Temný si nás zavolal k sobě do hradu v hlavním městě Říše, Estorialu. Stáli jsme tam, před jeho trůnem, naše velkolepá družina: Kane, potomek barbara a lidské ženy, slavný válečník a vládce prosperujícího gubernátu na hranici Říše. Eltus, kudůcký theurg, známý po celém světě roztodivnými kousky. Herold, malý hobit, nejstrašnější sicco v Říši, před nímž měl respekt i sám Temný. A konečně Irwin, obrovský strašlivě silný kroll a můj nejlepší přítel a potom já, Wolf, elfobarbar, slovutný chodec a kronikář naší skupiny. Temný konečně promluvil: "Hrdinové, zavolal jsem si vás, neboť někde něco potřebuji zařídit. Bližší informace se dozvíte na místě. Jdete do toho?" Kane řekl: "Jistě, můj vládče, počítej s námi!" a my ostatní jsme souhlasili. "Tak tedy sbohem, hrdinové!" řekl Temný a pak už jen záblesk a chvilka bezvědomí a už jsme stáli v podivné místnosti. Jenomže bez Irwina. Sahám si pro bastarda, jak je mým zvykem, když zjistím, že ho nemám, ostatně stejně jako zbroj a všechno ostatní. Přistupuje k naší nahé družince postava a praví: "Vítejte, hrdinové. Váš úkol zde je sjednotit tři rozhádané sousedské říše k boji proti Zlu. Nacházíte se pět století před dobou, ze které jste přišli. Vybavení vám vyčaruji: Každému koženou zbroj s kalhotami a dále dle vlastního výběru..." No zkrátka jsme se vyzbrojili, sešli do města, já jsem si koupil psa Azora a pak jsme dostali úkol - postavit přehradu a zatopit tak podivné ptáky ohniváky, ohrožující celé město. Dostali jsme nějaké peníze na materiál, který jsme hned opatřili. Eltus zatím naprojektoval přehradu a pak se už začalo stavět! Kane dohlížel na ostrahu, Eltus na stavbu samonou, Herold se poflakoval po okolí a já jsem vyrazil do lesa. Hledal jsem medvěda. Samozřejmě kvůli jeho srsti, kterou potřebuji na jisté kouzlo. Konečně jsem jednoho našel. Zkusil jsem to po dobrém: Mluv se zvířaty a vyjednávat. Jo, dá mi srst za nějaké ptačí masíčko. Hrst za ptáka. Zrovna kolem letělo hejno holubů, tak jsem jich sedm postřílel. Osmý mě - blbec jeden- klovnul přes oko, mám tam pěknou jizvu. Méďa mi dal srst a já se pomalu vracel k přehradě. Jenže najednou proti mě dva grizzliové. Po šílené bitvě jsme je - já a můj pes - zvládli. Ale byl jsem téměř mrtvý. Z posledních sil jsem si lehnul pod převis a usnul. Probudil jsem se mokrý a cítil se úplně strašně. Pršelo a já jsem chytil nějakou nemoc. Nebyl jsem schopný udělat vůbec nic. Nebýt mého věrného Azora, tak tam bídně zahynu. Jenže on mi nanosil nějaké chvojí, kterým jsem se přikryl (resp. on mě přikryl) a ještě mě zahříval vlastním tělem. Nazítří jsem již byl schopen jít. Došel jsem do města, zašel za léčitelem a dal se do kupy. Po marném hledání nevěstince, nabízejícího elfky jsem naštvaně odešel utopit sexuální abstinenci v pivu. Seděl jsem v hospodě, Azora u nohy, dřímal jsem, když tu jsem si všimnul hromádky písku na podlaze. Jdu po písečné stopě a u pultu vidím postavu v kápi, ze které se to sype. Oslovím ji, nic neříká. Tak jo ty šmejde, uhrančivý pohled a hned mě má za kámoše. Zjišťuju, že to je ohavná spektra jménem Spektrouš, a vedle pár užitečných informací také to, že povraždil (s dalšími nemrtvými) skupinu elfů a lidí. Na můj dotaz, jestli tam byly také elfky odpověděl: "No jasně, dyk jsem asi tři sám zapíchnul!" Krev se mi zpěnila. Řekl jsem mu: "Spektrouši, poď kus se mnou." Vyvedl jsem ho kus za město. Najednou koukám, proti nám jde nějaký nekromant.

"Co děláš se Spektroušem????"
"Ale, nic"
Pak ze mě vytáhnul ještě pár blbostí.
"Spektrouši, jdeme!"
Veden pomstou jsem se zeptal:
"Nepůjčíš mi ho ještě??" "No, tak jo, ale běda ti, jestli mu zkřivíš vlásek na hlavě!!!"
"Jo, jasný."
Odvedl jsem si tu svini do lesa.
"Spektrouši, klekni si!"
"Proč?"
"Klekni!!!!!"
Spektrouš si kleknul.
"Nehejbej se!"
Klečel jako zkamenělý. Připravil jsem bastarda k ráně.
"Spektrouši, za zločiny spáchané na neviných elfech, lidech a elfkách, jsi na místě odsouzen k TRESTU SMRTI stětím hlavy!"
Spektrouš už se jen zmohl na: "Jednal jsem na příkaz mého pána! Nezabíjej mě, Wolfe, pro lásku boží, nezabíjej!!!!"
Meč dopadl na jeho hrdlo a oddělil hlavu od zbytku těla.
"Promiň, kámo."
Jeho hlavu jsem si hodil do torny a pomalu jsem odkráčel směrem k přehradě.

Pokračování příště!