozbor básně (brrrr, jak jsme tuto činnost ve škole nenáviděli) a pochopit, o čem vlastně básník píše a co chtěl svými verši říci. Není důležitý styl básně, ale její myšlenka. Proto apeluji na kritiky – chcete-li být skutečnými kritiky a ne jen sčítači slabik, musíte napřed pochopit autorovu myšlenku, posoudit její kvalitu, a pak teprve hledět na styl, který autor použil. Pokud potom usoudíte, že styl (rytmus, chabé rýmy) je natolik otřesný, že zcela sráží skvělou myšlenku, pak s klidným svědomím kritizujte stylistické nedostatky. Na závěr bych se jen pozastavil nad kritikou slovenštiny. Chápu, že někdo nerozumí slovensky, protože se ji na škole nikdy neučil, ale jak potom může báseň napsanou ve slovenštině hodnotit? Jako vhodné mi připadá napsat v diskusi, že neporozuměl básni, a je možné, že mu někdo podá výklad v češtině. Bylo by dost podivné, kdyby stejným způsobem kritizovali naši bratia české příspěvky s nulovým hodnocením, protože neumí tak dobře česky, aby je pochopili. Připadá mi v principu dost drzé hodnotit něco, čemu nerozumím, to je to samé, jako bych se pokoušel kritizovat Ovidia v originálu se slovy, že jsou jeho verše bláboly, protože jsou psány v cizím jazyce.
Následující Sonet počítajícím kritikům je věnován všem, kteří se cítili tímto článkem dotčeni – po jeho přečtení se budete cítit dotčeni ještě více.
Sonet počítajícím kritikům
Básníci bez rytmu a rýmů jsou tak skvělí,
Když verše nekřiví svou snahou dát jim řád,
Bez falše, přetvářky svůj názor světu sdělí
A to je mnohem víc, než rýmy mohou dát.
Všimneš si rozdílu, když kritik sčítá chyby,
Když touží slyšet rým a hledá v básni řád?
Je schopen rozlišit, zda se mu verš líbí,
Nebo jen zvažuje, zda umíš počítat?
Já umím počítat – jedna, dva, tři, čtyři –
Všimni si, kritiku, můj sonet čísly hýří
I rytmus uhání – tak co víc bys chtěl.
Soudní snad namítnou, že smysl vytrácí se
Je přebit hromadou nesmyslných čísel
I kritik – počítač – hrůzou oněměl.
S takovou kritikou jděte do pekele.
Diskuze
Mno, je vidět, že autor rozumí skvělě poezii - narozdíl ode mne. A právě proto si na kritiku básní netroufám, ale v podstatě máš ve všem proavdu to se musí uznat, a myslím, že i já když už se do té kritky pustím splnuji většinju tvých požadavků. ale škodda, že ses omezil jen na poezii, třeba by bylo lepší se zaobírat literaturou jako celkem....a na zavěr dodám, že přestože počty nejsou to nejdůležitější u kritiky i s němi by se mělo trochu počítat :-)
Tolw
Hmm, zajímavé téma na debatu, ale něco mi tu nesedí.
Jestli někdo kritizuje báseň, kvůli tomu, že neumí slovensky a nebo česky - je to absolutní pablb.
Jako kdybych kritizoval Asimova, že píše anglicky - kdyby mi někdo u nějakého dílka napsal, že hodnotí slabě, jenom kvůli tomu, že nerozumí česky, nechal bych ho přitom. S těmito lidmi se nemá cenu hádat.
Spousta autorů zůstane nepochopena, například dílko Rolanda z Gileadu - setkání se smrtí - pochopils ho ? Asi ne ? A dává Ti to tu možnost to kritizovat ? To, že ostatní nepochopí báseň, není nic tak neobvyklého, jednou je to chyba autora, že nedokázal plně vystihnout myšlenku, jindy je to chyba čtenáře, že jí nenašel.
Ohledně délky básně - to se mně netýká - ať je dlouhá nebo ne, hlavní je její vnitřtní síla - právě ta myšlenka.
Jinak musím souhlasit s Kaiserin - co přesně znamenají určité slovní obraty ? Někdy je to jednoduché a někdy si nad tím lámu hlavu, protože to třeba do básně vůbec nesedí.
Pokud bys chtěl, aby básně hodnotili jenom profesionálové a né obyčejný lid, jako sem já a mně podobní - budeš muset koukat na nějaké profícké webíky na profícké básně. Sorry.
S pozdravem S.A.Terátor
Ps - jinak dobré téma na zamyšlení, ale bohužel si z toho ti lidé co si mají co vzít, nic nevemou.
Obávám se, že poezie je uměním formy. Obsah lze vyjádřit mnoha způsoby, pokud si někdo vybere poezii, pak pro vhodnost této formy. No a pak je potřeba určitou "formu" zachovat. Nejde o metr, rytmus a rýmy sami o sobě, ale o celkovou vnitřní harmonii. Tuším, že nějaký východní básník řekl, že dobrá báseň má být "jako doušek vína na jazyku, jako východ slunce, nebo jako blesk za bouře".
V podstatě je rozpor důležitosti formy a obsahu neřešitelný. Skvělý obsah je k ničemu, když jej "optika" špatné formy nedovolí spatřit a na druhou stranu sebelepší forma nezakryje prázdnotu mělkého obsahu. Proto jsou opravdoví básníci tak vzácní, protože se dokáží vypořádat s obojím.
Nemohu s tebou souhlasit... zaprvé, myslím, že u mě není pohled na tutou poezii ovlivněn středoškolským učením... sama již několik let píšu. A zabývám se volným veršem i pevnou stavbou. Pokud si někdo vybere - jak říkáš ty - Shakespearovský styl, tak by měl dodržovat jeho pravidla. Ostatně pokud jsem poškodila někomu, kdo se rozhodl věnovat moderní poezii, tak nevím. Ostatně co chce básník svým dílem říci?? To nemůže nikdo jiný odhadnout. Co se myslí fontánou duší nebo květinou nebes? Myslí se tím slunce nebo třeba silnice? Na co myslel Rimbaud, Březina nebo Apollinare? Co se honí hlavou mě nebo tobě? Můžeme řešit dodržování zvyklostí v básni, můžeme se hádat o smyslech... ale proč si tedy nevybrat volný verš? Občas do něj vložit rým? Copak Shakespeare i ostatní napsali něco, co bije do o čí svou skladbou? Ostatně, můžeme se mi vůbec srovnávat s nimi??? Možná... ale poezie není v kritice... i když faktem je, že pokud mi něco přijde hrozně napsané, tak se i hodnocení změní. Ať je domnělá myšlenka jakákoli.
Co se týče délky. Jistě, někdy zachytí dojem či pocit čtyřverší... ale u některých témat - co se týče zvlášť fantasy - je škoda nerozvinutých náznaků.
Jen tak nakonec, každý hodnotí dle vkusu, dle toho, jaká pravidla on sám uznává. Myslím, že ani jedno není špatné. Pro někoho bylo první číslo a pro někoho slovo.
btw - Apollinaire také dodržuje rytmus, viz Píseň nemilovaného