Povídka o podivné dvojce dobrodruhů, která brázdí prašné cesty Tary


Stařena zamyšleně seděla na tvrdé dřevěné židli. Po staré tváři stékala jedna slza za druhou. Vrásčité čelo bylo svraštělé, jako by stařena byla hluboce zamyšlená. Najednou se rozletěly dveře do vedlejší místnosti. Stařena okamžitě vyskočila. „Dceruško! ” „Maminko! ” „proč nespíš? ”

Mladá dívka se natáhla po jehlici na pletení. Stará kostnatá ruka ji zadržela. Do čisté a pohledné tváře se vryla zoufalá grimasa. „Néééé, matko, nech mě! Já nechci, nechci, nech mě bít! Nešahej na mě ty prase, nech mě néééééé! ” Dívka se snaží ze všech sil vytrhnout stařeně. „Ne, ne prosím! ” „Uklidni se dceruško, klid, klid ” Stařena začala dívku hladit po vlasech a konejšit jako malé dítě. „Klid, to byl jen sen, jen sen. Pššš, už je to pryč, jen sen . ”



„Ať mě přechlastaj všechny elfky, jestli tudy neprošla morová rána !” Zabručel nevrle trpaslík Thor. „Mě se to taky nechce sakra líbit ”Přikývl jeho skřítčí společník Čun-Weng. Vesnice byla naprosto prázdná Nikde ani noha. Nebyli zvyklí na vřelá přivítání, ostatně, kdo by taky vítal dva po zuby ozbrojené podivíny, ale ani noha? „Hele Wengu, hospa! ” „Páni, už mam žízeň jako na Dunách. ” Když otevřeli dveře do hospody, zůstali stát s pokleslou čelistí. Nikde nikdo. „Tak teď se mi tuplem nechce líbit. ” Čun-Weng tasil své dvě lintirové katany. Také Thor si teď připravil svou postříbřenou bitevní sekeru.

Když přišli na náměstíčko malé vesničky čekala je další podivnost. Uprostřed rostla velká jabloň. Na jedné z mohutných větvích byl zavěšen provaz a na provazu mrtvola. Oběšencem lehce pohupoval větřík. Oči vyklovali vrány, které se teď usadili v koruně jabloně. Celá mrtvola byla v pokročilém stádiu rozkladu a šířil se od ní šílený zápach.

„Hm, lidi maj teda žaludek. ” „Tak to bych kurva řek, Wengu. Nechat tohle vyset uprostřed dědiny, aby se na to chodili dívat malý fracci to dělaj jenom lidi a posraní skřeti. ” Při těch slovech vyplivl Thor na zem nechutný chuchvalec hlenu. Skřítek se mezi tím pustil do zkoumání mrtvoli. „Je to ještě děcko. Nemohlu mu být víc jak dvacet. ”

Byli to válečníci. Čun vyrostl ve válce Lesa padajících stínů a Thor byl berserk, přisluhovač boha Khaina, boha krve a válek. Už léta bojovali se skřety a jinými bestiálními mutanty které vyvrhl Stínový svět, ale vidět oběšené dítě už bylo moc.



Pod jabloní se dnes shromáždila snad celá dědina. Když vesničané dorazili na náměstíčko všechny drby se potvrdili. Vypadá to, že opravdu chytili toho chlíváka co znásilnil Marii ze samoty. Pod stromem stál starosta a kovář v jedné osobě. Po boku jeho svalnatého těla stála postava která přišla do dědiny asi před týdnem. Podivný mladík kterému říkají Kataj. Kolují o něm zvěsti, že prý dokáže číst lidské myšlenky. Proto ho lidé nazývají mágem a mají před ním patřičný respekt. Další mágovou podivností jsou jeho ryšavé vlasy. Dnes je má sepnuté koženým řemínkem. Jeho tvář nic neprozrazuje, jen se usmívá. Na jabloni je už zavěšená oprátka. Krk v oprátce má mladý Jinza.Dvacetiletý sirotek po chudé vdově který žil v lese a v dědině nebyl zrovna oblíbený. Teď stojí na chatrné stoličce a ke zděšení všech zúčastněných se usmívá. Konečně starosta promluvil:

„Všichni poslouchejte! Byl děs žít ve strachu ze skřetů. Ale větší děs je žít ve strachu o své dcery. Po zrůdném činu, který byl spáchán na dceře vdovy ze samoty, jsem najal mága Kataje, aby našel tu zrůdu, která vše spáchala. A mág nezklamal. Tady je viník! ” Starosta ukázal prstem na mladíka v oprátce. „Ptám se vás, přátelé, jak chcete, abych s ním naložil ? Sami určete trest! Dav začal jednohlasně skandovat: „Provaz ! Provaz ! Provaz ! Pověste ho!!! ” „Dobrá tedy! Hlas lidu rozhodl ! ” Starosta přišel ke stoličce. Jinza se ještě pokusil: „Ne, lidi já jsem nevinej! To všechno ta kurva, ona to ch…” Starosta mu podkopl stoličku. Provaz se napnul a ozvalo se křupnutí vazu. „Rozsudek byl vykonán. Nechť tu visí ještě tři dny, pro výstrahu dalších ! ” Tak zakončil soud starosta.



Čun- Weng a Thor se škrábali do kopce. Vesnice byla skutečně naprosto prázdná. Ani živá duše. Rozhodli se proto, podívat se do samoty asi míly od vesnice. Stála na kopci, takže všimnout si jí, nebylo až tak těžké. Když došli až k chatrči, nestačili se divit. Až moc podivností na jednu vesničku, pomyslel si Weng.



Maria běžela lesem. Strach. Za ní se ozýval ten bestiální smích. Strach. Tak už tě mám ty moje malá kurvičko. Jen pojď, bude se ti to líbit. Maria klopýtla. Zas ten příšerný strach. Néééé! Nech mě být ty prase, vypadni. Strach. Tak pojď! Au, tys mě kousla ty kurvo! Strach, tak silný. Je všude. Co bude dál ? Dál nic, jenom strach.

Probudila se úplně spocená. Ten strach se jí vryl do každé kůstky. Úplně se třepala. Strach, jen strach. Vlastně ne, byl to sen, jen sen. Maria se strašně lekla. „Maminko! To jsi ty maminko? ” K její posteli se blížila nějáká postava. Ale nebyla to shrbená stařena. Byla vysoká. Celá zahalená do černého pláště. V ruce oděné do černé rukavice se blyštěl meč. Chladivé černé ostří, které tak rádo pije krev. Jakoukoliv. Mladou, starou, to je jedno. Nocí projel výkřik jako ostří krvavé čepele.



Starosta a kovář v jedné osobě, veterán ze skřetích válek si tiskl špinavý obvaz na čele. „Přátelé, je čas jít. Démon čeká, až někdo poruší mou ochranu a on se bude moci vrhnout na nás. Je čas cesty. Musíme jít. ”



„Sakra který pako to takhle zabednilo” „Hele Thore, asi to nebude jen tak. Ten někdo použil dokonce stříbrný hřebíky. A musela to být docela korba. Hele, to musela být palece. ” „Máš pravdu Wengu. A uměl s tím setsakramencky dobrě mlátit. Asi kovář. ” „To je jedno, prostě to vypáčíme. ” Thor zapřel do příče svou sekeru a vší silou se opřel o toporo. Skřítek se mezi tím postavil přede dveře, katany v útočném poloze. Trpaslíkovi svaly se napjaly, dřevo zapraskalo. Příčka odletěla pryč. Dveře se s hrozivým rachotem rozsypaly.

Na prahu stála asi dvoumetrová postava od hlavy až k patě oděná v černém. Černá zbroj černý plášť, černý meč, chladivé ostří. Černooděnec na nic nečekal a zaútočil.Rychle a smrtelně. Bledé ostří se střetlo s magickým lintyrem. Vylétly jiskry. Další přišla sekera. Rychle a smrtelně. Černá zbroj pukla, bojovník bolestivě zařval a odskočil stranou. Stihl se ještě ohnat po berserkovi. Bleskový úskok stranou. Trpaslík si odnáší rozseknuté obočí. Weng zaútočí. Černý se pokouší o únik. Nepovedl se. Blyštivá katana se mu zaryla do boku. S černým to ani nehlo. Zaútočil přímo na skřítka. Ten ale provedl perfektní únik a otočkou se dostal před nepřítele. Vyskočil do vzduchu. Začal se otáčet šílenou rychlostí. Jeho postava jako by se změnila v kolibříka. Dlouhý ostrý zobák, blyštivá katana, útok. Kolibřík zaútočil. Zobák se zaryl do černého hrdla. Okamžitě padá na zem. Přiskakuje trpaslík. Hlava Černého bojovníka odskočila od těla. Pod mrtvolou se začala tvořit černá louže. Skřítek přistál na všechny čtyři. Trpaslík se začal hlasitě smát.